ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1124.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1124/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. listopadu 2013 o dovolání, které podala obviněná L. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 To 89/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 169/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. 19 T 169/2012, byla obviněná L. H. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost byla obviněná odsouzena podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. P.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni. Rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 To 89/2013, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k obviněné zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že ji uznal vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „v nočních hodinách 28. srpna 2012 před hernou Kaktus v S. přistoupila k R. Š., který ležel bezvládně na zemi po předchozím útoku ze strany M. P., a tomuto poškozenému vytáhla ze zadní kapsy kalhot peněženku obsahující hotovost ve výši 450 Kč, občanský průkaz, VISA kartu, kartičku pojištěnce Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra, slevové karty a čipovou kartu s kreditem 90 Kč, a pak z místa odešla, a tím mu způsobila škodu ve výši 840 Kč“ . Za tuto trestnou činnost ji podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku uvedla, že odvolací soud napadený rozsudek odůvodnil tím, že využila situace, kdy poškozený po útoku M. P. bezvládně ležel na zemi, tomuto vytáhla z kapsy peněženku s výše uvedeným obsahem a z místa utekla. Podle odvolacího soudu se tím dopustila krádeže, když si přisvojila cizí věc, kterou má jiný při sobě, a to tím, že se jí zmocnila. K její námitce v tom smyslu, že peněženku nevzala z kapsy poškozeného, ale sebrala ji ze země z místa vedle ležícího poškozeného, pak odvolací soud poznamenal, že tato skutečnost je pro přijatou právní kvalifikaci podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku bezvýznamná, neboť je trestné, jestliže se pachatel zmocní věci, kterou má jiný při sobě, což neznamená, že musí mít věc přímo v ruce nebo uloženou v oděvu. Stačí, pokud se taková věc nachází v jeho blízkosti, např. taška odložená na stole, u něhož poškozený sedí. Z těchto důvodů se odvolací soud blíže nezabýval tím, zda poškozený měl odcizenou peněženku v kapse kalhot nebo zda peněženka ležela na zemi vedle něj. Obviněná prohlásila, že s přijatou právní kvalifikací nesouhlasí, neboť tato má postihovat tzv. kapesní krádeže. Zdůraznila, že v daném případě věděla, že peněženka patří poškozenému, neboť viděla, jak mu vypadla z kapsy. Tím, že ji sebrala ze země a utekla, se nemohla dopustit tzv. kapesní krádeže podle §205 odst. l písm. d) tr. zákoníku, neboť za situace, kdy odcizená věc nebyla v přímém kontaktu s poškozeným, se nemohlo jednat o věc, kterou měl jiný na sobě nebo při sobě. Vyjádřila přesvědčení, že s ohledem na škodu vyčíslenou na částku 840,- Kč její jednání naplňuje toliko skutkovou podstatu přestupku proti majetku. Uzavřela, že proti užití právní kvalifikace podle §234 odst. l tr. zákoníku nemá námitek.
Vzhledem k výše uvedenému obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 20l3, sp. zn. 8 To 89/2013, zrušil a věc přikázal tomuto soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněná zjevně nesouhlasí jen se skutkovým zjištěním, která učinily soudy nižších stupňů, když opakuje svou obhajobu, že odcizila peněženku, která napadenému poškozenému vypadla z kapsy, tedy že odcizená věc nebyla v přímém kontaktu s poškozeným a že ten ji proto neměl při sobě ve smyslu §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Státní zástupce akcentoval, že odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu nalézacího, že obviněná vzala poškozenému peněženku z kapsy. Konstatoval pak, že argumentace obviněné zjevně nenaplňuje žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Porušení zásad spravedlivého procesu obviněná nenamítá. Již tato okolnost je překážkou přezkoumávání napadených rozhodnutí, jak je patrno z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011. Pro úplnost dodal, že i v případě, že by napadenému ležícímu poškozenému peněženka vypadla z kapsy a ležela vedle něj, by byl splněn znak „při sobě“ podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. To plyne nejen z názorů zastávaných naukou (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3614), ale i z aktuální judikatury (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1254/2012).
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 8 To 89/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž prosazuje vlastní (od skutkových zjištění vyjádřených ve výroku napadeného rozhodnutí podstatně odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že peněženku nevzala z kapsy poškozeného, ale sebrala ji ze země z místa vedle ležícího poškozeného). Pouze z uvedených skutkových (procesních) výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve skutečnosti spatřován výlučně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozovala výlučně z vlastní, od skutkových zjištění vyjádřených ve výroku napadeného rozhodnutí podstatně odlišné, verze skutkového stavu věci, pak soudům nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněná neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěl odvolací soud, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý