ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.218.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 218/2013-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. března 2013 o dovolání obviněného P. B. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 5 To 29/2011, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. B. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 42 T 1/2007, uznal obviněné L. H., P. B. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a M. Z. vinnými, že:
„všichni společně ještě se samostatně stíhaným M. Č., po vzájemné dohodě nejprve M. Z. dne 25. 11. 2004 v Praze 5, v pobočce České spořitelny, a. s., Š., založil jako jednatel spol. Zeiss Reality, s. r. o., běžný účet č., kde byl jedinou osobou oprávněnou disponovat s účtem, poté P. B. a M. Č. dne 21. 12. 2004 v České spořitelně, a. s., pobočka P., V. nám., vhodili do sběrného boxu padělané jednorázové příkazy k úhradě z účtu č. majitele Realitní kancelář P., s. r. o., na částky 600.000,-- Kč, 600.000,-- Kč a 150.000,-- Kč, z účtu č. majitele Družstvo S. na částku 200.000,-- Kč, na základě těchto padělaných příkazů byly uvedené částky převedeny na účet č. a dne 22. 12. 2004 v České spořitelně, a. s., pobočce P., Š., tyto částky M. Z. společně s L. H., P. B. a M. Č., tuto neoprávněně připsanou finanční hotovost v celkové výši 1.550.000,-- Kč vybrali a ponechali si ji pro vlastní potřebu, ač věděli, že jim ani společnosti Zeiss Reality, s. r. o., tato částka nepatří, České spořitelně, a. s., se sídlem v P., O., IČ:, tak způsobili škodu v celkové výši 1.550.000,-- Kč, neboť tato poškozeným klientům neoprávněně odúčtované finanční prostředky uhradila“.
Takto popsané jednání soud právně kvalifikoval u všech obviněných jednak jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 trestního zákoníku, jednak jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Za to uložil každému z obviněných podle §234 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků.
Proti citovanému rozsudku podali odvolání městský státní zástupce (ten tak učinil v neprospěch všech obviněných), obvinění L. H., P. B. a M. Z. a také poškozená Česká spořitelna, a. s., se sídlem P., O. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. 5 To 29/2011, tak, že z podnětu odvolání městského státního zástupce, obviněných L. H., P. B. a M. Z. a poškozené České spořitelny, a. s., se sídlem P., O., napadený rozsudek zrušil ohledně obviněných L. H. a M. Z. podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. a ohledně obviněného P. B. podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všechny tři jmenované obviněné uznal vinnými, že:
„po předchozí dohodě s odděleně stíhaným M. Č., a s dalšími zatím přesně neustanovenými spolupachateli, vedeni snahou společným jednáním bezhotovostním převodem vyvést finanční prostředky v objemu jednoho a půl milionu korun z cizího účtu a získat tím pro sebe a další zatím neztotožněné osoby finanční prospěch, přičemž nejméně P. B. a odděleně stíhaný M. Č. při srozumění i s tím, že vylákání peněz bude realizováno pomocí padělaných platebních příkazů, M. Z. na pokyn L. H. daný mu prostřednictvím jejich společného známého P. Š. dne 25. 11. 2004 v pobočce České spořitelny, a. s., v P., Š. č., účelově založil za obchodní společnost Zeiss Reality spol. s r. o., které byl jednatelem, běžný účet č., ke kterému zřídil výhradní dispoziční právo, načež číslo účtu předal prostřednictvím P. Š. L. H., který ho dal k dispozici P. B., a poté, co P. B. a odděleně stíhaný M. Č. doposud přesně nezjištěným způsobem získali padělané platební příkazy k účtu č. majitele Realitní kancelář P., s. r. o., znějící na zaplacení 600.000,-- Kč, 600.000,-- Kč a 150.000,-- Kč ve prospěch účtu obchodní společnosti Zeiss Reality spol. s r. o. č., a k účtu č. majitele Družstvo S. znějící na zaplacení 200.000,-- Kč ve prospěch účtu obchodní společnosti Zeiss Reality spol. s r. o. č., obviněný P. B. a odděleně stíhaný M. Č. dne 21. 12. 2004 v pobočce České spořitelny, a. s., v P., V. nám. č., tyto padělané jednorázové příkazy opatřili datumovým razítkem spořitelny a vhodili je do sběrného boxu, a následně, poté, co byly padělané příkazy Českou spořitelnou, a. s., realizovány, dne 22. 12. 2004 v pobočce České spořitelny, a. s., v P., Š. č., M. Z. na pokyn daný mu L. H. prostřednictvím P. Š. vybral hotově z účtu č. finanční hotovost ve výši 1.550.000,-- Kč, o které stejně jako ostatní obvinění věděl, že obchodní společnosti Zeiss Reality spol. s r. o. nepatří a že byla na její účet Českou spořitelnou, a. s., připsána nedůvodně, a stejně jako ostatní obvinění předpokládal, že Česká spořitelna, a. s., předmětný převod zrealizovala v záměrně vyvolaném zdání, že se jedná o legální finanční transakci, a peníze předal L. H., který na něj čekal společně s P. B. a odděleně stíhaným M. Č. před pobočkou České spořitelny, a. s., načež L. H. tyto peníze dal odděleně stíhanému M. Č., který z nich jeho prostřednictvím obratem předal zpět 100.000,-- Kč M. Z., 20.000,-- Kč P. B. a se zbytkem peněz obvinění naložili zatím neobjasněným způsobem, čímž České spořitelně, a. s., se sídlem v P., O., IČ:, která svým klientům neoprávněně odúčtované finanční prostředky uhradila, způsobili škodu v celkové výši nejméně 1.550.000,-- Kč“.
Takto popsané jednání odvolací soud právně posoudil u obviněných L. H. a M. Z. jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009, za což každému z nich uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §59 odst. 2 tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 každému z nich uložil i povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobili. V případě obviněného P. B. soud druhého stupně popsané jednání právně kvalifikoval jako zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, za což mu podle §234 odst. 3 a §43 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků, a podle §82 odst. 2 trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 mu uložil i povinnost podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. pak všem třem obviněným uložil povinnost, aby rukou společnou a nerozdílnou zaplatili poškozené České spořitelně, a. s., se sídlem P., O., částku 304.371,76 Kč jako náhradu způsobené škody.
Obviněný P. B. se ani s takovým rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Jitky Pasekové podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a výrok odvolacího soudu je neúplný.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval v tom, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody, ačkoliv soud prvního stupně výrok o náhradě škody neučinil. V takovém postupu spatřoval porušení základních práv a svobod, jak má na mysli ustanovení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle tohoto ustanovení má každý právo na účinné opravné prostředky, pokud jej však soud prvního stupně k náhradě škody neodsoudil a toto rozhodnutí učinil až soud odvolací, pak mu byla odňata možnost využití práva odvolání. To považoval za neústavní, neboť jsou-li ve hře základní práva, musí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků.
V této souvislosti dovolatel poukázal na ustanovení §259 odst. 2 tr. ř., podle kterého záleží-li vada v tom, že v napadeném rozsudku některý výrok chybí nebo je neúplný, může odvolací soud, aniž rozsudek zruší, věc vrátit soudu prvého stupně, aby o chybějícím výroku rozhodl nebo jej doplnil. Podle jeho názoru odvolací soud měl tedy správně věc vrátit soudu prvního stupně, aby rozhodl o náhradě škody a aby především zůstalo zachováno jeho právo na opravný prostředek.
Druhý z uplatněných důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný zřejmě spatřoval v tom (byť to explicitně neuvedl), že výrok o náhradě škody je neúplný, neboť náhrada způsobené škody je nespravedlivě požadována jen po něm a nikoliv i po zbývajících spoluobviněných. Trestní stíhání některých z nich totiž bylo vyloučeno k samostatnému řízení a není tedy jasné, zda i oni (konkrétně obvinění J. Č., R. S. a M. Č.) byli rovněž odsouzeni k náhradě škody.
S ohledem na uvedené obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku o náhradě škody.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), jež k prvému uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že způsob, jakým obviněný námitku odůvodnil, vypovídá o tom, že okruh jeho výhrad je jen procesní povahy. Odvolacímu soudu pouze vytknul nedodržení podmínky ustanovení §259 odst. 2 tr. ř., což je ovšem námitka, která použitý dovolací důvod ve zvolené právní variantě obsahově nepokrývá a podmínku dovolacího přezkumu založit nemůže.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek ve vztahu k obviněnému P. B. jak z podnětu jeho odvolání, tak i z podnětu odvolání poškozené České spořitelny, a. s., a v souladu se svými přezkumnými závěry následně postupoval podle §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř., za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl a ve zpochybněném směru v návaznosti na přisouzený výrok o vině podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil solidární povinnost k náhradě způsobené škody, čímž napravil pochybení soudu prvého stupně, který o řádně uplatněném nároku poškozeného subjektu vůbec nerozhodl. Popsaný procesní postup odvolacího soudu je tak v souladu se zákonem.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že dovolatel zřejmě ve vztahu k osobám bývalých spoluobviněných J. Č. a R. S. přehlédl procesní rámec obžalovací zásady plynoucí z ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. a tím i popis skutku uvedeného v žalobním návrhu, který se jmenovanými spoluobviněnými spojen není. Ve vztahu k původně společně obviněnému M. Č. pak nevzal v potaz, že jeho trestní věc byla v řízení před nalézacím soudem dne 7. 10. 2010 vyloučena k samostatnému projednání. Z těchto důvodů se shora konstatovaný výrok podle §228 odst. 1 tr. ř., kterým byla uložena společná a nerozdílná povinnost k náhradě škody, mohl za podmínek tohoto procesního ustanovení dotýkat pouze těch obviněných, kteří byli v předmětném trestním řízení uznáni vinnými trestným činem, jímž způsobili poškozenému subjektu majetkovou škodu.
Z těchto důvodů státní zástupkyně v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. B. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Dále vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil jako první důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Podle stávající judikatury se za rozhodnutí spočívající na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice považuje i chybný výrok o náhradě škody, který však musí mít základ v nesprávné aplikaci hmotně právních předpisů občanského či obchodního práva (srov. například rozhodnutí publikovaná pod č. T 413 a č. T 703 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Právě v tomto kontextu je nutné dovolací výhrady uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnout. Dovolatel totiž namítl v podstatě jen to, že soud druhého stupně rozhodl o výroku o náhradě škody až v odvolacím řízení a odňal mu tak právo opravného prostředku.
V dané věci je podstatné, že poškozená Česká spořitelna, a. s., se sídlem P., O., uplatnila svůj nárok na náhradu škody řádně a včas. Poprvé tak učinila již v přípravném řízení a po podání obžaloby jej upřesnila částkou ve výši 304.371,76 Kč (srov. č. l. 491 trestního spisu). Takto bezvadně uplatněný nárok předsedkyně senátu v souladu s ustanovením §206 odst. 2 tr. ř. přečetla ještě před zahájením dokazování na počátku hlavního líčení dne 15. 5. 2007. Z uvedeného tak vyplývá, že obviněný byl opakovaně obeznámen s nárokem jmenované poškozené společnosti na náhradu škody – poprvé se tak stalo v průběhu přípravného řízení (při seznámení se spisovým materiálem) a znovu pak po zahájení hlavního líčení. Měl tak dostatek příležitostí (mimo jiné i proto, že hlavní líčení bylo opakovaně odročováno a řízení před soudem trvalo cca tři a půl roku) se k uplatněnému nároku a jeho výši vyjádřit a v případě nesouhlasu uplatnit všechny své výhrady.
Jak již správně uvedla státní zástupkyně ve svém vyjádření, odvolací soud při svém rozhodování shledal (především na podkladě řádně a včas podaného odvolání poškozené společnosti), že soud prvého stupně ve výroku napadeného rozsudku pochybil, pokud opomenul rozhodnout i o řádně a včas uplatněném nároku poškozené společnosti na náhradu škody. Proto bylo zcela na místě, aby odvolací soud – tím spíše, že k tomu měl i další zákonné důvody – postupoval podle ustanovení §258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. a za podmínek uvedených v §259 odst. 3 tr. ř. ve věci nově rozhodl rovněž tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému P. B., aby rukou společnou a nerozdílnou se spoluobviněnými L. H. a M. Z. zaplatili poškozené společnosti jako náhradu způsobené škody 304.371,76 Kč. Odvolací soud při takovém rozhodnutí totiž vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudem prvého stupně a svým postupem v podstatě jen napravil pochybení, jehož se dopustil soud prvého stupně. Takový procesní postup odvolacího soudu je tak plně v souladu se zákonem.
Výhrady dovolatele, že měl být zkrácen na svých právech, nepovažuje Nejvyšší soud za případné. Rozhodnutí soudu druhého stupně pro něho nemohlo být rozhodnutím, které by bylo možno označit za překvapivé rozhodnutí, neboť o návrhu poškozené společnosti byl řádně a včas seznámen a postupem soudů obou stupňů mu nebyla odepřena možnost dostatečně se k věci vyjádřit (srov. například nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. ÚS 109/1999).
V této souvislosti je třeba akcentovat i to, že tzv. velkou novelou trestního řádu (provedenou zákonem č. 265/2001 Sb.) byla přijata i nová koncepce odvolacího řízení, která se projevila ve způsobu vyřizování věcí odvolacím soudem přechodem od principu kasačního s omezenými prvky apelace k principu výrazně apelačnímu s prvky kasace . Odvolacímu soudu sice zůstala zachována možnost vrátit věc soudu prvního stupně s příkazem, aby rozhodl o chybějícím výroku (srov. §259 odst. 2 tr. ř., jehož aplikace se obviněný dovolával), současně však má i pravomoc sám rozhodnout ve věci rozsudkem, jsou-li splněny zákonné podmínky (srov. §259 odst. 3, 4 tr. ř.). Jelikož tyto podmínky v posuzované věci splněny byly, odvolací soud měl možnost nejen změnit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině, ale v návaznosti na něj k odvolání poškozené společnosti podanému v neprospěch obviněného rozhodnout nově i o solidární povinnosti obviněného nahradit způsobenou škodu (srov. §259 odst. 4, věta za středníkem tr. ř.).
K druhému z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je třeba uvést, že ten je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějící výrok je výrok jako celek, pokud není obsažen v některém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Neúplný výrok je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje určitou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu.
Dovolatel v této souvislosti namítl, že odvolací soud nezavázal svým výrokem k solidární odpovědnosti za způsobenou škodu i všechny zbývající spoluobviněné. Ani takovou výhradu Nejvyšší soud nepovažoval za relevantně uplatněnou.
Pro takový závěr je směrodatné zejména ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., podle něhož trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce, jenž také veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje, a ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., podle něhož soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Z obžaloby Městského státního zástupce v Praze ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 2 KZV 17/2005 (srov. č. l. 478 trestního spisu) je zřejmé, že byla podaná pro shora uvedený skutek (pouze) na obviněné bývalého pprap. PČR L. H., P. B., M. Z. a M. Č. Z nich pak trestní věc obviněného M. Č. byla posléze (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010) vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí.
Obecně platí, že odděleně stíhané osoby nelze zavázat k solidární odpovědnosti za škodu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. 7 Tdo 337/2003, publikované pod č. T 589 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Proto při rozhodování o povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem, který spáchal obviněný P. B. společně s dalšími osobami, mohl soud uložit povinnost k náhradě škody jen těm obviněným, ohledně nichž rozhodl o vině a trestu. Pokud je však trestní stíhání vedeno samostatně vůči dalším spoluobviněným (v dané věci jednak proti původně spoluobviněnému M. Č., jednak proti dalším údajným spolupachatelům J. Č. a R. S.) nemůže soud uložit povinnost k náhradě škody i těmto spolupachatelům, přestože za škodu všichni odpovídají společně a nerozdílně podle §438 odst. 1 občanského zákoníku. Jestliže by tak soud přesto rozhodl a zavázal povinností k náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř. i osoby, které nejsou (spolu)obviněnými v tomtéž řízení, šlo by o pochybení, jímž by dokonce byl naplněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v jiném nesprávném hmotně právním posouzení (srov. rovněž shora citované usnesení Nejvyššího soudu).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [srov. §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného P. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Bláha