ECLI:CZ:NS:2013:8.TDO.794.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 794/2013-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. srpna 2013 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, soudu pro mládež, ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 Tmo 1/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 49 Tm 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež rozsudkem ze dne 13. 12. 2012, sp. zn. 49 Tm 3/2012 uznal obviněného mladistvého „tulipána“ (dále mnohdy jen „mladistvý“, příp. „dovolatel“) spolu s dalšími obviněnými mladistvými „kaktusem“, a „bramboříkem“, vinnými, že
„ dne 8. 4. 2011 v době kolem 11.00 hod. v O. na ul. J., poblíž prodejny L., po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti, v úmyslu odcizit MUDr. S. Z., kabelku, kterou jmenovaná držela v pravé ruce, ke jmenované zezadu přistoupili, kdy ml. „brambořík“ uchopil uši kabelky, kterými silou trhl tak, že v důsledku toho poškozená upadla na zem, avšak kabelku z ruky nepustila, přičemž také v průběhu útoku udeřil poškozenou do obličeje a tímto jednáním byla jmenované způsobena fraktura nosních kůstek bez posunu úlomků s masivním krvácením, fraktura chirurgického krčku levé kosti pažní s posunem úlomků s celkovou dobou léčení v době od 8. 4. 2011 do 8. 8. 2011 a hospitalizací v době od 3. 5. 2011 do 12. 5. 2011, přičemž vlivem prožitého šoku, bolesti a následných léčebných postupů došlo u poškozené rovněž k rozvoji demence“.
Takto zjištěné jednání všech tří obviněných mladistvých soud prvního stupně právně kvalifikoval jako provinění loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Za to uložil obviněnému mladistvému „tulipánovi“ podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) trestní opatření odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a nad obviněným mladistvým vyslovil dohled. Podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu stanovil zkušení dobu v trvání tří let. Obviněnému mladistvému „kaktusovi“ soud uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a současně nad ním vyslovil dohled. Podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu stanovil zkušení dobu v trvání tří let. Obviněnému mladistvému „bramboříkovi“ soud uložil podle §173 odst. 2 tr. zákoníku a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podle §84 tr. zákoníku za podmínek uvedených v ustanovení §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil a současně nad ním vyslovil dohled. Podle §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. mu stanovil zkušební dobu v trvání tří let. Soud dále podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným mladistvým „tulipánovi“, „kaktusovi“ a „bramboříkovi“ povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem O., náhradu škody ve výši 131.408,- Kč a poškozené MUDr. S. Z., trvale bytem ul. D., O., zastoupené zmocněncem Ing. Arch. Kamilem Zezulou, náhradu škody ve výši 20.400,- Kč.
Proti uvedenému rozsudku podal odvolání pouze mladistvý obviněný „tulipán“. Vrchní soud v Olomouci, soud pro mládež, o něm rozhodl usnesením ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 4 Tmo 1/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Mladistvý obviněný „tulipán“ se ani s tímto rozhodnutím nespokojil a prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Ježka podal proti němu dovolání, v němž uplatnil (aniž ovšem příslušné zákonné ustanovení výslovně citoval) dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měl za to, že rozhodnutí spočívá na „nesprávném právním posouzení popsaného skutku“.
Dovolatel v podání tvrdil, že skutková zjištění obsažená ve výroku o vině v rozsudku krajského soudu, která byla beze zbytku převzata soudem odvolacím, nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítl extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním obou soudů a nesprávné právní posouzení popsaného skutku. Skutková věta odsuzujícího rozsudku obsahuje úmysl spolupachatelů odcizit poškozené kabelku a násilí je v ní popsáno jako jednání obviněného mladistvého „bramboříka“. Žádná hrozba násilí, u které by přicházelo v úvahu společné jednání a tím i spolupachatelství, popsána není. Jestliže tedy úmysl spolupachatelů směřoval k odcizení kabelky a v rámci realizace této domluvy jeden ze spolupachatelů použil násilí, není toto násilí pokryto předchozí domluvou a tím i úmyslem ostatních spoluobviněných. Tvrzená nevědomá nedbalost ve vztahu k těžšímu následku není popsána u žádného z obviněných, takže příslušná přísnější kvalifikace u provinění loupeže podle odst. 2 písm. b) není dána u žádného z nich. Při úvahách o spolupachatelství k trestnému činu loupeže v případech, kdy násilí či hrozbu násilí realizoval jeden z pachatelů, je klíčové zjištění, jak se v době fyzického napadení chovali ostatní přítomní. Jestliže krajský soud v popisu skutku uvádí, že spolu s obviněným mladistvým „kaktusem“ k poškozené zezadu přistoupili, pak jde o jedno z rozhodujících skutkových zjištění, na němž je postavena právní kvalifikace. To však bylo vysloveno bez jakékoli opory v provedených důkazech a v této části je závěr soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Celý popis tvrzeného napadení je pak v přímém rozporu s popisem, který poskytla poškozená, přičemž údaj odvolacího soudu, že již v době útoku nebyla v bezvadné fyzické kondici, aby byla schopna zcela podrobně a přesně popsat prožitou událost, je nemístný. Poškozená jednoznačně uvedla, že zakopla, spadla a při pádu se poranila. Výslovně vyloučila zásah třetí osoby. Ve výpovědi žádného svědka nebyl uveden údaj, že by spolu s obviněným mladistvým „kaktusem“ k poškozené zezadu či jakkoli jinak přistoupili, přičemž rozsudek Krajského soudu v Ostravě ani usnesení Vrchního soudu v Olomouci neobsahuje jakékoli odůvodnění ani úvahy, kterými se soudy při vytváření této části skutkových zjištění zaobíraly.
Podle dovolatele se soud druhé instance dostatečně nezabýval ani další skutkovou námitkou, že tvrzené fyzické napadení úderem pěstí je založeno pouze na pravděpodobnostních závěrech znalce z oboru soudního lékařství, který považoval za pravděpodobnější mechanizmus úrazu nosu úder pěstí než pádový mechanizmus, a to přestože o úderu nejsou žádné důkazy a je v protikladu s údajem poškozené. V době incidentu obviněný mladistvý „brambořík“ měřil asi 130 cm a působil fyzicky dojmem osmiletého dítěte. Nezdá se proto pravděpodobné, že by úderem své pěsti dokázal zlomit poškozené nos. Krajský soud se nezabýval tím, že v případě úderu do obličeje poškozená padala, jak uvedla, na obličej. Přitom při úderu pěstí do obličeje se dá předpokládat spíš pád dozadu.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl (aniž přitom opět citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby bylo zrušeno napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě.
K podanému dovolání mladistvého se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Uvedl v něm, že dovolatel opírá dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který však v podání vyjádřil toliko slovně, nikoli zákonným označením, jak vyžaduje ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Obsah konkrétních výhrad mladistvého, jimiž napadá pravomocné meritorní rozhodnutí, se do značné míry míjí s obsahem uplatněného dovolacího důvodu. Je tomu tak v pasáži, kdy zpochybňuje správnost skutkových zjištění učiněných soudem a domáhá se odchylnou interpretací provedených důkazů jiných skutkových závěrů, z nichž poté dovozuje nesprávnost napadeného rozhodnutí. Uplatněnému dovolacímu důvodu by tak mohly odpovídat jen námitky, podle nichž není v popisu skutku obsažen znak subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví poškozené. Vzhledem ke specifiku věci se soudy těmito otázkami dostatečně zabývaly, zejména soud druhého stupně na straně šest napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce poukázal dále na to, že nelze přijmout ani dovolatelův argument, že domluva obviněných mladistvých zněla jen na odcizení kabelky, neboť soudy taková skutková zjištění neučinily a je vyloučeno, aby tři spoluobvinění mladiství těsně před napadením bezmocné osmaosmdesátilé ženy řešili, do jaké míry bude či nebude vhodné užít násilí, pokud se již rozhodli zmocnit se peněz, které podle jejich předpokladu měla poškozená u sebe, když sám dovolatel měl již zkušenosti s trestnou činností tohoto druhu, byť pro nedostatek věku nebyl trestně odpovědný.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle§265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání případně učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný mladistvý uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobu oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda mladistvým uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Jak již bylo výše uvedeno, mladistvý uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl neprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti i na to zvažovat právní posouzení skutku.
Z těchto důvodů nemohla obstát ta část dovolatelových námitek, že skutková zjištění krajského soudu nemají oporu v provedeném dokazování (konkrétně že spolu s obviněným mladistvým „kaktusem“ k poškozené zezadu přistoupili, že skutkový děj je v rozporu s tím, jak jej popisovala poškozená, a nakonec i to, že fyzické napadení poškozené úderem pěstí nebylo zjištěno z jiných důkazů než pouze ze znaleckého posudku a výslechu znalce z oboru soudního lékařství). Bylo tomu tak především proto, že takovými výhradami dovolatel primárně zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, čímž napadal správnost učiněných skutkových zjištění. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentací ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak učinit dílčí závěr, že tyto mladistvým vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a proto žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají. Proto ve vztahu k nim ani neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu takové námitky přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by dovolatel uplatnil pouze takovéto výhrady, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a podané dovolání odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Průlomem do uvedených zásad vymezující dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, případně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzení věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrů, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění atp. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). V dané věci se však o takovouto situaci nejednalo.
Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze podřadit pouze dovolací námitky spočívající v tom, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku je popsán (pouze) úmysl spolupachatelů odcizit poškozené kabelku, že násilí v ní bylo popsáno jen u obviněného mladistvého „bramboříka“, a že nevědomá nedbalost ve vztahu k těžšímu následku u žádného z obviněných mladistvých popsána není.
K těmto dovolacím námitkám Nejvyšší soud uvádí, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvého stupně skutečně nevyznívá příliš výstižně, především ta jeho část, v níž je uvedeno, že všichni tři obvinění mladiství jednali „v úmyslu odcizit“ poškozené kabelku s penězi, což by spíše vystihovalo jejich úmysl při kvalifikaci jako provinění krádeže, nikoli loupeže, neboť rozhodně vhodnější bylo použít výraz „v úmyslu zmocnit se …“. Mladistvý ovšem takovou výhradu uplatnil již v podaném odvolání, a proto soud druhého stupně se jí zabýval a na straně 5 odůvodnění svého usnesení uvedl, že si sice lze „… představit poněkud pregnantnější popis skutkového děje, …“ , že však takováto „… formulační neobratnost ovšem není takovou vadou, která by činila výrok o vině vadným v takové míře, aby na ni odvolací soud musel reagovat zrušením napadeného rozsudku“ . V další části odůvodnění svého rozhodnutí (srov. jeho strany 5 a 6) pak vyložil právní závěry vztahující se k jednání dovolatele a jeho spolupachatelů, když konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že všichni tři obvinění mladiství se nejdříve společně domluvili, že se zmocní kabelky poškozené, kterou si vytipovali jako vhodný cíl útoku s ohledem na její pokročilý věk a u níž předpokládali, že bude mít v kabelce nějaké finanční prostředky, a že nebude schopna se výrazně bránit a případně je pronásledovat. Všichni tři obvinění mladiství byli rovněž srozuměni s tím, že ke zmocnění se kabelky bude i za dané situace potřeba násilí, které vůči ní obviněný mladistvý „brambořík“ také skutečně užil. Ve vztahu k základní skutkové podstatě posuzovaného provinění tak podle odvolacího soudu všichni tři „… jednali v přímém úmyslu podle §15 písm. a) tr. zákoníku“ , přičemž současně „… byli srozuměni, že za situace, kdy bylo nutné vyvinout sílu a trhnout za kabelku, aby ji poškozená pustila, může dojít k jejímu pádu v důsledku ztráty rovnováhy, čemuž zjevně napomohl i úder do obličeje, a tím pádem i k těžké újmě na zdraví, tedy ve vztahu ke způsobení závažnějšího následku jednali v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení §15 písm. b) tr. zákoníku“ . Jestliže poté došlo u poškozené kromě fyzické újmy i k masivnímu zhoršení demence, tedy psychické těžké újmě na zdraví, pak všichni tři obvinění mladiství ve vztahu k tomuto těžšímu následku „… jednali v nevědomé nedbalosti podle §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ .
S tímto názorem odvolacího soudu se Nejvyšší soud v zásadě identifikoval a je rovněž přesvědčen, že zjištěné a ve výroku odsuzujícího rozsudku popsané jednání odpovídá i u dovolatele právní kvalifikaci provinění loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jehož se všichni tři obvinění mladiství dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §23 tr. zákoníku. Na tom nemění nic ani to, že sám dovolatel se fyzicky přímo nepodílel na útoku na poškozenou, neboť již svou přítomností v bezprostřední blízkosti poškozené usnadnil obviněnému mladistvému „bramboříkovi“ fyzickou realizaci jejich společného plánu zmocnit se kabelky poškozené.
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř., když jinak je podle odůvodnění rozhodnutí evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu (v případě mladistvého provinění) pokrývá (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, případně ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1359/2006).
Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené skutečnosti a odůvodnění napadených rozhodnutí považuje za nutné zdůraznit, že v posuzovaném případě oba soudy nižších stupňů opřely své závěry o dovolatelově vině o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly a dostatečně přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutečností učinily výše popsaný skutkový závěr, z něhož pak vyvodily i odpovídající závěry právní. Provedené důkazy oba soudy hodnotily v souladu ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a respektovaly přitom všechna rozhodná hlediska vyjádřená v uvedeném ustanovení bez projevů libovůle, resp. svévole, neboť vyčerpávajícím způsobem, logicky, věcně a přesvědčivě popsaly své úvahy a odůvodnily i své právní závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 460/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007 aj.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Takové rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.