ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3340.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 3340/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a Mgr. Miloše Póla v právní věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Michalem Filipinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 396/18, proti žalovanému Z. K. , zastoupenému JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504, o 308.924,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 21 C 108/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. 25 Co 526/2011-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.906,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ivo Palkosky, advokáta se sídlem v Kladně, Kleinerova 1504.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kladně rozsudkem ze dne 20. 5. 2011, č. j. 21 C 108/2008-148, zamítl žalobu na zaplacení 308.924,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně svěřila své vozidlo za účelem opravy sedaček žalovanému, jehož syn při dopravní nehodě dne 1. 8. 1998 vozidlo poškodil. Žalovaný tuto skutečnost zatajil a provedl na vozidle neodbornou opravu, takže žalobkyně se o způsobené škodě dozvěděla až po kontrole na stanici technické kontroly v Nizozemí, kde v té době žila. V této stanici byl vůz na základě žádosti manžela žalobkyně opraven a od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2007 také garážován, neboť pro svůj technický stav nemohl být parkován na ulici. Žalobkyně, která neměla se svým manželem společný majetek, zaplatila za toto garážování svému muži celkem 308.924,- Kč, které požaduje po žalovaném z titulu náhrady škody (částka 162.460,- Kč za škodu na vozidle jí již byla pravomocně přiznána v jiném řízení). Soud dospěl k závěru, že mezi porušením právní povinnosti ze strany žalovaného a tvrzenou škodou ve formě uhrazeného parkovného není vztah příčinné souvislosti, a odpovědnost žalovaného podle §420 obč. zák. proto není dána. Přímým důsledkem jednání žalovaného bylo poškození vozidla a až tento důsledek se stal příčinou vzniku tvrzené škody, nejde tudíž o příčinu přímou. Majetková újma žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti se skutečností, jež je sama následkem jednání žalovaného.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č. j. 25 Co 526/2011-177, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně sice na věc nesprávně aplikoval ustanovení §420 obč. zák., ačkoli jde o případ zvláštní objektivní odpovědnosti za škodu podle §421 obč. zák., věcně však rozhodl správně. Škůdcem ve smyslu §420 obč. zák. byl syn žalovaného, který vozidlo neoprávněně použil; žalovaný odpovídá ve smyslu §421 obč. zák. pouze za poškození vozidla, které od žalobkyně převzal, nikoliv za další škodu, jež jí vznikla. Příčinná souvislost mezi náklady na parkovné za osm let a objektivní odpovědností žalovaného podle §421 obč. zák. proto není dána.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež zdůvodňuje nesprávným právním posouzením věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Vytýká odvolacímu soudu, že se omezil pouze na konstatování neexistence příčinné souvislosti, aniž zkoumal odpovědnost žalovaného podle ustanovení §415 nebo §430 odst. 2 obč. zák.; pominul přitom zjištění učiněná v trestním řízení a neprovedl veškeré potřebné důkazy. Příčinná souvislost mezi vznikem škody, spočívající ve zmenšení majetku žalobkyně, a jednáním žalovaného je podle dovolatelky dána, neboť žalovaný umožnil poškození daného vozidla tím, že jej po dobu opravy řádně nezabezpečil. Svým laxním přístupem způsobil, že vozidlo neoprávněně použila a poškodila třetí osoba, a jeho jednání tak mělo za následek parkování vozidla. Žalobkyně proto navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání upozorňuje, že žalobkyně neuvádí žádné skutečnosti, pro které by napadené rozhodnutí ve věci samé mělo mít po právní stránce zásadní význam, a její dovolání by proto mělo být odmítnuto. Jestliže by dovolací soud dospěl k závěru o přípustnosti dovolání, mělo by být zamítnuto, neboť odvolací soud věc posoudil podle §421 obč. zák. správně. Námitky žalobkyně, že odvolací soud nezkoumal odpovědnost žalovaného podle §415 obč. zák., případně podle §430 odst. 2 obč. zák., jsou nepřípustnými novotami, když sama se již v řízení před soudem prvního stupně podle těchto ustanovení náhrad škody nedomáhala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. – dále též jen „o.s.ř.“).
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání nejsou podle §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o.s.ř. naplněny, zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží. Dovolací soud je vázán vymezením dovolacího důvodu (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a je oprávněn přezkoumat rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů v dovolání uplatněných.
Námitky, že věc nebyla posouzena podle §415 či 430 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), nemohou založit přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí, neboť bez ohledu na právní kvalifikaci škodné události (zde se jedná o objektivní odpovědnost poskytovatele služby podle §421 obč. zák.) odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi počínáním žalovaného a vysokými náklady na několikaleté garážování vozidla v Nizozemsku. Vzhledem k tomu, že existence příčinné souvislosti je jedním z nezbytných předpokladů odpovědnosti za škodu jak v případě obecné odpovědnosti podle §420 obč. zák., tak odpovědnosti objektivní podle §427 a násl. obč. zák., není rozhodující, podle jakého konkrétního ustanovení má být kvalifikováno jednání škůdce, s nímž poškozený spojuje vznik majetkové újmy na své straně, jestliže vztah příčinné souvislosti není dán. Otázka existence příčinné souvislosti je pak otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní, neboť v řízení se zjišťuje, zda právem kvalifikovaná okolnost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, a v tomto směru odvolací soud nepochybil. Správnost závěru o nedostatku příčinné souvislosti dovolatelka zpochybňuje kritikou správnosti a úplnosti skutkových zjištění, a její námitky tak nesměřují proti právnímu posouzení odpovědnosti za škodu, ale proti zjištěnému skutkovému stavu věci (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). K tomuto dovolacímu důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. však nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost je dovozována podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnout.
Protože tedy žádná z uplatněných dovolacích námitek není způsobilá založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle §218 písm. c) ve spojení s §243b odst. 5 větou první o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9.540,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobkyně, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o.s.ř., celkem tedy 11.906,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu