ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3331.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3331/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Mgr. S. Z. , zastoupeného Mgr. Petrem Krátkým, advokátem se sídlem v Pardubicích, Sukova třída č. 1556, proti žalovaným 1) Ing. P. K. , a 2) Ing. H. K. , oběma zastoupeným JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Orlická č. 163/18, o neúčinnost kupních smluv, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 236/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2012 č.j. 32 Co 123/2011-425, takto:
Rozsudek krajského soudu se (s výjimkou výroku, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 26.4.2007 domáhal určení, že jsou vůči němu právně neúčinné jednak kupní smlouva ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "rodinný dům v části obce L. na stavební parcele číslo 57/2 a dále pozemky - stavební parcelu č. 57/2 o výměře 281 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 666/2 o výměře 676 m 2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 666/3 o výměře 1.285 m 2 zahrada a pozemkovou parcelu č. 682 o výměře 1.475 m 2 trvalý travní porost, vše v katastrálním území O. u N. a zapsané na LV 265 pro obec N., kat. území O. u N.", jednak kupní smlouva ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal žalovaným "objekt bydlení (rodinný dům) v části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky - stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře 355 m 2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m 2 zahrada, vše v katastrálním území M. u P. a zapsané na LV č. 10041 pro obec M., kat. území M. u P.". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že "smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27.2.2003 odkoupil od F. F. a M. N. pohledávku, kterou tito předtím odkoupili smlouvou postupní od České spořitelny a.s.", a to "pohledávku z titulu smlouvy o úvěru č. 568-083-01 mezi Českou spořitelnou a.s. a Combi Transport Logistic s.r.o. jako dlužníkem, kde za závazky dlužníka ručí (kromě jiných) celým svým majetkem ručitel F. Ž.", dlužník však ani přes opakované výzvy k úhradě dluh neuhradil, proto "ve smyslu svých ručitelských závazků na jeho místo nastoupili ručitelé". Tím, že F. Ž. prodal žalovaným předmětné nemovitosti, snížil podstatným způsobem hodnotu svého majetku a znemožnil uspokojení pohledávky žalobce. Protože kupní smlouvy uzavřel ručitel F. Ž. v posledních třech letech s osobami blízkými, "je tedy naprosto zřejmé, že je uzavřel s úmyslem zkrátit uspokojení závazku, za kterým má ručitelský závazek, a současně nepřichází v úvahu, že by žalovaní jako osoby blízké nemohli nepoznat jeho úmysl zkrátit věřitele". Žalobce má tedy za to, že jsou splněny podmínky odporovatelnosti těchto právních úkonů podle ustanovení §42a občanského zákoníku.
Okresní soud Praha - východ, kterému byla věc na základě usnesení Okresního soudu v Chrudimi ze dne 4.7.2007 č.j. 6 C 126/2007-16, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30.11.2007 č.j. 18 Co 406/2007-26, postoupena jako soudu místně příslušnému, rozsudkem ze dne 15.12.2010 č.j. 5 C 236/2008-153 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 35.520,- Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Krátkého. Poté, co dovodil, že žaloba byla podána včas, neboť účinky vkladu vlastnického práva pro žalované do katastru nemovitostí nastaly až dnem 24.5.2004 a žaloba byla podána dne 26.4.2007, že žalobce má za "dlužníkem" F. Ž. vymahatelnou pohledávku, ve výši 4.250.000,- Kč podle pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.4.2009 č.j. 10 C 263/2006-408, a že je nerozhodné, že "účastníkem kupních smluv byl jen žalovaný 1), když kupní smlouvy byly uzavírány za trvání manželství žalovaných a nemovitosti tudíž přecházely do společného jmění manželů automaticky", dospěl k závěru, že žalovaný 1) je osobou blízkou manželce F. Ž. (je jeho sestrou) a že žalovaným se nepodařilo prokázat, že by vynaložili náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, který zákon v případě právních úkonů učiněných ve prospěch osob blízkých dlužníkovi předpokládá, když jen "uvěřili tvrzení F. Ž.", tedy se "svým neaktivním přístupem nepřesvědčili, zda právní úkony učiněné mezi nimi a sestrou žalovaného 1) jako manželkou F. Ž. nezkracují věřitele dlužníka F. Ž.", tudíž nevyvinuli náležitou pečlivost k rozpoznání úmyslu dlužníka F. Ž. zkrátit věřitele a kupní smlouvy jsou tedy vůči žalobci neúčinné.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.11.2012 č.j 32 Co 123/2011-425 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o určení neúčinnosti kupní smlouvy ze dne 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "rodinný dům v části obce L. stojící na st. parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m 2 - zahrada, pozemk. parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m 2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o výměře 1.475 m 2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N. a zapsáno na LV 265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště Ch., změnil jej tak, že zamítl žalobu o určení neúčinnosti kupní smlouvy ze 16.4.2004, kterou F. Ž. prodal "objekt bydlení (rodinný dům) v části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře 355 m 2 - zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m 2 - zahrada, vše v katastrálním území M. u P. a zapsané na listu vlastnictví č. 10041 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Pardubice", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení 1.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ", že žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.799,- Kč "na účet Okresního soudu Praha - východ" a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že se mezi "dlužníkem" F. Ž. a žalovaným 1) nejedná o vztah osob blízkých, i když je žalovaný 1) bratrem manželky dlužníka a "mezi žalovaným 1) a dlužníkem se tedy jedná o příbuzenský vztah švagrů, tzn. vztah sice rodinný, avšak za osoby blízké ve smyslu ustanovení §116 občanského zákoníku by je bylo možno považovat, jen kdyby bylo prokázáno, že by újmu, kterou by utrpěl některý z nich, druhý důvodně pociťoval jako újmu vlastní", což však v posuzovaném případě prokázáno nebylo, neboť žalovaný "negoval i jen bližší či přátelský vztah k dlužníkovi". Chování žalovaného 1) vůči dlužníku však "lze hodnotit jako nestandardně vstřícné", z čehož lze podle názoru odvolacího soudu dovodit, že žalovanému 1) byl znám úmysl dlužníka zkrátit odporovanými kupními smlouvami věřitele. U kupní smlouvy, jejímž předmětem byly nemovitosti v katastrálním území M. u P., však nebyly splněny všechny předpoklady pro vyslovení neúčinnosti, neboť se dlužníku dostalo za tyto nemovitosti "ekvivalentního plnění, když byly prodány za cenu obvyklou". Uvedené však neplatí u nemovitostí v katastrálním území O. u N., neboť výše kupní ceny těchto nemovitostí byla ovlivněna "právními vadami na nich váznoucími" [spočívajícími v tom, že dlužník prodal přístupové cesty k těmto nemovitostem třetí osobě a že hospodářský objekt užívaný jako garáž, bazén a tenisový kurt, které byly rovněž předmětem převodu mezi dlužníkem a žalovaným 1), jsou postaveny částečně na cizích pozemcích] a právní úkony dlužníka, kterými nemovitosti "znehodnocoval", lze hodnotit jako "úmyslné s cílem znehodnotit majetek ve svém vlastnictví" a nelze k nim tedy při určení obvyklé ceny přihlížet; obvyklá cena těchto nemovitostí tudíž podle znaleckého posudku činila 2.700.000,- Kč a nikoliv pouze 2.400.000,- Kč, jak byla sjednána ve smlouvě ze dne 16.4.2004. Kupní smlouva je proto vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, podali žalovaní dovolání. Namítají, že, "prodá-li dlužník svůj majetek nebo jeho část za kupní cenu odpovídající obvyklé tržní ceně a z takto získaných prostředků uhradí jiné své splatné dluhy, nedopouští se tím odporovatelného právního úkonu". F. Ž. prodal žalovaným nemovitosti, které byly zatíženy zástavním právem ve prospěch třetí osoby, "dlužník tedy jen realizoval se souhlasem zástavního věřitele zástavu prodejem žalovaným a strženou kupní cenu za zastavené věci vydal zástavnímu věřiteli oproti úkonu zástavního věřitele, kterým přivodil zánik zástavních práv na převáděných nemovitostech", z čehož vyplývá, že předmětné nemovitosti "nemohly nikdy sloužit pro uspokojení práv žalobce proto, že v době vzniku zástavních práv na převáděných nemovitostech žalobce věřitelem dlužníka nebyl". Žalovaní též nesouhlasí se závěrem, že by "skutečná cena převáděných nemovitostí odporovatelným právním úkonem činila o 300.000,-Kč vyšší částku, než za kterou byly převedeny, ovšem proto, že k takové úvaze soud dospěl nikoliv pro předmět převodu a jeho skutečnou hodnotu, nýbrž pro tvrzené úkony převodce v době předcházející o jiných nemovitostech, které nebyly ani předmětem převodu". Žalovaní navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve vztahu ke kupní smlouvě, jejímž předmětem byly nemovitosti "rodinný dům v části obce L. stojící na st. parc. č. 57/2 a dále pozemky - st. parc. č. 57/2 o výměře 281 m 2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemk. parc. č. 666/2 o výměře 676 m 2 - zahrada, pozemk. parc. č. 666/3 o výměře 1.285 m 2 - zahrada a pozemk. parc. č. 682 o výměře 1.475 m 2 - trvalý travní porost, vše v kat. území O. u N. a zapsáno na LV č. 265 u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj - Katastrální pracoviště Chrudim".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31.12.2012 (dále jen "o.s.ř."), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31.12.2012 (srov. Čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání žalovaných proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalovaní dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (§237 odst.3 o.s.ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 3 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že dne 16.4.2004 uzavřel "dlužník" F. Ž. se žalovaným 1) kupní smlouvy, kterými prodal jednak "rodinný dům v části obce L. na stavební parcele číslo 57/2 a dále pozemky - stavební parcelu č. 57/2 o výměře 281 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 666/2 o výměře 676 m 2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 666/3 o výměře 1.285 m 2 zahrada a pozemkovou parcelu č. 682 o výměře 1.475 m 2 trvalý travní porost, vše v katastrálním území O. u N. a zapsané na LV č. 265 pro obec N., kat. území O. u N." za kupní cenu 2.400.000,- Kč, jednak "objekt bydlení (rodinný dům) v části obce M. na stavební parcele č. 53 a dále pozemky - stavební parcelu č. 53 o výměře 351 m 2 zastavěná plocha a nádvoří, pozemkovou parcelu č. 69/1 o výměře 355 m 2 zahrada, pozemkovou parcelu č. 69/2 o výměře 105 m 2 zahrada vše v katastrálním území M. u P. a zapsané na LV č. 10041 pro obec M., kat. území M. u P." za kupní cenu 1.800.000,- Kč, že vlastnické právo ve prospěch žalovaného 1) bylo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 24.5.2004 a že žalovaní dne 19.8.2004 prohlásili, že žalované 2) vzniklo vlastnické právo k předmětným nemovitostem na základě smluv uzavřených 16.4.2004 žalovaným 1), kterými tyto nemovitosti žalovaní nabyli do společného jmění manželů. Znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Miroslavem Kopáčkem ze dne 15.5.2012 byla určena obvyklá cena nemovitostí, nacházejících se v katastrálním území O. u N., ve výši 2.200.000,- Kč se "zohledněním právních vad" a v případě, že by nemovitosti "nebyly znehodnoceny v důsledku právních vad", činila by jejich cena ke dni 24.5.2004 částku 2.600.000,- až 2.700.000,- Kč, a obvyklá cena nemovitostí, nacházejících se v katastrálním území M. u P., byla znaleckým posudkem určena ve výši 1.750.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17.4.2009 č.j. 10 C 263/2006-408 bylo F. Ž., D. Ž., I. Š., V. Š., K. S. a J. S. uloženo zaplatit žalobci 4.250.000,-Kč s tím, že splněním povinnosti jedním ze žalovaných zaniká v rozsahu poskytnutého plnění povinnost ostatních žalovaných; rozsudek nabyl ve vztahu mezi žalobcem a F. Ž. a D. Ž. právní moci dnem 7.5.2009. Za tohoto stavu věci soudy řešily právní otázku, zda měla být při určování výše obvyklé ceny nemovitostí převáděných odporovaným právním úkonem - z pohledu ekvivalentnosti prodeje - zohledněna skutečnost, že nemovitosti byly před prodejem žalovaným znehodnoceny právními vadami. Protože tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena a protože posouzení této otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaných proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle ustanovení §42a odst.1 zákona 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen "obč. zák.") se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, představuje podklad k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. §42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst.3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn; ten, s nímž nebo v jehož prospěch dlužník neučinil právní úkon, není k odpůrčí žalobě věcně legitimován, i kdyby šlo o manžela této osoby a i kdyby nabyl na základě odporovaného právního úkonu převáděné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty do společného jmění manželů. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst.4 obč. zák. - pouze tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
O úmysl zkrátit věřitele se jedná zejména tehdy, jestliže dlužník právním úkonem chtěl zkrátit své věřitele nebo jestliže věděl, že právním úkonem může zkrátit své věřitele, a pro případ, že je skutečně zkrátí, s tím byl srozuměn. Rozhodující také je, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
Dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. O zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku nejde také tehdy, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, uveřejněný pod č. 30 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2009). Naopak, za zkracující je považován právní úkon, kdy dlužník, který nemá jiný majetek postačující k uspokojení svých věřitelů, jako prodávající uzavřel se svým věřitelem jako kupujícím kupní smlouvu, ve které došlo k započtení kupní ceny proti pohledávce kupujícího, čímž se v době účinnosti kupní smlouvy dlužníku za prodaný majetek nedostalo žádného skutečného (reálného) protiplnění, z nějž by mohli dlužníkovi věřitelé uspokojit své pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2010 sp. zn. 29 Cdo 4886/2007, který byl uveřejněn pod č. 10 v časopise Soudní judikatura, roč. 2011).
V posuzovaném případě byl pro posouzení ekvivalentnosti plnění poskytnutého "dlužníku" F. Ž. za prodej nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N. rozhodným okamžikem - jak vyplývá z výše uvedeného - den, k němuž nabyla kupní smlouva svých účinků, tedy den 24.5.2004, jímž nastaly účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pro závěr, že se dlužníkův majetek následkem převodu věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty na jiného nesnížil, není bez dalšího významný jen obsah smlouvy nebo jiného ujednání. O ekvivalentní právní úkon dlužníka jde jen tehdy, jestliže za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty se dlužníku opravdu (reálně) dostala jejich obvyklá cena nebo jiná skutečně přiměřená (rovnocenná) náhrada.
V projednávané věci odvolací soud vyšel při určování výše obvyklé ceny nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N. z názoru, že nelze přihlédnout k právním úkonům, kterými dlužník ještě před prodejem žalovaným úmyslně znehodnotil tento svůj majetek (jako "právními vadami" prodávaných nemovitostí), a že proto je třeba stanovit obvyklou cenu nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N. stejně, jako kdyby na nich nevázly "žádné právní vady". S tímto názorem dovolací soud nesouhlasí. Odvolací soud totiž v první řadě nevzal náležitě v úvahu, že - jak uvedeno již výše - smyslem odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. je dosáhnout rozhodnutí soudu o určení právní neúčinnosti právního úkonu učiněného dlužníkem, které by bylo pokladem k tomu, aby se věřitel mohl na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu) vydaného proti dlužníku, domáhat proti tomu, s nímž nebo v jehož prospěch byl právní úkon učiněn, nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku. Určí-li soud ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. pravomocným rozhodnutím právní neúčinnost odporovaného právního úkonu vůči věřiteli, je výkonem rozhodnutí (exekucí) postihována věc, právo nebo jiná majetková hodnota, která právně neúčinným právním úkonem ušla z dlužníkova majetku, v takovém stavu, v jakém byla od dlužníka nabyta a v jakém se v době výkonu rozhodnutí (exekuce) nachází. Ten, kdo nabyl od dlužníka odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem jen poškozenou nebo jinak znehodnocenou věc, získal majetkový prospěch pouze v tomu odpovídajícím rozsahu a jen v této podobě může věc, právo nebo jiná majetková hodnota - bylo-li pravomocně vyhověno odpůrčí žalobě - sloužit k uspokojení věřitele.
Uvedené platí rovněž v případě, že věc, kterou dlužník převedl odporovatelným (právně neúčinným) právním úkonem na jiného, má právní vady, které snižují - ve srovnání s věcí bezvadnou - její obvyklou cenu. Kdyby k takové vadě nebylo přihlédnuto a kdyby byla uvažována - jak to učinil odvolací soud - obvyklá cena převáděné věci jako bezvadné, bylo by k tíži nabyvatele uvažováno poškození věci, ačkoliv je nezpůsobil a ačkoliv by se (nutně) muselo - kdyby bylo vyhověno odpůrčí žalobě - projevit při uspokojování věřitele z tohoto majetku; takový závěr je třeba považovat za absurdní.
Z uvedeného vyplývá, že nemůže v projednávané věci obstát závěr, že by "dlužník" F. Ž. při prodeji nemovitostí nacházejících se v katastrálním území O. u N. neobdržel za ně ekvivalentní protihodnotu jen proto, že ještě před prodejem žalovanému 1) na nemovitostech vázly právní vady, které obvyklou cenu nemovitostí - oproti stavu, kdyby byly bez takových vad - snížily.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej v dovoláním napadeném výroku a v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. září 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu