ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1083.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1083/2013-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. října 2013 o dovolání podaném obviněným R. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2013, č. j. 9 To 149/2013-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 7/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 3. 2013, č. j. 3 T 7/2013-255 , byl obviněný R. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dle jeho skutkových závěrů dopustil tím, že
1.
dne 24. 10. 2012 v 07.27 hod. vstoupil do herny CAFE CARL WINN v P., kde nejprve požadoval po obsluze herny – poškozené Š. Š., rozměnit minci 50,- Kč na hraní ve výherních automatech, proto poškozená ze zásuvky umístěné za barem vyndala mince v nominální hodnotě 2x 20,- Kč a 1x 10,- Kč, které předala obžalovanému, který následně hrál na výherním automatu č. ... a v 07.30 hod. si natáhl na hlavu kapuci, šel směrem k barovému pultu, který ihned obešel a poškozené, která v té době stála za barem, řekl „sedni si ty kundo“, poté ji udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do levé části obličeje, a to do oblasti mezi levé oko a levý spánek, poškozená následkem tohoto úderu upadla na zem, obžalovaný otevřel zásuvku, z níž mu poškozená předtím dávala drobné mince, a kde měla též uloženu kasírtašku s penězi, obžalovaný si kasírtašku vzal do ruky, otevřel ji, přičemž v tomto okamžiku se poškozená začala zvedat ze země a obžalovaný jí pravou rukou sevřenou v pěst udeřil do stejného místa do hlavy a řekl jím, „kundo sedni si a nic nedělej“, poškozená následkem úderu opět padla na zem, zatímco obžalovaný utekl z herny i s kasírtaškou s penězi – finanční hotovostí ve výši 15.900,- Kč, a uvedeným jednáním tak obžalovaný způsobil poškozenému majiteli herny T. H. škodu ve výši 15.900,- Kč a odcizením kasírtašky další škodu poškozené Š. Š. ve výši 200,- Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 16.100,- Kč,
2.
dne 24. 10. 2012 v době kolem 15.30 hod., v P. v herně GAME ZONE v době, kdy u baru seděli dva zákazníci a popíjeli, vešel obžalovaný do provozovny herny a zeptal se obsluhy – poškozené M. B., zda si může dojít na WC, poškozená mu toto povolila a ukázala směr, poté obžalovaný z herny odešel a dále v době kolem 17.00 hod., kdy v herně byla pouze poškozená M. B., opět obžalovaný vešel dovnitř a opět se zeptal, zda si může dojít na WC, což mu poškozená opět povolila a ve chvíli, kdy ze vracel z WC a šel směrem k východu, tak náhle změnil směr, vešel dvířky za bar, kde seděla poškozená na barové židli a dívala se do papírů, ihned po vstupu za bar obžalovaný oběma rukama strčil do poškozené, která i s barovou židlí spadla na zem, přičemž si pohmoždila malíček levé ruky, poté ji obžalovaný uhodil pravou rukou sevřenou v pěst do levé části obličeje pod oko a na poškozenou vytáhl tmavý nůž o délce čepele cca 10 cm, tento nůž přiložil poškozené na krk a řekl jí „jestli budeš křičet, tak tě zabiju“, poté se dotázal, kde jsou peníze, což mu poškozená ze strachu sdělila s tím, že vše, co má, je v kasírtašce, která je na baru, obžalovaný si kasírtašku vzal, podíval se dovnitř a s kasírtaškou odešel, přičemž poškozené ještě sdělil, že pokud bude křičet, tak se vrátí a zabije ji, poté s kasírtaškou s finanční hotovostí ve výši 14.450,- Kč odešel, a uvedeným jednáním tak způsobil poškozené spol. OMIX CORPORATION, s.r.o., majiteli P. K. a P. S. škodu ve výši 14.450,- Kč a odcizením kasírtašky způsobil další škodu ve výši 40,- Kč, celkem tak způsobil škodu ve výši 14.490,- Kč.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán nahradit škodu poškozeným T. H. ve výši 15.900,- Kč, Š. Š. ve výši 200,- Kč a společnosti Omix Corporation, s. r. o., ve výši 14.490,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 9 To 149/2013 , jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Eriky Dvořákové dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, který neshledal podstatné procesní vady v řízení předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně. Namítl, že při rekonstrukcích provedených in natura dne 28. 11. a 6. 12. 2012 bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť svědkyním Š.a B. byla již předtím v rámci tzv. typování podle fotografií předložena i jeho fotografie. Již tehdy ho označily za pachatele. Obviněný jim tedy byl fakticky ukázán již před provedením rekognice in natura. V úředním záznamu o typování, který svědkyně B. četla a podepsala, je navíc k osobě označeného muže uvedeno jméno, datum narození i bydliště obviněného. Při rekonstrukci in natura nebylo dodrženo ustanovení §104b odst. 3 tr. ř., neboť obviněný je v obličeji snědší a typově odlišný od tři přizvaných figurantů. Sdělení svědkyně Š. při hlavním líčení, že pachatel byl v minulosti za podobnou trestnou činnost odsouzen, ji mohlo ovlivnit při procesu znovupoznání in natura.
Další podstatnou vadu spatřuje obviněný v tom, že soud prvního stupně opřel svůj výrok o vině o výsledek nepoužitelné rekognice, když se při hlavním líčení dotazoval svědkyň, zda v přítomném obviněným poznávají pachatele. Tímto postupem došlo k obcházení ustanovení §104b tr. ř.
S ohledem na nepoužitelnost rekognicí (formálně takto označených či faktických) a absenci dalších přímých či nepřímých použitelných důkazů (neprokázána shoda otisků prstů, neusvědčující kamerové záznamy) a rovněž neprovedení obviněným navržených důkazů (svědků A. a E. M.) je třeba dospět k závěru o nevině obviněného.
Protože soudy prvního i druhého stupně k napadeným rozhodnutím dospěly za porušení práva obviněného na obhajobu, navrhl obviněný, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně podle §265k odst. 1 tr. ř. ve všech výrocích zrušil a rozsudkem podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a udělila souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
S přihlédnutím k těmto teoretickým východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Z vyjádření dovolatele obsaženého v jeho mimořádném opravném prostředku, že „dovolacími důvody jsou důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s písm. g) uvedeného ustanovení“ , je nutno dovodit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) – konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za této situace by bylo možno dovolateli přisvědčit v otázce důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. jen tehdy, pokud by jím napadené rozhodnutí, resp. jemu předcházejí rozsudek soudu prvního stupně, vykazoval vadu spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . K takovému právnímu závěru však nelze dospět.
Přestože obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , v rozporu s jeho obsahovým vymezením žádnou vadu, kterou by bylo možno označit za spadající pod pojem nesprávného právního posouzení skutku či pojem jiného nesprávného hmotně právního posouzení, ve svém dovolání nevymezuje a takto napadeným rozhodnutím nevytýká. Je tomu tak proto, že veškerá argumentace v dovolání obviněného obsažená je charakteru procesního (námitky vůči procesní využitelnosti důkazů, na jejichž podkladě soud prvního stupně ustálil svá skutková zjištění), případně skutkového [dovozování závěru, že skutky nespáchal, spojeného s návrhem na zproštění obžaloby dovolacím soudem – s přihlédnutím k uplatněným námitkám zřejmě podle §226 písm. c) tr. ř.]. Navíc námitky obviněného stran převzetí výsledků rekognic in natura při tvorbě skutkových zjištění soudem prvního stupně uplatnil obviněný již v rámci svého řádného opravného prostředku a odvolací soud se s nimi odpovídajícím způsobem (str. 4 jeho usnesení) vypořádal. Na příslušnou pasáž lze plně odkázat.
Již výše bylo uvedeno, že námitky procesní a skutkové nemohou po obsahové stránce naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného neúplného dokazování (nevyhovění návrhu na doplnění dokazování), nesprávného hodnocení důkazů (námitky procesní neúčinnosti výsledků rekognic) a vadných skutkových zjištění (nesprávnost závěru o pachatelství na činech), pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho, v konečném důsledku, ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Zmínit je třeba rovněž to, že dovolatel se nemůže omezit pouze na to, že dovolací důvody, o něž své dovolání opírá, ve svém mimořádném opravném prostředku toliko vymezí jejich zákonnou citací. V souladu s §265f odst. 1 tr. ř. je totiž nejen povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., o něž se v dovolání opírá, ale své konkrétní námitky musí současně formulovat tak, aby jejich obsah skutečně odpovídal důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Všechny uváděné skutečnosti musel Nejvyšší soud vzít v úvahu při rozhodování o dovolání obviněného. Je-li z podaného dovolání zřejmé, že výše specifikované dovolací námitky obviněného mají svůj základ ve zpochybnění skutkových zjištění soudů, pak je nutno učinit poznatek, že tyto námitky nejsou způsobilé naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod, ani žádný jiný dovolací důvod taxativně vypočtený v ustanovení §265b tr. ř. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že o podaném dovolání je nezbytné rozhodnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. října 2013
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil