ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.989.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 989/2014-18
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. srpna 2014 dovolání podané obviněnou L. P. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 5 To 106/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 2 T 6/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné L. P.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, sp. zn. 2 T 6/2014, byla L. P. uznána vinnou ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za který byla podle §173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku. K výkonu tohoto trestu byla zařazena podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění se obviněná trestné činnosti dopustila tím, že dne 4. 10. 2013 kolem 11.00 hodin v Ch., ul. B., na chodbě domu č. p. ..., ve třetím patře před bytem poškozeného A. Z., se kterým se vracela z nákupu, ho vlastním tělem silou přitlačila k zemi, neboť využila toho, že poškozený při odemykání dveří do bytu ztratil rovnováhu a upadl na zem, a přes jeho aktivní fyzický a verbální odpor slovy „nesahej mi na peníze“ mu ze zadní kapsy jeho kalhot odcizila peněženku s osobními doklady a finanční hotovostí, čímž A. Z., nar. ..., způsobila škodu odcizením finanční hotovosti a peněženky v celkové výši nejméně 14.460,- Kč, přičemž k fyzické újmě nedošlo.
Proti citovanému rozsudku podali obviněná a státní zástupkyně odvolání. Na podkladě odvolání státní zástupkyně Krajský soud v Ústní nad Labem rozsudkem ze dne 14. 3. 2014, sp. zn. 5 To 106/2014, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné podle §173 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku ji pro výkon trestu zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce Mgr. Milana Hadravy dovolání. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V textu dovolání obviněná nejprve vytýkala rozsudku i řízení, které mu předcházelo, porušení základních zásad trestního řízení podle §2 odst. 2, odst. 5 a odst. 6 tr. ř., jakož i porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Obviněná upozorňuje na to, že od samého zahájení trestního stíhání popírala, že by k odcizení peněženky použila jakéhokoli násilí. Podle obviněné v řízení nebylo bez nejmenších pochybností prokázáno, že by násilí vůči poškozenému užila, a tedy tvrdí, že její jednání je nesprávně kvalifikováno. Obviněná sama jeho použití popřela svou výpovědí, neboť přiznala, že na poškozeném skutečně ležela, avšak pouze vzhledem k tomu, že ji poškozený, který se při svém pádu zachytil její tašky, strhnul s sebou, tedy popřela, že by na něj nalehla a tělem ho přitlačila k zemi tak, aby mohla odcizit peněženku, v čemž obžaloba, soud prvního stupně a odvolací soud spatřují užití násilí, kterým odůvodňují zvolenou právní kvalifikaci. Obviněná dále ve svém dovolání poukazuje na rozpory ve výpovědích poškozeného podaných v rámci přípravného řízení a hlavního líčení, stejně jako na rozpornost výpovědí poškozeného a obviněné, která měla být odstraněna svědeckou výpovědí svědka N. Toto se však nestalo, neboť výpověď svědka N. podaná v rámci hlavního líčení byla také příliš rozporná s jeho výpovědí podanou v rámci přípravného řízení. Na základě výše uvedených rozporů ve výpovědích pak činí obviněná závěr, podle kterého nebylo prokázáno, že by vůči poškozenému užila násilí, a za daného stavu věci tak mělo být její jednání kvalifikováno jako přečin krádeže spáchaný na věci, kterou má jiný při sobě podle §205 odst. 1 písm. d), eventuálně odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněná dále odkazuje na zásadu presumpce neviny, podle které musí být vina obviněnému prokázána bez důvodných pochybností a jakékoli pochybnosti je nutné vykládat v jeho prospěch. Pakliže soud toto pravidlo nerespektuje, dochází k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněná v tomto odkazuje na nálezy Ústavního soudu.
V druhé části textu dovolání obviněná nejprve tvrdí, že vzhledem k výše uvedenému a k tomu, že dosud nebyla ve výkonu trestu odnětí svobody, neměla být zařazena do věznice s ostrahou, ale do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a poté uvádí, že jí byl uložen trest nepřiměřený. Měl jí být uložen mírnější trest podle sazby §205 odst. 2 tr. zákoníku, eventuálně trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen, za současného stanovení případně i delší zkušební doby a případného dohledu.
V závěru dovolání obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud až do rozhodnutí o dovolání přerušil výkon trestu odnětí svobody uložený rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 5 To 106/2014-244, a dále aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 5 To 106/2014-244, a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, č. j. 2 T 6/2014-226, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně aby podle §265m odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 3. 2014, č. j. 5 To 106/2014-244 a rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 7. 2. 2014, č. j. 2 T 6/2014-226 a sám rozhodl tak, že uzná obviněnou vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), eventuálně odst. 2 tr. zákoníku a uloží jí za to trest odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odloží za současného stanovení přiměřené zkušební doby a příp. dohledu.
K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten nejprve shrnul předchozí průběh řízení a obsah podaného dovolání a uvedl, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako s odkazem na žádný jiný dovolací důvod, se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění lze připustit v určitém rozsahu pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tedy pokud zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, zjištění soudů nevyplývají při žádném z logických způsobů jejich hodnocení apod. Taková situace však v dané věci nenastala. Podle nejvyššího státního zástupce bylo dokazování soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř., důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Soudní rozhodnutí nejsou projevem libovůle, protože odpovídají požadavkům vyplývajícím z §125 odst. 1 tr. ř. a jako taková jsou plně přezkoumatelná. Z těchto důvodů neobstojí námitka obviněné, podle které došlo k porušení základních zásad trestního řízení, potažmo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces.
Státní zástupce dále uvádí, že při hodnocení správnosti hmotněprávní kvalifikace je nutno zohlednit skutkové závěry, k nimž dospěly soudy činné ve věci dříve, a které jsou vyjádřeny zejména v tzv. skutkové větě výroku o vině. Ve skutku popsaném v rozsudku okresního soudu jsou podle něj dostatečně vyjádřeny všechny znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, tedy především znaky užití násilí vůči jinému v úmyslu zmocnit se cizí věci. Nelze tedy přisvědčit argumentaci obviněné, že věc měla být právně kvalifikována jako přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, eventuálně jako přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
Další námitky obviněné proti skutkovým zjištěním, jejich správnosti a úplnosti nelze podle nejvyššího státního zástupce pod uplatněný, ani jiný dovolací důvod zahrnout, tudíž k nim nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet. Vzhledem k shora uvedenému má pak státní zástupce za to, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Shledává tedy dovolání neopodstatněným a jako takové jej navrhuje podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. zamítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v posuzovaném případě. Obviněná sice formálně tvrdí, že jí napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení, resp. proti hodnocení provedeného dokazování. To se týká i námitky, podle které jí byl uložen nepřiměřený trest, neboť tuto námitku obviněná spojuje s požadovanou právní kvalifikací svého jednání jako trestného činu krádeže, přičemž tento požadavek staví právě na odlišných skutkových zjištěních, než ke kterým soudy v řízení dospěly.
Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“.
Jak již bylo výše zmíněno, označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být jen formální, neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad rámec dovolacího řízení Nejvyšší soud dodává, že v projednávané věci soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, jak dospěly ke svým skutkovým závěrům, přičemž odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí pochybnosti. Obhajoba obviněné byla již v předchozím řízení vyvrácena a lze tak odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých popsaly úvahy, které vedly při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, zejména pak úvahy, které je vedly k závěru, že obviněná při svém jednání použila násilí vůči poškozenému.
Uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu pak neodpovídá ani námitka obviněné, podle které měla být zařazena pro výkon trestu do mírnějšího typu věznice. K nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Jestliže tedy v dovolacím řízení není možné přezkoumávat vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, tím méně je možné se zabývat otázkou zařazení obviněné pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do konkrétního typu věznice podle §56 tr. zákoníku.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná L. P. podala dovolání z jiných důvodů, než jsou zakotveny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a její dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jí napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř. O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch