ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.1557.2013.1
sp. zn. 22 Cdo 1557/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně Ing. A. D., zastoupené JUDr. Miroslavou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Jiráskova 7, proti žalovanému Ing. A. D., zastoupenému JUDr. Tomášem Čejnou, advokátem se sídlem v Přerově, Dr. Skaláka 10, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 553/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 Co 384/2012-254, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 Co 384/2012-254, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 7 C 553/2009-226, výrokem pod bodem I. přikázal ze zaniklého společného jmění účastníků do výlučného vlastnictví žalovaného dům na parc. č. st. 101 a garáž bez č. p./ č. e. na parc. č. st. 102, v k. ú. P. v ceně 3.565.000,- Kč, dále movité věci blíže popsané v rozsudku v celkové ceně 50.000,- Kč a finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 470.729,93 Kč. Výrokem pod bodem II. soud přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně bytovou jednotku č. 142/4 v domě postaveném na cizích pozemcích prarc. č. 510/4 a 510/5, a podíl na společných částech domu v k. ú. Ž. v ceně 570.000,- Kč, osobní automobil Renault Megane v ceně 40.000,- Kč, počítačovou sestavu v ceně 10.000,- Kč a finanční prostředky na účtu u České spořitelny, a. s., ve výši 226.510,17 Kč. Výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílu částku 1.736.548,- Kč do 2 měsíců od právní moci rozsudku. Výroky pod body IV. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Dům postavený na parc. č. st. 101 a garáž bez č. p./ č. e. na pozemku parc. č. st. 102 v k. ú. P. náležely do společného jmění manželů, stavební pozemky jsou ve výlučném vlastnictví žalovaného. Při stanovení obecné ceny uvedených nemovitostí soud vyšel ze znaleckého posudku znalce Ing. Hose (čl. 121) a z jeho výpovědi (čl. 201 a -202); znalec stanovil cenu obvyklou s ohledem na skutečnost, že dům s garáží stojí na cizích pozemcích částkou 2.800.000,- Kč a cenu administrativní, kterou by bylo možno považovat i za cenu obecnou, stanovenou za hypotetického předpokladu, že dům a garáž jsou postavené na vlastních pozemcích, částkou 3.565.060,- Kč (v ceně není započítaná cena pozemků).
Dům s garáží soud přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného. Obvyklou cenu domu s garáží stanovil ve výši 3.565.000,- Kč. K obvyklé ceně uvedl, že nelze vyjít z ceny 2.800.000,- Kč, kterou znalec zohlednil, že stavby se nacházejí na cizích pozemcích, a tedy jejich tržní cena je výrazně nižší. Za situace, že stavby byly přikázány žalovanému, který je vlastníkem pozemků, jejich hodnota stoupla o více než 700.000,- Kč v důsledku toho, že se dům s garáží stává součástí komplexu nemovitostí. Žalovanému by se tak dostalo podstatného majetkového prospěchu jen proto, že je vlastníkem pozemků. Tím by se obohatil na úkor žalobkyně, a takové stanovení ceny by dle soudu bylo možné považovat za nemravné. Z této ceny také soud vycházel mimo jiné při výpočtu výše vypořádacího podílu, který uložil žalovanému zaplatit žalobkyni.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 Co 384/2012-254, rozsudek soudu prvního stupně vyjma výroků V. a VI. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně Ve vztahu k nemovitostem v k. ú. P. (k domu a garáži) a k jejich ocenění se ztotožnil se závary soudu prvního stupně. Dovodil, že určení ceny se v tomto konkrétním případě jeví jako spravedlivé ve vztahu k oběma účastníkům řízení. Při vypořádání společného jmění manželů nejde o převod staveb cizím osobám, ale o vyjádření vyrovnání manželů, kteří investovali do stavby, a ta má tržní hodnotu, o níž je třeba rozhodnout tak, aby byl stanoven rovný podíl rozvedených manželů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud posoudil právní otázku významnou pro tuto věc jinak, než je řešena v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Touto otázkou je, zda při určení obvyklé ceny domu, který je vypořádáván v tomto řízení, a z ní vycházející výše vypořádacího podílu, je třeba vycházet ze samotné ceny domu, která nezohledňuje odlišný vlastnický režim k pozemku a ke stavbě, nebo je třeba zohlednit, že se dům nachází na pozemku subjektu, který není totožný s vlastníkem domu. Žalovaný má za to, že odvolací soud opomenul rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, který se zabývá obdobným případem. Ten odkazuje na závěry uvedené v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, které považoval za použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů. V rozsudku sp. zn. 22 Cdo 3924/2007 soud vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, která odpovídá majetkové újmě způsobené v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít v úvahu všechny významné skutečnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou tržní. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Přípustnost dovolání je dána tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Závěr, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přitom Nejvyšší soud přijal s vědomím faktu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušil ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. až uplynutím 31. prosince 2012, a s přihlédnutím k tomu, že v době podání dovolání měl dovolatel právo legitimně očekávat, že splnění podmínek formulovaných ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. povede k věcnému přezkumu jím podaného dovolání (k tomu srovnej též nález Ústavního soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Právním problémem, který má být řešen v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval; např. v rozsudku ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 4250/2010, publikovaném na www.nsoud.cz . Uvedl, že „Dovolatel zpochybňuje správnost postupu soudů při určení ceny domu jemu přikázaného; soudy podle něj měly přihlédnout k tomu, že dům stojí na pozemku v jeho výlučném vlastnictví. Vytýká jim nesprávný postup, jestliže k okolnosti, že dům stojí na pozemku žalovaného, nepřihlédly s argumentem, že pokud po vypořádání bude vlastníkem domu i pozemku žalovaný, je třeba při vypořádání společného jmění manželů vycházet z ceny domu, která není dotčena okolností, že v době vypořádání se dům nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví dovolatele.“
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. července 2008, sp. zn. 22 Cdo 3924/2007, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 6296, vyložil, že má-li být účastníku vylučovanému ze spoluvlastnictví poskytnuta přiměřená náhrada, odpovídající majetkové újmě, která mu nastane v důsledku zániku podílového spoluvlastnictví, je třeba vzít do úvahy všechny významné okolnosti, které mají vliv na stanovení obvyklé ceny věci, která je i cenou ‚tržní‘. V řízení o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví k domu, stojícím na pozemku, jehož výlučným vlastníkem je jen jeden ze spoluvlastníků, musí soud k uvedené skutečnosti snižující celkovou cenu domu přihlédnout a zohlednit ji při stanovení výše náhrady za vyloučení ze spoluvlastnictví.
Vždy musí jít o to, aby náhrada opravdu nahradila to, o co vylučovaný přichází, je-li výchozím principem přiměřenost náhrady (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 2903/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 10 331).
Ustanovení občanského zákoníku upravující společné jmění manželů jsou ustanoveními upravujícími spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2004, sp. zn. 22 Cdo 700/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 2906). Za trvání společného jmění podíly manželů na společné věci neexistují (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2002, sp. zn. 20 Cdo 211/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 1578).
Uvedené závěry jsou použitelné i pro vypořádání společného jmění manželů potud, že jestliže se na pozemku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů nachází stavba ve společném jmění manželů (bezpodílovém spoluvlastnictví), je obecná cena takové stavby dotčena skutečností, že se nachází na pozemku, jenž nesdílí vlastnický režim stavby, a tato okolnost může ovlivňovat obecnou (tržní) cenu, a to zejména při úvaze o prodeji třetí osobě, která by byla zcela odlišná od vlastníka pozemku.
Jestliže je stavba přikázána do výučného vlastnictví žalovaného, jde o situaci, kdy je ze spoluvlastnického režimu vylučována žalobkyně, tj. dosavadní spoluvlastnice stavby nacházející se na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Je proto namístě, aby obecná cena stavba v takovém případě reflektovala skutečnost, že se nachází na pozemku ve výlučném vlastnictví žalovaného. Majetková újma, způsobená žalobkyni, je tak nižší, než by byla v případě, že by šlo o dům na pozemku, ke kterému by měla (spolu)vlastnické právo.
Vycházely-li nalézací soudy z jiného právního názoru, spočívají jejich rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem“.
Protože v prakticky totožné věci postupoval odvolací soud jinak, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně zvažoval dovolací soud zrušení i i tohoto rozhodnutí (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.); protože však jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí v odvolacím řízení (§220 odst. 1 o. s. ř.), v zájmu hospodárnosti řízení zrušil pouze rozsudek odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. dubna 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu