ECLI:CZ:NS:2014:22.CDO.3400.2012.1
sp. zn. 22 Cdo 3400/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně A. K., P., zastoupené JUDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti žalovaným: 1) V. K., J. a 2) M. T., P., zastoupených JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 6, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 362/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2012, č. j. 54 Co 133/2012-160, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované jsou povinny společně a nerozdílně nahradit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení 3.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Oldřicha Choděry.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 21C 362/2008-120, určil, „že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. 155/3, odděleného z parcely č. 155 geometrickým plánem č. 1047-73/2008, zpracovaným Ing. Jiřím Hurábem, v obci P., katastrálním území Ř., vedené u Katastrálního úřadu pro hlavní město Praha, Katastrální pracoviště Praha, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku“ (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 23. května 2012, č. j. 54 Co 133/2012-160, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalované dovolání, jehož přípustnost spatřují v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jako důvod uvádějí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Žalobkyně navrhuje odmítnutí dovolání. Má za to, že odvolací soud posoudil otázku vydržení a dobré víry v souladu s platnou judikaturou, tedy že věc po právní stránce posoudil správně.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně pro stručnost odkazuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II bod 7 a Čl. VII. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. by v dané věci přicházela do úvahy pouze v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu však takovým rozhodnutím není.
I když dovolatelky tvrdí, že uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti podle obsahu dovolání zpochybňují zejména skutková zjištění a podávají svou verzi skutkového stavu. K těmto námitkám však přihlédnout nelze. Tyto námitky ústí ve zpochybnění závěru, že žalobkyně byla v dobré víře, že jí patří pozemek pod celou nemovitostí.
Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1068 (dále jen „Soubor“)].
V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2010, sp. zn. 22 Cdo 2595/2008, publikované v Souboru pod č. C 8610).
Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří anebo že je subjektem práva, jehož obsah vykonává (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1176).
Nalézací soudy se věcí z pohledu výše uvedených závěrů zabývaly, posoudily všechny zjištěné individuální okolnosti a jejich závěry dovolací soud nepovažuje za zjevně nepřiměřené. Vyšly přitom ze zjištění, že žalobkyně držela sporný pozemek v dobré víře, že jí patří, neboť jeho držby se chopila společně s dalšími nemovitostmi na základě kupní smlouvy sepsané formou notářského zápisu dne 16. dubna 1985, a držela jej v domnění, že jde o její výlučné vlastnictví až do roku 2008, kdy se v souvislosti se zaměřením svých nemovitostí dozvěděla, že dům stojí částečně i na pozemku parc. č. 155 ve vlastnictví žalovaných.
Jestliže na základě uvedených skutečností dospěly soudy k závěru, že žalobkyně byla oprávněnou držitelkou, neboť vzhledem ke všem skutečnostem byla v dobré víře, že jí vlastnické právo k předmětnému pozemku náleží, nelze jejich úvahám vytknout zjevnou nepřiměřenost a dovolací soud jejich závěry považuje za správné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolání žalovaných bylo odmítnuto a žalobkyně má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které jí vznikly. Představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení za dva úkony – převzetí věci v dovolacím řízení a sepis vyjádření k dovolání. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Náhrada nákladů řízení je dána odměnou ve výši 3.000,- Kč stanovenou podle §6, §9 odst. 1, §7 bod 3 a §11 odst. 1 písm. a) a k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhl. č. 399/2010 Sb., neboť úkony byly učiněny před 1. 1. 2013 (srov. Čl. II a Čl. III vyhl. č. 486/2012 Sb.), a paušální náhradou hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 3.600,- Kč. Lhůta a místo plnění vyplývají z §160 odst. 1, §149 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nebude-li ve stanovené lhůtě splněna povinnost usnesením uložená, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. března 2014
JUDr. Jiří S p á č i l, CSc.
předseda senátu