ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.757.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 757/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany , Praha 6, Tychonova 1, proti žalované MARHOLD a.s. , se sídlem Pardubice - Zelené Předměstí, Jiráskova 169, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 15050050, zastoupené JUDr. Dušanem Divišem, advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49, s adresou pro doručování na pobočku v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737, o zaplacení 2 369 710 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 5 C 224/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. října 2012, č.j. 23 Co 367/2012-397, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 21 877 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Dušana Diviše, advokáta se sídlem Praha 1, Štěpánská 633/49, s adresou pro doručování na pobočku v Hradci Králové, Ulrichovo nám. 737.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 369 710 Kč z její celkové výše 6 909 994,90 Kč vypočítané za 347 dnů (od 22. 11. 2005 do 3. 11. 2006) prodlení ve sjednané výši 1 % ze sjednané ceny (2 369 710 Kč) za každý den prodlení s nedokončením prací řádně a včas. Žalovaná přes výzvu smluvní pokutu nezaplatila s odůvodněním, že žalobkyně v předávacím protokolu ze dne 21. 11. 2005 potvrdila, že přebírá dílo bez vad a nedodělků.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 25. dubna 2012, č. j. 5 C 224/2007-364, výrokem I. zamítl žalobu co do částky 2 195 817 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 3. 12. 2006 do zaplacení, výrokem II. žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 173 893 Kč s úrokem z prodlení v tomto výroku specifikovaným a výrokem III. až V. uložil žalované zaplatit ve výrocích konkretizované náklady řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastnice si ve smlouvě ze dne 21. 10. 2005, kterou zhodnotil jako nepojmenovanou smlouvu ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku, ve znění k datu 21. 10. 2005 (dále jen „obch. zák.“), sjednaly smluvní pokutu za nedodržení povinnosti dokončit sjednané práce (demolici objektů a základového zdiva a uvedení pozemku do původního stavu) ve sjednaném termínu do 21. 11. 2005. Výše smluvní pokuty byla sjednána ve výši 1 % z ceny celkového plnění za každý započatý den prodlení. Žalobkyně dne 21. 11. 2005 provedené dílo převzala s tím, že práce byly provedeny v souladu se smlouvou. Písemností ze dne 26. 7. 2006 ale následně žalobkyně reklamovala skryté vady, neboť dne 18. 7. 2006 zjistila, že nebyly zcela odstraněny základy stavby, jak vyplynulo ze znaleckého posudku. Žalovaná reklamaci uznala a dne 2. 11. 2006 dokončila sjednaný rozsah prací.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla ve smlouvě sjednána určitě a srozumitelně a není nepřiměřeně vysoká, kdy její sjednaná sazba není v rozporu s konstantní judikaturou. Neshledal proto důvody pro moderaci smluvní pokuty podle §301 obch. zák. Výši smluvní pokuty ve výši ceny zakázky, požadovanou žalobkyní, ale považoval za smluvní pokutu, jejíž výše je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obch. zák., neboť takovou výši požadoval za přemrštěnou. Vyšel ze znaleckého posudku, v němž znalec ohodnotil žalovanou neprovedené práce obvyklou cenou, která by činila 52 416,42 Kč, a dále z obvyklé ceny nájemného za pozemek, po dobu, kdy žalobkyně nemohla předmětný pozemek řádně užívat, a dále zhodnotil škodu, jež by žalobkyni mohla vzniknout za sankční odvod a penále za nedodržení rozpočtové kázně, což ohodnotil částkou 173 893 Kč. Soud prvního stupně proto tuto částku společně s úroky z prodlení žalobkyni přiznal a ve zbytku co do částky 2 195 817 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 23 Co 367/2012-397, výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. a v části výroku II. pokud jím bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč s určeným příslušenstvím; výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku II., jíž bylo vyhověno žalobě co do částky 73 893 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to tak, že žalobu v této části zamítl; výrokem III. až V. rozhodl o náhradě nákladů před oběma soudy.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že v nepojmenované smlouvě si účastnice sjednaly smluvní pokutu, která byla ve smyslu §544 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) sjednaná písemně, určitě a srozumitelně, není nepřiměřeně vysoká, a proto nelze přistoupit k její moderaci podle §301 obch. zák. Shodl se se soudem prvního stupně i v závěru, že zaplacení smluvní pokuty v požadované výši odporuje s ohledem na zjištěné okolnosti zásadám poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák., a že žalobkyni lze částečně odepřít výkon práva na zaplacení smluvní pokuty, neboť je vymáhána způsobem, který je vůči žalované zneužívající. Odvolací soud se ale neztotožnil s úvahou soudu prvního stupně ohledně rozsahu, v jakém je na místě žalobkyni právo na zaplacení smluvní pokuty odepřít. Za souladný s pravidly poctivého obchodního styku podle §265 obch. zák. považoval odvolací soud požadavek žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 000 Kč, představující dvojnásobek hodnoty opožděně provedených prací. Dospěl k závěru, že požadovaná výše smluvní pokuty je v hrubém nepoměru s hodnotou provedených prací a smluvní pokuta je vymáhána způsobem vůči žalované zneužívajícím, jak správně dovodil soud prvního stupně. Odvolací soud při svém rozhodnutí vzal též v úvahu, že žalobkyni nevznikla neprovedením prací žádná škoda za sankční odvod pro porušení rozpočtové kázně, a že žalobkyně nebyla ve využívání pozemku, na němž byla provedena demolice a byl zatravněn, nijak omezena neodstraněním základů demolované stavby. Podle odvolacího soudu nelze uvažovat o nájmu pozemku, jak dovodil soud prvního stupně, když žalobkyně neměla reálnou možnost pozemek pronajmout, nachází-li se v uzavřeném vojenském prostoru. Odvolací soud vzal i v úvahu, že žalovaná po vytknutí zjištěné vady na své náklady v přiměřené době tyto vady odstranila. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovující části co do částky 173 893 Kč s příslušenstvím tak, že žalobě vyhověl jen co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve zbytku, tj. co do částky 73 893 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“). Domnívá se, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud posoudil otázku souladu žalobkyní uplatněného nároku na smluvní pokutu se zásadami obchodního styku v rozporu s hmotným právem a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“). Rozebírá jednotlivá konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která aplikuje na daný případ. Na rozdíl od odvolacího soudu se domnívá, že sjednaná smluvní pokuta neodporuje poctivému obchodnímu styku a respektuje všechny funkce smluvní pokuty. Má rovněž za to, že řízení trpí vadou, která mohla mít a měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Rozsudek odvolacího soudu považuje totiž za nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud dostatečně nevysvětlil, proč přiznal žalobkyni na smluvní pokutě právě částku 100 000 Kč. Odvolací soud přitom dovodil, že v rozporu s poctivým obchodním stykem není přiznání smluvní pokuty ve výši dvojnásobku hodnoty opožděně provedených prací, což však představuje s ohledem na závěr znalce, který ohodnotil opožděně provedené práce na 52 419,42 Kč, částku 104 838,84 Kč.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo shledáno nepřípustným a jako nedůvodné odmítnuto. Zdůraznila, že dovolatelka pouze opakuje své námitky, s kterými se soudy již vypořádaly, a nesouhlasí s názorem žalobkyně, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu s konstantní judikaturou. Odvolací soud podle jejího názoru správně přihlédl ke zjištěným okolnostem, zejména ke skutečnosti, že nebyl proveden jen zlomek plnění v rozsahu celé zakázky, že tato vada, kterou žalovaná v přiměřené lhůtě po reklamaci odstranila ani nebránila užívání předmětného pozemku, a že přiznání požadované smluvní pokuty ve výši ceny celé zakázky by bylo nemravné. Smluvní pokuta požadovaná žalobkyní ve výši 2 369 710 Kč neplní podle žalované v daném případě své funkce, jak správně odvolací soud dovodil.
Se zřetelem k bodu 7. článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2013, tj. před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po té, co zjistil, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena (§241 odst. 1 o. s. ř.), zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval tou částí dovolání, jíž byl napaden výrok rozsudku odvolacího soudu, kterým odvolací soud změnil část vyhovujícího výrok II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do částky 73 893 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení zamítl.
Vzhledem k tomu, že se mezi účastnicemi jedná o právní vztah upravený obchodním zákoníkem v §261 odst. 2, není dovolání v části týkající se částky 73 893 Kč přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto v obchodních věcech o peněžitém plnění nepřesahujícím 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Nejvyšší soud se dále zabýval tou částí dovolání, směřující proti části výroku I. odvolacího soudu, jíž byl potvrzen vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v části, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 100 000 Kč. Nutno konstatovat, že Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud částí výroku I. rozsudku potvrdil zčásti vyhovující výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, nenastala v tomto rozsahu co do přiznané částky 100 000 Kč rozhodnutím odvolacího soudu v poměrech žalobkyně žádná újma, jestliže žalobkyní uplatněnému nároku bylo v uvedeném rozsahu vyhověno. Z tohoto důvodu je dovolání žalobkyně v této části subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn.
Podala-li žalobkyně dovolání do všech výroků rozsudku odvolací soudu, tedy i do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, nutno konstatovat, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mají charakter usnesení. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení §237 až §239 o. s. ř. Ustanovení §237 zakládá přípustnost jen proti rozhodnutí ve věci samé a §238, §238a a §239 o. s. ř. nezakládají přípustnost dovolání proto, že rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými usneseními. Proto dovolání v rozsahu směřujícím proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, týkajícím se náhrady nákladů řízení, není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu ve znění do 31. 12 2013 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku [bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Dovolání žalobkyně směřující proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není tedy podle §236 odst. 1 o. s. ř. přípustné.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v části, jíž dovolatelka brojí proti části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, ohledně zamítnutí žaloby co do částky 2 195 817 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písmena b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími důvody.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s kritérii pro posouzení, zda-li uplatněný nárok na zaplacení smluvní pokuty představuje výkon práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jak je nastavila judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006 (veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ), podle něhož není vyloučeno posuzovat jednání smluvní strany, kterým vymáhá smluvní pokutu, za rozporné se zásadami poctivého obchodního styku. Soud však musí hodnotit toto jednání, musí prozkoumat všechny okolnosti tohoto jednání. Odepřít ochranu jednání by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu smluvní pokuty, nevycházel by z jeho smyslu, popř. by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka. Smluvní pokuta by např. byla účtována v situaci, kdy by bylo zřejmé, že závazek plněn nebude, že smluvní pokuta zde postrádá svou prevenční funkci a nelze očekávat, že bude plnit funkci kompenzační). Poukázat je možno též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010, řešící otázku, kdy smluvní pokuta přestane plnit zajišťovací charakter a kdy ujednání o smluvní pokutě je zneužíváno na úkor dlužníka a vzniká nerovnováha právního postavení účastníků, kteří sjednali smluvní pokutu, aniž by tato nerovnováha měla svoje právní a ekonomické opodstatnění. Nejvyšší soud tehdy dovodil, že za takové situace je třeba případ posuzovat i z hlediska poctivého obchodního styku.
Rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3682/2008, jak se dovolatelka nesprávně domnívá, neboť soud aplikaci ustanovení §265 obch. zák. v daném případě neodůvodňuje pouze nepřiměřeností sjednané smluvní pokuty, resp. skutečností, že byla žalovanou zajištěná povinnost splněna, nýbrž vyšel z citovaných zásad a vypořádal se s tím, že žalovaná porušila smluvní povinnost, neboť nevybourala všechny základy pozemku, kdy neprovedla práce v rozsahu 1/45 hodnoty sjednaných prací, což bylo zjištěno až pozdějším průzkumem podloží pozemku; žalovaná se tak dostala do prodlení, které mělo za následek vznik nároku na zaplacení sjednané smluvní pokuty ve výši 1 % denně z celkové ceny sjednaných prací. Za situace, kdy práce na předmětném pozemku, dotčeného prováděním prací, byly předány žalovanou žalobkyni ve sjednaném termínu a žalobkyni nic nebránilo v užívání předaných pozemků, a kdy po zjištění vytknutých skrytých vad je žalovaná po uplatněné reklamaci v přiměřené lhůtě odstranila, lze považovat právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 6 909 994,90 Kč za výkon práva, který je v rozporu s poctivým obchodním stykem.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy v části potvrzujícího výroku rozsudku týkající se částky 2 195 817 Kč ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam a není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na závěr, že dovolání není přípustné proti žádné části z napadených výroků rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 17 780 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 3 797 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 21 877 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 25. března 2014
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu