ECLI:CZ:NS:2014:11.TCU.3.2014.1
sp. zn. 11 Tcu 3/2014-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal dne 12. března 2014 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministryně spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. (zákona č. 141/1961 Sb. ve znění účinném do dne nabytí účinnosti zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních - viz §340 bod 8 zákona č. 104/2013 Sb.) v trestní věci vydání do ciziny obviněného H. S. P. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 14 To 130/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 4 Nt 201/2013, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 14 To 130/2013, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 4 Nt 201/2013, se zrušují .
Krajskému soudu v Ústí nad Labem se přikazuje, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Nejvyšší lidová prokuratura Vietnamské socialistické republiky (dále jen „VSR“) na základě čl. 64 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Vietnamskou socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (vyhl. č. 98/1984 Sb.) postoupila Ministerstvu spravedlnosti dopisem ze dne 28. 3. 2013, pod sp. zn. 934/VKSTC-HTQT&TTTPHS, žádost Ministerstva veřejné bezpečnosti Vietnamské socialistické republiky (dále jen „Ministerstvo veřejné bezpečnosti VSR“) ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 470/YCDD-A92 (VP), o vydání státního občana Vietnamské socialistické republiky H. S. P. (dále také jen „obviněný“) k trestnímu stíhání do VSR na základě rozhodnutí Úřadu bezpečného vyšetřování Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR ze dne 31. 10. 2000, který dne 6. 11. 2000 zahájil trestní stíhání obviněného pro podezření ze spáchání trestného činu „podvodného uchvácení majetků“ podle ustanovení §139 trestního zákona VSR, a který téhož dne vydal příkaz k zatčení a zadržení obviněného, přičemž mezinárodní pátrání bylo zahájeno na základě zatýkacího rozkazu ze dne 6. 11. 2000.
Tohoto trestného jednání se měl obviněný dopustit skutky popsanými v žádosti o vydání ze dne 21. 3. 2013 v podstatě tím, že
1) „v únoru roku 1999 P. H. S. a spoluviníci založili společnost Minh Quang s. r. o., se sídlem 1134 De La Thanh - Hanoj, jejíž ředitel byl P. H. S. Ačkoliv nebyla společnost Minh Quang s. r. o. oprávněná k vývozu pracovních sil, bez povolení vietnamského úřadu státní správy k vývozu pracovních sil, ale P. H. S. osobně a prostřednictvím spoluviníků přijal doklady od 68 uchazečů o práci v K. a v T. současně s částkou 120.000,- USD a 228 miliónů VND. V srpnu roku 2000 utekl P. H. S. s uchvácenými částkami 83.400, - USD a 228 miliónů VND a zanedbal pracovníky,
2) v červnu roku 2000 v H. m., P. H. S. potkal a informoval P. T. M. a B. M. H. o tom, že společnost Vina Dae Wood se sídlem v kraji B. D. má příděl 70 pracovníků k výkonu práce v K. a že P. H. S. uzavřel Smlouvu o dodání pracovních sil do K. se společností Vina Dae Wood. P. T. M. a B. M. H. našli 50 uchazečů o práci v K. a podali jejich doklady s částku 173.000- USD. V srpnu roku 2000 utekl P. H. S. a uchvátil celou částku 173.000,- USD uchazečů. Úřad vyšetřování zkoumal v kraji B. D. a zjistil, že neexistuje žádná společnost Vina Dae Wood, jak oznámil P. H. S.“.
Po provedení předběžného šetření podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem dne 23. 7. 2013, pod č. j. 1 KZM 201/2013-170 podle §394 tehdy platného a účinného trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) u Krajského soudu v Ústí nad Labem návrh na vyslovení přípustnosti vydání obviněného H. S. P. k trestnímu stíhání do Vietnamské socialistické republiky, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 4 Nt 201/2013, tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. je vydání obviněného do VSR k trestnímu stíhání pro podezření ze spáchání shora uvedených skutků přípustné.
O podané stížnosti obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 14 To 130/2013, tak, že výrok napadeného usnesení krajského soudu podle §149 odst. 4 tr. ř. doplnil tak, že „ vydání je přípustné i se zřetelem na záruky Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR ze dne 28. 6. 2013, č. j. 1168/YCDD-A92 (VP), zaslané v příloze sdělení Nejvyšší lidové prokuratury VSR ze dne 9. 7. 2013, č. j. 2216 VKSTC-HTQTaTTTPHS.“
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonné podmínky přípustnosti vydání obviněného do VSR. Rovněž dovodily, že nejsou dány důvody nepřípustnosti vydání obviněného předpokládané ustanovením §393 písm. k) a l) tr. ř. V tomto směru konstatovaly, že z extradičních materiálů nic nesvědčí pro takový závěr, navíc vietnamská strana poskytla garance a další upřesňující záruky Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR, a to mimo jiné i ohledně zaručení práva obviněného na spravedlivý proces i ohledně budoucího informování českých orgánů o průběhu a výsledcích řízení s obviněným ve VSR. I přes obsah zpráv Ministerstva zahraničních věcí a organizace Human Rights Watch o neutěšeném stavu lidských práv a svobod ve VSR poukázaly na skutečnost, že se VSR zavázala ratifikovat Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení a že se v současné době angažuje ve sdružení ASEAN (Asociace národů Jihovýchodní Asie). Podle krajského soudu se zprávy o případech porušování lidských práv ve VSR vztahují v zásadě k odpůrcům vládního režimu a politickým a náboženským aktivistům, případně k uživatelům drog, v posuzovaném případě se však jedná o obecnou majetkovou trestnou činnost, přičemž ani obviněný neuvádí, že by byl ve VSR z jakýchkoli jiných důvodů pronásledován, když opustil VSR výhradně z ekonomických důvodů.
Ministryně spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložila tuto věc Nejvyššímu soudu k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí, s odůvodněním, že považuje obě napadená rozhodnutí za nesprávná. Má za to, že rozhodnutí o přípustnosti vydání v posuzované věci vyvolávají pochybnosti o jejich správnosti především z hlediska naplnění požadavků vyplývajících z ustanovení §393 písm. k) a l) tr. ř. V této souvislosti poukázala na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž pro posouzení možného porušení práva na ochranu před mučením a jiným krutým či nelidským zacházením není podstatné, zda např. podmínky ve věznicích v dožadujícím státě dosahují evropských standardů, anebo nikoli, když účelem Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen “Úmluva“) sice není vyžadovat od smluvních stran, aby standardy Úmluvy ukládaly i jiným státům (VSR není smluvní stranou této Úmluvy), avšak z hlediska přípustnosti vydání ve vztahu k právu na ochranu před mučením a jiným krutým či nelidským zacházením je podstatné, zda podmínky věznění, kterým by osoba, o jejíž vydání jde, byla v případě vydání v dožadujícím státě vystavena, jsou natolik špatné, že dosahují intenzity jiného krutého a nelidského zacházení.
Podle ministryně spravedlnosti reálné riziko porušení práv zaručených Úmluvou musí být s přihlédnutím k zárukám poskytnutým dožadujícím státem individualizované ve vztahu ke konkrétní vydávané osobě. Musí být tedy prokázáno, že skutečně hrozí právě osobě, o jejíž vydání jde, a že tato osoba spadá do kategorie osob, jejichž práva v dožadujícím státě jsou porušována. Tvrzení o obecné situaci v dožadujícím státě však sama o sobě hrozbu porušení čl. 3 Úmluvy nepředstavuje. V tomto směru za nesprávný označila závěr soudů, že v posuzované věci existenci důvodné obavy z porušování lidských práv v konkrétním případě obviněného dovodit nelze, neboť zprávy o stavu lidských práv ve Vietnamu uvádějí, že k jejich porušování dochází u odpůrců vládního režimu a náboženských aktivistů, v daném případě však jde o čistě majetkovou trestnou činnost, a proto se nejeví jako reálné ani nebezpečí porušování čl. 6 Úmluvy. I přes konkrétní ujištění poskytnuté Ministerstvem veřejné bezpečnosti VSR prostřednictvím Nejvyšší lidové prokuratury VSR ministryně spravedlnosti vytkla, že soudy nepožádaly o ujištění, že v daném případě se nejedná o trestní stíhání z důvodu původu, rasy, náboženství, příslušnosti k určité národnostní skupině nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro politické názory jmenovaného, jakož i ujištění, že obviněnému budou v případě jeho vydání zaručena veškerá práva na obhajobu a že bude dodržena zásada speciality (z extradiční žádosti vyplývá, že poskytnuté dokumenty a informace budou využity jen pro uvedené trestní řízení; povinnost respektovat zásadu speciality vyplývá z čl. 72 Smlouvy mezi ČSSR a VSR č. 98/1984 Sb.). Při hodnocení účinnosti poskytnutých ujištění je třeba především posoudit, zda obecná lidsko-právní situace v přijímajícím státě naprosto nevylučuje přijetí jakýchkoli ujištění. V tomto směru pak odkázala na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
V obecné rovině lze sice podle ministryně spravedlnosti záruky poskytnuté VSR - Ministerstvem veřejné bezpečnosti VSR prostřednictvím Nejvyšší lidové prokuratury VSR považovat za dostatečně konkrétní, tedy neexistuje reálná důvodná obava považovat garance poskytnuté suverénním státem za a priori nevěrohodné (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1144/13), neboť pokud by vietnamská strana realizaci záruk mařila či ztěžovala, vystavila by se nutně změně přístupu k extradičním žádostem ze strany České republiky a dalších států v budoucnu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. I. ÚS 1142/13), na druhé straně však nelze pominout, že Česká republika nemá zkušenosti s vydáváním osob do VSR, není záznam o tom, že VSR podobná poskytnutá ujištění dodržuje, a VSR není ani smluvní stranou Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně oběma soudům činným ve věci vytkla, že se nedostatečně zabývaly obsahem, formou a právní povahou poskytnutých záruk v tom směru, zda tyto jsou způsobilé odvrátit v dostatečné míře riziko porušení závazků České republiky v oblasti ochrany lidských práv a základních svobod, zejména riziko porušení čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru upozornila na dvě inkonzistence v požadovaných (poskytnutých) ujištěních, kdy jednak byla požadována možnost navštěvovat obviněného konzulárním úředníkem a hovořit s ním bez přítomnosti třetích osob, kde ačkoli vietnamská strana přislíbila možnost kontaktu obviněného s konzulárním úředníkem, vyloučila přítomnost třetích osob a rovněž nebylo připuštěno, aby konzulární úředník měl možnost účastnit se trestního řízení vedeného s obviněným. Je tak nutno posoudit, zda neposkytnutí těchto záruk v plném rozsahu výrazně neoklešťuje význam poskytnutých záruk a nebude bránit objektivnímu ověření jejich dodržování, jak vyžaduje Evropský soud pro lidská práva a judikatura Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2462/10) a ověřit, že se s vydávanou osobou skutečně zachází tak, jak je deklarováno v záruce.
Oběma soudům lze dále vytknout, že postupovaly v rozporu se zásadami vedení trestního řízení, když krajský soud bezodkladně neuvědomil stížnostní soud o obdrženém odůvodnění stížnosti obviněného, a tak odůvodněná stížnost byla vrchnímu soudu doručena až v den jeho rozhodnutí dne 30. 9. 2013. Rovněž stížnostní soud, aniž by vyčkal odůvodnění stížnosti podle ustanovení §145 tr. ř., případně vyzval obhájce obviněného k jejímu doplnění a stanovil mu k tomu přiměřenou lhůtu, o stížnosti obviněného rozhodl, aniž by k doplnění stížnosti, v níž obviněný s poukazem na judikaturu Ústavního soudu v podrobnostech namítl, že nebyly dostatečně posouzeny podmínky ustanovení §393 písm. k) a 1 ) tr. ř., mohl přihlédnout. V tomto směru ministryně spravedlnosti zdůraznila, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva obviněného na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. IV. US 2040/12).
Soudy taktéž pochybily, pokud nevěnovaly pozornost nedostatečně formulované právní kvalifikaci jednání obviněného v extradičních materiálech poskytnutých vietnamskou stranou, pro něž je ve VSR trestně stíhán, v důsledku čehož je sporná otázka právní kvalifikace jeho jednání. Na základě toho nedostatečně posoudily důvodnost jeho dalšího trestního stíhání ve vztahu k případnému promlčení trestní odpovědnosti. Za této situace totiž není zřejmé, z čeho soudy rozhodující o přípustnosti vydání dovodily, že trestní odpovědnost obviněného není ve VSR promlčena. Ministryně spravedlnosti v této souvislosti odkázala na závěr Ústavního soudu, že „česká strana však má i z hlediska mezinárodních lidskoprávních závazků povinnost požadovat, aby extradiční materiály poskytnuté dožadující stranou svědčily o zachování obecně přijímaných standardů trestního řízení" (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 1354/13, obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2006, sp. zn. II ÚS 1905/08).
Rovněž srovnáním textu v extradiční žádosti ze dne 21. 3. 2013 a textu poskytnutých dodatkových informací ze dne 28. 6. 2013 bylo dále zjištěno, že zatímco v extradiční žádosti je uveden text §139 trestního zákona VSR, jenž předvídá pro daný trestný čin mimo jiné trest smrti, v dodatkových informacích je uváděn text stejného ustanovení již bez možnosti jeho uložení. Možnost uložení trestu smrti za daný trestný čin přitom dle informací poskytnutých vietnamskou stranou měla být zrušena již dnem 19. 6. 2009, přičemž není zřejmé, zda tato inkonzistence byla způsobena překlepem ve vietnamském textu, nedostatky překladu z vietnamštiny nebo jinou skutečností.
Z uvedených důvodů vyslovila ministryně spravedlnosti pochybnosti o správnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, č. j. 4 Nt 201/2013-194, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 14 To 130/2013, a navrhla, aby tato rozhodnutí byla Nejvyšším soudem zrušena a věc vrácena Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud na základě uplatněného opravného prostředku přezkoumal rozhodnutí obou soudů v rozsahu jejich napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku je třeba přisvědčit.
Podle §394 odst. 1 tr. ř. státní zástupce krajského státního zastupitelství, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zastupitelství zaslalo žádost cizího státu o vydání nebo který se dozvěděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zejména zjistit, zda vydání osoby do cizího státu nebrání skutečnosti uvedené v §393 odst. 1 tr. ř.
Po skončení předběžného šetření rozhodne na návrh státního zástupce ve veřejném zasedání krajský soud, v jehož obvodu osoba, o jejíž vydání jde, má pobyt nebo byla zadržena, zda je vydání přípustné (§397 odst. 1 tr. ř.). V obecné rovině je nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (v posuzované věci jde o Smlouvu mezi Československou socialistickou republikou – nyní Českou republikou jako právním nástupcem, a VSR o právní pomoci ve věcech občanských a trestních – vyhl. pod. č. 98/1984 Sb.), avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky, byť dožadující stát (VSR) není členským státem těchto úmluv a vydání se týká osoby, která není státním občanem České republiky, a ani nemá na území České republiky povolen pobyt. Zejména jde o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
Samozřejmě je zcela v kompetenci soudu, v jakém rozsahu provede dokazování k objasnění splnění výše uvedených právních podmínek pro své rozhodnutí, včetně splnění podmínek, vyplývajících pro Českou republiku z v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv (o ochraně lidských práv), kterými je vázána.
V posuzovaném případě se ovšem soud věcí z tohoto pohledu náležitým způsobem nezabýval. Rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv, nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň ve vietnamských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v evropských zemích). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. 6. 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
Dále lze též připomenout, že již v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním situace, kdy nebylo ještě definitivně (pravomocně) ukončeno řízení o poskytnutí azylu (mezinárodní ochrany), vyslovil právní názor, že soud rozhodující o přípustnosti vydání nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, neboť je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Tak např. podle čl. 3 odst. 1 posledně citované Úmluvy „… žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení …“. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu, a to bez ohledu na to, zda dožadující stát (v daném případě VSR) je stranou uvedené Úmluvy či nikoliv - srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007).
Nejvyšší soud po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení se zabýval dalšími konkrétně vymezenými námitkami ministryně spravedlnosti, které i z hlediska rozsahu své přezkumné činnosti v tomto řízení shledal oprávněnými. V tomto směru je třeba zdůraznit, že návrh ministra spravedlnosti na přezkoumání rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny představuje specifický mimořádný opravný prostředek. V tomto zvláštním přezkumném řízení je Nejvyšší soud vázán rozsahem a důvody obsaženými v podaném opravném prostředku, a tedy neuplatňuje se zde tzv. revizní princip, v jehož důsledku by bylo povinností přezkumného orgánu (tj. Nejvyššího soudu) zabývat se správností napadeného rozhodnutí bez ohledu na rozsah napadení a na důvody uvedené v opravném prostředku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004).
V posuzovaném případě je z odůvodnění obou napadených usnesení zřejmé, že soudy založily své rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného H. S. P. a především na samotném obsahu zaslaných extradičních materiálů, které shledaly jako postačující a poskytující dostatečný podklad pro rozhodnutí, a to včetně poskytnuté garance Ministerstva veřejné bezpečnosti VSR ze dne 21. 3. 2013, č. j. 470/YCDD-A92 a jejího dodatku z 28. 6. 2013, č. j. 1168/YCDD-A92 (VP), zaslané v příloze sdělení Nejvyšší lidové prokuratury VSR z 9. 7. 2013, č. j. 2213 VKSTC-HTQT a TTTPHS.
Pokud jde o okolnosti předvídané ustanovením §393 písm. k), l) tr. ř., které brání rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného dožadujícímu státu, byť jejich existenci opakovaně v průběhu řízení i ve svých podáních obviněný namítal, s těmito se vypořádaly v podstatě jen tak, že z extradičních materiálů poskytnutých vietnamskou stranou nevyplývá žádná důvodná obava z existence těchto překážek vydání obviněného. Krajský soud jen okrajově zmínil zprávy o stavu ochrany lidských práv ve Vietnamu, zejména zprávu organizace Human Rights Watch, zprávy Ministerstva zahraničních věcí České republiky, Amnesty International a Ministerstva zahraničních věcí USA, které se shodují v kritice stavu ochrany lidských práv ve Vietnamu. Jinak řečeno, soud v posuzovaném případě dospěl k závěru o přípustnosti vydání obviněného na základě obecných zjištění o stavu dodržování lidských práv ve vietnamských věznicích, aniž by si opatřil jakékoliv další podklady k posouzení otázky, zda nebezpečí porušení základních práv a svobod také hrozí přímo obviněnému, a to i s přihlédnutím k povaze stíhané trestné činnosti a k jeho osobě. Nutno říci, že naopak obsah výše již citovaných zpráv krajský soud bagatelizoval tvrzením, že zprávy o případech porušování lidských práv ve VSR se vztahují jen k odpůrcům vládního režimu a politickým a náboženským aktivistům, případně k uživatelům drog, přičemž v posuzovaném případě se jedná o obecnou majetkovou trestnou činnost, a ani obviněný neuvádí, že by byl ve VSR z jakýchkoli jiných důvodů pronásledován, když opustil VSR výhradně z ekonomických důvodů. Dostačující záruku dodržování lidských práv krajský soud shledal ve skutečnosti, že se VSR zavázala ratifikovat Úmluvu proti mučení a jinému krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení (aniž ji dosud ratifikovala) a že se v současné době angažuje ve sdružení ASEAN (Asociace národů Jihovýchodní Asie), přičemž vzhledem ke zvyšování vlivu VSR v regionu je na VSR vyvíjen větší tlak ze strany demokratických států a mezinárodních organizací.
K tomu je třeba uvést, že pokud jde o systém trestní justice ve VSR, tento charakterizuje organizace Human Rights Watch (např.ve své zprávě z roku 2011) tak, že ze všech regionů země přichází zprávy o policejní brutalitě a bití s následkem smrti, političtí a náboženští vězni a další osoby, jejichž případy jsou považovány za citlivé, jsou během výslechů běžně mučeni, zadržováni před procesem v izolaci a bez možnosti kontaktovat právníky. Vietnamské soudy jsou nadále pod kontrolou státních orgánů a postrádají nezávislost a nestrannost. Političtí a náboženští disidenti jsou často souzeni bez přítomnosti obhájce v rámci řízení, která zásadním způsobem porušují mezinárodní standardy spravedlivého procesu. Vietnamské zákony nadále povolují svévolné „správní vazby“ bez procesu. Protestující disidenti a další osoby vnímané jako hrozba pro národní bezpečnost a veřejný pořádek mohou být nedobrovolně hospitalizováni v psychiatrických léčebnách nebo převýchovných střediscích.
Dále lze poukázat na to, že obviněný ve svém vyjádření k podkladům extradičního řízení (č. l. 98) uvedl, že důvodem jeho obvinění může být skutečnost, že se ve své vlasti opakovaně angažoval na protirežimní činnosti, zejména psaním článků zaměřených na oblast dodržování lidských práv ve Vietnamu. Takové skutečnosti mohou představovat reálnou hrozbu, že trestní řízení ve VSR proti jeho osobě nebude slučitelné se zásadami čl. 3 a 6 Úmluvy. Avšak z obsahu spisu je zřejmé, že se soudy těmito jeho námitkami nezabývaly a nelze proto ani zjistit, jak na ně nahlížely, zvláště když podle protokolu o veřejném zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013 nevyplývá, že by obviněný, jenž byl jednání soudu osobně přítomen, byl k těmto otázkám vůbec vyslechnut (č. l. 190 a násl). Už z tohoto pohledu je ovšem zřejmé, že závěry soudů o přípustnosti vydání obviněného s ohledem na nevyloučení rizika ohrožení jeho lidských práv a svobod jsou předčasné.
S ohledem na již výše uvedené bude úkolem krajského soudu opatřit další dostupné podklady obsahující informace o stavu dodržování lidských práv ve VSR se zaměřením na trestní řízení a vězeňství, např. zprávy mezivládních a nevládních organizací, českých i zahraničních státních orgánů. Přitom se nabízí zejména možnost vyžádání aktuálních zpráv od nevládních organizací věnujících se dodržování lidských práv a svobod, např. od Amnesty International, Českého helsinského výboru a Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky, a to k současnému stavu dodržování lidských práv ve VSR, a na jejich podkladě znovu posoudit, zda stávající situace ve VSR představuje takovou hrozbu pro obviněného, a to i při jinak formálním zakotvení práv obviněných a vězněných osob. Další poznatky lze získat též od vládních či mezinárodních institucí, např. lze vyžádat aktuální zprávy českých státních orgánů – Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, příslušného zastupitelského úřadu, či od jiných institucí. Teprve na základě toho si lze vytvořit lepší předpoklady pro posouzení, zda nebezpečí porušení základních lidských práv a svobod také reálně hrozí přímo obviněnému, a to i s přihlédnutím k jeho tvrzené dřívější politické angažovanosti ve VSR (k tomu viz též jeho podání učiněná v rámci řízení před Nejvyšším soudem – např. potvrzení redakční rady časopisu XA XU ze dne 26. 2. 2014), přičemž je potřeba obviněného k těmto okolnostem podrobně vyslechnout, a popřípadě si za tím účelem opatřit i další potřebné podklady. Soudy tedy v posuzovaném případě neshromáždily dostatečné objektivní podklady pro své rozhodnutí a ani se o to ve skutečnosti nepokusily, ačkoliv si byly vědomy relevantní judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu, vztahující se k posuzované problematice.
Krajský soud též znovu posoudí garance, které v posuzované věci poskytlo Ministerstvo veřejné bezpečnosti VSR prostřednictvím Nejvyšší lidové prokuratury VSR, a to především dostatečnost těchto záruk z hlediska možnosti účinné kontroly zachování práv obviněného na spravedlivý proces. Bude nutno se vypořádat s tím, zda jejich neposkytnutí v plném rozsahu – vietnamská strana nezaručila kontakt obviněného s pracovníky českého zastupitelského úřadu bez přítomnosti třetích osob a právo zastupitelského úřadu účastnit se soudního řízení s obviněným - výrazně neoklešťuje význam poskytnutých záruk a nebude tak bránit objektivnímu ověření jejich dodržování, a to zvláště za situace, kdy ohledně standardu v oblasti dodržování lidských práv a principů spravedlivého procesu dosavadní mohou výsledky provedeného dokazování v tomto směru vzbuzovat jisté pochybnosti. Pokud tedy dožadující strana omezila rozsah poskytnutých záruk odkazem na svou vnitrostátní právní úpravu s tím, že tato jednak neumožňuje kontakt obviněného ve věznici s pracovníkem českého zastupitelského úřadu bez přítomnosti třetích osob a jednak je vyloučena účast zástupce České republiky na soudním řízení s obviněným, pak je třeba, aby krajský soud uvážil, zda a nakolik absence těchto garancí činí poskytnuté záruky dostatečnými z pohledu mezinárodněprávních závazků České republiky v oblasti dodržování lidských práv. Soudům také lze vytknout, že nepožádaly o ujištění, že v daném případě se nejedná o trestní stíhání z důvodu původu, rasy, náboženství, příslušnosti k určité národnostní skupině nebo jiné skupině, státního občanství nebo pro politické názory obviněného, jakož i ujištění, že obviněnému budou v případě jeho vydání zaručena veškerá práva na obhajobu, a ujištění, že bude dodržena zásada speciality, byť z extradiční žádosti vyplývá, že poskytnuté dokumenty a informace budou využity jen pro uvedené trestní řízení a povinnost respektovat zásadu speciality jinak vyplývá z čl. 72 Smlouvy mezi ČSSR a VSR uveřejněné pod č. 98/1984 Sb. Jestliže krajský soud shledá jejich nedostatečnost, vyžádá si popřípadě další záruky z vietnamské strany. Na základě toho pak lze eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že trestní řízení ve VSR by mohlo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, popřípadě že by obviněný mohl být vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy v dosavadním řízení neučinily tak si nevytvořily potřebný prostor pro úvahu, zda ve VSR existuje takové reálné riziko a zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06 ve věci M. G. proti Španělsku). Soudy se tak blíže nezabývaly dostatečnosti poskytnutých záruk a možnostmi kontroly jejich naplňování, a jak již Nejvyšší soud judikoval, ve výroku rozhodnutí o přípustnosti vydání je třeba konkretizovat poskytnuté ujištění přinejmenším tak, aby bylo zřejmé, kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem atd. jej poskytl (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 11 Tcu 25/2012).
Nejvyšší soud v již zmiňovaném rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr. vyslovil, že soud nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, a je oprávněn a povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících zejména z Úmluvy o právním postavení uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.), že tedy je povinností soudu rozhodujícího o přípustnosti vydání do ciziny vyřešit si otázky související s řízením o azylu (mezinárodní ochraně) vydávané osoby na území České republiky, tato jeho povinnost však nastupuje pouze tehdy, pokud řízení o udělení azylu (udělení mezinárodní ochrany) bylo zahájeno, ale dosud nebylo pravomocně skončeno. Soudy z tohoto pohledu své rozhodnutí o přípustnosti vydání založily na sdělení Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 8. 7. 2013, č. j. MV-26091-5/OAM-2013, z něhož vyplývá, že ve věci obviněného je stále vedeno neskončené řízení o udělení mezinárodní ochrany v návaznosti na připojený rozsudek Městského soudu v Praze č. j. AZ 17/2008-76 (č. l. 91, 101-104 spisu). Tímto rozsudkem ze dne 21. 10. 2008 Městský soud v Praze rozhodl tak, že rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, odboru azylové a migrační politiky ze dne 25. 5. 2007, č. j. OAM-632/2007 ve vztahu k žalobci (obviněnému H. S. P.) se zrušuje a věc se vrací Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení. Nevyžádaly si však předmětný spis tohoto ministerstva vedený k příslušnému řízení, ani příslušný soudní spis, z nichž by mohly získat aktuální a úplný podklad pro rozhodnutí této otázky, které je nutno v rámci extradičního řízení rovněž hodnotit. Např. v tomto směru je pro úplnost třeba poukázat na Nejvyšším soudem vyžádané rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 4. 10. 2013, Č.j: OAM – 236/LE-LE05-LE05-2013, jímž ohledně obviněného bylo zastaveno řízení o udělení mezinárodní ochrany. Ze spisového materiálu rovněž vyplývá, že se obviněný v České republice dopustil trestné činnosti, za kterou byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 80 T 50/2006) pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění na dobu čtyř let a je rovněž Okresním soudem v České Lípě trestně stíhán pod sp. zn. 33 T 15/2013 pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, přičemž je namístě zjistit aktuální stav i tohoto řízení vyžádáním zmíněného trestního spisu.
Soudy se budou zabývat též obsahem námitek obviněného uvedených v odůvodnění jeho stížnosti proti výše citovanému usnesení krajského soudu, k nimž z důvodů uvedených v opravném prostředku ministryně spravedlnosti nebylo stížnostním soudem přihlíženo, aby tak bylo zaručeno právo obviněného přednést soudu své návrhy a argumenty ve smyslu jeho práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2040/12).
Nejvyšší soud musel přisvědčit též námitkám ministryně spravedlnosti, jimiž napadala nejasnou formulaci právní kvalifikace jednání, pro něž je obviněný ve VSR trestně stíhán. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit, že ve smyslu požadavků kladených na extradiční řízení v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 1354/13, obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1905/08), soudy měly trvat na jednoznačném znění příslušných ustanovení trestního zákona VSR v extradiční žádosti, vymezením skutkové podstaty trestného činu, pro nějž je obviněný trestně stíhán, včetně za něj hrozící trestní sankce, aby se tak mohly lépe vypořádat i s námitkou případného promlčení trestní odpovědnosti obviněného, byť v tomto směru lze poukázat na ustálenou judikaturu vyžadující v těchto případech modifikovaný postup při posuzování okolností relevantních pro běh promlčecí doby (srov. rozhodnutí pod č. 39/1997 Sb. rozh. tr.) a právní úpravu promlčení obsaženou v trestním zákoníku VSR.
Stejně tak v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti vydání obviněného soudy odstraní ministryní spravedlnosti konstatované nejasnosti uvedené v extradiční žádosti ze dne 21. 3. 2013 a v textu poskytnutých dodatkových informací ze dne 28. 6. 2013, a to v souvislosti otázky zrušení trestu smrti v případě trestného činu podle §139 trestního zákona VSR, když možnost jeho uložení za daný trestný čin měla být dle informací vietnamské strany zrušena již dnem 19. 6. 2009 a na druhé straně bylo poskytnuto ujištění, že obviněnému nebude uložen trest smrti.
Ze všech těchto důvodů byl opravný prostředek ministryně spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 14 To 130/2013, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 9. 2013, sp. zn. 4 Nt 201/2013, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Krajský soud v Ústí nad Labem odstraní výše vytýkaná pochybení a poté při respektování právního názoru Nejvyššího soudu opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda k požadovanému vydání H. S. P. k trestnímu stíhání do Vietnamské socialistické republiky jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání. V dalším řízení si soud opatří výše již naznačené podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání obviněného, popřípadě s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provede i další potřebné dokazování, provedené důkazy zhodnotí v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a poté znovu rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání obviněného.
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 7. 2013, sp. zn. 5 Nt 333/2013 byl obviněný vzat do předběžné vazby podle ustanovení §396 odst. 1 tr. ř., přičemž změna tohoto procesního postavení obviněného nebyla tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu nijak dotčena. Vydávaný H. S. P. tedy i nadále zůstává v předběžné vazbě. S ohledem na zjištění, že vazba vydávané osoby trvá v této věci již delší dobu tak Nejvyšší soud důrazně upozorňuje Krajský soud v Ústí nad Labem na nutnost postupovat v dalším řízení s maximálním urychlením a bez jakýchkoli neodůvodněných průtahů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík