ECLI:CZ:NS:2014:11.TVO.27.2014.1
sp. zn. 11 Tvo 27/2014-11
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2014 stížnosti obviněných R. F., a T. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 9. 2014, sp. zn. 3 To 96/2014, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnosti obviněných R. F. a T. K. z a m í t a j í .
Odůvodnění:
Obvinění R. F. a T. K. jsou stíhání pro zvlášť závažný zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pro který byli nepravomocně odsouzeni rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 21. 5. 2014, č. j. 61 T 1/2014-26214, kterým byl oběma uložen trest odnětí svobody na doživotí.
Dne 15. 9. 2014 Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 3 To 96/2014, rozhodl podle §72 odst. 1, 3, 4 tr. ř., že se oba obvinění ponechávají ve vazbě z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř. Podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a contrario nepřijal písemný slib obviněného T. K. a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. a contrario zamítl návrh obviněného T. K. na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.
Proti tomuto usnesení podali obvinění stížnosti.
Obviněný R. F. se v důsledku svého ponechání ve vazbě cítí zkrácen na svých základních právech. Ústavní soud podle něj neakceptuje závěr, že pouze hrozba vysokým trestem je skutečností zakládající obavu z jednání podle ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Poukazuje v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která takovou hrozbu po uplynutí určitého času vnímá pouze jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby. Delší trvání vazby musí být podle obviněného ospravedlněno dalšími konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. U něj však žádné takové důvody nejsou. Obviněný má v České republice rodinu, se kterou se pravidelně stýká, nemá žádné kontakty v zahraničí a do doby vzetí do vazby byl také v České republice zaměstnán. Obviněný proto navrhuje, aby bylo zváženo jeho propuštění z vazby, a to i za předpokladu, že by byl nad jeho osobou ustanoven dohled probačního úředníka, a pokud by to soud uznal za vhodné, byl mu současně uložen zákaz vycestování do zahraničí. Závěrem své stížnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a propustil jej z vazby na svobodu.
Obviněný T. K. ve své stížnosti uvedl, že Vrchní soud v Olomouci pouze obecně konstatoval, že trestní stíhání obou obviněných je důvodné a zákonné s přihlédnutím k důkazům provedeným v řízení, aniž by tyto důkazy konkretizoval ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. ř. Také on zdůraznil, že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Obviněný má za to, že je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Ten přitom ani v nejmenším neukazuje na to, že by obviněný T. K. činil kroky, které by mohly vést k závěru, že má v úmyslu utéci nebo se skrývat. K tomu obviněný dále poukazuje na svou úzkou vazbu k rodině, tedy manželce, synovi a rodičům, kteří jej v rámci možností ve vazbě pravidelně navštěvují. Napadené usnesení je podle něj nepřezkoumatelné. Závěrem své stížnosti proto navrhl, aby je Nejvyšší soud zrušil v bodech II, III a IV a propustil jej z vazby na svobodu, přijal jeho slib a ustanovil nad ním dohled probačního úředníka.
Nejvyšší soud z podnětu podaných stížností přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnosti nejsou důvodné.
Pokud jde o námitky obviněného R. F., je jeho argumentace judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva nepřiléhavá procesní situaci, ve které bylo o vazbě obviněných rozhodnuto. Oba obvinění byli nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody na doživotí, tedy nejpřísnějšímu trestu, který je možné uložit. Situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, se Ústavní soud zabýval např. ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž shrnul závěry své dosavadní judikatury. Podle něj je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Jestliže tedy v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) judikoval Ústavní soud, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), a v dalších výše citovaných rozhodnutích pak konstatoval, že uložení nepravomocného trestu odnětí svobody v určité výměře, např. šesti let, je skutečností značně zesilující obavu z útěku obviněného, nelze než uzavřít, že u obou obviněných jsou tyto podmínky naplněny v maximální možné míře. Logicky lze mít za to, že obava z útěku je tím silnější, čím vyšší je konkrétní výměra nepravomocně uloženého trestu. Při uložení trestu odnětí svobody na doživotí se pak obvinění dostávají do mezní situace, kdy je značně zesílena hrozba, že jejich dosavadní způsob života skončí, životní prostor a vyhlídky se redukují na minimum. Taková hrozba pak ani zdaleka nemůže být eliminována v důsledku úzkých rodinných vazeb, vztahu k bydlišti v České republice nebo zaměstnání. Mimo to se uplatněný vazební důvod vztahuje nejen na možný útěk do zahraničí, ale také na možnost skrývání se na území České republiky.
Výše uvedené pak platí i pro námitky obviněného T. K. Ten navíc uvádí, že Vrchní soud v Olomouci pouze obecně konstatoval, že trestní stíhání obou obviněných je důvodné a zákonné s přihlédnutím k důkazům provedeným v řízení, aniž by tyto důkazy konkretizoval ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) tr. ř., jeho rozhodnutí je podle obviněného nepřezkoumatelné.
Obviněnému je možné dát za pravdu v tom směru, že vrchní soud neodkázal ve svém rozhodnutí na konkrétní důkazy, z nichž vyplývá podezření, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a že jej spáchali obvinění. Nicméně takové odůvodnění má význam zejména v počátečním stádiu trestního stíhání. V současné situaci byli obvinění nepravomocně uznáni vinnými a je nutno podotknout, že rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 21. 5. 2014, č. j. 61 T 1/2014-26214, čítá 150 stran, z nichž většina je věnována právě odůvodnění těchto otázek. Opakovat jeho závěry pro účely rozhodnutí o vazbě se jeví jako těžko proveditelné v obdobném rozsahu, pouze stručné zdůvodnění několika větami pak rovněž není možné. Další možností je odkázat na obsah citovaného nepravomocného rozsudku, jak to de facto učinil vrchní soud. Ten je obviněným znám a měli také možnost se zúčastnit hlavního líčení a vyjádřit se ke všem skutečnostem zde projednávaným. Trvat v této svým rozsahem mimořádné trestní věci na tom, aby vrchní soud provedl přímo v napadeném usnesení podrobné zdůvodnění podle požadavků uvedených v závěru ustanovení §67 tr. ř., se tak jeví jako čistě formalistický požadavek, nikoli jako důvod ke zrušení napadeného usnesení. Obecně si navíc lze v odvolacím stádiu trestního řízení jen těžko představit situaci, kdy by nebylo dáno byť i jen podezření, že se skutek stal, má znaky trestného činu nebo že jej spáchal obviněný. Z logiky věci by za takových podmínek k odsouzení soudem prvního stupně nemělo vůbec dojít. Aniž by tedy Nejvyšší soud jakkoli snižoval význam naznačených otázek z hlediska zachování práv obviněného, konstatuje, že z napadeného usnesení vyplývá, že vrchní soud jim pozornost věnoval. Současně obvinění měli možnost se v průběhu řízení se všemi relevantními skutečnostmi seznámit a vyjádřit se k nim.
Vazební důvody jsou u obviněných naplněny s takovou intenzitou, že nahrazení vazby jinými instituty nepřichází v úvahu, neboť ty by neposkytovaly dostatečnou záruku z hlediska uplatněného vazebního důvodu. Obviněný R. F. však v odůvodnění své stížnosti navrhl nahrazení vazby dohledem probačního úředníka a případně též uložení zákazu vycestování do zahraničí, což je třeba považovat za nový návrh, o kterém Nejvyšší soud nerozhodoval, aby tak obviněného nezbavil možnosti přezkumu rozhodnutí ve druhém stupni.
Trestní řízení proti obviněným trvá zatím dobu, která je přiměřená náročnosti projednávané věci, žádné nepřiměřené průtahy během tohoto řízení nebyly zjištěny.
Protože se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci i s jeho odůvodněním ztotožňuje, nemohly se stížnosti obviněných R. F. a T. K. setkat s úspěchem a nezbylo, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch