ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3327.2014.1
sp. zn. 21 Cdo 3327/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Mojmíra Putny a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Finanční štít s.r.o. se sídlem v Praze 1, Starém Městě, Ovocný trh č. 572/11, IČO 24284491, zastoupené Mgr. Renátou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Chodově, Tomíčkova č. 2287/9, proti povinnému L. S. , zastoupenému JUDr. Janem Hrbáčkem, advokátem se sídlem v Brně, Kachlíkova č. 891/15, pro 462.000,- Kč s příslušenstvím, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 E 13/2013, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, takto:
Usnesení krajského soudu ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní sodu ve Svitavách usnesením ze dne 24. 10. 2013, č. j. 12 E 13/2013 - 12, nařídil podle vykonatelného exekutorského zápisu, sepsaného JUDr. Zdeňkou Novotnou, exekutorskou koncipientkou soudního exekutora Mgr. Davida Koncze, se sídlem v Chebu, dne 22. 9. 2010 pod „č.j. 074 EZ 108/10“, pro zajištění pohledávky oprávněné v celkové výši 462.000,- Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví povinného, a to: k podílu ve výši 1/3 na budově č.p. 92 na pozemku st.p.č. 8, v části obce B., na pozemku st.p.č. 8, na pozemcích p.č. 56/1, p.č. 56/2, p.č. 57/1 a p.č. 57/2, vše zapsáno na LV č. 84 pro katastrální území B. u P., část obce B., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy, a dále k podílu ve výši 1/8 na budově č.p. 296 na pozemku st.p.č. 339, v části obce P., na pozemcích st.p.č. 339 a st.p.č. 613, na pozemcích p.č. 280/5, p.č. 280/37, p.č. 280/38 a p.č. 294/2, p.č. 307/2, p.č. 307/4, p.č. 324/4 a p.č. 4020/1, vše zapsáno na LV č. 14 pro katastrální území P., část obce P., u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy, s tím, že nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje na uvedené nemovitosti se všemi jejich součástmi a příslušenstvím (výrok I.); dále rozhodl, že pro pořadí soudcovského zástavního práva je rozhodný okamžik, kdy byl podán návrh na jeho zřízení, to je den 11. 10. 2013 (výrok II.), a povinnému uložil nahradit oprávněné k rukám její zástupkyně náklady nařízení tohoto výkonu rozhodnutí ve výši 34.180,- Kč (výrok III.).
K odvolání povinného, v němž namítal, že „úvěrová smlouva, kterou uzavřel s právním předchůdcem oprávněné společností Central Credit s.r.o., je pro rozpor s dobrými mravy podle §3 obč. zák. neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. a že neplatná jsou i ujednání o poplatcích a o úrocích za poskytnuté finanční prostředky“, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 13. března 2014, č. j. 23 Co 17/2014 - 83, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podle označeného exekutorského zápisu zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem (výrok II.), a oprávněné uložil nahradit povinnému náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 19.273,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta povinného (výrok III.). Odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne 13. 3. 2014 provedl povinným navržené listinné důkazy, a to obsahem smlouvy o poskytnutí finančních prostředků č. 10138 ze dne 25. 8. 2010, smlouvy o zajištění finančních prostředků č. 10000094 z téhož data a smlouvy o zřízení zástavního práva č. 10138 ze dne 25. 8. 2010, z nichž zjistil, že povinnému byl právním předchůdcem oprávněné poskytnut úvěr ve výši 200.000,- Kč, že za sjednání tohoto úvěru již zaplatil na poplatcích 80.000,- Kč a na smluveném úroku má dále zaplatit paušální částku 400.000,- Kč, a že povinný na poskytnutý úvěr již uhradil minimálně částku 198.000,- Kč. Dovodil, že úvěrová smlouva (včetně ujednání o poplatcích a úrocích) je pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., že soud prvního stupně sice výkon rozhodnutí nařídil důvodně, avšak bylo-li v odvolacím řízení prokázáno, že „nárok oprávněné na zaplacení vymáhané pohledávky nemá oporu v hmotném právu“, a „byť exekuční titul splňuje všechny formální náležitosti pro nařízení výkonu rozhodnutí, jsou tu důvody pro zastavení výkonu rozhodnutí “. Při právním posouzení věci odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, v němž byl vysloven právní názor, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přesto však na danou věc aplikoval závěr přijatý v usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. září 1996, sp. zn. 9 Co 642/96, podle kterého nařízení výkonu rozhodnutí, který by bylo třeba bez dalšího (ihned) zastavit, neodpovídá zákonu. Z těchto důvodů a s přihlédnutím ke skutečnosti, že „nárok oprávněné vychází ze vztahu mezi věřitelem jednajícím jako profesionálem a povinným jako spotřebitelem (§53 obč. zák.)“, dospěl k závěru, že v dané věci „ničeho nebránilo, aby námitky povinného byly posouzeny již v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, a nebylo nutné věc posouvat až do fáze řízení o zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí“.
Proti tomuto usnesení podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost podle ustanovení §237 o. s. ř. dovozuje z toho, že odvolací soud se v otázce „přípustných odvolacích důvodů ve smyslu ustanovení §254 odst. 5 o. s. ř.“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když odvolání neodmítl. Dovolatelka s poukazem ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 23. června 2004, sp. zn. 20 Cdo 977/2003, a další) namítá, že soud ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí „nesmí zkoumat“, zda hmotněprávní úkon, na „jehož základě měl vzniknout vymáhaný závazek“, je či není platný, a že takovéto posouzení není přípustné ani při rozhodování o odvolání proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí, neboť se nejedná o skutečnost rozhodnou pro nařízení výkonu rozhodnutí. Ochrana práv povinného je totiž dostatečně zajištěna tím, že nařídí-li soud podle exekutorského zápisu výkon rozhodnutí, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., přičemž nařízený výkon rozhodnutí lze z tohoto důvodu zastavit na návrh nebo i bez návrhu. Odvolací soud měl tudíž odvolání povinného odmítnout podle ustanovení §254 odst. 5 o. s. ř., neboť neobsahuje žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí. Dále dovolatelka vyslovila názor, že soudům nic nebránilo v tom, aby odvolání povinného posoudily podle jeho obsahu jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, a pakliže odvolací soud hodlal odmítnutím odvolání předejít případným průtahům, měl věc vrátit soudu prvního stupně bez věcného vyřízení věci k rozhodnutí o zastavení výkonu rozhodnutí. Jestliže však odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, zbavil dovolatelku možnosti podat řádný opravný prostředek; v daném případě se tak jedná o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. listopadu 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10), jelikož očekávala, že o námitkách povinného zpochybňujících platnost hmotněprávního úkonu, bude rozhodováno v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že odvolání povinného se odmítá.
Povinný navrhl, aby dovolání oprávněné bylo zamítnuto, neboť podle jeho názoru nelze po soudu požadovat, aby nesměl vzít „v úvahu hmotněprávní stránku věci“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále také jen „o. s. ř.“), neboť řízení bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), řádně zastoupenou advokátkou, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí soud zkoumá, či nikoliv, platnost hmotněprávního úkonu, který byl podkladem pro exekutorský zápis podle ustanovení §78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „ex. ř.“), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Otázku, pro jejíž řešení je dovolání přípustné, je třeba s ohledem na datum zahájení řízení (návrh na nařízení výkonu rozhodnutí oprávněná podala dne 11. 10. 2013) posuzovat podle občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. bod 2., Čl. II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §40 odst. 1 písm. d) ex. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, exekučním titulem je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu nebo exekutorský zápis podle §78 písm. a).
Podle bodu 10., Čl. II Přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jsou exekutorské zápisy podle §78 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, které byly sepsány do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, titulem pro výkon rozhodnutí podle §251 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, i po dni nabytí účinnosti tohoto zákona.
Podle ustanovení §251 odst. 1 o. s. ř. nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, a jde-li o věc podle odstavce 2, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Podle ustanovení §254 odst. 4 o. s. ř. v usnesení, jímž soud nařizuje výkon rozhodnutí, se uvede poučení o tom, že nebudou-li v odvolání uvedeny žádné skutečnosti rozhodné pro nařízení výkonu rozhodnutí, odvolací soud odvolání odmítne.
Podle ustanovení §254 odst. 5 o. s. ř. v odvolání lze uvádět nové skutečnosti a důkazy. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí lze namítat jen ty skutečnosti, jež jsou pro nařízení výkonu rozhodnutí rozhodné; k ostatním odvolací soud nepřihlédne a odvolání obsahující jen takové důvody odmítne.
Podle ustálené soudní praxe soud při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí pro vymožení peněžitého plnění - z hlediska jeho věcného posouzení - zkoumá, zda rozhodnutí (jiný způsobilý titul), jehož výkon je navrhován, bylo vydáno orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelné po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon rozhodnutí navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda vymáhané právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007].
Nejvyšší soud dále v řadě svých rozhodnutí judikoval, že ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí soud nezkoumá platnost hmotněprávního úkonu, který byl pokladem pro exekutorský zápis, a že se soud zabývá předpoklady pro nařízení exekuce toliko z pohledu exekučního titulu (je-li jím exekutorský zápis, soud zkoumá, zda obsahuje všechny náležitosti stanovené zákonem pro jeho vykonatelnost); nezabývá se ale již tím, zda příslušný hmotněprávní úkon, jenž byl podkladem pro exekutorský zápis, odráží skutečné hmotněprávní vztahy účastníků, na jejichž základě vznikla povinnému povinnost plnit, případně, zda je či není platný. Nařídil-li soud podle exekutorského zápisu výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoli oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení exekuce podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 107/2006, usnesení téhož soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 20 Cdo 1176/2005, ze dne 24. září 2008, sp. zn. 20 Cdo 2825/2008, ze dne 28. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 5027/2009).
Z uvedeného vyplývá, že není správný právní názor odvolacího soudu, že v dané věci „ničeho nebránilo, aby námitky povinného byly posouzeny již v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, a nebylo nutné věc posouvat až do fáze řízení o zastavení již nařízeného výkonu rozhodnutí“. Protože shora uvedenými judikatorními závěry se odvolací soud neřídil, byl dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. naplněn.
Z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dále vyplývá, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.
Ustálená soudní praxe (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981 „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ Cpj 159/79, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9-10/1981 pod poř. č. 21, str. 180 -181) dovodila, že „se zřetelem na požadavek rychlosti řízení o soudní výkon rozhodnutí je nutno vždy posoudit ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř. co nejdůsledněji obsah podání povinného a uvážit, zda jde o odvolání či o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí (nejde-li o návrh na odklad provedení výkonu rozhodnutí). Jestliže podání obsahuje námitky, které lze vyřídit v odvolacím řízení, je-li totiž vytýkáno, že soud při rozhodování o nařízení výkonu rozhodnutí nesplnil povinnosti, které pro toto období řízení a rozhodování vyplývají ze zákona, že tedy např. soud přehlédl nedostatek některé z podmínek řízení nebo že neporovnával, zda návrh na nařízení výkonu rozhodnutí je podložen vykonatelným rozhodnutím či neposuzoval navrhovaný rozsah a vhodnost způsobu výkonu rozhodnutí, jde o odvolání, a to bez ohledu na to, jak bylo podání povinným označeno, a je třeba takové podání předložit se spisem odvolacímu soudu. To platí i v případě, že podání obsahuje jak údaje, které nutno posoudit jako obsah odvolání, tak i údaje, jež mohou být předmětem návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí. Jestliže podání povinného obsahuje výlučně námitky, které mohou být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. d), g) a h) o. s. ř., jde o návrh na zastavení výkonu rozhodnutí, i když podání bylo označeno jako odvolání, a rozhodne o něm soud prvního stupně, jelikož předkládání spisu odvolacímu soudu k vyřízení odvolání by v takovém případě vedlo ke zbytečným průtahům v řízení“.
Jestliže v posuzované věci povinný v podání doručeném soudu prvního stupně dne 18. 11. 2013, resp. v jeho doplnění ze dne 9. 12. 2013, označeném jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně (jež obsahovalo řádné poučení podle §254 odst. 4, 5 o. s. ř.), namítal, že úvěrová smlouva, kterou uzavřel s právním předchůdcem oprávněné a která byla podkladem pro exekutorský zápis, „je pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. neplatná podle §39 obč. zák. a že neplatná jsou i ujednání o poplatcích a o úrocích za poskytnuté finanční prostředky“, tedy z hlediska ustanovení §254 odst. 5 věty druhé o. s. ř. uplatnil nepřípustný odvolací důvod, odvolací soud pochybil, posoudil-li toto podání povinného jako odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce, a nikoliv jako návrh na zastavení výkonu rozhodnutí podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z povinným tvrzeného důvodu, že oprávněná nemá podle hmotného práva na vymáhaný nárok právo, a věc za tím účelem nevrátil soudu prvního stupně bez věcného vyřízení k rozhodnutí o návrhu na zastavení výkonu. Tím řízení zatížil vadou, která mohla mít (a v daném případě měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že právní názor vyslovený v usnesení Krajského soudu Ostravě ze dne 26. září 1996, sp. zn. 9 Co 642/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 1, ročník 1997, s. 41, v posuzované věci s ohledem na závěry uvedené shora aplikovat nelze [v případech, kdy je uvedený právní názor použitelný, srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2010, sp. zn. 20 Cdo 3016/2008, a usnesení téhož soudu ze dne 16. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 955/2009, v nichž byl vysloven závěr, že pozbyl-li exekuční titul vykonatelnosti (tím, že byl pravomocně zrušen) po podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, odvolací soud toto usnesení změní tak, že návrh na nařízení exekuce zamítne, a z odborné literatury srov. V. Kurka a L. Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 308, pozn. pod čarou č. 220, a obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2159].
Protože napadené usnesení odvolacího soudu není správné, protože řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky je včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§243g odst. 1, §226 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu