ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1062.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1062/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání obviněného Z. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 67 To 122/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 11/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Z. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 2 T 11/2014, byl obviněný Z. K. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Podle skutkových zjištění Obvodního soudu pro Prahu 9 se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že v době od 17:00 hodin do 17:15 hodin dne 1. 12. 2013 v P.–Č. M., ve vnitrobloku domu, své bývalé přítelkyni poškozené Z. G., která je upoutána na invalidní vozík, nepozorovaně z kapsy její bundy, kterou měla na sobě, vzal klíče od jejího bytu, a to bytu č. .... v ... patře domu na výše uvedené adrese, a následně přes výslovný nesouhlas poškozené Z. G. odešel ke dveřím tohoto bytu, které si otevřel jejími klíči, neoprávněně vstoupil dovnitř bytu, a v úmyslu ublížit na zdraví se slovy: „Jestli neopustíš byt do týdne, tak tě zabiju a tohle je malá výstraha!“, fyzicky napadl rovněž zde bydlící poškozenou E. Š., a to tak, že tuto udeřil pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti spodní čelisti, následně se slovy „Tak rozumíš, krávo?“ udeřil poškozenou E. Š. podruhé pravou rukou sevřenou v pěst do oblasti úst, následkem čehož poškozená upadla na postel, obžalovaný poté z bytu odešel, a když se po chvíli do bytu vrátil a na invalidním vozíku přivezl poškozenou Z. G., tak poškozené E. Š. řekl: „Jestli to nahlásíš na policii, tak tě zabiju dřív než do týdne!“, přičemž se poškozené podařilo z bytu před obžalovaným utéci a tímto jednáním způsobil poškozené E. Š., tržně-zhmožděné rány dolního rtu, oděrku a krevní výron horního rtu, krevní výron brady a ztrátové poranění (vyražení) středního řezáku v horní čelisti vlevo, a to zranění, která si vyžádala lékařské ošetření ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, s vystavením pracovní neschopnosti v trvání 2 měsíců, přičemž ani jedno zranění nedosahuje závažnosti ublížení na zdraví.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 67 To 122/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b tr. ř. odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutků. Soud prvního stupně, resp. soud odvolací, nesprávně zjistil a zhodnotil skutkový stav věci, když na základě provedených důkazů nesprávně dospěl k závěru, že spáchal trestné činy, za které jej odsoudil a uložil mu nepřiměřeně přísný trest. Dále uvedl, že svým jednáním nemohl naplnit skutkovou podstatu přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, neboť měl za zcela zřejmé, že tak jako jindy do bytu poškozené G. může vstoupit a klíče si půjčil a nezískal je proti její vůli. Dle obviněného zde stojí tvrzení proti tvrzení, a jelikož nebylo prokázáno jinak, měl by soud v pochybnostech výpověď poškozené G. posuzovat jako nedostatečný důkaz. Domnívá se proto, že zde chybí objektivní stránka (především neoprávněnost) i subjektivní stránka (úmysl alespoň nepřímý) k naplnění skutkové podstaty zmíněného přečinu. Není též jasné, jakým způsobem se mělo projevovat násilí či pohrůžka bezprostředního násilí jako znak kvalifikované skutkové podstaty podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, když dle obviněného vůbec nebylo prokázáno, že by se jakéhokoli násilí či pohrůžky násilí ve vztahu k poškozené G. dopustil. Pokud jde o zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, dovolatel zdůraznil, že zjištění soudů je založeno pouze na výpovědi poškozené Š. a že v hlavním líčení nebylo spolehlivě prokázáno, že by jí hrozil násilím nebo jinou těžkou újmou. K přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku pak namítl, že v průběhu hlavního líčení nebyl zjištěn jeho úmysl jí ublížit na zdraví a proto chybí zavinění ve vztahu ke škodlivému následku. Dále dodal, že nebylo spolehlivě prokázáno, že jeho jednání bezprostředně směřovalo k tomu, aby jí ublížil na zdraví, a že soud prvního stupně ve svém hodnocení důkazů se opřel především o výpovědi svědkyň Š. a G., přičemž pominul, že obě v minulosti trpěly psychickými obtížemi a věci okolo sebe vnímají zveličeně. Jejich výpovědi tak nelze považovat za důvěryhodné a soud k nim neměl přihlížet. Obviněný dovoláním napadl rovněž výrok o trestu, neboť má za to, že soud prvního stupně byl při ukládání trestu nepřiměřeně přísný a uložil mu trest, který neodpovídá okolnostem posuzovaného trestného činu a stupni jeho společenské nebezpečnosti, a nepřihlédl k polehčujícím okolnostem. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně ho zprostil obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněného, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod., neboť v tomto směru se jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud dále připomíná, že dovolání je ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí. Dovolání je určeno k nápravě procesních a hmotně právních vad taxativně vyjmenovaných v rámci dovolacích důvodů, uvedených v §265b tr. ř., nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu, justičnímu zkoumání skutkového stavu, není tedy pověřen k opětovnému plnému přezkumu rozsudků soudů nižších stupňů. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Také Ústavní soud ve své judikatuře uvádí, že už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Výše uvedené skutečnosti však obviněný nebere v potaz, když ve svém dovolání opětovně uvádí námitky skutkového a procesního charakteru, které byly podstatou jeho obhajoby již v rámci řízení před soudy nižších stupňů a s nimiž se soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí náležitě vypořádaly. Svými námitkami, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody, neboť měl za to, že do bytu poškozené G. může vstoupit a že klíče od bytu si od ní půjčil, že nebylo prokázáno, že se vůči této poškozené dopustil jakéhokoliv násilí či pohrůžky násilím, že nebylo spolehlivě zjištěno, že poškozené Š. hrozil násilím či jinou těžkou újmou a že neměl v úmyslu jí způsobit újmu na zdraví, obviněný pouze zpochybňuje soudy zjištěný skutkový stav a vytýká způsob hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, čímž se primárně domáhá změny jejich skutkových zjištění, a až následně na základě takto dosažené změny skutkových zjištění dovozuje pochybení soudů při právním posouzení. Ačkoliv tedy obviněný uplatňuje obecně hmotné právní námitky, že nebyly naplněny znaky skutkových podstat trestných činů, kterými byl uznán vinným, zakládá je výhradně na námitkách skutkové povahy, přičemž takovéto výhrady nelze shledat za podřaditelné nejen pod uplatněný, ale ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v §265b odst. 1 tr. ř.
K námitkám dovolatele co do rozsahu dokazování a způsobu hodnocení důkazů Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, který k řádnému provedení a hodnocení důkazů má v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti v provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady, a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.), čímž je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud tedy není povolán k tomu, aby bez dalšího přehodnocoval provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Nejvyšší soud též posuzoval, zda rozhodnutí soudů nižších stupňů není zatíženo extrémním rozporem mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a použitou právní kvalifikací. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence výše naznačeného extrémního rozporu. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná závěry Ústavního soudu podle nichž, pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V předmětné věci Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku, přičemž takovýto rozpor nebyl ani v dovolání výslovně namítán. V této souvislosti lze pouze nad rámec zdůraznit, že dle zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotí soud důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně v posuzovaném případě mají oporu v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém zhodnocení a odůvodnění. Pokud tedy nalézací soud považoval výpovědi poškozených Z. G. a E. Š., které nezůstaly osamoceny, za věrohodné a vybudoval na těchto výpovědích, dále podpořených zejména výpovědí svědkyně P., lékařskými zprávami, vypracovanými znaleckými posudky a dalšími listinnými důkazy, svá skutková zjištění, přičemž své závěry přesvědčivě odůvodnil, lze konstatovat, že nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Také Ústavní soud opakovaně judikoval, že není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro takový závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění, opřené případně o další nepřímé důkazy (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn., III. ÚS 2194/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3644/13). Obdobné námitky zpochybňující tyto svědecké výpovědi navíc obviněný uplatnil již v rámci svého odvolání a nutno konstatovat, že odvolací soud se těmito námitkami podrobně zabýval a své závěry ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnil (v podrobnostech viz str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Pokud jde o námitky obviněného, kterými napadá výrok o trestu s tím, že je příliš přísný, že uložený trest neodpovídá okolnostem posuzovaného trestného činu a že soudy obou stupňů nepřihlédly k polehčujícím okolnostem, Nejvyšší soud konstatuje, že námitky směřující proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný ve svém dovolání neuplatnil), a to jen tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §41 a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (blíže srov. např. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani v tomto smyslu tedy námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě uvedl, jakými úvahami se při ukládání trestu řídil a ke kterým skutečnostem přitom přihlédl (v podrobnostech srov. str. 11-12 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž obviněnému uložil trest odnětí svobody, jakožto v daném případě přípustný druh trestu, ve výměře při dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. V tomto ohledu mu tedy nelze nic vytknout. Odvolací soud se pak s názorem soudu prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí plně ztotožnil.
Obviněný tak ve skutečnosti neuplatnil jedinou námitku, vztahující se k právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Ačkoliv ve svém dovolání velmi obecně namítá nedostatek objektivní a subjektivní stránky trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, a jako dovolací důvod formálně uvádí nesprávné právní posouzení skutku, založil svou argumentaci pouze na výše uvedených námitkách skutkového a procesního charakteru, které směřují toliko proti nepřiměřenosti uloženého trestu a proti rozsahu a hodnocení důkazů soudy obou stupňů a na jejich základě učiněným skutkovým zjištěním, které nejsou způsobilé obsahově naplnit nejen deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b tr. ř., zakládající přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že obviněný tento dovolací důvod uplatňuje v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutků, které jsou obsaženy v jeho výrocích o vině. Tato alternativa však nemůže být naplněna za situace, kdy Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem dovolání obviněného naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bylo popsáno shora, neshledal. Nelze tedy než konstatovat, že obviněným uplatněné námitky nenaplňují ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný Z. K. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř., a proto jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík