ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1032.2014.1
sp. zn. 22 Cdo 1032/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Z. M., proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Jaroslavem Kopeckým, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, 28. října 2663/150, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 C 167/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 8 Co 411/2013-700, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 8 Co 411/2013-700, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 16 C 167/2004-423, rozhodl o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků a výroky pod body VII. a VIII. o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení částky 212.116,- Kč z důvodu bezdůvodného obohacení, a to tak, že výrokem pod bodem VII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému částku 8.000,- Kč s příslušenstvím a výrokem pod bodem VIII. zamítl vzájemnou žalobu co do částky 204.116,- Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně rozhodoval kromě vypořádání společného jmění manželů, které zaniklo 14. 1. 2004, i o vzájemném návrhu žalovaného směřujícím proti žalobkyni na vydání bezdůvodného obohacení ve výši částky, kterou jí žalovaný zaplatil jako výživné manželky na základě nepravomocného předběžně vykonatelného rozsudku, přičemž žaloba na stanovení výživného manželky byla nakonec zamítnuta.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 14. 1. 2004. Žalovaný zaplatil žalobkyni sám na výživné manželky platbami uskutečněnými v roce 1999 celkem částku 29.140,-Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. března 2001, č. j. 31 C 120/99-100, ve znění opravných usnesení, který se stal předběžně vykonatelným 23. 6. 2001, byl žalovaný zavázán platit žalobkyni na výživné manželky počínaje 4. 3. 1999 částku 4.000,- Kč měsíčně. Srážkami ze mzdy v rámci výkonu rozhodnutí zaplatil na výživné žalobkyně v období od srpna 2001 do června 2003 částku 182.976,- Kč. Žaloba o placení výživného manželky byla nakonec v celém rozsahu zamítnuta rozsudkem, který nabyl právní moci 21. 12. 2004. Žalovaný uplatnil nárok na zaplacení částky 182.976,- Kč u soudu 9. 5. 2005 a nárok na zaplacení částky 29.140,- Kč dne 15. 3. 2007. Žalobkyně vznesla námitku promlčení uplatněných nároků. Soud zvažoval zda nárok žalovaného není promlčen (§107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. - dále jen obč. zák.). Počátek běhu promlčecí doby pak posuzoval v návaznosti na jednotlivé platby srážkami ze mzdy žalovaného a dospěl k závěru, že nepromlčený je nárok pouze ve výši 8 000,- Kč s příslušenstvím, tj. za platby uskutečněné v měsících červnu a červenci 2003. V tomto rozsahu žalobě vyhověl; ve zbytku co do částky 204. 116,- Kč žalobu zamítl.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem VIII., pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 174.976,- Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 19. 5. 2005 do zaplacení, potvrdil.
Žalovaný podal odvolání pouze do zamítavé části rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze do částky 174.976,- Kč. Odvolací soud považoval za podstatné, že žalovaný nárok na vydání bezdůvodného obohacení v průběhu řízení u soudu prvního stupně uplatnil dvakrát. Nejprve se podáním doručeným soudu 9. 5. 2005 domáhal zaplacení částky 182.976,- Kč, následně 9. 2. 2007 (čl. 160) u jednání u soudu prvního stupně vzal svůj návrh zpět. Podáním doručeným soudu 15. 3. 2007 (čl. 167) od zpětvzetí odstoupil a trval na projednání svého návrhu. Vzhledem k tomu, že podle §41a odst. 4 občanského soudního řádu zpětvzetí nelze odvolat, resp. zpětvzetí žaloby lze odvolat pouze tehdy, jestliže takové odvolání dojde soudu nejpozději současně se zpětvzetím, což se v dané věci nestalo, odvolací soud považoval podání žalovaného doručené soudu 15. 3. 2007 za novou žalobu. Zaujal shodný názor se soudem prvního stupně, že nárok žalovaného se promlčel, i když z jiných důvodů, než uvádí soud prvního stupně. Odvolací soud poukázal na ustanovení §114 obč. zák., podle kterého promlčecí doba mezi manželi (nejde-li o úroky a opětující plnění) neběží. Začala běžet právní mocí rozvodu manželství, tj. dnem 14. 1. 2004, a uběhla podle §107 odst. 1 obč. zák. dne 14. 1. 2006. Podal-li žalovaný vzájemnou žalobu 15. 3. 2007, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby, a nemohl proto být se svou žalobou úspěšný. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení, kterou vznesla žalobkyně, není v rozporu s dobrými mravy. Odvolání žalovaného tak nebylo možné vyhovět.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a o. s. ř.
Žalovaný má za to, že dovolání je přípustné, neboť odvolací soud i soud prvního stupně se odchýlily při řešení otázky promlčení nároku žalovaného od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Přestože podle obsahu protokolu o jednání z 9. 2. 2007 lze snad usuzovat, že žalovaný vzal předmětný návrh zpět, z jednání účastníků i soudu vyplývá, že se o jednoznačné zpětvzetí nejednalo, neboť soud ve věci meritorně rozhodl, aniž by rozhodoval o zastavení řízení v důsledku zpětvzetí a žalobkyně na úkon žalovaného reagovala tak, že se domáhala řádného projednání věci a meritorního rozhodnutí. Promlčecí doba vzhledem k výše uvedenému tedy nezačala běžet. Tento názor zastával i dovolací soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3110/2010-561. Žalovaný namítá, že soudy obou stupňů přehlédly, že i kdyby žalovaný skutečně svou žalobu vzal zpět, tak v době od podání jeho návrhu do zpětvzetí, tj. od 9. 5. 2005 do 9. 2. 2007, promlčecí doba neběžela (§112 obč. zák.). Nárok žalobce by k okamžiku opětovného podání žaloby nebyl promlčený. Žalovaný má nadále za to, že užití námitky promlčení jeho nároku žalobkyní je v rozporu s dobrými mravy (§3 obč. zák.). Tuto námitku soudy rovněž nesprávně vyhodnotily. V souvislosti s výše uvedeným navrhuje i zrušení nákladových výroků pod body II. a III. v rozsudku odvolacího soudu. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 174.976,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částku za dobu od 19. 5. 2005 do zaplacení a zrušil výroky II. a III. o nákladech řízení a nově rozhodl tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení před nalézacími soudy i před dovolacím soudem. Pokud se dovolací soud domnívá, že nejsou splněny podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí, nechť rozsudek odvolacího soudu zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc posoudil podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“) – viz hlava II. – ustanovení přechodná a závěrečná, díl, 1 – přechodná ustanovení oddíl I. – všeobecná ustanovení, §3028 odst. 1, 2 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. Po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží (§112 obč. zák., věta první). V zahájeném řízení řádně pokračuje i ten účastník soudního řízení, který součinnost se soudem v řízení sám nevyvíjí, svými úkony však nebrání průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské republiky ze dne 25. ledna 1976, sp. zn. 4 Cz 8/76, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 32/1978, jehož závěry jsou použitelné i v současné době, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3234/2008, publikované v ASPI). "Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který se souhlasem soudu vezme žalobu zpět (soud v takovém případě řízení za splnění podmínek §96 o. s. ř. zastaví), právě tak jako ten, který nepodá návrh na pokračování přerušeného řízení (§111 odst. 3 o. s. ř.)". K tomu viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kolektiv Občanský zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, 2. vydání, díl I., s. 622 a násl.
Při rozhodování sporů je nezbytné vycházet z individuálních okolností každé projednávané věci. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a sp. zn. II. ÚS 3168/09).
Nutnost individuálního posouzení otázky, zda žalovaný, který podal vzájemnou žalobu, v řízení o ní po celou dobu, kdy probíhalo, řádně pokračoval, je dána dosavadním postupem soudů v nalézacím řízení a vyplývá z níže uvedených skutečností:
Ve vyjádření k žalobě o vypořádání SJM, které došlo soudu prvního stupně 9. 5. 2005, žalovaný uvedl, že „navrhuje započíst do SJM částku 182 976 Kč“, a to z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný zaplatil žalobkyni jako výživné manželky na základě předběžně vykonatelného rozsudku; žaloba na stanovení výživného manželky byla nakonec zamítnuta rozsudkem, který nabyl právní moci 21. 12. 2004. Toto podání považoval soud prvního stupně podle obsahu za vzájemný návrh.
Dne 24. 7. 2006 podal žalovaný, zastoupený advokátem, u soudu prvního stupně žalobu na zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení; věc byla vedena pod sp. zn. 17 C 220/2006.
Dne 9. 2. 2007 (č. l. 160), podle protokolu o jednání: „v této fázi jednání žalovaný uvádí, že v tomto řízení netrvá na tom, aby bylo rozhodováno o částce 182 976 Kč z důvodu jím vyplaceného výživného, a poukazuje na samostatné řízení pod sp. zn. 17 C 220/2006“.
Dne 5. 3. 2007 (č. l. 167) žalovaný uvedl: „Zároveň odstupuji od svého prohlášení učiněného v závěru jednání dne 9. 2. 2007 ve smyslu že netrvám v tomto řízení na tom, aby bylo rozhodováno o částce 182 976 Kč“; vysvětluje, že „toto prohlášení bylo učiněno pod vlivem nepravdivého tvrzení žalující strany“.
Při jednání dne 20. 4. 2007 (č. l. 203v.) žalovaný vysvětluje, že byl dne 9. 2. indisponován, trvá na provedení řízení; soud jej poučuje o náležitostech – o specifikaci nároku na vydání bezdůvodného obohacení – žalovaný poukazuje na to, že věc specifikoval v řízení pod sp. zn. 17 C 220/2006 a zástupkyně žalobkyně žádá lhůtu 30 dnů, aby se mohla s tímto spisem seznámit a podat vyjádření.
Okresní soud v Ostravě pak usnesením ze dne 21. 5. 2007, sp. zn. 17 C 472/2007, zastavil řízení o vydání bezdůvodného obohacení 182. 976,- Kč s tím, že jde o překážku litispendence – o stejné věci probíhá řízení pod sp. zn. 16 C 167/2004. V usnesení se uvádí, že řízení pod sp. zn. 16 C 167/2004 „bylo zahájeno dne 9. 5. 2005 podáním vzájemného návrhu žalobce“. Toto usnesení nabylo (s výjimkou nákladových výroků) právní moci 26. 6. 2007.
Dne 18. 6. 2007 (č. l. 236v.) zástupce žalobkyně upozorňuje soud na to, že ohledně bezdůvodného obohacení probíhá řízení ve věci sp. zn. 17 C 220/2006, které dosud nebylo pravomocně skončeno; vznáší námitku promlčení, které má běžet od jednotlivých plateb; poukazuje též na subjektivní promlčecí lhůtu.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. března 2009, č. j. 16 C 167/2004-423, o žalobě na zaplacení částky 212.116,- Kč z důvodu bezdůvodného obohacení věcně rozhodl; větší část nároku považoval za promlčenou, neboť promlčecí lhůta běžela samostatně od každé jednotlivé srážky ze mzdy žalovaného ve prospěch žalobkyně. O zpětvzetí návrhu či o nové žalobě podané po zpětvzení se rozsudek nezmiňuje.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 42 Co 388/2009-467, rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se bezdůvodného obohacení potvrdil; dospěl k závěru, že soud prvního stupně řízení zatížil procesní vadou, když nerozhodl o zpětvzetí vzájemné žaloby. Nejednalo se však o takovou vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně shledal nárok žalovaného promlčeným, a proto žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně v této části shledal věcně správným a potvrdil jej (byť k posouzení promlčení měl výhrady).
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 3110/2010, uvedené rozsudky v části týkající se bezdůvodného obohacení zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Mimo jiné uvedl: „V dané věci však soud na základě projevu účastníka řízení, který bylo (podle obsahu protokolu) možno vyložit jako návrh na zpětvzetí žaloby, nezastavil, pokračoval v něm a o věci meritorně rozhodl. Žalovaný, který pak při následujícím jednání uvedl, že na projednání vzájemné žaloby trvá, tedy nebránil průběhu řízení a jeho skončení rozhodnutím soudu ve věci a nelze dovodit, že by v řízení řádně nepokračoval. Jestliže odvolací soud přesto považoval jeho nárok za promlčený proto, že v řízení řádně nepokračoval, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.“.
Na uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu reagoval soud prvního stupně tak, že usnesením ze dne 23. března 2012, č. j. 16 C 167/2004-624, řízení o vydání bezdůvodného obohacení zastavil pro zpětvzetí žaloby, ke kterému mělo dojít 9. 2. 2007; toto rozhodnutí odvolací soud usnesením ze dne 22. června 2012, č. j. 8 Co 433/2012-639, potvrdil. Poté oba soudy opětovně zamítly žalobu na vydání bezdůvodného obohacení s tím, že žalovaný tím, že vzal vzájemný návrh zpět a řízení muselo být zastaveno, nepokračoval řádně v řízení; tím došlo k promlčení nároku. Jeho vyjádření z 5. 3. 2007 (č. l. 167) kdy žalobce uvedl: „Zároveň odstupuji od svého prohlášení učiněného v závěru jednání dne 9. 2. 2007 ve smyslu že netrvám v tomto řízení na tom, aby bylo rozhodováno o částce 182 976 Kč“, soudy považovaly za novou žalobu, ta však byla podána až po uplynutí promlčecí doby.
Dovolací soud je vázán pravomocným usnesením o zastavení řízení (byť to, které řízení vlastně bylo zastaveno, nevyplývá z výroku uvedených usnesení, jen z jejich odůvodnění), nicméně nesdílí názor, že žalovaný v řízení řádně nepokračoval, a tudíž je jeho nárok promlčen.
Dovolací soud v první řadě konstatuje, že soudy při posuzování podání a procesních úkonů žalovaného nepostupovaly tak, jak jim ukládá zejména §43 a §79 o. s. ř. a tím ovlivnily jeho procesní postup. Již vyjádření k žalobě z 9. 5. 2005 nemělo řádné náležitosti žaloby, šlo spíše o úkon žalovaného (nezastoupeného advokátem) směřující k započtení proti pohledávkám žalobkyně plynoucím ze SJM. Soud prvního stupně však v rozporu s §5 a §43 žalovaného nepoučil a nevyjasnil, co podáním sleduje, a ani neodstraňoval případné vady žaloby. Tomu, že sám žalobce si neuvědomil, že by mělo jít o vzájemný návrh, přitom nasvědčuje skutečnost, že 24. 7. 2006 v zastoupení advokátem uplatnil stejný nárok samostatnou žalobou v jiném řízení.
V protokolu o jednání dne 9. 2. 2007 se konstatuje: „V této fázi jednání žalovaný uvádí, že v tomto řízení netrvá na tom, aby bylo rozhodováno o částce 182 976 Kč z důvodu jím vyplaceného výživného, a poukazuje na samostatné řízení pod sp. zn. 17 C 220/2006“. Ani v tomto případě soud nevyjasnil, co žalovaný tímto vyjádřením sleduje. „Zpětvzetím návrhu se rozumí procesní úkon navrhovatele (žalobce), z jehož obsahu jednoznačně vyplývá (projev vůle v tomto směru nesmí vzbuzovat pochybnosti o svém obsahu a smyslu), že na projednání svého návrhu zcela, popřípadě v přesně určené části, nemá zájem, a že je srozuměn s tím, že o jeho návrhu nebude v tomto rozsahu soudem meritorně rozhodnuto. Není-li tento procesní úkon navrhovatele (žalobce) jednoznačný a neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu jeho vůle se nepodařilo odstranit (§43) nebo podmiňuje-li navrhovatel (žalobce) zpětvzetí návrhu a na stanovené podmínce trvá (např. bere návrh zpět za podmínky, že žalovanému nebude přiznána náhrada nákladů řízení), nemůže takový úkon vyvolat zamýšlené účinky a soud k němu nepřihlíží“ ( Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, díl I. s. 628). Vzhledem k poznámce, že žalovaný „poukazuje na samostatné řízení pod sp. zn. 17 C 220/2006“ je pravděpodobné, že chtěl sdělit, že o tomto nároku je vedeno samostatné řízení. Toto jiné řízení však okresní soud zastavil s odkazem na to, že je vedeno o stejné věci řízení právě ve věci sp. zn. 16 C 167/2004; ostatně soud v řízení ve věci sp. zn. 16 C 167/2004 pokračoval, nevyzval žalobkyni, aby se ke zpětvzetí vyjádřila, ta naopak při jednání 20. 4. 2007 namítala jen nedostatečnou specifikaci nároku na vydání bezdůvodného obohacení, zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nenavrhovala. Soud prvního stupně ostatně ohledně této specifikace poskytoval žalovanému poučení o náležitostech „daného typu nároku“ (po údajném zpětvzetí žaloby). Řízení o vzájemném návrhu však nezastavil, a proto také žalovaný neměl důvod bránit se proti zastavení řízení ve věci sp. zn. 17 C 220/2006 pro překážku litispendence. Kdyby pak soud prvního stupně považoval podání žalovaného z 5. 3. 2007 (č. l. 167) ve kterém uvedl: „Zároveň odstupuji od svého prohlášení učiněného v závěru jednání dne 9. 2. 2007 ve smyslu že netrvám v tomto řízení na tom, aby bylo rozhodováno o částce 182. 976,- Kč“, za novou žalobu, nepochybně by odstraňoval vady této zcela neurčité „žaloby“, a rozhodoval by i o poplatkové povinnosti a také by se o ní zmínil v rozsudku. To však neučinil a z jeho rozhodnutí se podává, že rozhodoval o vzájemné žalobě z 9. 5. 2005; konstrukci o podání další žaloby z 5. 3. 2007 vnesl do řízení až odvolací soud.
Je tedy zřejmé, že postupem soudu prvního stupně v řízeních vedených pod sp. zn. 17 C 220/2006 a sp. zn. 16 C 167/2004, konkrétně nedostatečnou koordinací při zastavení řízení pro překážku litispendence, přičemž tuto překážku měla založit věc, ve které měla být údajně vzata žaloba zpět, ačkoliv soud o této žalobě pokračoval v řízení, byla porušena práva žalovaného na spravedlivý proces a na soudní ochranu (č. l. 6 Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Naopak žalovanému nelze vytýkat, že v řízení od počátku řádně nepokračoval; jeho postup byl logickou reakcí na postup a rozhodování soudů. Proto navzdory tomu, že soudy nakonec po pěti letech od údajného zpětvzetí řízení zastavily a pokračovaly v řízení o údajné žalobě z 5. 3. 2007, vyslovuje dovolací soud pro další řízení závazný právní názor, že z hlediska promlčení zůstaly účinky původní žaloby zachovány.
Nelze však přisvědčit dovolateli v tom, že by běh promlčecí lhůty po zpětvzetí žaloby jen navázal na lhůtu, která uplynula do jejího podání, a že by se doba, po kterou řízení probíhalo, do běhu promlčecí lhůty nepočítala. Je-li žaloba vzata zpět, je na věc třeba pohlížet z hlediska promlčení tak, jako by řízení vůbec nebylo zahájeno a tudíž ani nedošlo ke stavení promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. (viz Lavický, P. Občanský zákoník I. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 2270; Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha: Linde Praha, 2008, s. 444).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 3 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu