ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.1231.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1231/2013-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný D. L. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 3 To 544/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 108/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 32 T 108/2011, byl obviněný D. L. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 24. září 2010 v době kolem 22.30 hodin v Č. B., ulici H., před domem č.p. …, za přítomnosti nejméně čtyř dalších osob, po předchozím verbálním konfliktu, přistoupil k T. P., a nejméně třikrát jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož tento upadl bezvládně na zem, čímž mu způsobil trojitou zlomeninu dolní čelisti s odlomením levého kloubního výběžku, zlomeninu nosních kostí, otřes mozku a podvrtnutí krční páteře, tedy ze soudnělékařského hlediska zranění těžké, které si vyžádalo léčení a pracovní neschopnost v trvání od 24. 9. 2010 do 21. 11. 2010“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §146 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, pobočce České Budějovice částku ve výši 48.536,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 3 To 544/2012, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že nebylo náležitě prokázáno, že předmětným jednáním došlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu. Vyjádřil přesvědčení, že skutek, jehož se ve skutečnosti dopustil, byl soudy nižších stupňů nesprávně právně posouzen. Poznamenal, že pro možnost kvalifikace jeho jednání podle odstavce 3 ustanovení §146 tr. zákoníku by měl útok přímo směřovat proti orgánům důležitým pro život poškozeného. Zdůraznil přitom, že v daném případě byl útok veden na čelist a že další zranění, jež nastala v důsledku pádu poškozeného na dlažbu, nemohl předvídat. Rovněž upozornil, že z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o vině pachatele vždy bez rozumných pochybností prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. K tomu dodal, že svým agresivním výpadem reagoval na předchozí agresivní výpad poškozeného, tj. potyčku vyvolal poškozený, a zhodnotil, že soud se s prokázáním vzniku předmětné potyčky náležitě nevypořádal. Dále shledal, že odsuzující výrok o vině neodpovídá požadavku, aby skutkový stav věci byl spolehlivě a v dostatečném rozsahu prokázán provedeným dokazováním a aby byl náležitě právně posouzen.
V neposlední řadě argumentoval, že i kdyby bylo možné dospět k závěru o jeho vině trestnou činností, jež je mu kladena za vinu, byl by uložený trest nepřiměřeně přísný. Prohlásil, že účel trestu může být splněn jen tehdy, je-li trest spravedlivý a jeho výměra je adekvátní společenské nebezpečnosti, ostatním okolnostem spáchaného činu a osobě pachatele a že v daném případě uložený trest nenaplňuje svůj účel, když není třeba chránit společnost před jeho jednáním do té míry, aby mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Akcentoval, že trestní právo má fungovat jen ultima ratio, tedy až jako nejzazší krajní prostředek s tím, že zásada subsidiarity trestní represe mohla být soudy dříve ve věci činnými opomenuta. V neposlední řadě zmínil, že v průběhu dosavadního řízení poukazoval i na skutečnost, že jeho matka se sestrou jsou na něj a jeho pomoc a péči přímo odkázány (matka trpí vleklými zdravotními problémy) a že k této důležité osobní okolnosti soud nikterak nepřihlédl.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby bylo předmětné rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušeno.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Uvedla, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby prakticky od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly, jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to již opakovaně. Prohlásila, že je možno plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obviněný se dopustil brutálního intenzivního napadení poškozeného, jemuž prakticky nedal žádnou šanci, opakovaně zaútočil silnými údery pěstí do oblasti jeho obličeje a lze potvrdit odůvodněnost závěrů právní kvalifikace tak, jak byla v daném případě zvolena. Obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit i následek, který později skutečně nastal a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn. Svého jednání se tak dopustil ve formě úmyslu nepřímého.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyslovila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 3 To 544/2012, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž soudům vytýká také nesprávná a neúplná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (zvláště akcentuje, že jeho fyzický útok proti poškozenému byl reakcí na předchozí agresívní výpad poškozeného). Rovněž z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako zločinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného brojící proti nepřiměřené přísnosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byl uložen úhrnný trest přípustného druhu v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně na čin nejpřísněji trestný z trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že nebyla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §146 odst. 3 tr. zákoníku. Takovou námitku lze označit z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud ovšem shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odstavce 3 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Trestní zákoník tedy vymezuje pojem těžké újmy na zdraví dvěma podmínkami, které musí být splněny zároveň. Jednak vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, jednak újma na zdraví musí odpovídat alespoň jednomu z taxativně uvedených typů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby – srov. Soudní rozhledy, 1997, č. 81). Doba, po kterou trval tento vážný stav je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1177). Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr.).
Stran zavinění ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §146 odst. 3 tr. zákoníku (způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného) je třeba vycházet ze zásady vyjádřené v §17 písm. a) tr. zákoníku, podle níž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné. K tomu je zapotřebí dodat, že u zvlášť přitěžující okolnosti ve smyslu §146 odst. 3 tr. zákoníku musí být způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného pokryto právě a pouze nedbalostním zaviněním, neboť při zavinění tohoto těžšího následku ve formě úmyslu by bylo namístě posoudit skutek jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví podle §145 tr. zákoníku, jehož se v základní skutkové podstatě dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel :
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz rozsudek publikovaný pod č. 20/1981 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se podává, že obviněný opakovaně útočil pěstí do obličeje poškozeného, v důsledku čehož poškozený upadl na zem na obličejovou část a utrpěl trojitou zlomeninu dolní čelisti s odlomením levého kloubního výběžku, zlomeninu nosních kostí a otřes mozku a podvrtnutí krční páteře. Tato zranění poškozeného, jež evidentně vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním obviněného (přičemž nelze mít za to, že by v daném případě šlo o nepředvídatelný příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněného), též s ohledem na délku léčení a s tím související pracovní neschopnost poškozeného od 24. 9. 2010 do 21. 11. 2010, nepochybně naplňují znak těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Pokud se jedná o zavinění obviněného ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozeného, Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím shledává, že vzhledem ke způsobu vedení útoku obviněného vůči poškozenému a jeho intenzitě (obviněný brutálně napadl poškozeného opakovanými silnými údery pěstí do oblasti jeho obličeje, když poškozenému prakticky nedal žádnou šanci k obraně) bylo zcela namístě dovodit, že obviněný (minimálně) věděl, že svým násilným jednáním může poškozenému způsobit shora popsaná zranění (včetně několikanásobné zlomeniny dolní čelisti) a že s takovýmto následkem byl srozuměn, a tedy že ve vztahu k těžké újmě na zdraví poškozeného jednal (přinejmenším) v úmyslu eventuálním podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Takovému závěru by přiléhala z pohledu aplikovaného ustanovení §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku přísnější právní kvalifikace jednání obviněného jako zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož ale řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně podal pouze obviněný, odvolací soud, s poukazem na zákaz reformationis in peius (tj. zákaz změny v neprospěch obviněného) podle §259 odst. 4 tr. ř., správně rozhodl, jak je uvedeno shora.
Také při rozhodování v dovolacím řízení bylo nutno mít na zřeteli zákaz reformationis in peius, neboť pouze obviněný podal dovolání (podle §265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného). Proto Nejvyšší soud nemohl jinak než akceptovat mírnější právní kvalifikaci podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na níž ve svém rozsudku uzavřel nalézací soud, a která předpokládá, že těžší následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozeného je obviněnému přičítán toliko z nedbalosti, v konkrétním případě z nedbalosti vědomé ve smyslu §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když je vycházeno ze situace, že obviněný věděl, že svým trestněprávně relevantním jednáním může takový následek způsobit, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že jej nezpůsobí.
K námitce obviněného v tom smyslu, že soudy dříve ve věci činné mohly opomenout zásadu subsidiarity trestní represe, potom Nejvyšší soud poznamenává následující.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s napadeným usnesením soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku (navíc v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů (účastenství na těchto deliktech), resp. jejich pokusů. Nadto považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý