ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.1208.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1208/2013-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněného Z. P., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 4 To 85/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 180/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. P. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 4 T 180/2012, byl obviněný Z. P. uznán vinným přečiny nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl podle §353 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu šestnácti měsíců. Současně byl obviněnému podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to krátké střelné zbraně – revolveru zn. Taurus, ráže 22, Winchester Magnum Rimfire, uložené u Policie ČR, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Územního odboru ve Frýdku-Místku, odboru služby pro zbraně a bezpečnostní materiál.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný uvedených přečinů dopustil tím, že dne 28. 7. 2012 v době kolem 13:00 hodin v obci K. na místní komunikaci poblíž hotelu H. před nejméně třemi osobami nejprve verbálně vulgárními slovními výrazy napadl Ing. K. K. a poté se jej snažil napadnout i fyzicky, neboť se jej opakovaně snažil udeřit pěstmi, což se mu v důsledku obrany Ing. K. K. s pomocí K. J. nepodařilo, a následně po nastoupení do svého osobního motorového vozidla z místa řidiče, přes stažené okénko dveří řidiče, namířil svou legálně drženou střelnou zbraň, revolver zn. Taurus, ráže 22, Winchester Magnum Rimfire 0 0 0, do obličeje Ing. K. K. a hrozil mu usmrcením, čímž tak u Ing. K. K. vyvolal strach o život a zdraví, a z místa činu poté odjel.
Označený rozsudek soudu prvního stupně obviněný napadl v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 4 To 85/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, a to zejména s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, neboť jednání, kterým se měl tohoto skutku dopustit, nedosahuje míry společenské škodlivosti nutné k tomu, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Podle jeho názoru nebyla zásada subsidiarity trestní represe v jeho případě vůbec zvažována, natožpak použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy. I kdyby připustil, že jeho jednáním byly po formální stránce naplněny znaky skutkové podstaty přečinu, jednalo se přesto o přečin menší závažnosti, o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti. V tomto směru je pak zřejmá i nepřiměřenost uloženého trestu. Soudy obou stupňů se tedy vůbec nezabývaly kritérii, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňují při stanovení povahy a závažnosti trestného činu – soudy měly společenskou škodlivost vztáhnout na čin jako celek a při jejím posouzení měly vzít v úvahu i jiné vlivy, např. participaci oběti na spáchání trestného činu nebo příčiny a podmínky, za kterých byl čin spáchán. Přestože tedy měly soudy otázku konkrétní společenské škodlivosti řešit přísně individuálně, neučinily tak a právní normu aplikovaly zcela formálním způsobem.
Obviněný měl za to, že se soudy obou stupňů dostatečně nevypořádaly s problematikou ochrany práv třetích osob a ochrany práv vlastnických. Z obsahu dovolání se podává, že stejně jako v mnoha jiných obdobných případech se i v posuzovaném případě soudy zaměřily výhradně na vlastní skutkový průběh události, ale odhlédly od zásadnějších problémů, které jsou příčinou vzniku kolize a provokací „chráněné osoby“. Naznačeným způsobem však došlo k vadnému vyhodnocení skutkové stránky jednání, neboť jednání obviněného nebylo posouzeno v kontextu celé věci jako reakce na deliktní jednání osob, jež celou situaci vyprovokovaly. Přitom vyprovokování deliktu vlastním deliktním jednáním musí být hodnoceno jako primárně nebezpečné. Obviněný připomněl, že provokující osoby („padáčkáři“) se evidentně a vědomě dopouštěly opakovaného porušování jeho práv. Na pozemku, který je ve vlastnictví obviněného, tzv. padáčkáři parkovali svá vozidla navzdory tomu, že je v minulosti upozornil na to, že mohou parkovat na jiném, obviněným pro ty účely vyhrazeném místě. Vozidla padáčkářů bránila rovněž příjezdu hostů do hotelu, příjezdu rekreantů a svatebčanů; bránila by i volnému průjezdu hasičského vozidla, došlo-li by např. k požáru střediska (hotelu), a to nemluvě o tom, že zúžením komunikace v důsledku stojících vozidel byl porušen zákon. Vytýkaná bezskrupulózní deliktní jednání třetích osob (v posuzovaném případě nezaslouženě vystupujících jako nezaujatí svědkové), k nimž byla v minulosti opakovaně bezvýsledně volána policie, mohla podmínit zkratkovité jednání obviněného.
Z pohledu participace oběti na spáchání trestného činu pak obviněný zdůraznil, že legálně drženou zbraň v průběhu konfliktu vytáhl a oběti ukázal až v reakci na konkrétní jednání této oběti (poškozeného) spočívající ve výzvě „nechť si obviněný na něj příště vezme kulovnici a rovnou jej zastřelí“. Tato okolnost nebyla soudy při zvažování společenské škodlivosti vůbec zohledněna, resp. podle soudu prvního stupně nebylo pro posouzení skutku jako trestného činu jednání poškozeného rozhodné a odvolací soud uvedl, že konflikt začal a bezdůvodně v něm pokračoval obviněný.
Dovolatel dále poukázal na rozpory ve skutkových zjištěních, jimiž se soudy zcela odmítly zabývat. Soud prvního stupně podle jeho názoru uvěřil výpovědím krajně nevěrohodných svědků (osob v partnerském či obchodně-podnikatelském vztahu k poškozenému nebo osob, které jsou ve větší či menší míře zainteresovány v popsaném sporu o parkování); výslech jím navrhovaných svědků naopak zamítl, čímž demonstroval jednostranný pohled na věc. Ačkoliv byly svědecké výpovědi poškozeného a svědků Ing. R. B., K. J. a A. F. předem domluveny, v podstatných záležitostech (kdo koho vyprovokoval, kdo co řekl, zda zbraň „vyčuhovala“ z auta nebo ne) se liší, či si přímo odporují.
Obviněný také tvrdil, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkou nutné obrany. V této souvislosti uvedl, že se zbraň v jeho ruce objevila až tehdy, když se kolem jeho vozu, v němž v tu chvíli seděla jeho nezletilá plačící dcera, začalo srocovat větší množství vůči němu nepřátelsky vystupujících lidí. Za takové situace si nemohl být jist, že jej tito lidé nebudou atakovat, přičemž atak by mohl mít negativní dopad na situaci jeho i jeho nezletilé dcery – automobil, v němž seděli, stál v prudkém svahu, měl zařazenou zpátečku a byl připraven k odjezdu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. 4 To 85/2013, zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Pokud by Nejvyšší soud měl za to, že jsou pro to dány podmínky, alternativně navrhoval, aby jej obžaloby zprostil, resp. aby věc postoupil jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že dovolatel především v částech III., V. a VI. dovolání nesouhlasí se skutkovými zjištěními učiněnými v předmětné trestní věci nalézacím soudem. V částech II. a V. obsahuje dovolání doslovné citace z odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně. Se zde uvedenými argumenty se proto již vyrovnal odvolací soud, jak je patrno ze strany 3, 4 odůvodnění jeho usnesení. Tyto argumenty zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a dodal, že obviněný nenamítl porušení zásad spravedlivého procesu.
Tvrzenému důvodu dovolání podle něj dovolání odpovídá jen v té části, v níž se dovolatel domáhá užití zásady subsidiarity trestní represe pro nedostatečnou škodlivost podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Státní zástupce v této souvislosti citoval část stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., na něž odkazuje obviněný. Podle zmíněného stanoviska se úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že „…posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ .
Státní zástupce poukázal i na další judikaturu, která se otázkou společenské škodlivosti zabývá. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, jenž byl uveřejněn pod č. 16 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení „jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“ Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, je patrno, že závěr o nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů nebylo vhodné uplatňovat trestní represi, a že v takovém případě by tedy konkrétní čin z hlediska závažnosti neodpovídal ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům příslušné právní kvalifikace; v usnesení ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, dospěl Nejvyšší soud mimo jiné i k tomu, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby; obdobné závěry o významu jiných právních předpisů pak Nejvyšší soud učinil v řadě dalších rozhodnutí (např. sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, 7 Tdo 988/2012, 8 Tdo 1035/2010, 8 Tdo 784/2010, 706/2010, 5 Tdo 1535/2005). Z uvedené judikatury lze podle státního zástupce učinit závěr, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných, kdy okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné.
V posuzovaném případě je podle názoru státního zástupce zásadní otázkou, zda a do jaké míry může spoluzavinění poškozeného snížit škodlivost jednání pachatele. Uvedenou problematikou se Nejvyšší soud již zabýval (usnesení ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 4 Tdo 245/2010), přičemž neshledal, že by z důvodu spoluzavinění poškozeného nebyl naplněn materiální znak trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197 odst. 1 tr. zák. Dostatečná společenská nebezpečnost byla přitom tehdy podmínkou trestnosti daného skutku a nikoliv jen pouhou zásadou, kterou je možno aplikovat „…jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva“ (viz již shora citované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud se rovněž zabýval i intenzitou výhružek u přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 tr. zákoníku a shledal, že jediná, ne zcela jasně formulovaná pohrůžka učiněná pouze v dopise k naplnění znaků této skutkové podstaty nestačí (srov. usnesení ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1672/2011).
Z citovaných judikátů je podle státního zástupce patrno, že jednání obviněného nevybočovalo z mezí, v nichž obvykle jednají pachatelé předmětných přečinů. Na samotnou trestnost jednání nemohly mít podstatný vliv předchozí spory obviněného a poškozeného, a to i kdyby tyto spory vyvolal poškozený. Rovněž intenzita násilí obviněného se nacházela v obvyklých mezích – jednalo se o výhružku realizovanou osobně (nikoliv třeba jen shora zmíněným dopisem) za pomoci zbraně, a to přinejmenším konkludentním jednáním. Státní zástupce uzavřel, že uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné věci nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu, a proto konstatoval, že důvody obviněným uvedené jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V kontextu shora uvedeného lze dovodit, že poukazuje-li obviněný na údajné rozpory ve skutkových zjištěních, jimiž se soudy zcela odmítly zabývat (podle obviněného rozpory ve výpovědích poškozeného a svědků Ing. R. B., K. J. a A. F. ohledně toho, kdo koho vyprovokoval, kdo co řekl, zda zbraň „vyčuhovala“ z auta nebo ne), a brojí-li proti nevěrohodnosti svědků a postupu soudu prvního stupně, který výslech obviněným navrhovaných svědků zamítl, protestuje tak ve skutečnosti proti správnosti hodnocení důkazů a úplnosti provedeného dokazování ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou, přičemž nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy (který však obviněný v dovolání ostatně ani nenamítal) totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V této souvislosti je třeba také k výhradám obviněného ohledně tzv. opomenutých důkazů dodat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. I této povinnosti soudy obou stupňů dostály a přesvědčivě vysvětlily, jakými úvahami byly vedeny, pokud jim nevyhověly (strana 6, 7 rozsudku nalézacího soudu, strana 4 usnesení odvolacího soudu).
Dovolací námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění jsou tvořeny obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že považují jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strana 6 rozsudku nalézacího soudu, strany 3, 4 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud dodává, že výpovědi obviněným zmiňovaných svědků spolu korespondují. V zásadní věci, tj. v tom, že obviněný započal celý konflikt, na Ing. K. K. jako první slovně i fyzicky zaútočil a poté, co nasedl do auta, na něj namířil zbraň, se shodují, přičemž nepatrné odlišnosti (rozpory), které se v jednotlivých výpovědích vyskytují, jsou – jak již správně uvedl soud prvního stupně i soud odvolací – odrazem subjektivního vnímání prožité události.
Jestliže obviněný dále namítl, že svou legálně drženou zbraň v průběhu konfliktu vytáhl a Ing. K. K. ukázal až v reakci na jeho konkrétní jednání, v reakci na údajný výrok „nechť si na něj obviněný příště vezme kulovnici a rovnou jej zastřelí“, přičemž soudy tuto skutečnost při zvažování společenské škodlivosti nezohlednily, opětovně svou námitku zaměřil proti skutkovým zjištěním soudů, která Nejvyšší soud s odkazem na shora uvedené není oprávněn přezkoumávat. Nejvyšší soud je v tomto směru vázán následujícími skutkovými zjištěními: 1) obviněný nejprve verbálně vulgárními slovními výrazy napadl Ing. K. K. a poté se jej snažil napadnout i fyzicky, 2) obviněný po nastoupení do svého motorového vozidla z místa řidiče, přes stažené okénko dveří, namířil do obličeje Ing. K. K. svou legálně drženou střelnou zbraň.
Z uvedených skutkových zjištění vyplývá, že obviněný svou střelnou zbraň Ing. K. K. nikoli pouze ukázal, nýbrž ji na něj rovnou namířil; naopak z nich nevyplývá, že by tak obviněný učinil až na základě jakéhokoliv, třebaže z jeho pohledu provokujícího výroku poškozeného. I kdyby tomu tak ale bylo a Ing. K. K. zmíněný výrok na adresu obviněného skutečně pronesl, reakci obviněného v podobě namířené zbraně do obličeje by to přesto neospravedlňovalo, resp. nebyla by to okolnost, která by obviněnému svědčila.
Co se týče námitky nutné obrany, s níž se podle mínění obviněného soudy dostatečně nevypořádaly, Nejvyšší soud podotýká následující. Nutná obrana jako okolnost vylučující protiprávnost činu je definována v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle §29 odst. 2 tr. zákoníku nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě uvažovat o nutné obraně, a tedy i o vyloučení protiprávnosti činu osoby, jež odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, je třeba splnit dva základní předpoklady obsažené v ustanovení §29 tr. zákoníku. Podle prvního z nich musí jít o útok na zájem chráněný trestním zákonem, který v době obranného jednání přímo hrozí nebo trvá. Zájmy chráněné trestním zákoníkem, což je vyjádření objektu trestného činu, jsou blíže rozvedeny v jednotlivých ustanoveních zvláštní části trestního zákoníku (např. zájem na ochraně života, zdraví, lidské důstojnosti apod.). Pokud jde o bezprostřední hrozbu nebo trvání útoku, buď je zde důvodný předpoklad útoku následujícího bezprostředně za hrozbou, anebo útok již započal a stále probíhá. Útok tedy ještě nesmí být ukončen ani krátkodobě přerušen, protože nutnou obranu lze použít proti útočníkovi jen do doby, pokud trvá útok na zájem chráněný trestním zákonem. O nutné obraně tudíž nelze uvažovat za situace, kdy útok ještě bezprostředně nehrozí ani nezačal, nebo pokud je útok již dokončen. Druhým předpokladem, který musí být současně splněn při závěru o existenci nutné obrany, je zákonný požadavek, aby obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Posouzení, kdy je obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, ovšem vždy závisí na okolnostech konkrétního případu.
Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Protože však obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákoníku, ale naopak ve shodě s ním. Jde o střet zájmů na ochraně různých společenských vztahů, a to na jedné straně zájem, který byl napaden útokem (např. zdraví poškozeného obránce), a na druhé straně zájem či zájmy útočníka (např. zdraví nebo život útočníka), které jsou při nutné obraně obětovány, aby tak byl odvrácen útok (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1-139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 329).
Soudy obou stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí předmětnou otázkou zabývaly a závěry, k nimž dospěly, jsou logické a správné. Ze skutkových zjištění soudů evidentně nevyplývá, že by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost byla v posuzovaném případě naplněna, resp. z těchto skutkových zjištění nevyplývá, že by tu existoval přímo hrozící nebo trvající útok, který by byl obviněný nucen odvracet. Nejvyšší soud připomíná, co už bylo výše několikrát uvedeno: podle skutkových zjištění soudů celý konflikt započal obviněný, když na Ing. K. K. nejprve slovně a poté i fyzicky zaútočil a po nasednutí do auta na něj namířil zbraň. Ze skutkových zjištění nevyvstávají pochyby o tom, že útočníkem byl v posuzovaném případě obviněný, a nikoliv Ing. K. K. či ostatní svědci incidentu přítomní. Provedené dokazování, jak ostatně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, vyloučilo obhajobu obviněného spočívající v tom, že na poškozeného namířil (podle obviněného „ukázal“) zbraň proto, že se obával o život svůj i své dcery, neboť se nacházel v automobilu, který stál v prudkém svahu, automobil měl zařazenou zpátečku, obviněný se chystal k odjezdu, kolem automobilu se začalo srocovat větší množství vůči obviněnému nepřátelsky vystupujících lidí, přičemž obviněný si nemohl být jist, že jej tito lidé nebudou atakovat, což by vzhledem k situaci mohlo mít negativní dopad na obviněného i jeho nezletilou dceru. Provedené dokazování naopak potvrdilo a sám obviněný to v průběhu odvolacího řízení (č. l. 93) a rovněž v dovolání (č. l. 122) připustil, že jeho reakce v podobě namířené zbraně nebyla důsledkem obviněným shora popsané obavy o život, nýbrž byla nejspíše důsledkem ztráty kontroly nad svým jednáním z důvodu předchozího vyhroceného konfliktu.
Jelikož dovolatel namítal zejména nesprávné posouzení věci z hlediska zásady subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, což je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu třeba vnímat jako jedinou relevantně uplatněnou námitku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Podle výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně se obviněný dopustil přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu, a čin spáchá se zbraní. Podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu obviněný tento přečin spáchal tím, že jinému vyhrožoval usmrcením nebo těžkou újmou na zdraví takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a spáchal takový čin se zbraní. Ve smyslu recentní judikatury Nejvyššího soudu se při posuzování znaků trestného činu nebezpečného vyhrožování nelze omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale jeho výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním a projevy této osoby a teprve na základě komplexního posouzení situace je možné učinit závěr, zda se jedná o vyhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění; nevyžaduje se, aby vyhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 Tdo 254/2010, publikováno pod č. 21/2011 Sb. rozh. tr., přiměřeně srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 8 Tdo 521/2012). Pokud tedy obviněný namířil do obličeje Ing. K. K. střelnou zbraň, pak se v kontextu předchozího incidentu jednalo zcela bezpochyby o konkludentní výhružku použitím zbraně, která byla způsobilá vzbudit u poškozeného důvodnou obavu o jeho zdraví či dokonce život, přičemž lze konstatovat, že uvedené jednání je zejména s ohledem na namíření střelné zbraně do obličeje poškozeného možné považovat za typický, běžný případ trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť právě takové jednání je s to vzbudit důvodnou obavu o zdraví či život.
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném dopustí hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle rozsudku soudu prvního stupně byl obviněný uvedeným přečinem uznán vinným, neboť se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti. Jako výtržnost je zpravidla označováno fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem; napadením jiného rozumíme jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3322-3323.). Výtržnost může spočívat ve vyhrožování zlým nakládáním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1976, sp. zn. 8 Tz 30/76, publikováno pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.); typickým příkladem výtržnosti je násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1989, sp. zn. 6 Tz 37/89, publikováno pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že jednání obviněného, který se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil jak hrubých nadávek a fyzického napadení, tak následně namíření střelné zbraně na Ing. K. K., nevybočuje z řady typických, pro danou skutkovou podstatu charakteristických způsobu spáchání trestného činu.
Jelikož se tedy v posuzovaném případě jednání obviněného nevymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, nebylo ze strany soudů zapotřebí pro účely případné aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku explicitně zkoumat kritéria společenské škodlivosti ve smyslu ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku a v jednotlivostech se s nimi v odůvodnění rozhodnutí vypořádat (s odkazem na demonstrativní výčet kritérií citovaného ustanovení zákona nebylo zapotřebí mimo jiné zkoumat, jak namítal obviněný, míru participace oběti na spáchání trestného činu či příčiny a podmínky, za kterých byl čin spáchán). Nalézací soud ostatně posuzování otázky subsidiarity trestní represe nepominul, výslovně zmínil, proč nelze „celou věc bagatelizovat a posoudit jako přestupek“ (viz strana 7 rozsudku) a v potřebném rozsahu se jí věnoval i odvolací soud (viz strana 5 usnesení).
Pro úplnost je třeba také reagovat na výhradu obviněného ohledně údajné nepřiměřenosti uloženého trestu coby důsledku chybné aplikace ustanovení §39 odst. 2 tr. zákoníku. Především je třeba konstatovat, že uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v důsledku nesprávného vyhodnocení kritérií podle §39, §41 a §42 tr. zákoníku nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb.).
V dovolání lze úspěšně uplatnit jen námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí), a to v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů §265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, že buď byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §39, §41 či §43 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného trestu, nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoliv zmíněné námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., dovolací soud nad rámec již řečeného poznamenává, že soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se řídily při stanovení druhu trestu a jeho výměry, a závěry, k nimž dospěly, též náležitě a přesvědčivě zdůvodnily.
Napadené usnesení odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu dovolání obsaženého v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a tudíž dovolací námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková