ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.569.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 569/2013-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání obviněného P. Ř. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 42 To 248/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 2 T 23/2008, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se č á s t e č n ě zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 42 To 248/2012, a to v části výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Z. úrok z prodlení.
Současně se podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. se poškozený M. Z. o d k a z u j e s nárokem na úrok z prodlení na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 2 T 23/2008, byl obviněný P. Ř. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 3 tr. zák. a trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák., které podle popsaných skutkových zjištění spáchal tak, že
dne 19. 8. 2007 kolem 00,45 hod. po silnici II. tř. z obce R. směrem na V. B., okres Ž., po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy téhož dne v 02,45 hod. jeho krev obsahovala nejméně 1,52 g/kg alkoholu, řídil vlastní osobní automobil zn. Alfa Romeo, a v rozporu zejména s ustanoveními §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 2, §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. a v důsledku požitého alkoholu, nepovolené rychlosti a nedovoleného způsobu jízdy, na přímém úseku uvedené silnice v kilometru 35,5 dostal smyk a přes pravou krajnici sjel do pravého silničního příkopu, kde se automobil nárazem do dvou stromů rozlomil a jeho zadní část se sedačkami zůstala na vozovce a přední část s předními sedačkami byla odmrštěna vpravo mimo komunikaci na louku, přičemž sám utrpěl těžký otřes mozku, zhmoždění plic, úrazový šok, tržně zhmožděnou ránu levé ruky a další poranění, a jeho spolujezdci L. H., utrpěl zhmoždění mozku a mozečku, s krvácením do mozkových komor a mezi mozkové obaly, zlomeninu krční páteře, zhmoždění plic a srdce, trhliny plic a další poranění, na jejichž následky na místě zemřel, P. O., utrpěl poranění více pro život důležitých orgánů – polytrauma, především mozku, srdce, plic, jater, sleziny a dalších, kterým na místě podlehl, M. Z., utrpěl zhmoždění mozkových tkání, zhmoždění plic, zlomeninu dolních žeber vpravo, zlomeninu kloubní plochy na bázi lební, zlomeninu kosti vřetenní v oblasti zápěstí, roztržení sleziny, která mu byla následně operativně odstraněna, a další život ohrožující poranění, která si vyžádala hospitalizaci v nemocnici do 5. 10. 2007 s dosud trvajícím léčením a možnými trvalými následky.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §224 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu šesti roků.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rovněž rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit na náhradě škody V. O., otci zemřelého P. O., částku 254.822,- Kč, přičemž zálohově již bylo plněno 127.411,- Kč; D. O., matce zemřelého P. O., částku 240.000,- Kč, přičemž zálohově již bylo plněno 120.000,- Kč; V. O., bratrovi zemřelého P. O., částku 175.000,- Kč, přičemž zálohově již bylo plněno 87.500,- Kč; A. O., babičce zemřelého P. O., částku 240.000,- Kč, přičemž zálohově již bylo plněno 120.000,- Kč; A. H., otci zemřelého L. H., částku 253.698,- Kč; I. H., matce zemřelého L. H., částku 291.010,- Kč; N. H., sestře zemřelého L. H., částku 175.000,- Kč; J. K., babičce zemřelého L. H., částku 240.000,- Kč; M. Z., částku 832.096,- Kč, přičemž zálohově již bylo plněno 128.141,- Kč; Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky, pobočka B., C., B., částku 2.189,- Kč za poškozeného V. O., a Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví, P., R., částku 515.476,- Kč za poškozeného M. Z.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený M. Z., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 42 To 248/2012, z podnětu odvolání podaných proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným a poškozeným M. Z. podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o náhradě škody poškozeným M. Z., V. O., D. O., V. O., A.O., A. H., I. H., N. H., a J. K. a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. Z. částku ve výši 703.955,- Kč s úrokem ve výši 10,5 % od 27. 1. 2008 do 30. 6. 2008; 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008; 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009; 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009; 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2012; 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012; 7,05 % od 1. 1. 2013 do 30. 1. 2013 a dále od 31. 1. 2013 až do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. dále obviněnému uložil povinnost na náhradě škody zaplatit poškozeným V. O., částku 127.411,- Kč; D. O., částku 120.000,- Kč; V. O., částku 87.500,- Kč; A. O., částku 120.000,- Kč; A. H., částku 126.849,- Kč; I.H., částku 157.522,- Kč; N. H., částku 87.500,- Kč a J. K., částku 120.000,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. všechny tyto poškozené odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. Ř. prostřednictvím obhájce JUDr. Miloslava Rychtáře z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž nejprve podrobně shrnul průběh dosavadního řízení před soudy nižších stupňů a obsah předchozích rozhodnutí v této věci postupně vydaných soudem prvního i druhého stupně, neboť nyní dovoláním napadený rozsudek je v pořadí třetím rozhodnutím odvolacího soudu. Obviněný své dovolání zaměřil především proti výroku o vině, jemuž zejména vytýkal, že soudy nedostatečně objasnily, že on byl tím, kdo v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídil, a proto podle jeho názoru skutek popsaný ve skutkové větě výroku o vině není správný. Další výhrady vznesl proti nepřiměřené výši a druhu trestu ve vztahu k délce řízení a k tomu, že sám byl při dopravní nehodě velmi vážně zraněn. Vytýkal existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry s poukazem na neúplnost a nepřesvědčivost podkladů, a to především v důsledku absence znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, soudního lékařství u trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 tr. zák. Právě výsledky provedeného dokazování podle dovolatele vzbuzují pochybnosti o závěru, že on v inkriminovanou dobu řídil předmětné motorové vozidlo. V této souvislosti považoval za nedostatečný postup Policie České republiky při šetření nehody, neboť z místa dopravní nehody nevytěžila dostatek důležitých a potřebných důkazů. Brojil též proti „selektivnímu vyhodnocení pachových stop“, neboť pachové analýze nebyly podrobeny všechny osoby, které ve vozidle v době činu byly přítomny. Pokud soud v důsledku těchto vad věc nevrátil k došetření státnímu zastupitelství, měl uvedené nedostatky odstranit provedením obhajobou navrženého výslechu svědků komisaře Ing. J. H. a por. Bc. L. K. Podle obviněného soudy nepostupovaly s vyčerpáním všech důkazních prostředků a nezabývaly se ani otázkou, kdo za volant sedal a kdo vozidlo v okamžiku nehody skutečně řídil. Závěr, že on vozidlo řídil, spolehlivě neprokázala ani biologická expertíza. Obviněný zpochybnil výpověď svědkyně M. W., kterou nepovažoval za objektivní a věrohodnou s ohledem na možnost jejího ovlivnění sdělovacími prostředky, neboť v době, kdy jej tato svědkyně při hlavním líčení označila jako řidiče havarovaného vozidla, proběhly tiskem články s jeho fotografií. Výhrady vznesl i k závěrům znaleckého posudku z oboru silniční doprava znalce Ing. Jana Šlosárka, který označil za kusý a bez potřebné vypovídací hodnoty, nereagující na všechny podstatné aspekty nehodového děje, který nebylo možné spolehlivě určit ani na základě závěrů znaleckých posudků MUDr. Aleny Procházkové a MUDr. Evy Krejzlíkové. Po citacích některých pasáží ze znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční se specializací technické posudky o příčinách silničních nehod znalce Ing. Jaroslava Sedláka a z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, znalce MUDr. Milana Votavy, konfrontoval jimi učiněné závěry se závěry znalce doc. Ing. Aleše Vémoly, PhD., s nimiž rovněž vyslovil nesouhlas. Dovolatel připustil, že ačkoli se soudy okolnostmi případu zabývaly, i přesto neměly k dispozici dostatek podkladů ani pro odstranění rozporů mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi a znaleckými posudky ve věci postupně zpracovanými. Ze všech velmi podrobně rozvedených důvodů obviněný považoval závěr soudů, že byl řidičem havarovaného vozidla v momentě nehody, za předčasný, nepřesvědčivý a řádně nepodložený, protože soudy rozhodovaly toliko na základě nepřímých důkazů, jež však ve svém souhrnu netvoří logickou a uzavřenou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, ale slouží pouze k důvodnému podezření vůči jeho osobě, avšak nevylučují reálnou možnost, že pachatelem mohl být někdo jiný.
Ve vztahu k trestnému činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. dovolatel namítl chybějící zjištění o úmyslu pokrývajícím všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Současně má za to, že v posuzované věci vylíčené skutečnosti neobsahují okolnosti, z nichž by bylo možné bez pochybností dovodit konkrétní formu zavinění. Soudy se podle jeho názoru měly vypořádat s tím, zda nepožil alkoholické nápoje v době mezi předmětnou nehodou a následným odběrem krve, který byl proveden po dvou hodinách od dopravní nehody, a objasnit tak otázku hladiny alkoholu v jeho krvi v době jízdy a při dopravní nehodě. V návaznosti na tato svá tvrzení zpochybnil výsledek provedené zkoušky na hladinu alkoholu v krvi a domáhal se nových důkazů, konkrétně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a soudního lékařství, který by řešil v úvahu přicházející varianty požívání alkoholických nápojů a stanovil možné hodnoty alkoholu v krvi v době řízení motorového vozidla. Ve skutkové větě neuvedený údaj o počátku jízdy považuje za zpochybňující právní kvalifikaci, která neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán.
Dovolatel v dovolání brojil i proti výroku o trestu, který považoval co do výměry i způsobu výkonu za neadekvátní zejména k délce trestního řízení, která činila pět a půl roku. Tato skutečnost měla být soudy při ukládání trestu zohledněna a promítnuta do mírnějšího trestu, což se však podle názoru obviněného nestalo. Dále se domáhal zařazení do věznice s dohledem, neboť se jednalo o nedbalostní trestný čin.
Pochybení spatřoval rovněž ve výroku o náhradě škody, který považoval za nesprávný především ve vztahu k výroku, jímž odvolací soud znovu rozhodl o povinnosti obviněného uhradit škodu poškozenému M. Z. U výroku ukládajícího mu povinnost zaplatit úroky z prodlení namítal nesprávnou aplikaci hmotně právních předpisů, v důsledku nichž považoval výrok o stanovených úrocích, jejichž počátek plnění odvolací soud odvozoval ode dne 25. 1. 2008, kdy došlo k seznámení s výsledky vyšetřování, za nesprávný s tím, že od tohoto okamžiku neměl možnost seznámit se s obsahem trestního spisu po skončení vyšetřování a dozvědět se z něj okruh poškozených, včetně výše jimi uplatněných nároků. Jde o okamžik, kdy se s výsledky vyšetřování obviněný osobně neúčastnil, ale byl mu přítomen jen jeho obhájce. Obviněný však vytkl, že okamžik, od kterého se odvíjí povinnost platit úroky, musí být stanoven až právní mocí rozhodnutí, neboť dopředu nelze na obviněném spravedlivě požadovat náhradu škody. Současně poukázal i na to, že od doby, kdy se měl seznámit s výsledky vyšetřování, uplynula velmi dlouhá doba, neboť počátek splnění úroků byl stanoven od 27. 1. 2008, ač pravomocný rozsudek byl vydán až 30. 1. 2013, a to nikoliv jeho vinou, když řízení se prodlužovalo tím, že soud prvního stupně řádně neplnil své povinnosti a odvolací soud jeho rozhodnutí opakovaně zrušoval a věc vracel k došetření. Obviněný z těchto důvodů vyjádřil svůj nesouhlas s výrokem o úrocích z prodlení u poškozeného M. Z.
Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 42 To 248/2012, jakož i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 2 T 23/2008, v celém rozsahu zrušil a soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Požádal také, aby dovolací soud rozhodl o odkladu či přerušení výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen dne 14. 5. 2013, zaslalo Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a, h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezené.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž obviněný dovolání opřel, lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je proto možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat takové výhrady obviněného, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. Nejvyšší soud s ohledem na obecná kritéria dovolání může přezkoumávat správnost právní kvalifikace použité soudy nižších stupňů pouze v návaznosti na skutkový stav, jaký byl zjištěn v dovoláním napadených rozhodnutích, přičemž jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). Pokud jde o zjištění skutkového stavu, jehož lze docílit soudy provedenými důkazy a jejich zákonným hodnocením, je právem i povinností především nalézacího soudu, aby hodnotil důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Tento postup následně ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34).
V podaném dovolání obviněný důsledně nerespektoval uvedená pravidla, na základě nichž je možné požadovat přezkoumání napadených rozhodnutí. V rozporu s nimi především trval na své obhajobě, že nebyl osobou, která v době činu řídila automobil, jímž byla způsobena havárie, ale že řidičem byl někdo jiný, čímž brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, která považoval za nesprávná a provedená na základě nedostatečného a nedůsledného dokazování. Obviněný v této souvislosti uplatnil námitky směřující proti závěrům ve věci zpracovaných znaleckých posudků a domáhal se vypracování posudků nových, poukazoval na nevěrohodnost některých svědeckých výpovědí, požadoval další hodnocení pachových stop a zdůrazňoval pravdivost výpovědí těch svědků, kteří jeho obhajobu podporovali. Takto formulované výhrady mají povahu skutkových námitek, neboť brojí proti tomu, o jaké důkazy soudy opřely své závěry a k jakým zjištěním na jejich základě dospěly.
Takové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Nejvyšší soud může zcela výjimečně tuto zásadu prolomit, a to v případě faktického zjištění extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Za takový extrémní nesoulad však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel. O extrémní nesoulad jde jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. nebo §125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, postupují v souladu se zákonem. Pokud navíc své závěry v odůvodnění napadených rozhodnutích vysvětlí z hlediska všech zjištěných skutečností, nejedná se o zjevnou absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani kardinální logické rozpory či opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, a proto v takovém případě extrémní nesoulad nelze spatřovat (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V posuzované věci Nejvyšší soud s ohledem na obviněným vytýkaný extrémní nesoulad posuzoval, zda soudy prvního stupně i druhého stupně dostály svým povinnostem z hlediska správnosti postupu při provádění a hodnocení důkazů, a to zejména s ohledem na obhajobu obviněného, že neřídil automobil v době havárie. Na základě obsahu spisu shledal, že soudy obou stupňů se velmi obsáhle věnovaly rozsahu provedeného dokazování, a to nejen co do charakteru a druhu důkazních prostředků, ale posuzovaly i jednotlivé výhrady, které obviněný vznášel zejména proti některým důkazním prostředkům. Jak je z odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně i odvolacího soudu patrné, byla nejen při shromažďování důkazů (odvolací soud dokazování nakonec i sám doplňoval), ale i při jejich provádění a hodnocení věnována všem významným skutečnostem potřebná pozornost, když oba soudy pečlivě zkoumaly, hodnotily a prověřovaly vše, co obviněný v jednotlivých fázích trestního řízení vytýkal či namítal. Důsledkem tohoto pečlivého přístupu a postupu bylo ostatně také dvojí zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem, k němuž došlo právě a jedině ve snaze soudů dosáhnout jednoznačného, přesvědčivého a pochybnosti nevzbuzujícího závěru o tom, kdo vozidlo řídil, což obviněný i přes již zajištěné důkazy stále zpochybňoval a domáhal se provedení dalších důkazů.
S odkazem na dostatečně a přesvědčivě vypracovaná odůvodnění napadených rozhodnutí, která netrpí žádnými logickými rozpory, nelze v řádném směru přisvědčit obviněnému o selektivním hodnocení pachových stop, ale je nutné konstatovat, že ze způsobu, jakým soudy tento důkaz, byť jen jako podpůrný, hodnotily, vyplývá, že dostály všem nárokům a požadavkům na použitelnost pachových stop (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II ÚS 418/1999, nebo ze dne 9. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 10/02). Je tak patrné, že pachové stopy, jež byly v pojednávané věci sejmuty z místa řidiče a volantu havarovaného vozidla, srovnány s pachem obviněného i poškozeného L. H. a dále vyhodnoceny, nejsou ve vztahu k obviněnému jediným usvědčujícím důkazem, nýbrž představují, zejména vedle svědeckých výpovědí a znaleckých posudků toliko jeden z článků uceleného řetězce důkazů svědčících o vině obviněného (srov. strany 9, 11 rozsudku soudu prvního stupně a stranu 10 rozsudku odvolacího soudu).
Nedostatky Nejvyšší soud neshledal ani při hodnocení znaleckých posudků z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství či oboru silniční dopravy, které především otázce lokalizace zranění u poškozených i obviněného a tomu, na kterém místě ve vozidle je mohli utrpět, jakož i průběhu dopravní nehody soudy opakovaně věnovaly pečlivou pozornost, o čemž svědčí mimo jiné i to, že soud druhého stupně dokazování doplnil o doplněk znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství zpracovaný Lékařskou fakultou v P. Lze rovněž jen připomenout, že soudy i znalecké posudky ve věci průběžně zpracovávané hodnotily každý samostatně i ve vzájemných souvislostech, když znalci z oboru dopravy byli přítomni při provádění důkazů znaleckými posudky z oboru soudního lékařství, a naopak. Skutečnosti, které z takto provedeného dokazování vyplynuly, soudy důsledně posuzovaly a v odůvodnění svých rozhodnutí podrobně rozvedly a hodnotily (srov. např. strany 7 až 9, 11 až 12 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 až 8, 11 až 13 rozsudku soudu odvolacího).
Za této situace nelze považovat za tzv. opomenuté důkazy, jestliže soudy neakceptovaly některé z návrhů na doplnění dokazování (např. znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie a soudní lékařství k určení hladiny alkoholu v krvi obviněného v okamžiku nehody, výslech policistů Ing. J. H. a por. Bc. L. K., aj.), když rovněž i vysvětlily, že jsou nadbytečné s ohledem na jiné již provedené důkazy, jimiž byly dostatečně zjištěny všechny podstatné okolnosti. Důkazy, jež soudy vzaly za podklad rozhodnutí o vině obviněného, nevzbuzují pochybnosti a tvoří ucelený řetěz vzájemně se doplňujících důkazů [pro úplnost srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004, uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a své závěry také srozumitelně a způsobem odpovídajícím zákonným požadavkům vymezeným v §125 odst. 1 tr. ř. odůvodnil a závěr o tom, že obviněný byl v době činu řidičem havarovaného vozidla, byl tedy v potřebném rozsahu podložen výsledky provedeného dokazování.
Při správnosti skutkových zjištění Nejvyššímu soudu nic nebránilo, aby pro své další úvahy vycházel ze skutkových zjištění a na ně navazujících právních závěrů, jež jsou ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsány a v souvislosti s ním rozvedeny i v jednotlivých pasážích odůvodnění rozhodnutí obou soudů.
Výhrada obviněného zaměřená proti trestnému činu podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. spočívá v tom, že soudy neuvedly, v jaké formě zavinění tento čin obviněný spáchal, a to s poukazem na konkrétní pasáže z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí soudů postupně vydávaných, když sám usoudil, že soudy považují tento čin za spáchaný z nedbalosti.
Nejvyšší soud nejprve připomíná, že trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (ve znění účinném od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2009) se dopustí, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a způsobí-li takovým činem havárii, dopravní nebo jinou nehodu, jinému ublížení na zdraví nebo větší škodu na cizím majetku nebo jiný závažný následek. Po subjektivní stránce tak může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí v každém jednotlivém případě zabývat a v rozsudečném výroku (tzv. právní větě) výslovně uvést, o jakou formu zavinění se jedná, a tedy konkrétně vyjádřit, zda se pachatel dopustil trestného činu úmyslně nebo z nedbalosti.
Obecně lze uvést, že pokud jde o úmyslné zavinění, není rozhodné, zda pachatel věděl o tom, že bude vykonávat určité zaměstnání nebo činnost (např. řídit motorové vozidlo) již v době požívání alkoholu nebo aplikace jiné návykové látky, která u něho přivodila stav vylučující způsobilost k vykonávání takového zaměstnání nebo činnosti. Z hlediska subjektivní stránky postačí, aby pachatel přinejmenším věděl, že vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost zaměstnání nebo činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku, a byl s tím srozuměn. O nedbalostní formu zavinění se jedná zejména tehdy, jestliže pachatel požije větší množství alkoholických nápojů, přičemž se domnívá, že alkohol bude během spánku v noci z jeho těla vyloučen, avšak jeho předpoklad se nesplní a on ráno řídí automobil při cestě do zaměstnání pod vlivem tzv. zbytkového alkoholu [„věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí“ v §5 písm. a) tr. ř.]. Podobně tomu bude i v případě, ve kterém pachatel požije před řízením motorového vozidla např. nápoj s obsahem alkoholu, který mu předloží jiná osoba, aniž by si ověřil, zda případně neobsahuje alkohol a v jakém množství, ač s ohledem na vzhled nápoje i chuťový vjem se mohlo jednat o nápoj s obsahem alkoholu [„nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl“ v §5 písm. a) tr. ř.].
Podle okolností v projednávané věci vyjádřených v rozsudku soudu prvního stupně a popsaných ve skutkových zjištěních, obviněný „…dne 19. 8. 2007 kolem 00,45 hod. po silnici …po předchozím požití alkoholických nápojů, kdy téhož dne v 02,45 hod. jeho krev obsahovala nejméně 1,52 g/kg alkoholu, řídil vlastní osobní automobil…, a v rozporu zejména s ustanoveními §4 písm. a), §5 odst. 2 písm. b), §11 odst. 2, §18 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb. v důsledku požitého alkoholu, nepovolené rychlosti a nedovoleného způsobu jízdy, na přímém úseku uvedené silnice v kilometru 35,5 dostal smyk a přes pravou krajnici sjel do pravého silničního příkopu, kde se automobil nárazem do dvou stromů rozlomil ….“. Není tedy pochyb o tom, že je uvedeným způsobem dostatečně vyjádřeno, že obviněný jednal úmyslně, protože žádná z popsaných skutečností nesvědčí pro závěr o nedbalostní formě, jíž se obviněný v dovolání domáhá, ale v době, kdy řídil vozidlo věděl, že tak činí po předchozím požití alkoholických nápojů. Navíc i tzv. právní věta konstatuje úmyslnou formu zavinění tím, že přímo uvádí „… úmyslně vykonával činnost…“.
Ze všeho je proto patrné, že soud prvního stupně ve výroku o vině dostál všem svým povinnostem, aby výroková část rozsudku poskytovala dostatek skutečností pro závěr o tom, že obviněný trestný čin podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku spáchal úmyslně. Pokud pak ani soud prvního stupně ani odvolací soud nevěnovaly této otázce v odvodnění svých rozhodnutí více pozornosti a úvahy o důvodech, proč takto rozhodly, nerozvedly, lze tuto vadu přičíst na vrub nedostatečnosti vysvětlení v odůvodnění, proti němuž však nelze dovolání podávat (§265a odst. 4 tr. ř.). Tato formální vada (§125 tr. ř.) však nebrání závěru, že věcně je uvedený výrok o vině správný a vymezený v souladu se zákonem. Lze jen připomenout, že pokud obviněný poukazoval na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že je v nich obsažen výklad ve směru nedbalostního trestného činu, netýkají se tyto úvahy trestného činu podle §201 tr. zák., ale trestného činu podle §224 tr. zák., byť lze připustit, že toto rozlišení soudy dostatečně nevyjádřily.
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud považuje právní kvalifikaci trestného činu podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. za správnou, protože ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že obviněný řídil motorové vozidlo, ač věděl, že před tím požil větší množství alkoholických nápojů a jeho schopnost vozidlo bezpečně řídit je výrazně tímto požitým alkoholem ovlivněna. Ve vztahu k základní skutkové podstatě tedy jednal v přímém úmyslu [§4 písm. a) tr. zák.], neboť věděl, že když bude takto ovlivněn požitým alkoholem, bude jeho schopnost toto vozidlo, obzvláště v nočních hodinách, řádně ovládat snížena, a že může ohrozit životy lidí, přičemž obviněný takto ovlivněn řídit také chtěl. Pokud jde o těžké a tragické následky, které v důsledku jízdy obviněného pod vlivem alkoholu vznikly, byly obviněným spáchány z nedbalosti, neboť z hlediska zavinění postačí ve vztahu ke všem následkům uvedeným v okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby vyjádřené v §201 odst. 2 písm. c) tr. zák. nedbalost [§6 písm. b) tr. zák.].
Při závěru o tom, že trestný čin podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. obviněný spáchal v úmyslné formě, je správný i závěr soudů o tom, že obviněný měl být zařazen do věznice s ostrahou, protože tato okolnost zásadně odpovídala hlediskům podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Soudy však obviněného za splnění podmínek §39a odst. 3 tr. zák. zařadily do nejmírnějšího stupně, a to do věznice s dohledem, což je rozhodnutí, jemuž nelze žádné vady vytýkat.
Pokud obviněný v dovolání brojil proti nepřiměřenosti uloženého trestu, v této části je jeho dovolání uplatněno v rozporu s označeným důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud k těmto námitkám konstatuje, že nevyhovují podmínkám, za nichž lze výrok o trestu napadat, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno ve vztahu k výroku o trestu považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Žádnou takovou relevantní výhradu ovšem obviněný nevznesl, neboť brojil v zásadě proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu. K této námitce je možné jen pro úplnost uvést, že obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, tedy zcela v souladu s výměrou, která podle §224 odst. 3 tr. zák. může činit tři roky až deset let. Jde o trest jen nepatrně nad spodní hranicí uvedeného trestního rozpětí, a lze ho proto považovat spíše za mírný než za nepřiměřeně přísný. Právě tato nevelká výměra trestu při uvážení, že jde o trest úhrnný, který je ukládán i za úmyslný trestný čin a za dva fatální neodstranitelné následky, které při něm vznikly, je zřejmé, že soudy vzaly pečlivě do úvahy všechny polehčující okolnosti, a mimo ně i dobu, která od činu uplynula, jakož i zranění, které si obviněný vlastním činem způsobil.
Nejvyšší soud na základě všech těchto skutečností shledal, že dovolání proti výroku o vině a uloženému trestu není důvodné, a ve vztahu k těmto výrokům je tudíž neopodstatněné.
Obviněný v dovolání napadl rovněž výrok o náhradě škody, resp. výrok o úrocích z prodlení, jak byl učiněn soudem druhého stupně vůči poškozenému M. Z. Odvolací soud z podnětu odvolání tohoto poškozeného i obviněného zrušil výrok o náhradě škody učiněný soudem prvního stupně vůči tomuto poškozenému (obviněný byl povinen zaplatit škodu ve výši 832.096,- Kč a se zbytkem M. Z. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních). Odvolací soud rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. Z. částku ve výši 703.955,- Kč s úrokem ve výši 10,5 % od 27. 1. 2008 do 30. 6. 2008; 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008; 9,25 % od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009; 8,5 % od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2009; 8 % od 1. 1. 2010 do 30. 6. 2012; 7,5 % od 1. 7. 2012 do 31. 12. 2012; 7,05 % od 1. 1. 2013 do 30. 1. 2013 a dále od 31. 1. 2013 až do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení trvá, zvýšené o 7 procentních bodů. Ve zbytku jeho nároku jej odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jak je z podaného dovolání zřejmé, obviněný nevznesl žádné výhrady proti částce 703.955,- Kč, již je povinen poškozenému zaplatit, ale brojí výhradně proti výroku o přiznaných úrocích z prodlení. Nejvyšší soud proto s ohledem na takto vymezený rozsah podaného dovolání (§265i odst. 3 tr. ř.) zkoumal správnost pouze výroku, jímž bylo rozhodnuto o úrocích z prodlení.
Poškozený může požadovat přiznání úroků z prodlení nebo poplatku z prodlení i v rámci adhezního řízení, v jehož rámci soudy rozhodují na základě občanskoprávní úpravy úroků. Podle §517 odst. 2 obč. zák. jde-li o prodlení s plněním peněžního dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení. Výše úroků z prodlení je stanovena nařízením vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky, ve znění pozdějších předpisů.
K prodlení dochází uplynutím doby splatnosti. Nebyla-li doba splatnosti dohodnuta, stanovena právním předpisem ani určena v rozhodnutí, nastává posledního dne poté, co byl dlužník vyzván věřitelem k plnění a od následujícího dne začíná prodlení. Vzhledem k tomu, že u nároku na náhradu škody není v občanském zákoníku určena doba splnění, je třeba vycházet z tohoto, že škůdce je povinen plnit prvý den poté, co byl věřitelem o splnění požádán (§563 odst. 3 obč. zák.). Z tohoto hlediska je v trestním řízení obvykle rozhodné, kdy byl obviněný seznámen s výsledky vyšetřování a tak se dověděl o uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody. To ovšem nevylučuje možnost, že se obviněný dověděl o uplatnění tohoto nároku i dříve, či později. Protože požádání (§563 odst. 3 obč. zák.) může vyvolat splatnost jen u takové pohledávky, která existuje, dlužník se nemůže dostat do prodlení s uspokojením nároku na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění v rozsahu přesahující dvojnásobek základního počtu bodů, neboť povinnost zaplatit náhradu odpovídající dalšímu zvýšení odškodnění vzniká až na základě soudního rozhodnutí, v němž je určena doba splnění. Teprve marným uplynutím této doby dochází k prodlení dlužníka. Protože úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky (§121 obč. zák.), mohou být jako hmotněprávní nárok uplatněny žalobou a mohou být též samostatně vymáhány výkonem rozhodnutí. Soud nemůže přiznat úroky z prodlení, jestliže to žalobce nenavrhl. Jsou-li úroky z prodlení požadovány žalobou (byť jen jako příslušenství zažalované pohledávky), je třeba v žalobním petitu vymezit dobu, za niž jsou úroky požadovány, a tento požadavek skutkově odůvodnit i z toho hlediska, kdy měl být dluh splněn a kdy došlo u dlužníka k prodlení. Soud je vázán návrhem žalobce i ohledně doby, za níž jsou úroky z prodlení požadovány, a nemůže ani v tomto směru překročit návrh a přisoudit úroky za dobu delší, než žalobce navrhl. Už návrhu na zahájení řízení má žalobce odůvodnit i uplatněný nárok na úroky z prodlení. Soud se pak v odůvodnění rozsudku vypořádá s otázkou, kterým dnem měl být dluh splněn, a kdy došlo u dlužníka k prodlení ve smyslu §517 obč. zák. (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. Občanský zákoníku II. §460-880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 1396 až 1397).
V projednávané věci Nejvyšší soud z obsahu spisu shledal, že poškozený M. Z. se s nárokem na náhradu škody připojil ještě před zahájením trestního řízení při sepisování úředního záznamu o podání vysvětlení dne 2. 11. 2007 (č. l. 233 až 235). Tento požadavek zopakoval dne 24. 1. 2008 a požadoval jen obecně náhradu škody, a to bolestné a trvalé následky včetně léků (č. l. 236), aniž by konkrétní částku stanovil. Pouze tuto skutečnost doložil lékařskou zprávou Fakultní nemocnice B. Při hlavním líčení konaném dne 12. 8. 2008 se poškozený M. Z. připojil k trestnímu řízení s částkou 246.000,- Kč (č. l. 462), tento nárok upravil později (č. l. 488), kde aktuálně požadoval 132.000,- Kč s tím, že bolestné požadované u hlavního líčení snížil o zálohovou platbu Pojišťovny Generali ve výši 126.000,- Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně tuto výši škody změnil a dne 7. 7. 2010 požadoval částku ve výši 703.955,- Kč (č. l. 824). Dne 4. 6. 2012 poškozený uplatnil při hlavním líčení vedle požadavku na náhradu škody ve výši 703.955,- Kč i úroky z prodlení, a to od 20. 8. 2007, tj. ode dne následujícího po dni dopravní nehody.
Nejvyšší soud z obsahu spisu dále shledal, že obviněný byl dne 18. 1. 2008 (č. l. 224) vyrozuměn o možnosti prostudovat trestní spis a navrhnout doplnění dokazování. Dne 25. 1. 2008 se do kanceláře komisaře SKPV OŘ Policie ČR Ž. k seznámení s výsledky vyšetřování dostavil pouze obhájce obviněného JUDr. Jan Svoboda, který omluvil obviněného, jenž se nemohl k prostudování spisu dostavit z důvodu lékařského zákroku. Obhájce prostudoval podle záznamu v protokolu čísla listů 2 až 372 (č. l. 373 až 374).
Na základě těchto podkladů rozhodoval o požadavku poškozeného M. Z. i odvolací soud, který v napadeném rozhodnutí k úrokům z prodlení uvedl, že poškozený M. Z. se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody již v průběhu přípravného řízení, v řízení před soudem pak jednotlivé částky upřesnil a doložil. Dne 25. 1. 2008 měl obviněný možnost seznámit se s obsahem trestního spisu po skončení vyšetřování a dozvědět se tak okruh poškozených i výši jimi uplatněných nároků, poškozeného M. Z. nevyjímaje. Obviněný však této možnosti nevyužil, nicméně podle §166 odst. 2 tr. ř. se má za to, že k tomuto úkonu došlo. Soud druhého stupně proto dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že obviněný měl možnost dne 25. 1. 2008 seznámit se s uplatněným nárokem na náhradu škody poškozeného M. Z., dne 26. 1. 2008 měl z tohoto titulu poškozenému poskytnout plnění. Protože tak neučinil, dostal se ode dne 27. 1. 2008 do prodlení s plněním náhrady škody a od tohoto data mu také vzniká povinnost platit úrok z prodlení.
Nejvyšší soud tak shledal, že odvolací soud úroky z prodlení určil ode dne, kdy se obhájce obviněného seznámil s výsledky vyšetřování, aniž by zkoumal okolnosti, jak mu ustanovení §517 odst. 2 obč. zák. pro přiznání úroku z prodlení ukládá, ale postupoval paušálně jen z okamžiku, kdy došlo k seznámení s obsahem spisu.
Odvolací soud při tomto určení okamžiku nezkoumal a neposuzoval, zda lze tuto povinnost obviněného stanovit právě od tohoto data, když on sám seznámení se s výsledky vyšetřování dne 25. 1. 2008 nebyl přítomen, a neposuzoval zodpovědně, zda jde o úkon, jehož provedení obhájcem má ve smyslu §166 odst. 2 tr. ř. stejný účinek z hlediska běhu lhůt podle §517 odst. 2 obč. zák., jako kdyby jej učinil obviněný sám, resp., zda lze účinky vyjádřené v ustanovení §166 odst. 2 tr. ř. aplikovat i na podmínky vymezené v §517 odst. 2 a §563 obč. zák.
Navíc odvolací soud též nebral na zřetel, že dne 25. 1. 2008, od něhož odvozoval počátek běhu lhůty pro plnění úroků z prodlení, nebyla ve spisovém materiálu ze strany poškozeného M. Z. ještě doložena žádná konkrétní částka škody, s níž by obviněný byl v prodlení. K datu 25. 1. 2008, kdy se obhájce obviněného seznámil s obsahem spisového materiálu, bylo ve spise sice na č. l. 236 jen obecné připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody bez konkrétní částky. První vyčíslení vzniklé škody, jíž po obviněném požadoval, poškozený M. Z. uplatnil až u hlavního líčení dne 12. 8. 2008, a stanovil ji na částku 246.000,- Kč. Tento nedostatek však odvolací soud neposuzoval, stejně jako to, že částku, z níž úroky z prodlení určil, tj. výše škody 703.955,- Kč, poškozený uplatnil teprve až dne 7. 7. 2010.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že odvolací soud nevzal do úvahy, že v době, kterou určil jako okamžik, od něhož byl obviněný v prodlení, ještě žádná konkrétní částka nebyla poškozeným na obviněném k úhradě požadována (§563 odst. 3 obč. zák.) a že formální připojení se s nárokem na náhradu škody (bez požadavku na konkrétní výši plnění) nemůže zakládat vznik nároku na úroky z prodlení, protože se odvíjí od splatnosti jen u takové pohledávky, která existuje, a dlužník se proto nemůže dostat do prodlení s uspokojením nároku na náhradu škody, která nebyla finanční částkou vyčíslena.
Za nesprávné je rovněž nutné považovat, že odvolací soud určil úroky z prodlení za celou dobu (tj. již od počátku okamžiku určeného plnění) z konečné částky 703.955,- Kč, ač požadavek na tuto výši poškozený vznesl až ke dni 7. 7. 2010, když před tímto datem se jím požadované částky měnily.
Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněným v dovolání napadený výrok, jímž bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o úrocích z prodlení, je nesprávný a nemohl v podobě, jak o něm odvolací soud rozhodl, obstát.
Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že výrok o úrocích z prodlení je samostatným a oddělitelným výrokem. Vycházel jednak z povahy úroku z prodlení, který je ve smyslu §121 odst. 3 obč. zák. příslušenstvím pohledávky jako věci hlavní, a je proto samostatnou věcí. V souvislosti s tímto vymezením úroku z prodlení jej lze i v rámci trestního řízení poškozeným požadovat k úhradě v adhezním řízení podle §43 odst. 3 tr. ř. odděleně od uplatněného nároku na náhradu škody, a to i později. V pozdějším stadiu řízení formou upřesnění návrhu učiněného podle §43 odst. 2 tr. ř. na přisouzení výše požadované náhrady za předpokladu, že návrh, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost nahradit škodu, byl učiněn řádně a včas, tzn. že oprávněná osoba kvalifikovaně požádala pachatele trestného činu (škůdce) o splnění závazku. Podle praxe soudů lze nárok na náhradu škody upřesnit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě (srov. rozhodnutí č. 50/1986 Sb. rozh. tr. a Látal, J. Poškozený trestním řízení a rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení. Příručky ministerstva spravedlnosti České republiky, Sv. 54. Praha, SEVT, 1994, s. 200 až 205).
Na základě takto vymezené povahy úroků z prodlení Nejvyšší soud shledal, že výrok o úrocích z prodlení je oddělitelným výrokem (srov. §254 odst. 1 tr. ř.), neboť jej lze samostatně přezkoumat a také o něm samostatně rozhodnout. Ze všech uvedených důvodů proto rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka v Jihlavě ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 42 To 248/2012, v části výroku o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Z. úrok z prodlení, a v rozsahu tohoto zrušení podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. poškozeného M. Z. s nárokem na úrok z prodlení odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
S ohledem na tento způsob rozhodnutí nebyly dány podmínky pro to, aby Nejvyšší soud ve smyslu požadavku obviněného podle §265 o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon trestu odnětí svobody, v němž se obviněný nachází.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. srpna 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová