ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.2133.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 2133/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Ljubomíra Drápala ve věci žalobců a) I.T. a b) M. Ř. obou zastoupených Mgr. Věrou Fořtovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, U Brodu č. 74, proti žalovanému ROSA – centrum pro týrané a osamělé ženy, spolku , se sídlem v Praze, Podolská č. 242/25, IČO 68405359, zastoupenému Mgr. Petrou Ledvinkovou, advokátkou se sídlem v Hostivici, Lipová č. 595, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 175/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. ledna 2014, č. j. 11 Co 21/2014-81, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o.s.ř.):
Dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28.1.2014, č.j. 11 Co 21/2014-81, není přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k závěru odvolacího soudu o povinnosti soudu ve sporném řízení poučit žalobce podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2013) za situace, kdy odkaz učiněný soudem v řízení o dědictví neodpovídá požadavkům tohoto ustanovení (dědický soud nesprávně poučil žalobce o tom, jakého práva se mají s ohledem na povahu sporu o dědické právo žalobou domáhat, a proti komu má být žaloba podána), srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp. zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 12, ročník 2006; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10.5.2012, sp. zn. 21 Cdo 4729/2010; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.11.2012, sp. zn. 21 Cdo 1876/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3.2013, sp. zn. 21 Cdo 4240/2011, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 84, ročník 2014], jakož i judikaturou Ústavního soudu (srov. například právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 41, ročník 2006), a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě odvolacího soudu (§243b a §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. listopadu 2014
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu