ECLI:CZ:NS:2014:21.CDO.3627.2013.1
sp. zn. 21 Cdo 3627/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobce Door Financial a.s. se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1481/4, IČO 29016126, zastoupeného Mgr. Jakubem Janouškem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova č. 1481/4, proti žalované A. P., zastoupené JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem v Kolíně, Legerova č. 148, o určení vlastnictví, eventuálně o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 16 C 9/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. března 2013 č.j. 25 Co 634/2012-127, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 3. září 2012 č.j. 16 C 9/2012-34 (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví) se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 25.6.2012 u Okresního soudu v Kolíně domáhal určení, že L. K. je vlastníkem nemovitostí označených jako "id. 1/2 bytové jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům) postavené na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244, č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec K. II", a pro případ, že právní úkony nebudou posouzeny jako neplatné, určení, že "darovací smlouva ze dne 20.2.2012 uzavřená mezi žalovanou a dlužníkem, kterou převedl dlužník na žalovanou" nemovitosti označené jako "id. 1/2 bytové jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům) postavené na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244, č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec K. II" je vůči žalobci právně neúčinná a že "vklad vlastnického práva žalované dle návrhu dlužníka a žalované ze dne 20.2.2012" k nemovitostem označeným jako "id. 1/2 bytové jednotky č. 908/21 v budově č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 (bytový dům) postavené na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na společných částech domu č.p. 907, č.p. 908, č.p. 909 postaveném na stavebních parcelách č. 5244, č. 5243, č. 5245, id. 1/2 spoluvlastnického podílu o velikosti 677/41912 na pozemcích st. parc. č. 5244, č. 5243, č. 5245, vše zapsáno Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Kolín pro katastrální území K., obec K. II, s právními účinky vkladu práva ke dni 20.2.2012", je vůči žalobci právně neúčinný. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že má vůči L. K. pohledávku ve výši 154.650,- Kč, "uznanou" do exekutorského zápisu ze dne 5.1.2012 se svolením k vykonatelnosti, který sepsala soudní exekutorka Mgr. Ivana Pýchová, že dlužnice doposud dluh zcela neuhradila a že usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 21.5.2012 č.j. 16 EXE 24/2012-11 byla k uspokojení této pohledávky nařízena exekuce. Dlužnice L. K. byla vlastníkem předmětných nemovitostí, které darovací smlouvou ze dne 20.2.2012 převedla na žalovanou (svou sestru); ve prospěch žalované bylo podle této smlouvy vloženo vlastnické právo s tím, že účinky vkladu nastaly dnem 20.2.2012. Žalobce má za to, že uvedená darovací smlouva je v "intencích §222 trestního zákoníku ve spojení s §39 občanského zákoníku" neplatná, neboť dlužnice "zmařila uspokojení žalobce tím, že zcizila část svého majetku, čímž mu způsobila škodu nikoli malou", popřípadě že je vůči žalobci právně neúčinná ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 3.9.2012 č.j. 16 C 9/2012-34 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 20.900,- Kč k rukám advokáta JUDr. Radka Bechyně. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že žalobce "v řízení netvrdil a ani neprokazoval žádné skutečnosti, na jejichž základě by bylo možné dospět k závěru, že uzavřením darovací smlouvy učinila dlužnice se žalovanou právní úkon, který by obcházel zákon nebo se příčil dobrým mravům", a že proto žaloba o určení vlastnického práva musela být zamítnuta. Ve věci odpůrčí žaloby podle ustanovení §42a občanského zákoníku dovodil, že žalobce a žalovaná jsou věcně legitimováni, že uzavřením darovací smlouvy bylo zkráceno uspokojení pohledávky žalobce, že darovací smlouva byla uzavřena "v posledních třech letech před podáním žaloby" a že vztah mezi žalovanou a dlužnicí (její sestrou) byl vztah mezi osobami blízkými, přičemž "jednání žalované bylo nepochybně motivováno snahou pomoci sestře ze svízelné osobní situace, která u ní nastala po rozvodu". Darovací smlouva však není vůči žalobci právně neúčinná, neboť žalovaná podle soudu prvního stupně prokázala, že "úmysl dlužnice krátit věřitele nemohla v době učinění odporovatelného právního úkonu při vyvinutí náležité pečlivosti poznat"; dlužnice totiž "v minulosti neměla dluhy" a "měla problémy v manželství, ale nikomu to nesdělila, teprve poté, co se rozvedla", žalovaná "poskytla sestře pomoc ve snaze umožnit jí zaplacení přístrojů, přestěhování kosmetického salonu, přestěhování do jiného bydliště, tedy vytvoření nové životní etapy po rozvodu" a nebyl "zde důvod, na jehož základě by žalovaná měla povinnost pátrat po případných dluzích sestry".
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.3.2013 č.j. 25 Co 634/2012-127 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení"; ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neúčinnosti darovací smlouvy rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem žalované a svědků L. K. a R. P. (bratra žalované) a usnesením Policie ČR, krajského ředitelství policie Středočeského kraje, územní odbor Kolín ze dne 13.12.2012 č.j. KRPS-8527-520/TČ-2012-010481, kterým bylo zahájeno trestní stíhání L. K. pro spáchání pokračujícího přečinu podvodu podle §209 trestního zákona a přečinu poškození cizích práv podle §181 trestního zákona a dovodil shodně se soudem prvního stupně, že darovací smlouva ze dne 20.2.2012 není vůči žalobci ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku právně neúčinným právním úkonem. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaná je "osobou blízkou dlužnice v nepřímé řadě 2. stupně" a že "při takovém postavení žalované, kdy ona i její sestra mají své rodiny, nežijí společně, navštěvují se pouze při formálních rodinných příležitostech, je i vzájemné povědomí o osobních a finančních problémech velice široké a povšechné". Žalovaná sice měla v době uzavření darovací smlouvy "povědomost o tom, že sestra není po rozvodu manželství v dobrém psychickém stavu", a byl jí znám "úmysl sestry vybavit podnikání novým zařízením kosmetického a masážního salonu" a z tohoto důvodu jí poskytla ještě před uzavřením darovací smlouvy půjčku, po žalované však nebylo možné "důvodně požadovat, aby sama aktivně pátrala po konkrétních závazcích své sestry". Dlužnice L. K. je podle odvolacího soudu "neseriózní osoba", proti které je vedeno trestní stíhání, protože "k získání finančních prostředků uvedla v omyl desítky osob"; byla-li tedy "schopna vzbudit důvěru u velkého počtu cizích osob, je nepochybné, že to byla schopna učinit i u své sestry". Odvolací soud uzavřel, že žalovaná "při uzavření darovací smlouvy nebyla schopna poznat případný úmysl své sestry, jako dlužnice žalobce, zkrátit jej jako věřitele", a že žalovaná "k tomu vynaložila pro konkrétní případ náležitou pečlivost".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud posoudil otázku, zda žalovaná vynaložila náležitou pečlivost k poznání úmyslu dlužnice L. K. zkrátit věřitele, v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, neboť vzal v úvahu okolnosti, které jsou pro právní posouzení věci nerozhodné, a jeho úvahy o vztazích osob blízkých "de facto znemožňuje věřiteli úspěšně se domáhat neúčinnosti právního úkonu učiněného mezi osobami blízkými", nejde-li o rodinu a děti žijící pod jednou střechou. Z provedených důkazů podle žalobce naopak vyplývá, že žalovaná byla při jednání s dlužnicí L. K. "zcela pasivní, nevyvinula žádnou aktivitu, žádnou pečlivost, natož náležitou pečlivost". Žalobce dále soudům vytýká procesní pochybení a navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobě o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 20.2.2012 vyhověl, popřípadě aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1.1.2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.12.2013 (dále jen "o.s.ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
V projednávané věci soudy při rozhodování věci posuzovaly otázku, za jakých předpokladů osoba dlužníkovi blízká, s níž nebo v jejíž prospěch dlužník učinil právní úkon úmyslně zkracující věřitele, prokáže ve smyslu ustanovení §42a občanského zákoníku, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohla poznat i při náležité pečlivosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud se při řešení této otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - vzhledem k tomu, že žalobce napadl odpůrčí žalobou darovací smlouvu ze dne 20.2.2012 - i v současné době podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31.12.2013 - dále jen "obč. zák." (srov. §3028 odst.3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§116 a §117 obč. zák.), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení §42a obč. zák. (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon, jenž zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí nebo exekuci (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (například proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty nepatří), musí se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (exekučním řízení), a to postižením věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.5.1999 sp. zn. 2 Cdon 1703/96, který byl uveřejněn pod č. 26 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (§42a odst. 1 obč. zák.) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná (srov. též rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13.11.1996 sp.zn. 15 Co 714/95, uveřejněný pod č. 12 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998), jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.1.2002 sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že pohledávka je vymahatelná a že dlužníkovy právní úkony objektivně zkracují její uspokojení, nese věřitel.
Pasivní věcná legitimace k odpůrčí žalobě je upravena v ustanovení §42a odst. 3 obč. zák. Žaloba o určení, že dlužníkův právní úkon je vůči věřiteli neúčinný, může být úspěšná jen tehdy, byla-li podána vůči osobě, s níž nebo v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. Žaloba o zaplacení peněžité náhrady, která je opodstatněná - jak plyne z ustanovení §42a odst. 4 obč. zák. - tehdy, není-li dobře možné uspokojení věřitele z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, musí směřovat vůči osobě, které vznikl z odporovatelného právního úkonu dlužníka prospěch.
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. Z toho, jak vymezuje podmínky odporovatelnosti právním úkonům dlužníka, nevyplývá, že by předpokladem odporovatelnosti muselo být zkrácení uspokojení již vymahatelné pohledávky věřitele nebo splatné pohledávky věřitele. Protože je možné odporovat právním úkonům dlužníka, které zkracují věřitele (učiněným v úmyslu zkrátit věřitele), postačuje, aby dlužník sledoval svým jednáním zkrácení jakékoliv pohledávky svého věřitele; není vůbec rozhodné, zda šlo o pohledávku splatnou či nesplatnou, popřípadě budoucí, nebo zda pohledávka byla vymahatelnou. Pro uplatnění odporu je z tohoto hlediska významné jen to, že věřitel skutečně má vůči dlužníku pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení, tj. že svým právním úkonem úmyslně nastolil takový stav, který věřiteli znemožňuje nebo ztěžuje uspokojení jeho pohledávky z dlužníkova majetku. Požadavek, aby žalující věřitel měl vymahatelnou pohledávku, je otázkou věcné legitimace; k tomu, aby žalující věřitel byl věcně legitimován, postačuje, aby jeho pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o jím podané odpůrčí žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000).
Odporovatelným je - jak dále vyplývá z ustanovení §42a odst. 2 obč. zák. - takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám; břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto směru nese věřitel.
Jsou-li "druhou stranou" v právním úkonu s dlužníkem osoby dlužníkovi blízké (například osoby uvedené v ustanovení §116 obč. zák.), není prokázání jejich vědomosti o úmyslu dlužníka cum animo fraudandi podmínkou odporovatelnosti; jejich vědomost o úmyslu dlužníka zkrátit dlužníkovy věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly, že úmysl dlužníka zkrátit věřitele tehdy (tj. v době právního úkonu) nemohly i při náležité pečlivosti poznat.
V řízení o odpůrčí žalobě je - jak vyplývá z výše uvedeného - žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele (tedy že, řečeno jinak, šlo ze strany dlužníka o úmyslný právní úkon), jakož i to, že druhé straně odporovaného právního úkonu musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že druhá strana o tomto úmyslu (přímém nebo nepřímém) dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděla nebo musela vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, žalující věřitel je sice povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) vskutku zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele, avšak nemusí tvrdit ani prokazovat, že by žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit žalujícím věřitelem v řízení prokázaným odporovaným právním úkonem věřitele věděl, ledaže by prokázal, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohl poznat. Prokáže-li žalující věřitel, že dlužníkův odporovaný právní úkon zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a že dlužník odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) učinil v úmyslu zkrátit věřitele, spočívá úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení §42a odst.2 obč. zák. nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula "pečlivost" k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o "náležitou pečlivost". Vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení §42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001 sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, který byl uveřejněn pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002).
Z hlediska odporovatelnosti právního úkonu je rovněž rozhodné to, že odporovaný úkon (objektivně) zkracuje věřitele dlužníka (a že je s tím dlužník alespoň srozuměn); případný motiv, pohnutka dlužníka pro takový úkon či to, že tímto úkonem plní nějaký jiný svůj (dříve vzniklý) závazek, přitom nejsou rozhodné. Rovněž v případě, že dlužník plní uzavřením smlouvy se třetí osobou svůj morální nebo právní závazek, může uzavřením smlouvy sledovat úmysl zkrátit své věřitele (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.9.2006 sp. zn. 30 Cdo 653/2006).
V projednávané věci je žalovaná sourozencem (sestrou) dlužnice L. K. Darovací smlouva ze dne 20.2.2012, ohledně níž soudy dospěly k závěru, že zkracuje uspokojení pohledávky žalobce a že ji dlužnice uzavřela v úmyslu zkrátit své věřitele, tedy představuje - jak vyplývá z ustanovení §116 obč. zák. - právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou. Žalovaná se za této situace mohla odpůrčí žalobě ubránit, jen kdyby prokázala, že úmysl dlužníka zkrátit darovací smlouvou jeho věřitele nemohla i při náležité pečlivosti poznat. Protože vynaložení náležité pečlivosti - jak vyplývá z výše uvedeného - předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele z jejích výsledků poznala, bylo na žalované, aby v řízení uvedla (tvrdila), jaké aktivní kroky učinila k tomu, aby se přesvědčila o případných závazcích své sestry L. K., a aby navrhla důkazy potřebné k prokázání těchto svých tvrzení. Žalovaná za řízení před soudy žádné takové okolnosti netvrdila a tedy ani neprokázala; nemůže být proto správný závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná "při uzavření darovací smlouvy nebyla schopna poznat případný úmysl své sestry, jako dlužnice žalobce, zkrátit jej jako věřitele", a že žalovaná "k tomu vynaložila pro konkrétní případ náležitou pečlivost".
Odvolací soud, který dlužnici L. K. označil za "neseriózní osobu", neboť je proti ní vedeno trestní stíhání, protože "k získání finančních prostředků uvedla v omyl desítky osob", se zabýval úrovní a intenzitou vztahů mezi žalobkyní a dlužnicí (jako sourozenci) a dovodil, že po žalované nebylo možné "důvodně požadovat, aby sama aktivně pátrala po konkrétních závazcích své sestry". Uvedené okolnosti, stejně jako motiv nebo pohnutka pro darování předmětných nemovitostí nebo pro přijetí daru, ovšem nejsou významné pro závěr, zda žalovaná mohla či nemohla poznat úmysl dlužnice L. K. zkrátit věřitele i při vynaložení náležité pečlivosti.
Vynaložení náležité pečlivosti k poznání úmyslu zkrátit věřitele samozřejmě neznamená, že by osoba dlužníkovi blízká měla "sama aktivně pátrat po závazcích" dlužníka; po osobě dlužníkovi blízké se tu ve skutečnosti požaduje jen (a právě) to, aby poznala "pouze" dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu - objektivně vzato - v době odporovatelného právního úkonu musel být a projevovat se v chování (jednání) dlužníka. Současně je třeba vzít v úvahu, že osoba dlužníkovi blízká nemůže (nemusí) poznat úmysl dlužníka cum animo fraudandi přímo, ale jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah dlužníka k jeho právnímu úkonu projevuje navenek, tedy pouze z takových okolností, z nichž lze dovodit, zda dlužník vskutku při svém právním úkonu sledoval zkrácení věřitele v přímém nebo nepřímém úmyslu. Požaduje-li se po osobě dlužníku blízké, aby - má-li se úspěšně ubránit odpůrčí žalobě - tvrdila a prokázala, že dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivost nemohla poznat, z hlediska dokazování to znamená, že osoba blízká může tvrdit (a prokazovat) jen to, že nevěděla a ani nemohla vědět o okolnostech, z nichž bylo zjištěno, že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit své věřitele, přestože v tomto směru vyvinula náležitou pečlivost.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v souladu se zákonem. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst.1 o.s.ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí v plném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky rovněž toto rozhodnutí (s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby o určení vlastnictví, který nebyl napaden odvoláním a samostatně nabyl právní moci) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Kolíně) k dalšímu řízení (§243e odst.2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst.1 a §243g odst.1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. srpna 2014
JUDr. Ljubomír Drápal
předseda senátu