ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1096.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1096/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o dovolání obviněného J. O. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 161/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. O. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 5. 2012, sp. zn. 20 T 161/2009, byl obviněný J. O. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zákona a trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Za to a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 2 T 219/2010, byl podle §242 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen ve výroku o trestu trestní příkaz Okresního soudu v Lounech ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. 2 T 219/2010, jakož i další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že v přesné nezjištěné době od roku 2004 do 12. 12. 2008 ve svém bytě v Ch. , H. , několikrát týdně požadoval po nezletilé dceři své družky L. S. , a to nezl. E. S. , se kterou žil ve společné domácnosti, aby mu rukou třela jeho pohlavní úd a brala jej do úst, což činila, přičemž ji osahával na obnaženém přirození a na obnažených prsou, a v jednom případě po ní požadoval, aby si nahá na něho sedla a přitom jí přiložil svůj pohlavní úd k jejím hýždím, přičemž jednání se dopustil naposledy dne 12. 12. 2008, kdy nezletilá v důsledku jednání obžalovaného dne 14. 12. 2008 z bytu utekla.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, sp. zn. 5 To 43/2013, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněného podle §242 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především namítá, že soud prvního stupně pominul důkazy, které svědčily v jeho prospěch. Jediným přímým důkazem, který ho usvědčoval ze spáchání trestné činnosti, byla výpověď poškozené E. S. , která však nebyla vyslechnuta v hlavním líčení, soud pouze přečetl její výpověď z přípravného řízení, což obviněný považuje za zásadní vadu řízení a zkrácení jeho práva na obhajobu. V této souvislosti považuje za nesprávný postup soudu podle §102 odst. 2 tr. ř., jakož i jeho zdůvodnění, že by vyvolání vzpomínek výslechem u hlavního líčení mohlo nepříznivě ovlivnit duševní a mravní vývoj poškozené. Nesouhlas s tímto postupem rozsáhle odůvodňuje prostředím, ve kterém poškozená žije, jejím věkem, stavem její rodiny, obnovením jeho soužití s matkou poškozené a dalšími okolnostmi. V době konání veřejného zasedání odvolacího soudu byla poškozená dokonce starší než 15 let, a proto již postup podle §102 odst. 2 tr. ř. nepřicházel ani v úvahu. V další části dovolatel zpochybňuje znalecký posudek PhDr. Ilony Wolfové, ve kterém znalkyně hodnotila specifickou věrohodnost poškozené, ačkoliv toto přísluší soudu, nikoliv znalci. Obviněný s ohledem na toto pochybení znalkyně, které v dovolání podrobně rozebírá také zdůrazňuje, že přes tyto zjevné nedostatky znaleckého posudku nebylo vyhověno návrhu obhajoby na doplnění dokazovaní o další znalecký posudek. Uvědomuje si, že účelem dovolání není opětovný přezkum a hodnocení důkazů, přesto však považuje za nutné poukázat na výpověď svědkyně E. B. , z které vyplynulo, že osoby z rodiny poškozené, konkrétně její babička a matka nepovažují výpověď poškozené za pravdivou. Přitom její výpověď nebyla potvrzena ani důkazy z odvětví kriminalistické biologické expertízy. Navíc v situaci, kdy měla mít poškozená s matkou velmi dobrý vztah je nepravděpodobné, že by se za tak dlouhou dobu, po kterou se měl dopouštět trestné činnosti, matce nesvěřila nebo že by matka nezaregistrovala změnu chování poškozené. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují obviněným uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení §226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem).
K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.
Jak se podává z výše rozvedeného obsahu dovolání, obviněný námitky sice formálně opírá o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s ohledem na obecné konstatování shora je však v posuzované věci zřejmé, že jím namítané vady pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit. Ve skutečnosti všechny vznesené námitky primárně zpochybňují správnost v soudním řízení učiněných skutkových zjištění, čímž míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný brojí proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a postupu soudu prvního stupně při provádění důkazů, čímž ovšem uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů s tím, že se nedopustil inkriminovaného jednání, že tvrzení poškozené se nezakládá na pravdě, což mělo být potvrzeno i výpověďmi svědků, obšírně rozebírá jednotlivé svědecké výpovědi, znalecké posudky a celkovou důkazní situaci. Tím vším se však obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění nalézacího soudu a až teprve sekundárně, na podkladě této změny, usiluje o změnu právního posouzení skutku v tom smyslu, že se nejedná o trestný čin, resp. že se trestné činnosti nedopustil. Nejvyšší soud se tak ani nemohl zabývat námitkami, v nichž obviněný podrobně rozebírá skutečnosti uvedené ve znaleckých posudcích a ve výpovědích svědků, neboť jde o námitky procesně právní povahy směřující především proti způsobu vyhodnocení provedených důkazů. Totožný závěr nutno učinit také k další námitce, podle níž soudy měly poškozenou osobně vyslechnout v rámci hlavního líčení, příp. ve veřejném zasedání. Pouze nad rámec lze k zmíněnému postupu soudů uvést, že v době konání hlavního líčení byla poškozená osobou mladší 15 let a pro postup přečtením její výpovědi z přípravného řízení v hlavním líčení podle §102 odst. 2 tr. ř. byly naplněny všechny zákonné podmínky. Rovněž v postupu odvolacího soudu nelze spatřovat v tomto směru žádné pochybení, když nevyvstaly jakékoliv podstatné důvody, na základě kterých by bylo nutné výpověď poškozené z přípravného řízení, jež byla v souladu se zákonem v hlavním líčení přečtena, doplnit jejím výslechem ve veřejném zasedání. Z uvedeného vyplývá, že obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně nenaplnil.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, a nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Důvod mimořádného zásahu do skutkových zjištění až v řízení o dovolání však může zakládat existence tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněných skutkových zjištění, pokud se ve svém důsledku projevil i v nesprávném právním posouzení skutku. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daných souvislostech lze dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 601/07). Primárně je nutno říct, že námitkami uváděnými v dovolání se podrobně a opakovaně zabývaly soudy nižších stupňů a Nejvyšší soud nepovažuje za účelné znova rozebírat tyto námitky, když by musel přistoupit pouze k opakování závěrů soudu prvního a druhého stupně. Obviněný je usvědčován ze spáchání trestného činu zejména výpovědí poškozené E. S. , což však v oblasti sexuálních deliktů není nijak výjimečné, když k páchání tohoto typu trestné činnosti dochází právě nejčastěji v uzavřených prostorech a bez jakýchkoliv svědků. Výpověď poškozené však nezůstala osamocena a je podporována výpovědí svědkyň L. S. , I. K. , jakož i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalkyně Ilony Wölfelové. K námitkám obviněného, že nebylo přistoupeno k výslechu poškozené v hlavním líčení, resp. ve veřejném zasedání a k rozsáhlým výhradám k znaleckému posudku znalkyně Ilony Wölfelové, Nejvyšší soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (viz str. 10-11 rozhodnutí soudu prvního stupně, str. 6-9 rozhodnutí odvolacího soudu), které věnovaly náležitou pozornost zmíněným námitkám, vyčerpávajícím způsobem se s nimi vypořádaly a s jejich argumentací se lze plně ztotožnit. V kontextu uvedeného je na místě zmínit, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a pouze z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Je tedy zřejmé, že se soudy ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
Jestliže obviněný namítá, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, Nejvyšší soud k tomu dodává, že ve shodě s judikaturou Ústavního soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03) soud není povinen provést všechny navržené důkazy, ale musí o vznesených návrzích rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V přezkoumávaném případě nalézací soud důkazní návrhy obviněného zamítl a v odůvodnění svého rozhodnutí řádným a přesvědčivým způsobem vyložil, z jakých důvodů navržený důkaz neprovedl.
Nejvyšší soud proto neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, přičemž odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které správně dospěly k závěru o vině, podrobně odůvodnily své závěry a dospěly k správným skutkovým zjištěním, které následně správně právně kvalifikovaly.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného J. O. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík