ECLI:CZ:NS:2013:6.TDO.871.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 871/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2013 o dovolání, které podal obviněný M. V. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 4 To 38/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 61/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 T 61/2012, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu „dne 9. května 2011 v době kolem 18.00 hodin v Č. B., ulici N. D. p. č. …, po vylomení uzamčených dveří do pokoje užívaného M. W., se zmocnil ze zásuvky stolku klíčů od osobního automobilu tov. zn. BMW, RZ …, z majetku společnosti Global Care, s.r.o. se sídlem v Praze 3, IČO 28454880 a bez souhlasu jeho uživatele toto vozidlo řídil z ulice N. D. p. ve směru do městské části R., v úmyslu odvézt J. W., k lékařskému ošetření z důvodu utrpěného poranění, které ho ovšem neohrožovalo bezprostředně na životě, přičemž v době kolem 18.50 hodin při jízdě po ulici M. T. ve směru k ulici O., v prostoru železničního přejezdu č. ..., se plně nevěnoval řízení vozidla a sledování situace v silničním provozu a v rozporu s ustanovením §29 odst. 1 písm. a), b) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích vjel na železniční přejezd v době, kdy byla dávána výstraha dvěma červenými střídavě přerušovanými světly signálu přejezdového zabezpečovacího zařízení a přerušovaným zvukem zvonku, v důsledku čehož narazil levou boční částí jím řízeného vozidla do přední části hnacího kolejového vozidla Škoda v. č. 5753 nákladního vlaku jedoucího po trati ve směru jízdy od obce H. D. k obci Č. B., řízeného strojvedoucím V. V., přičemž při nehodě utrpěl spolujezdec ve vozidle tov. zn. BMW, registrační značka …, J. W., rozsáhlou cípatou tržně-zhmožděnou ránu v levé spánkové krajině velikosti 10 cm s podkožním krevním výronem, otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a podkožní krevní výrony na vnitřní ploše pravého bérce na ploše 7x7 cm, když takové zranění si obvykle vyžádá následnou dobu léčení v trvání kolem dvou až tří týdnů“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, §62 odst. 1 tr. zákoníku a §63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 250 hodin. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozeným Global Care a.s. částku ve výši 420.000,- Kč, Kooperativě pojišťovně a.s., Vienna Insurance Group částku ve výši 532.336,- Kč a Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR částku ve výši 19.392,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 4 To 38/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku soudu vytkl, že v posuzovaném případě neaplikoval okolnost vylučující protiprávnost podle §28 odst. 1 tr. zákoníku. Prohlásil, že jednal v mezích krajní nouze, když se snažil poskytnout pomoc J. W., jenž utrpěl poranění hlavy. Upozornil, že rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). Přitom skutečnost, zda jde o následek zřejmě stejně závažný nebo závažnější, je třeba posoudit v každém jednotlivém případě zvlášť s přihlédnutím ke všem jeho konkrétním okolnostem a souvislostem. Za závažnější lze považovat následek tehdy, dotýká-li se stejně významného zájmu a má-li větší intenzitu než hrozící následek, nebo dotýká-li se zájmu významnějšího a v porovnání s hrozícím následkem, včetně zvážení rozdílnosti dotčených zájmů, má alespoň rovnocenný význam. Akcentoval, že ochrana života a zdraví jednotlivce požívá zcela jistě vyšší ochrany než zájem na ochraně majetku, byť si je vědom judikovaných výjimek. Vyjádřil přesvědčení, že soud nesprávně posuzoval proporcionalitu krajní nouze. Poznamenal, že svým jednáním odvracel nebezpečí pro zdraví poškozeného, které v daném okamžiku, kdy poškozený nejevil známky života, vyhodnotil jako vysoké. Právě ochrana zdraví poškozeného byla pro něho na prvním místě, před ochranou majetku, která je (i s odkazem na řazení skutkových podstat ve zvláštní části trestního zákoníku) „až“ na místě druhém. Odmítl, že by poškozenému způsobil minimálně stejný následek na zdraví, než jaký hrozil. K tomu uvedl, že v trestním řízení nebylo prokázáno, zda zranění poškozeného vzniklo v důsledku srážky s projíždějícím vlakem či v důsledku předchozího pádu hlavou na podlahu garáže v domě poškozeného. Nebyla-li tato skutečnost v řízení prokázána, nelze ji klást k jeho tíži. Podle něho tak soudy porušily jednu ze základních zásad trestního řízení - zásadu in dubio pro reo. Doplnil, že způsobený následek nemohl předvídat. Rovněž namítl, že by bylo pouhou polemikou zabývat se tím, zda bylo možné odvrátit hrozbu újmy na zdraví poškozeného méně závažnými prostředky, zejména pokud se jedná o soudy zmíněné možnosti kontaktovat sousedy v okolí, zastavovat případně projíždějící vozidla apod., resp. časovou výhodností těchto eventualit. Zhodnotil, že polemika soudu o tom, zda mohl zabezpečit ošetření poškozeného jiným způsobem, zda jeho rozhodnutí bylo správné či nikoliv, nejenom s přihlédnutím k porušení dalších zájmů či časové výhodnosti, je pouze v rovině úvah. Zdůraznil, že jednal ve vypjaté, stresové situaci, v níž se ocitl poprvé v životě, resp. že dokazování nebylo doplněno prověrkou na místě či rekonstrukcí, a pokud tedy soud neměl jak věrohodně přezkoumat jisté skutečnosti (přítomnost mobilních telefonů, sousedů v okolí, projíždějících vozidel apod.) nebo je nepřezkoumal, nemůže mu tyto skutečnosti vytýkat. V neposlední řadě poznamenal, že je pravdou, že porušil domovní svobodu rodiny W., když v předmětném domě bydlí J. W. st., M. W. a J. W. ml. Skutková podstata podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku totiž zcela jistě chrání všechny tyto osoby. Podle svých slov však prioritně a v daném případě zcela správně chránil zájem na ochraně zdraví poškozeného před ochranou domovní svobody a ochranou majetku (užití osobního automobilu). Podotkl, že všichni zmínění, jakožto poškození, za daných okolností souhlasí s narušením jejich domovní svobody za situace, při které k tomuto narušení došlo, tj. v zájmu ochrany zdraví svého syna, resp. bratra. On v dané situaci, místě a čase jakožto jejich známý a kamarád tento souhlas důvodně předpokládal. Uzavřel, že jestliže soudy nepovažovaly jeho jednání za jednání v mezích krajní nouze, zcela jistě šlo o jinou okolnost vylučující protiprávnost činu, a to svolení poškozeného podle §30 odst. 2 tr. zákoníku.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, příp. sám ve smyslu §265m tr. ř. rozsudkem rozhodl tak, že ho podle §226 písm. b) tr. ř. v plném rozsahu obžaloby zprostí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně.
Dále poznamenal, že §28 odst. 1, 2 tr. zákoníku, definující krajní nouzi, stanoví, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Nejde však o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Z citovaného pravidla vyplývají dvě zásadní podmínky krajní nouze, a to podmínka subsidiarity (spočívající v tom, že nesmí existovat možnost jiného odvrácení nebezpečí) a proporcionality (podle níž osoba jednáním v krajní nouzi nesmí způsobit zřejmě stejně závažný či ještě závažnější následek, než jaký by hrozil bez její ingerence do děje). Poslední podmínka, vylučující dopad krajní nouze na případy, kdy osoba, jíž hrozí nebezpečí, byla povinna je snášet, se k danému případu nevztahuje.
Následně státní zástupce prohlásil, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že podmínka subsidiarity naplněna nebyla. I když nebyla vyvrácena obhajoba obviněného v tom smyslu, že se v domě, kde se nacházel s J. W., nenacházel žádný telefon, přesto je zcela zřejmé, že obviněný bez obtíží mohl, namísto dlouhého hledání klíčů od auta po celé budově a následné jízdy autem, požádat některého ze sousedů či z osob procházejících či projíždějících po ulici o přivolání pomoci. Takový postup přitom není žádnou polemikou či hypotézou, ale zcela reálnou a vhodnější možností, zejména zohlední-li se, že obviněný by jednak požadoval toliko provedení krátkého bezplatného telefonického hovoru a jednak že by tím nepochybně dosáhl i rychlejšího zásahu a pomoci.
Současně podle názoru státního zástupce nedošlo k naplnění ani podmínky proporcionality. Na podkladě učiněných skutkových zjištění stran toho, jaké zranění v jakém okamžiku poškozený utrpěl, je zřejmé, že J. W. si nejprve způsobil otřes mozku, což, aniž by taková újma měla být bagatelizována, zásadním poškozením zdraví není. Naopak, obviněný svým jednáním porušil zájem na ochraně domovní svobody, na ochraně vlastnictví a především zájem na ochraně zdraví, a to způsobem závažnějším, než jaký v tom okamžiku hrozil. Byť lze tedy akceptovat, že obviněný projevil snahu chránit zdraví J. W., činil tak naprosto nevhodným a současně nesprávným způsobem. Závěr o jednání v krajní nouzi je proto vyloučen, tedy hmotně právnímu posouzení, vyslovenému soudy činnými dříve ve věci, nelze ničeho vytknout.
Státní zástupce ještě dodal, že na jednání obviněného není možné aplikovat ani další okolnost vylučující protiprávnost činu, a to svolení poškozeného podle §30 odst. 1 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení trestný čin nespáchá, kdo jedná na základě svolení osoby, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny. Takové svolení musí být dáno předem nebo současně s jednáním osoby páchající čin jinak trestný, dobrovolně, určitě, vážně a srozumitelně; je-li takové svolení dáno až po spáchání činu, je pachatel beztrestný, mohl-li důvodně předpokládat, že osoba, jejíž zájmy, o nichž tato osoba může bez omezení oprávněně rozhodovat, jsou činem dotčeny, by tento souhlas jinak udělila vzhledem k okolnostem případu a svým poměrům. S výjimkou případů svolení k lékařským zákrokům, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe, nelze za zmíněné svolení považovat souhlas k ublížení na zdraví nebo usmrcení. Státní zástupce konstatoval, že z učiněných skutkových zjištění, zejména z výpovědí dotčených svědků, vyplývá, že před jednáním obviněný žádný souhlas poškozeného neměl a ani posléze žádný z nich zejména určitý a srozumitelný následný souhlas nevyslovil (viz výpověď poškozených M. W. a J. W. st.). J. W. ml. potom s ohledem na výše uvedenou citaci §30 tr. zákoníku žádný souhlas projevit nemohl. Ani v tomto rozsahu tak není možné se s dovoláním obviněného ztotožnit.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 2. 2013, sp. zn. 4 To 38/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká také porušení procesní zásady in dubio pro reo, nesprávné hodnocení důkazů a potažmo i vadná skutková zjištění. Přitom de facto současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Rovněž z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval také z tvrzeného porušení procesní zásady in dubio pro reo, z nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Jestliže by bylo dovolání obviněného podáno jen z výše uvedených důvodů, musel by je Nejvyšší soud odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však v rámci svého mimořádného opravného prostředku rovněž namítl, že v posuzovaném případě jednal v mezích krajní nouze. Takovou námitku je možno z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označit za formálně právně relevantní.
Trestní zákoník vymezuje v ustanovení §28 krajní nouzi jako čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, přičemž nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.
Krajní nouzí se označuje takový stav, kdy je možné chránit zájem, který chrání trestní zákoník, jen tím, že se obětuje jiný takový zájem. Jde tu tedy o střet zájmů společnosti na ochraně různých společenských vztahů. Jednomu zájmu chráněnému trestním zákoníkem hrozí porucha, která může být odvrácena pouze tak, že dojde k narušení jiného takového chráněného zájmu. Čin, jímž je odvrácena taková porucha, je oprávněný, a již proto nemůže být trestným činem. Stav krajní nouze vylučuje protiprávnost i společenskou škodlivost, neboť při jednání v krajní nouzi jde naopak o ochranu společenských hodnot, byť projevujících se v konkrétním případě i v individuálních zájmech, poněvadž ochrana života, zdraví, ale i majetku jednotlivce je nepochybně v zájmu celé společnosti. Po subjektivní stránce úmysl při jednání v krajní nouzi zahrnuje všechny její podmínky, zejména že tu je přímo hrozící nebezpečí zájmu chráněnému trestním zákoníkem, které nelze za daných okolností odvrátit jinak, a které ten, komu nebezpečí hrozí, není povinen snášet. Nebezpečí musí hrozit zájmu chráněnému trestním zákoníkem a musí hrozit přímo, bezprostředně. Podmínkou krajní nouze dále je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). O krajní nouzi nejde, jestliže ten, komu nebezpečí hrozí, je povinen je snášet. O krajní nouzi také nejde, je-li následek, způsobený odvracením nebezpečí, zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (tzv. proporcionalita). Rozhodující pro hodnocení vybočení z mezí krajní nouze je, zda bylo toto nebezpečí možno odvrátit jinak nebo zda způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil (srov. č. 26/1972 Sb. rozh. tr.). O vybočení z mezí krajní nouze (exces) podle trestního zákoníku jde tehdy, jestliže zde některé její podmínky naplněny byly, tedy stav byl krajní nouzi blízký, ale nebyly tu dány podmínky krajní nouze zcela ve všech směrech. Teorie i praxe tu rozlišuje případy, kdy: a) způsobený následek jednání byl zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější, než který hrozil (vybočení z mezí požadavku proporcionality - exces intenzivní), b) jednání bylo provedeno v době, kdy nebezpečí přímo nehrozilo, tedy došlo k němu předtím, než hrozilo přímo, anebo bylo provedeno v době, kdy již pominulo (vybočení z časových mezí - exces extenzivní), c) nebezpečí bylo možno odvrátit jinak, a to bez následků nebo alespoň s méně závažnými následky (vybočení z požadavku subsidiarity), d) byla tu povinnost nebezpečí snášet.
V návaznosti na shora uvedená teoretická východiska Nejvyšší soud (ve shodě se státním zástupcem) konstatuje, že ze skutkových závěrů soudů dříve ve věci činných vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podrobně rozvedených v odůvodnění meritorního rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, je patrné, že v předmětné trestní věci nebyla naplněna podmínka krajní nouze spočívající v tom, že nesmí existovat možnost jiného odvrácení nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem (tzv. podmínka subsidiarity). Ačkoliv v předchozím řízení nebyla spolehlivě vyvrácena obhajoba obviněného spočívající v tom, že se v domě, kde poškozený J. W. utrpěl prvotní zranění, nenacházel telefon, pomocí něhož by bylo možno přivolat lékařskou záchrannou službu, je zcela evidentní, že obviněný mohl bez obtíží, namísto dlouhého hledání klíčů od cizího osobního automobilu po celém domě (při němž mj. i násilně vnikl do uzamčeného pokoje) a následné jízdy tímto automobilem za účelem vyhledání lékařského ošetření pro poškozeného, požádat některého ze sousedů či některou z osob procházejících či projíždějících po ulici o přivolání pomoci. Takový postup lze s ohledem na místní a časové reálie nepochybně označit za zcela reálnou a vhodnější alternativu jednání obviněného v dané situaci, a to i vzhledem ke skutečnostem, na něž ve svém vyjádření trefně poukázal státní zástupce, konkrétně, že obviněný by jednak požadoval toliko provedení krátkého bezplatného telefonického hovoru a jednak že by tím jistě dosáhl i rychlejšího zajištění pomoci poškozenému (k prvotnímu zranění poškozeného totiž došlo cca v 18.00 hodin a teprve v 18.50 hodin se automobil řízený obviněným střetl s vlakem).
Za splněnou přitom nelze mít ani podmínku proporcionality, podle níž osoba jednáním v krajní nouzi nesmí způsobit zřejmě stejně závažný či ještě závažnější následek, než jaký by hrozil bez její ingerence do děje. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů stran otázek, jaká zranění v jakém okamžiku poškozený J. W. utrpěl, se podává, že poškozený si nejprve při sportovní aktivitě způsobil poranění hlavy provázené ztrátou vědomí, které ho však bezprostředně neohrožovalo na životě. Naproti tomu, obviněný svým následným jednáním porušil zájem na ochraně domovní svobody, zájem na ochraně vlastnictví a zejména a především zájem na ochraně zdraví, a to způsobem zjevně závažnějším, než jaký v tom okamžiku hrozil (při jím zaviněné dopravní nehodě - kolizi osobního automobilu s vlakem - poškozený utrpěl rozsáhlou cípatou tržně-zhmožděnou ránu v levé spánkové krajině velikosti 10 cm s podkožním krevním výronem, otřes mozku, podvrtnutí krční páteře a podkožní krevní výrony na vnitřní ploše pravého bérce na ploše 7x7 cm, tj. zdravotní újmu, jež si obvykle vyžádá dobu léčení v trvání kolem dvou až tří týdnů). Byť tedy obviněný projevil snahu chránit zdraví poškozeného J. W., činil tak zcela nevhodným a nesprávným způsobem.
Z těchto důvodů je v předmětné trestní věci závěr o jednání obviněného v krajní nouzi ve smyslu §28 tr. zákoníku vyloučen.
Pokud se pak jedná o dovolací argumentaci obviněného prosazující závěr o existenci okolnosti vylučující protiprávnost činu v podobě důvodně předpokládaného svolení poškozeného podle §30 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že tato argumentace ve své podstatě vychází z tvrzených skutečností soudům nižších stupňů dříve neznámých (ze soudy učiněných skutkových zjištění, z výpovědí dotčených svědků, totiž vyplývá, že před jednáním obviněný žádný souhlas poškozených neměl a ani posléze žádný z nich zejména určitý a srozumitelný následný souhlas nevyslovil). V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud může v rámci dovolacího řízení přezkoumat a přezkoumává napadené rozhodnutí pouze ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo (viz přiměř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 1997, sp. zn. Tzn 205/96). Tvrdí-li obviněný po proběhlém odvolacím řízení novou a z pohledu důkazní situace v určité trestní věci zásadní skutečnost, pak tuto argumentaci lze uplatnit v rámci řízení o povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý