ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.855.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 855/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2014 o dovolání obviněného A. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 3 To 660/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 5 T 194/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. Š. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5. 2013, sp. zn. 5 T 194/2010, byl obviněný A. Š. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za což byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozené.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že dne 25. 10. 2005, v Č. B., v úmyslu získat finanční prostředky vylákáním úvěru, uzavřel jako osoba samostatně výdělečně činná s místem podnikání V. č. …, S., zapsaná v živnostenském rejstříku vedeném u Městského úřadu Sušice, Odborem obecního živnostenského úřadu, se společností Komerční banka a. s., se sídlem Na Příkopě č. 33/969, Praha 1, IČ 45317054, na pobočce v Českých Budějovicích, Krajinská ulice č. 15, Smlouvu o úvěru č. …, na jejímž základě byl poskytnut podnikatelskému subjektu A. Š., , úvěr ve výši 800 000,- Kč na profinancování zásob a krátkodobých pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti, když v žádosti o poskytnutí PROFI úvěru ze dne 24. 10. 2005 uvedl v rámci čestného prohlášení nepravdivé skutečnosti spočívající v tom, že ačkoliv v bodě 1 čestného prohlášení svým podpisem stvrdil, že má splněny závazky vůči finančnímu úřadu a nemá s ním smluven splátkový kalendář na splácení svých závazků, které by byly po lhůtě splatnosti, ve skutečnosti Finanční úřad v Sušici vydal dne 2. 10. 2005 Exekuční příkaz na prodej nemovitosti pod č. j. 40404/05/135970/2457, jenž mu byl doručen dne 5. 10. 2005, a který následně nabyl právní moci dne 21. 10. 2005, týkající se prodeje nemovitosti za pohledávku ve výši 86 259,- Kč za dlužníkem podnikatelským subjektem A. Š., týkající se nemovitosti zapsané na LV …, pro katastrální území … Z. u H., kdy na podkladě předložených a poskytnutých materiálů došlo ke schválení požadovaného úvěru ve výši 800.000,- Kč, 25. 10. 2005 byl úvěr poskytnut a téhož dne vyplacen na účet č. …, vedený u Komerční banky a. s., zavázal se k úhradě 56 splátek ve výši 14.040,- Kč měsíčně, do současné doby byly uhrazeny pouze dvě splátky po splatnosti, a to dne 31. 3. 2006 částka 10.345,63 Kč a dne 9. 5. 2006 částka 3.694,37 Kč, tedy částka v celkové výši 14.040,- Kč, od 9. 5. 2006 pak úvěr splácen nebyl, proto došlo ze strany poskytovatele úvěru k předčasnému zesplatnění úvěru ke dni 6. 2. 2007 pro nedodržení podmínek Smlouvy o úvěru, přičemž tímto jednáním byla způsobena společnosti Komerční banka a. s., se sídlem Na Příkopě č. 33/969, Praha 1, IČ 45317054 škoda ve výši nejméně 785 960 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 1. 2014, sp. zn. 3 To 660/2013, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Citovaný rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém dovolání namítá, že rozhodnutí spočívá jak na nesprávném právním posouzení skutku, tak na nesprávném hmotně právním posouzení. Předně uvádí, že se žádné trestné činnosti nedopustil, nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu a měl být obžaloby zproštěn v celém rozsahu. Dále poukazuje na skutečnost, že věc byla ohledně něj vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí, zatímco ostatní obvinění byli ponecháni ke společnému projednání, ačkoliv řada z nich byla ve stejné situaci, přičemž soud v jejich případě dospěl k zcela opačnému závěru a zprostil je obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali. Obviněný zdůraznil, že přestože soud prvního stupně uzavřel, že celý proces uzavření smluvního vztahu ohledně úvěru byl provázen celou řadou nestandardních kroků, měl obžalovaný povinnost si předložené listiny, zejména pak čestné prohlášení, přečíst. Dále uvedl, že o poskytnutí úvěru vůbec nejednal osobně, ale prostřednictvím zprostředkovatele pana G., kterému předal daňové přiznání, a čekal, až bude vyzván k dalším krokům. Následně jej pan G. dovedl do Komerční banky, kde jednal s panem T. a kde bylo již vše připraveno, nikdo již nechtěl nic doplňovat, banka dokonce sama připravila žádost o úvěr, včetně prohlášení, a obviněný pouze na všechny papíry dal svůj podpis. Bylo sice jeho chybou, že si řádně nepročetl, co podepisuje, přesto podpis nepravdivého čestného prohlášení nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, když úvěr byl již schválen, připraven k vyplacení a listiny sám nevyplňoval. Nemohl proto u něj být dán úmysl k vylákání finančních prostředků z úvěru. Závěrem obviněný uvedl, že skutek tvrzený v obžalobě mu nebyl prokázán a že tento skutek nespáchal, přičemž odkazuje na obsah spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích vedeného pod sp. zn. 20 T 35/2011 a na skutečnost, že celá řada účastníků úvěrových smluv byla obžaloby zproštěna. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že se obviněný v textu dovolání uchyluje k tvrzením skutkového charakteru. Protože však jeho argumentace, podle které pouze podepsal listiny připravené jinými osobami, neodporuje skutkovým zjištěním učiněným soudy, lze dovolací námitky obviněného pod deklarovaný dovolací důvod s jistou dávkou tolerance podřadit. Uplatněné námitky však státní zástupce nepovažuje za důvodné. Poukázal přitom zejména na skutečnost, že zákonný znak trestného činu úvěrového podvodu „uvedení nepravdivého údaje“ nelze ztotožňovat s fyzickým vyplněním, resp. vypsáním listin týkajících se úvěru. Jestliže žadatel o úvěr svým podpisem potvrdí pravdivost údajů, které v žádosti o úvěr a s ní souvisejících listinách fyzicky uvedla jiná osoba, nepochybně „uvádí nepravdivé údaje“ ve smyslu ustanovení §250b odst. 1 tr. zák. a tento závěr dle státního zástupce platí i pro podepsání nepravdivého čestného prohlášení obviněným. Dále uvedl, že právě z obviněným zdůrazňovaných nestandardních okolností poskytnutí úvěru lze dovodit, že musel být při nejmenším srozuměn s tím, že obsahují nepravdivé údaje, přičemž nestandardnost spočívala především v tom, že obviněný využil služeb zprostředkovatele Z. G., kterému za zprostředkování zaplatil částku 57.000 Kč. Kdyby si obviněný nebyl vědom skutečnosti, že poskytnutí dalšího úvěru je vzhledem k jeho finanční situaci přinejmenším problematické, nebylo by dle státního zástupce rozumného důvodu, aby jiné osobě platil za zprostředkování úvěru výše uvedenou vysokou částku. Lze tedy dovodit srozumění obviněného s nepravdivostí údajů uvedených v listinách týkajících se sjednání úvěru přinejmenším ve formě tzv. nepravé lhostejnosti, tj. kladného stanoviska jak k možnosti, že uvedené údaje jsou pravdivé, tak i k okolnosti, že jsou nepravdivé. Státní zástupce dále připomněl, že české právo není tzv. právem precedenčním a že senát Krajského soudu v Českých Budějovicích rozhodující o odvolání obviněného není nijak vázán jinými rozhodnutími tohoto soudu, jako soudu prvostupňového, v jiné trestní věci. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §265c tr. ř. shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit podle §265e odst. 1 tr. ř. a obsahuje náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Předně je nutno v obecné rovině připomenout, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci rozhodování o dovolání přitom Nejvyšší soud vychází zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Namítat lze též jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může spočívat rovněž v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost povedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. nebo namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Podstatou dovolání obviněného je námitka, kterou zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu, když uvádí, že pouhý podpis, byť nepravdivého, čestného prohlášení, které připravil někdo jiný než obviněný, nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, neboť u něj nemohl být dán úmysl k vylákání finančních prostředků z úvěru.
Z těchto hledisek tedy lze shora předestřenou dovolací argumentaci obviněného vztaženou k uvedenému dovolacímu důvodu označit za formálně právně relevantní, neboť jeho námitky směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Lze připomenout, že trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí mimo jiné ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a činem způsobí značnou škodu (tj. v souladu s §89 odst. 11 tr. zák. škodu ve výši nejméně 500.000,- Kč) nebo jiný zvlášť závažný následek.
Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen o některé skutečnosti důležité pro uzavření úvěrové smlouvy (srov. např. Šámal P., Púry F., Rizman S.: Trestní zákon, Komentář, díl II., 6. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK Praha, 2004, str. 1500). Hrubě zkreslenými se pak rozumí takové údaje, které mylně nebo neúplně informují o podstatných a důležitých okolnostech pro uzavření úvěrové smlouvy, což může vést k zásadně nesprávným závěrům o skutečnostech rozhodných pro uzavření úvěrové smlouvy. Podstatné údaje přitom zamlčí ten, kdo neuvede při sjednávání úvěrové smlouvy jakékoli údaje, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro její uzavření, tedy takové údaje, které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že úvěrová smlouva by nebyla uzavřena, anebo by sice uzavřena byla, ale za podstatně méně výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto údaje zamlčela, nebo v jejíž prospěch byly zamlčeny.
K trestní odpovědnosti za trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. přitom není třeba vznik škody. Proto ani úmysl pachatele nemusí k takové škodě směřovat, i když zpravidla tomu tak bude. Proto trestně odpovědný podle §250b odst. 1 tr. zák. bude i pachatel, který uvedením nepravdivých údajů získá úvěr, který pak řádně splácí a žádná škoda věřiteli nevznikne. U trestného činu úvěrového podvodu není z hlediska subjektivní stránky nutné ani to, aby pachatel (jako u obecného podvodu) jednal od počátku s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Ačkoliv se jedná o trestný čin úmyslný (§3 odst. 3 tr. zák., §4 tr. zák.), ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě uvedené v odst. 4 písm. b) postačí vzhledem k ustanovení §6 písm. a) tr. zák. i zavinění z nedbalosti (§5 tr. zák.). Dále je třeba připomenout, že pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 27/2001 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že námitky uvedené v dovolání jsou, jak ostatně obviněný v dovolání sám konstatuje, podstatou obhajoby obviněného již od počátku trestního řízení. Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů jim věnovaly patřičnou pozornost a náležitě se s nimi vypořádaly a považuje tedy za nadbytečné a vymykající se smyslu a účelu dovolacího řízení v plném rozsahu opakovat závěry soudů nižších stupňů uvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí, na něž si ve zbytku dovoluje odkázat.
Ke stěžejní námitce obviněného, že nevyplňoval ani žádost o úvěr, ani čestné prohlášení, přičemž pouze provedl na příslušných listinách, dle pokynu pracovníka banky M. T., podpisy, aniž by si vše řádně pročetl, Nejvyšší soud ve shodě s vyjádřením státního zástupce a se závěry soudů nižších stupňů pouze ve stručnosti uvádí, že z hlediska objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. je tato obviněným tvrzená skutečnost irelevantní, neboť zákonný znak „uvedení nepravdivého údaje“ nelze ztotožňovat s fyzickým vypracováním či vyplněním listin týkajících se úvěru. K naplnění tohoto zákonného znaku tedy plně postačuje skutečnost, že obviněný svým podpisem čestného prohlášení potvrdil pravdivost údajů v něm uvedených, tedy stvrdil, že má splněny závazky vůči finančnímu úřadu a nemá s ním smluven splátkový kalendář na splacení závazků, které by byly po lhůtě splatnosti, přestože věděl, že tyto informace nejsou pravdivé, neboť dne 5. 10. 2005, tedy cca 3 týdny před podpisem předmětné smlouvy o úvěru a čestného prohlášení, mu byl doručen exekuční příkaz na prodej nemovitosti vydaný Finančním úřadem v Sušici, týkající se prodeje nemovitosti za pohledávku ve výši 86.259,- Kč, přičemž je nerozhodné, kdo předmětné listiny, týkající se poskytnutí úvěru včetně čestného prohlášení připravil, vyplnil nebo vypracoval. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 472/2014, konstatoval, že vyplnění žádosti o úvěr, případně dalších vyžadujících dokumentů osobou odlišnou od obviněného je irelevantní, neboť obviněný vědom si svých finančních závazků, podepsal žádost o úvěr, z níž vyplývala nepravda o jeho majetkových poměrech.
Soudy obou stupňů připustily, že celý proces uzavírání smluvního vztahu byl provázen celou řadou nestandardních kroků svědka T., a to především tím, že se záměrem zkreslit skutečné výsledky klientů a dosáhnout výsledků skóringu umožňujícího poskytnutí Profi úvěru byl tzv. obligor rating stanoven na základě daňového přiznání za zdaňovací období roku 2004 s tím, že majetek klienta byl zvýšen o položku ostatní finanční majetek ve výši 2.000.000,- Kč oproti předloženému daňovému přiznání, přičemž i kroky dalších pracovníků banky hovoří o jisté neprofesionalitě a nedostatečném plnění svých povinností (v podrobnostech srov. str. 7 až 8 rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud se však v tomto ohledu ztotožňuje se závěrem, že taková skutečnost obviněného nemůže zbavit trestněprávní odpovědnosti, neboť objektivní stránka skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 tr. zák. je, jak výše uvedeno, naplněna tím, že pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, k čemuž v posuzovaném případě ze strany obviněného dle výše uvedených skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která navíc obviněný nerozporuje, nepochybně došlo. Ani sám obviněný nepopírá skutečnost, že předmětné listiny podepsal, ačkoli v nich prokazatelně byly uvedeny nepravdivé údaje, přičemž skutečnost, že Finanční úřad v Sušici vydal dne 2. 10. 2005 výše uvedený exekuční příkaz, byla obviněnému v okamžiku jejich podpisu známa, neboť tento exekuční příkaz obviněný převzal dne 5. 10. 2005, tedy cca tři týdny před uzavřením předmětné úvěrové smlouvy, přičemž tento exekuční příkaz nijak nenapadl, když nevyužil možnosti podat proti němu opravný prostředek.
K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu dle §250b odst. 1 tr. zák. a k námitce obviněného, že za situace, kdy úvěr byl při podpisu nepravdivého čestného prohlášení již schválen, připraven k vyplacení a kdy listiny navíc sám nevyplňoval, přičemž pouze podepsal již připravené listiny, aniž by si tyto řádně pročetl, nemohl být shledán úmysl obviněného k vylákání finančních prostředků z úvěru, Nejvyšší soud pouze uvádí, že i v tomto ohledu se plně ztotožňuje s tvrzením soudu I. stupně, který se otázkou úmyslu obviněného v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a své závěry jasně, srozumitelně a logicky odůvodnil. Obviněný, jehož intelektuální potenciál mu velmi dobře umožňuje posoudit, co činí, a domýšlet následky takového jednání, který učinil řadu dílčích kroků směřujících k získání úvěru a který již v minulosti měl zkušenosti s uzavíráním a hrazením úvěru, je jistě schopen řádně si přečíst, co podepisuje, a to obzvláště v situaci, kdy se jedná o uzavírání smlouvy o úvěru ve výši 800.000,- Kč. Jednoznačné varování a upozornění k obezřetnému postupu při uzavírání předmětné smlouvy o úvěru navíc představovaly samotným dovolatelem zmiňované nestandardní okolnosti uzavírání smlouvy ze strany svědka T., násobené skutečností, že Z. G., jako osobě zprostředkovatele, zaplatil částku ve výši cca 60.000,- Kč. Argumentaci obviněného, že neměl čas si dokumenty přečíst a tyto podepsal, aniž by si je řádně přečetl, je tedy v posuzovaném případě zcela bezpředmětná, neboť obviněný měl možnost dokumenty řádně prostudovat, případně, pokud mu toto ze strany pracovníků banky umožněno nebylo, vyjednávání o poskytnutí úvěru ukončit, přesto však tyto dokumenty, vědom si své špatné finanční situace, zcela dobrovolně podepsal, přičemž s ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti musel dobře vědět, co a za jakých okolností činí. S tím koresponduje rovněž jeho chování po uzavření smlouvy o úvěru po obdržení finančních prostředků, kdy až na dílčí splátky v celkové výši 14.040,- Kč úvěr nesplácel a o jeho splácení ani neprojevil žádnou snahu. K podrobnostem lze odkázat na str. 8 až 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.], nebo jestliže věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý (eventuální) podle §4 písm. b) tr. zák.]. S ohledem na výše uvedené nestandardní okolnosti uzavírání smlouvy o úvěru a další okolnosti případu Nejvyšší soud v jednání obviněného ve shodě se soudem I. stupně shledává přinejmenším úmysl nepřímý. I kdyby Nejvyšší soud vzal v úvahu ne příliš věrohodné tvrzení obviněného, že si řádně nepročetl, co podepisuje, nelze než konstatovat, že obviněný s ohledem na všechny okolnosti procesu uzavírání předmětné úvěrové smlouvy musel být v situaci, kdy podepsal listiny týkající se poskytnutí úvěru, aniž by se blíže zajímal o jejich obsah, přinejmenším srozuměn s tím, že dokumenty, které mu byly předloženy k podpisu, včetně čestného prohlášení, obsahují nepravdivé údaje a to minimálně ve formě tzv. nepravé lhostejnosti k tomu, zda následek nastane či nenastane (tedy kladného stanoviska k oběma možnostem, tj. jak k možnosti, že uvedené údaje jsou pravdivé, tak k možnosti, že jsou nepravdivé), představující aktivní volní vztah k relevantnímu trestně právnímu následku (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon, Komentář, 5. přepracované vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, str. 173).
Ohledně opakovaných odkazů obviněného na rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, který rozhodoval jako soud prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 20 T 35/2011, týkající se ostatních obviněných, včetně Ing. M. T., kde řada z nich byla dle dovolatele ve stejné situaci jako on, přesto byli obžaloby zproštěni, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchali, nelze než souhlasit s vyjádřením státního zástupce v tom, že české právo není tzv. právem precedenčním. Odkazy obviněného na prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích v jiné trestní věci, týkající se jiných obviněných, byť by se v této věci posuzovaly obdobné skutkové okolnosti, tedy postrádají jakoukoli právní relevanci, neboť takovým rozhodnutím není senát rozhodující v posuzovaném případě nijak vázán. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že dle zásady volného hodnocení důkazů, vyjádřené v §2 odst. 6 tr. ř., hodnotí soud důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu spisu je zřejmé, že skutková zjištění soudu prvního stupně v posuzovaném případě mají oporu v provedených důkazech a jejich logickém a přesvědčivém zhodnocení a odůvodnění.
S ohledem na výše uvedené tedy Nejvyšší soud konstatuje, že právní závěry soudů obou stupňů, včetně právní kvalifikace jednání obviněného, plně korespondují se skutkovými zjištěními učiněnými soudy v předchozím řízení a v tomto ohledu jim tedy nelze nic vytknout.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného A. Š. proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík