ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.176.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 176/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. K., proti žalovanému Statutárnímu městu Pardubice se sídlem magistrátu v Pardubicích, Pernštýnské nám. č. 1, IČO 002 74 046, o neplatnost odvolání z funkce a o neplatnost výpovědi, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 44/2005, o dovolání účastníků proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. června 2012 č.j. 23 Co 93/2008, 23 Co 375/2009-916 takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá
II. Rozsudek krajského soudu (s výjimkou výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23.10.2007 č.j. 6 C 44/2005-355, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru schválené Radou města Pardubice ze dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004) a rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23.10.2007 čj. 6 C 44/2005-355 (s výjimkou výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba na určení neplatnosti odvolání žalobce z funkce vedoucího právního odboru schválené Radou města Pardubice ze dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26.7.2004 žalovaný sdělil žalobci, že jej odvolává v souladu s ustanovením §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb. z funkce vedoucího právního odboru pro závažné porušení zákonem stanovených povinností v době posledních šesti měsíců, spočívající v
1) nenavržení a nezpracování jednoznačného řešení a opatření v souvislosti s právní problematikou odtahu opuštěných vozidel,
2) neposkytnutí jednoznačné a konkrétní právní služby bytovému odboru magistrátu ve věci řešení účasti zaměstnanců města při dražbě městských bytů v březnu 2004,
3) neposkytnutí kvalifikované právní služby vedoucímu odboru rozvoje a strategie v rámci právní problematiky věci procesního postupu při změně obecně závazné vyhlášky, kdy změna přílohy obecně závazné vyhlášky o veřejném pořádku č. 8/2002 nebyla předložena jako obecně závazná vyhláška a při jednání zastupitelstva nebyl žalobce schopen zaujmout jednoznačné stanovisko k procesu změny takového právního předpisu,
4) neposkytnutí kvalifikované komplexní právní služby při vyřízení možného zneužití názvu města při distribuci reklamních letáků spočívající v opomenutí zákona č. 40/95 Sb.,
5) v nedostatcích při přípravě návrhu zásad poskytování cestovních náhrad zastupitelům,
6) zanedbání povinnosti dané organizačním řádem sledovat a vyhodnocovat právní předpisy včetně jejich dopadu na jednotlivé úseky v souvislosti s novelou zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, zákonem č. 85/2004 Sb., z nichž vyplynula potřeba od 1. 5. 2004 reagovat na vznik nových agend organizačními změnami,
7) zanedbání stejné povinnosti v souvislosti se zákonem č. 122/2004 Sb., který od 1. 7. 2004 zavedl povinnost úřadu obcí s rozšířenou působností vést evidenci válečných hrobů,
8) předložení návrhu platu pro JUDr. M. L. dne 26. 5. 2004 v rozporu s jeho platovým zařazením, čímž mohlo dojít k porušení zákona o platech a vyplacení neoprávněných částek na platech zaměstnance a poškození žalovaného,
9) nesplnění úkolu inventury stavu právních předpisů v uloženém termínu do konce května 2004 a nevytvoření podmínek k jeho efektivnímu vyřešení do současné doby.
Dopisem ze dne 20.9.2004 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1. písm. c) zák. práce s odkazem na ustanovení §65 odst. 3 cit. zákona. Důvod výpovědi spatřoval v tom, že v souvislosti s odvoláním z funkce vedoucího úředníka bylo žalobci nabídnuto místo pracovníka oddělení přestupků odboru vnitřních věcí a místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí s podmínkou přihlášení se do výběrového řízení. Protože žalobce místo pracovníka oddělení přestupků odborů vnitřních věcí odmítl a z výběrového řízení na místo vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí byl vyřazen ze seznamu uchazečů, je dán výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
Žalobce se domáhal určení, že jeho odvolání z funkce vedoucího právního odboru schválené radou města Pardubice dne 20.7.2004, realizované písemným úkonem tajemníka ze dne 26.7.2004, je neplatné a že výpověď daná žalobci žalovaným dne 20.9.2004, podle které měl pracovní poměr skončit k 31.12.2004, je neplatná a pracovní poměr trvá i po této době. Žalobu odůvodnil tím, že je mu vytýkáno porušení nikoliv zákonem stanovených povinností, ale profesní pochybení, což žalobce vyvrátil, a dále porušení povinností stanovených organizačním řádem, které nebyly dostatečně konkretizovány. Vzhledem k neplatnosti odvolání z funkce je pak neplatné i následné rozvázání pracovního poměru, neboť žalovaný nesplnil povinnost dohodnout další pracovní zařazení odpovídající kvalifikaci, případně zařazení na jinou vhodnou práci.
Nejvyšší soud České republiky, který k odvolání žalovaného ve věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 2.2.2012 č.j. 21 Cdo 3075,3076/2010-870 zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22.7.2008 č.j. 23 Co 93/2008-418 ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23. 10. 2007 č.j. 6 C 44/2005-355 ve výroku, kterým bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci žalovaným dne 20.9.2004, podle které měl pracovní poměr skončit k 31.12.004, je neplatná a pracovní poměr trvá i po této době, a dále zrušil rozsudek krajského soudu ze dne 18. února 2010 č.j. 23 Co 375/2009-822 a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Dovolací soud nepřisvědčil závěru, že v posuzované věci v případě důvodů k odvolání uvedených pod body 1), 2), 3), 4), 5) a 8) schází složka zavinění, protože žalobce měl za to, že uložené úkoly plní kvalifikovaným způsobem a subjektivně byl přesvědčen o správnosti svých řešení. V uvedených skutečnostech, kdy žalobce nesplnil zákonem stanovené povinnosti, jistě mohou být současně spatřovány neuspokojivé pracovní výsledky. Je však třeba mít na zřeteli, že pro posouzení existence zavinění nepostačuje, mohl-li zaměstnanec být subjektivně přesvědčen o správnosti svých řešení, neboť z hlediska zavinění ve formě nevědomé nedbalosti postačuje, jestliže zaměstnanec sice nevěděl, jakým způsobem má kvalifikovaně splnit své povinnosti plynoucí z pracovního poměru, avšak vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Vzhledem k tomu, že se odvolací soud věcí z tohoto hlediska nezabýval, je nesprávný jeho závěr o tom, že v souvislosti se skutky, jimiž bylo odvolání z funkce odůvodněno, nelze žalobci vytýkat zavinění. Co se týče odvolání žalobce z funkce, pak odvolací soud vyřešil otázku tzv. nabídkové povinnosti v rozporu s judikaturou. Dovolací soud dovodil, že za situace, kdy je zaměstnavatel povinen obsazovat určitá pracovní místa na základě výběrového řízení, které je teprve podmínkou pro jmenování do funkce, může být nabídka, aby se zaměstnanec zúčastnil výběrového řízení jen upozorněním na možnost ucházet se o takové místo, která zaměstnavatele nijak neváže. Nejde o nabídku (o ofertu) umožňující uzavření dohody o změně sjednaných pracovních podmínek podle ustanovení §36 odst. 1 zák. práce; takové upozornění zaměstnavatele, které není (nesmí být) návrhem na uzavření smlouvy (§244 odst. 2 zák. práce) proto není způsobilým úkonem ke splnění nabídkové povinnosti ve smyslu ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, i když by se jinak mohlo jednat o práci pro zaměstnance vhodnou. Za tohoto stavu okolnost, že žalovaný nabídl žalobci účast ve výběrovém řízení (popř. jakým způsobem ve výběrovém řízení postupoval), nemá z hlediska plnění nabídkové povinnosti právní význam. Není také zapotřebí, aby žalovaný předložil žalobci úplný seznam volných míst, aby si žalobce z této nabídky mohl vybrat, neboť taková povinnost z ustanovení §46 odst. 2 zák. práce nevyplývá. Je zcela v souladu se zákonem, nabídne-li zaměstnanci před tím, než by k výpovědi případně přistoupil, takovou práci, která je pro zaměstnance vhodná, má-li k dispozici takové volné pracovní místo, a nemusí souběžně nabízet práci, která je méně kvalifikovaná, případně místo, pro které se zvláštní kvalifikace nevyžaduje. Jestliže v posuzované věci žalovaný splnil svou nabídkovou povinnost tím, že žalobci nabídl rovněž místo zaměstnance v oddělení přestupků, byla nabídková povinnost žalovaného splněna.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pak k odvolání účastníků rozsudkem ze dne 21.6.2012 č.j. 23 Co 93/2008, 23 Co 375/2009-916 rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20.4.2009 č.j. 6 C 44/2005-639, kterým byl zamítnut „požadavek žalobce na určení neplatnosti odvolání z funkce vedoucího právního odboru schválené radou města Pardubice ze dne 20.4.2004, realizované písemným úkolem tajemníka ze dne 26.7.2004“, potvrdil. Dále potvrdil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 23.10.2007 č.j. 6 C 44/2005-355 ve výroku II., kterým bylo vyhověno požadavku na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, dané žalobci žalovaným dne 20.9.2004, podle které měl pracovní poměr skončit k 31.12.2004. Odvolací soud dovodil, že pro platnost odvolání z funkce byly naplněny formální předpoklady podle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 312/2002 Sb. a vzhledem k tomu se zabýval, zda v případech vytýkaných pochybení lze shledat zavinění žalobce, když předchozí právní závěry o tom, že výtky pod body 6), 7), 8) a 9) byly nedůvodné, odvolací soud akceptoval. Dospěl tak k závěru, že v případě výtek pod body 1), 2) a částečně 3) lze shledat zaviněné méně závažné porušení zákonem stanovených povinností v době posledních šesti měsíců podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících, a to ve formě nevědomé nedbalosti, neboť žalobce s ohledem na své vzdělání a dosavadní praxi, vědět měl a mohl, jakým způsobem má plnit své povinnosti. V případě výpovědi pak odvolací soud dospěl k závěru, že, nabídl-li žalovaný žalobci vedle místa vedoucího oddělení sociálních dávek, které podléhalo výběrovému řízení, také místo zaměstnance oddělení přestupků odboru vnitřních věcí, pak je třeba přihlédnout k okolnosti, že žalobce tuto nabídku nepřijal, protože vzhledem k odlišnému nesprávnému názoru, který měli oba účastníci na obsah nabídkové povinnosti, se přihlásil do výběrového řízení. Žalovaný tak objektivně v důsledku svého nesprávného právního názoru vytvořil stav, kdy žalobci neumožnil přijmout nabízené místo zaměstnance oddělení přestupků. Žalobce totiž logicky reflektoval na pro něho výhodnější pracovní uplatnění, a následně obdržel ve stejný den 20.9.2004 nejen dopis o tom, že byl vyřazen z výběrového řízení, ale i výpověď z pracovního poměru. Neměl tak možnost na nabídku práce zaměstnance oddělení přestupků, odboru vnitřních věcí reagovat. Korektní za takové situace by bylo, kdyby žalovaný žalobci místo pracovníka oddělení přestupků opětovně nabídl; jestliže tak neučinil, a ve stejný den, kdy mu doručil nepříznivý výsledek výběrového řízení, mu dal výpověď z pracovního poměru, bylo jednání žalovaného v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno úmyslem způsobit žalobci újmu, představovalo zneužití výkonu práva ve smyslu §7 odst. 2 zák. práce, a navazující výpověď z pracovního poměru je tedy neplatným právním úkonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání oba účastníci.
Žalobce ve včas podaném dovolání namítal, že z jeho strany nedošlo vůbec k žádnému pracovnímu či procesnímu pochybení či porušení povinností, natož pak k porušení povinností stanovených zákonem. Podrobně rozebral vytýkaná porušení povinností uváděná pod body 1), 2) a 3) a zdůraznil, že v žádném z vytýkaných údajných porušení zákonem stanovených povinností žalovaný nepředložil jediný věrohodný důkaz o tom, jaký úkol mu byl uložen či jak pro něj vyplýval z vnitřních předpisů, a jak ho splnil. Neuvedl, k jaké újmě či protiprávnímu stavu na straně žalovaného v této souvislosti došlo či dojít mohlo, co konkrétně způsobil, jaké byly následky jeho jednání či opomenutí a v čem jeho zavinění spočívá. Setrval na svém názoru, že odvolání z funkce bylo diskriminací z důvodu věku, a že s ním žalovaný jednal jinak – nevýhodněji než s ostatními vedoucími odboru. Navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve včas podaném dovolání namítal, že mu nelze klást k tíži to, že žalobce nepřijal řádně poskytnutou nabídku pracovního místa na pracovní místo referenta oddělení přestupků vnitřních věcí, proto, že měl ve vztahu k obsahu nabídkové povinnosti ohledně pracovního místa podléhajícího výběrovému řízení nesprávný právní názor. Především je třeba mít na zřeteli, že tato nabídka o případné možnosti přihlásit se do příslušného výběrového řízení byla učiněna toliko jako informativní, a žalobce tedy neměl ani nemohl mít žádnou záruku či důvod domnívat se, že pro toto pracovní místo bude v rámci výběrového řízení vybrán právě on. Jako osoba s právnickým vzděláním, navíc pracující u žalovaného v pozici vedoucího právního odboru, si těchto okolností musel být vědom. Rozhodně mu nic nebránilo v tom, aby přijal nabídku pracovního místa na oddělení přestupků vnitřních věcí, která splňovala veškeré předpoklady, a to jak z hlediska vzdělání, tak i praxe žalobce, takže se jednalo o pracovní místo zcela odpovídající kvalifikaci žalobce. Podle názoru žalovaného je přitom otázka, zda lze za opodstatněný a souladný se zákonem považovat požadavek na zaměstnavatele, aby opakoval před dáním výpovědi z pracovního poměru nabídku pracovního místa, které již jednou zaměstnanec odmítl poté, co chybně vyhodnotil situaci po právní stránce. Žalovaný navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho dovoláním napadené části a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalobce i žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku I., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 20.4.2009 č.j. 6 C 44/2005-639, kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti jeho odvolání z funkce. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (i když byly v průběhu řízení rozsudky soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušeny, soud prvního stupně následně rozhodl o věci samé stejně - žalobu o neplatnost odvolání žalobce z funkce zamítl), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podstatou námitek dovolatele je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy (především závěry týkající se skutkových okolností, v nichž je spatřován důvod pro odvolání z funkce, namítá-li, že žalovaný v tomto směru „nepředložil jediný věrohodný důkaz“, že v dané situaci „bylo důkazní břemeno na žalovaném, ten ho však neunesl“ a že se soud nevypořádal s konkrétními důkazy“, nepřihlížeje k závěru, že o diskriminaci by se mohlo jednat, bylo-li by odvolání z funkce nedůvodné, namítá že žalovaný neprokázal, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení), a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. Žalobce současně v dovolání předestírá vlastní (opačné) skutkové závěry [zejména že „nedošlo vůbec k žádnému pracovnímu či profesnímu pochybení či porušení povinností“], na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci o opodstatněnosti uplatněného nároku. Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, však nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující.
Protože výtky žalobce obsažené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodů přezkoumat, neboť k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem o.s.ř.).
Z uvedeného je zřejmé, že žalobcem napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu nemá v této části po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23.10.2007 č.j. 6 C 44/2005-355, kterým bylo určeno, že výpověď daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 20.9.2004 je neplatná. Protože rozsudkem ze dne 23.10.2007 čj. 6 C 44/2005-355 soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku ze dne 7.6.2005 čj. 6 C 44/2005-158, je přípustnost dovolání v této věci založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno, že v dopise ze dne 26.7.2004, kterým byl žalobce odvolán z funkce vedoucího právního odboru, nabídl mu žalovaný funkci vedoucího oddělení sociálních dávek odboru sociálních věcí (s podmínkou přihlášení se do výběrového řízení) a místo pracovníka oddělení přestupků odboru vnitřních věcí. Dopisem ze dne 6.9.2004 žalobce sdělil, že místo referenta oddělení přestupků „neakceptuje“, protože se „přihlásil do výběrového řízení na místo vedoucího odboru sociálních dávek“ a „nemůže se tedy rozhodnout pro dvě místa současně“. Dopisem ze dne 8.9.2004 bylo žalobci sděleno, že byl vyřazen z výběrového řízení, neboť „nedoložil výpis z evidence rejstříku trestů a k výběrovému řízení se nedostavil“; žalobce dopis převzal na poště dne 20.9.2004. Dne 20.9.2004 dal žalovaný žalobci výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce s odkazem na ust. §65 odst. 3 citovaného zákona“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, jaký vliv na posouzení jednání účastníků právního vztahu z hlediska dobrých mravů má skutečnost, že výkon práv a povinností byl založen na nesprávném výkladu právní normy. Protože tato právní otázka dosud nebyla dovolacím soudem ve všech souvislostech řešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba ve vztahu k dovoláním nastolenému důvodu i v současné době posuzovat – jak již dovolací soud ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 2.2.2012 č.j. 21 Cdo 3075/2010-870 podrobněji uvedl - též podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2004 (tj. před tím, než nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti - srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Odvolací soud v posuzované věci dovodil, že „žalovaný v důsledku svého nesprávného právního názoru vytvořil stav, kdy žalobci neumožnil přijmout nabízené místo zaměstnance oddělení přestupků“, a jestliže mu po vyřazení z výběrového řízení na místo vedoucího oddělení sociálních dávek dal výpověď, aniž mu znovu nabídl místo zaměstnance oddělení přestupků, jednal v rozporu s dobrými mravy. S tímto názorem nelze vyslovit souhlas.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce výkon práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů účastníků pracovněprávního vztahu a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62).
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady "neminem laedit, qui iure sui utitur", chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva a jeho výkon v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000 sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).
Dovolací soud v této souvislosti již dříve zaujal názor (srov. rozsudek ze dne 15.2.2005 sp. zn. 21 Cdo 1573/2004), že přistoupil-li zaměstnavatel před podáním výpovědi z pracovního poměru ke splnění povinností, které mu ukládá ustanovení §46 odst. 2 zák. práce, v rozporu s ustálenými dobrými mravy s přímým úmyslem způsobit zaměstnanci újmu, a je-li proto třeba jeho jednání hodnotit jako zneužití výkonu práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, je na to navazující výpověď z pracovního poměru neplatným právním úkonem [§242 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Tento názor zastává dovolací soud i v současné době a nemá důvod na tomto názoru cokoliv měnit.
Z uvedeného ale současně vyplývá, že o rozpor s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepůjde již tehdy, nastane-li objektivní skutečnost, že zaměstnavatel (a v posuzované věci ostatně i zaměstnanec) v souvislosti s plněním nabídkové povinnosti vychází z nesprávného výkladu právního předpisu, nýbrž až tehdy, je-li v rozporu s ustálenými dobrými mravy dán přímý úmysl zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) způsobit jinému účastníku újmu. Musí být tedy dán určitý subjektivní vztah zaměstnavatele (zaměstnanců jednajících jeho jménem) k plnění uložených povinností v takové kvalitě, aby bylo možné dovodit „přímý úmysl“ způsobit zaměstnanci újmu. O takový případ se může například jednat, jestliže zaměstnavatel nejen věděl, že může škodu způsobit (v případě jednostranného rozvázání pracovního poměru je újma druhé strany pracovního poměru téměř vždy vedlejším nevítaným následkem), ale aniž měl pro svůj postup věcné důvody, přímo chtěl újmu spočívající v rozvázání jeho pracovního poměru zaměstnanci způsobit a poškodit jej.
Uvedené vztaženo na posuzovaný případ znamená, že nepoctivý záměr žalovaného nelze dovozovat ze skutečnosti, že vycházel z nesprávného právního názoru (který tehdy ani žalobce nezpochybňoval) na způsob plnění nabídkové povinnosti. Uvedená objektivní skutečnost totiž sama o sobě neznamená, že žalovaný ze subjektivního hlediska sledoval záměr „vytvořit stav“, aby žalobci neumožnil přijmout nabízené místo zaměstnance v oddělení přestupků. Uvádí-li odvolací soud, že úmysl způsobit žalobci újmu je dán skutečností, že místo toho, aby po vyřazení z výběrového řízení žalobci nabídl opětovně místo zaměstnance oddělení přestupků, tak „ve stejný den, kdy mu doručil nepříznivý výsledek výběrového řízení, mu dal výpověď z pracovního poměru“, potom jeho úvaha (vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy), na jejímž základě dovozoval morální (nikoliv právní) povinnost „opětovně“ učinit nabídku jiné vhodné práce, není úplná. Nevyjadřuje se k tomu, jaký význam z hlediska „úmyslu způsobit žalobci újmu“ má skutečnost, že sdělení vedoucí personálního a mzdového oddělení Ing. I. M. o tom, že byl vyřazen z výběrového řízení (z důvodu nedoložení výpisu z rejstříku trestů, a protože se k výběrovému řízení nedostavil) je zasíláno žalobci dopisem již ze dne 8.9.2004, a z jakých důvodů (na čí straně) se stalo, že si žalobce tuto zásilku vyzvedl až dne 20.9.2004. Ponechává tedy stranou svých úvah, zda okolnost, že stejného dne je datována výpověď z pracovního poměru, je důsledkem úmyslného jednání žalovaného (jeho zaměstnanců) přímo směřujícího k poškození žalobce, anebo zda si žalobce vyzvedl zásilku z důvodů na jeho straně ve stejný den, jako je datována výpověď, jen následkem pouhé shody okolností. Samotná skutečnost, že se žalobce dostavil k vyzvednutí zásilky ze dne 8.9.2004 ve stejný den, kdy mu žalovaný dal výpověď z pracovního poměru datovanou dne 20.9.2004, ještě k závěru o rozporu jednání zaměstnavatele s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce nepostačuje.
Protože napadený potvrzující rozsudek odvolacího soudu není v této části správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. prosince 2014
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu