ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.736.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 736/2013-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. srpna 2013 o dovolání obviněného D. Č. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 79/2012, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 75/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 4 T 75/2011, byl obviněný D. Č. uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl podle §209 odst. 5 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce obchodního zástupce spojené s hmotnou odpovědností na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému UNIKOM, a. s., se sídlem K. H., H., náhradu škody ve výši 10.144.487,48 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 12. 3. 2012 do zaplacení. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla tato poškozená obchodní společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Naproti tomu byl obviněný podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. KVZ 68/2010, pro samostatné útoky pokračujícího trestného činu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku dopustil tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná, podnikající pod svým jménem pod IČ…, pracující na základě smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, uzavřené se společností UNIKOM, a. s., se sídlem K. H., K., H., jako její obchodní zástupce od prosince 2009 do 7. 4. 2010 v sídle této společnosti v úmyslu vlastního obohacení opakovaně předkládal fiktivní objednávky na nákup cigaret od odběratelů J. K., KONACO, s. r. o., V. K., E. L., L. N., I. M., H. S., V. V., a M. K., ačkoliv věděl, že si tito odběratelé zboží podle těchto objednávek ve skutečnosti neobjednali, následně osobně odebíral na podkladě v rozsudku uvedené výdejky (faktury) ve velkoobchodním skladu společnosti UNIKOM, a. s., fiktivně pro odběratele J. K. ve 28 konkretizovaných případech, KONACO, s. r. o., v celkem 40 případech, V. K. v celkem 31 případech, V. V. v celkem 7 případech, I.M. v celkem 10 případech, E. L. v celkem 7 případech, H. S. ve 3 případech, M. K. v celkem 10 případech a L. N. ve 2 případech především cigarety různých značek a další zboží s tím, že zboží osobně předá do dispozice uvedených odběratelů, což však neučinil a zboží následně použil pro vlastní potřebu, kdy je přesně nezjištěným způsobem zpeněžoval, a z takto získaných peněz část používal k úhradám starších faktur, část použil pro svoji potřebu, čímž poškozené společnosti UNIKOM, a. s., způsobil škodu v celkové výši nejméně 10.003.640,40 Kč.
Přečin zpronevěry podle §206 odst. 1. 3 tr. zákoníku měl spáchat skutkem pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tím, že jako osoba samostatně výdělečně činná podnikající pod svým jménem pod IČ…, pracující na základě smlouvy o výhradním obchodním zastoupení, kterou uzavřel se společností UNIKOM, a. s., pro tuto společnost jako její obchodní zástupce dne 15. 3. 2010 v O., H. v Č., převzal od R. S., manžela odběratelky H.S., finanční hotovost ve výši 140.554,- Kč jako úhradu osmi ve výroku o vině konkretizovaných faktur vystavených společností UNIKOM, a. s., za zboží odebrané tímto odběratelem, převzatou finanční hotovost neodevzdal v účtárně společnosti UNIKOM, a. s., použil ji pro vlastní potřebu, čímž poškozené společnosti UNIKOM, a. s., způsobil škodu ve výši 140.554,- Kč.
Označený rozsudek nalézacího soudu obviněný napadl odvoláním směřujícím proti celé jeho odsuzující části. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 79/2012, odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu, přičemž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že „skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky činů, jimiž byl uznán vinným“.
Obviněný vytkl rozhodnutím soudů obou stupňů, že se nezakládají na objektivně zjištěných a zhodnocených skutečnostech. Podle jeho názoru nejsou správně vyhodnoceny důkazy předložené poškozenou obchodní společností a obviněným policejnímu orgánu a následně i soudu prvního stupně a odvolacímu soudu, výsledky dokazování jsou v extrémním rozporu se skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy.
Obviněný konkrétně namítl, že zmíněná rozhodnutí nereagují na rozpory ve výpovědích jednotlivých jím jmenovaných svědků, jsou v rozporu s jeho faktickými možnostmi odvézt tak značné množství cigaret ze skladu obchodní společnosti UNIKOM, a. s., v tak krátké době (podle soudu od 1. 1. 2010 do 8. 3. 2010), neboť nejenže by musel s ohledem na výši způsobené škody odvézt ze skladu dotčené obchodní společnosti každý den nejméně 10 kartonů cigaret, což je jednak vyloučeno výpověďmi svědků, kteří uvedli, že obviněný odebíral zboží dvakrát, nanejvýš třikrát týdně, a jednak je to vyloučeno doloženými výdejkami, které nejsou datovány všemi pracovními dny v období od 1. 1. 2010 do 8. 3. 2010, ale příslušné množství cigaret by ve skladu rovněž muselo v té době reálně být, a to obviněný výslovně popírá. Obviněný nesouhlasil ani se zjištěním soudů, že se jednání dopouštěl od prosince 2009 do 7. 4. 2010, neboť z důkazů vyplývá, že posledním dnem, kdy byl naposledy v kancelářích obchodní společnosti UNIKOM, a. s., je 9. březen 2010, přičemž zmíněného dne již měl zboží na podkladě rozhodnutí ze strany vedení poškozené obchodní společnosti zakázáno odebrat, a tudíž jsou-li po tomto datu vystavené jakékoliv výdejky s číslem obviněného (jako obchodní zástupce měl přiděleno specifické číslo), nepatří mu, nebyly zadány z jeho notebooku, a proto zboží uvedené na těchto výdejkách obviněný ani nepřevzal. Brojil proti údajnému nesprávnému vyhodnocení informací o pohybu zboží (cigaret) ze skladu poškozené obchodní společnosti a poukazoval na to, že k poslednímu dni roku 2009 měl ze strany svého zákazníka nezaplacenou pouze jedinou fakturu, a že tedy neexistoval ani účetně a ani fyzicky žádný jiný dluh, který by vůči zákazníkům obviněného poškozená obchodní společnost ke dni 31. 12. 2009 měla, a že pokud by existoval problém se splatností pohledávek nebo s podpisy na výdejkách ve vztahu k roku 2009, vědělo by se o něm již v lednu 2010. Obviněný taktéž odkázal na listinné důkazy založené v trestním spise (v podobě výpisu zaplacených faktur jednotlivých zákazníků a podkladu pro fakturaci provize za příslušné období), z nichž mimo jiné vyplývá, že některými zákazníky byly zaplaceny i faktury za měsíc leden 2010, únor 2010, březen 2010 a duben 2010. Tvrdil, že skutková zjištění soudu týkající se podepisování výdejek se svědkem J. H. se nezakládají na pravdě proto, že ani tento svědek (a ani žádný jiný) nikdy v žádném výslechu neuvedl, že by obviněný za svědkem J. H. přišel někdy před 5. březnem 2010 a žádal jej o vystavení opisů výdejek, které by pak svědek J. H. následně 3. nebo 5. března 2010 předal na účtárnu.
Ve vztahu k přečinu zpronevěry obviněný namítl, že se jej nemohl dopustit, neboť dne 15. 3. 2010, tedy dne, kdy měl předmětný přečin spáchat, byl hospitalizován v P. u MUDr. Š. s podezřením na apendicitidu, a tudíž nemohl fyzicky převzít od H. S. či od R. S. žádné peníze, následně byl v pracovní neschopnosti ještě celý další týden, kdy již ležel doma. Obviněný zdůraznil, že výslech svědka MUDr. Š., který odvolací soud neprovedl, neboť návrhu obviněného na doplnění dokazování nevyhověl, mohl rozptýlit dohady o tom, zda ve dnech 15. nebo 16. 3. 2010 byl obviněný schopen být v obchodě u manželů S. a vybírat od nich finanční částku 140.554,- Kč, či nikoliv. Dobu převzetí uvedené finanční částky považuje obviněný z hlediska zjištění viny za velmi důležitou a bagatelizace této skutkové okolnosti odvolacím soudem, který konstatoval, že by výslech svědka mohl vést pouze k jinému zjištění doby převzetí peněz, což není nezbytné pro posouzení viny obviněného, je podle mínění obviněného zarážející a nepřípustná. Obviněný současně uvedl, že tvrzení svědka R. S. o tom, že mu od poškozené obchodní společnosti v prosinci 2009 či v lednu 2010 přišla upomínka na částku 140.000,- Kč (140.554,- Kč), je nepravdivá, jelikož z důkazů (8 dílčích faktur datovaných 11. 2. 2010, 18. 2. 2010 a 25. 2. 2010) vyplývá, že zboží dostal až v únoru 2010, přičemž splatnost faktur za toto zboží byla koncem února 2010 a začátkem března 2010, a dále ve spojitosti s tím obviněný uvádí, že výpověď svědka R. S. učiněná v hlavním líčení, kdy tento svědek uvedl, že obviněný k nim do obchodu jezdil pravidelně každý týden a že mu také platili (svědek R. S. se svou manželkou) pravidelně finanční částky za odebrané zboží, je v příkrém rozporu s tím, že od nich měl najednou vybrat peníze za faktury za tři týdny.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2013, sp. zn. 4 To 79/2012, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2012, sp. zn. 4 T 75/2011, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do konání neveřejného zasedání Nejvyšší soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil námitky, které směřovaly proti úplnosti dokazování a především proti způsobu hodnocení důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy obou stupňů. Jím vytýkané vady mají výlučně povahu vad skutkových, eventuálně procesně právních, nikoli hmotně právních. Námitky skutkové ovšem nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Jak sám obviněný správně uvádí, podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy totiž nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Dovolací námitky obviněného jsou z velké části opakováním jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly (viz strany 48 až 57 rozsudku nalézacího soudu, strany 18 až 23 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly, a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, a proč považují jeho obhajobu za vyvrácenou.
Odvolací soud přesvědčivě a s přiléhavým odkazem na výsledky dokazování uzavřel, že jakékoliv další dokazování [viz návrh obviněného na výslech svědka MUDr. Š. v návaznosti na možnost spáchání skutku pod bodem 2) v době zjištěné nalézacím soudem] by nemohlo nic změnit na učiněných a relevantních skutkových závěrech vyplývajících shodně ze stěžejních výpovědí svědků manželů S. (viz strany 18, 19 napadeného usnesení). Nejvyšší soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti odvolací soud dostál. Logicky vyložil, že ačkoliv námitka obviněného, týkající se přesného stanovení doby spáchání činu, není nedůvodná, odstranění tohoto nedostatku a případné zařazení doby spáchání činu na přesně nezjištěný den měsíce března 2010 by nic nezměnilo na podstatě jednání obviněného, jež spočívala v převzetí peněz za dodané zboží od svědka R. S., aby je odevzdal obchodní společnosti UNIKOM, a. s., což neučinil a ponechal si je pro vlastní potřebu. Dovolacímu soudu v zásadě nepřísluší přehodnocovat soudy provedené dokazování, a to včetně jeho rozsahu a posuzování odmítnutých důkazních návrhů, proto je v daném kontextu významná toliko otázka, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena základní práva obviněného, zejména právo na spravedlivý proces. To však neshledal.
Se stejnou pečlivostí se odvolací soud vypořádal i s dalšími námitkami, jež byly opakovány v dovolání obviněného. Obviněný znovu uvedl, že je nemožné, aby s osobním vozidlem odvezl od 1. 1. 2010 do 9. 3. 2010 přibližně 420 kartonů cigaret, a vytkl, že soudy extrémně chybně vyhodnotily výpovědi svědků (zejména Ing. L.a K. či Ing. J. Š.), týkající se množství cigaret, jež se nacházely v lednu a únoru 2010 ve skladu obchodní společnosti UNIKOM, a. s., a současně i chybně interpretovaly listinné důkazy. Odvolací soud se v daných souvislostech vypořádal s otázkou stanovení doby páchání skutku popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, a třebaže připustil, že doba páchání trestné činnosti, a tedy i období, po které mohl obviněný zboží odebírat, měla být v rozsudku přesněji stanovena se zřetelem na vyznění provedených důkazů, jež také konkretizoval, uzavřel, že není důvodu pochybovat o vině obviněného i v rozsahu sumáře výdejek s daty po 8. 3. 2010. Odvolací soud rovněž vyložil, proč se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně, že bylo v možnostech obviněného odvézt cigarety v hodnotě přesahující 10 milionů Kč. S odkazem na výsledky provedeného dokazování a výpovědi jím zmíněných a obviněným zpochybněným výpovědím svědků Ing. L. K. a Ing. J. Š. připomněl, že data uvedená na výdejkách neodpovídají skutečnosti, a upozornil i na výpovědi svědků M. D., J. V. či J. H., z nichž přímo i nepřímo vyplývala četnost odběru cigaret obviněným (viz strany 20, 21 napadeného usnesení).
Soudy reagovaly taktéž na výhrady obviněného, že se nepodařilo bez pochybností prokázat, že právě on byl výstavcem předmětných výdejek (viz strana 50 rozsudku nalézacího soudu, strana 22, 23 napadeného usnesení), vypořádaly se i s jeho výhradou, že ke dni 31. 12. 2009 měl s jednou výjimkou (L. N.) všechny své závazky zaplaceny, faktury uhrazené, což mělo přímou návaznost na stanovení výše způsobené škody (strany 52, 53 rozsudku soudu prvního stupně, strany 21, 22 usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud výstižně odkázal na správnost úsudku nalézacího soudu, který poukázal na to, že ve výroku o vině jsou obsaženy faktury, které do konce roku 2009 splatné nebyly, že se jednalo o zboží, které si zákazníci neobjednali a neodebrali, že v roce 2010 stav nezaplacených faktur po splatnosti, týkající se zejména velkých odběratelů J. K. a KONACO, s. r. o., byl ze strany obchodní společnosti UNIKOM, a. s., sledován a obviněný byl opakovaně upozorňován na to, že se jedná o stav neúnosný a je třeba ho napravit (zpráva Ing. J. Š. z 5. 3. 2010), jakož i na další relevantní skutečnosti, dokládající neutěšený stav plateb ze strany obviněného za zboží odebrané údajně pro zákazníky.
Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání ve skutečnosti neuplatnil žádnou hmotně právní námitku, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se ve svůj prospěch domáhal revize (přehodnocení) soudem učiněných skutkových závěrů. Jeho námitky proto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. srpna 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková