ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.3783.2013.1
sp. zn. 25 Cdo 3783/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. G. , zastoupeného Mgr. Jiřím Koláčkem, advokátem se sídlem Brno, Kobližná 19, proti žalovanému JUDr. J. H. , se sídlem Brno, Kachlíkova 15, zastoupenému JUDr. Rudolfem Kupkou, advokátem se sídlem Ostopovice, Polní 14, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 54 C 13/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 2013, č.j. 44 Co 118/2012-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.549,60 Kč k rukám JUDr. Rudolfa Kupky, advokáta se sídlem Ostopovice, Polní 14.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném advokátovi domáhal zaplacení částky 58.410,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla vzniknout v důsledku vadného poskytnutí právní služby (zastoupení v občanskoprávním řízení) žalovaným, který jej neinformoval o výsledku odvolacího řízení, v důsledku čehož byl žalobce nucen zaplatit náklady exekuce a poplatky v souvislosti s vyřízením úvěrů, z nichž uhradil v exekuci vymáhanou dlužnou částku.
K odvolání žalovaného Krajský soudu v Brně rozsudkem ze dne 6. 2. 2013, č.j. 44 Co 118/2012-252, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, neuložil poplatkovou povinnost z návrhu žalovanému a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, že žalovaný byl ustanoven zástupcem žalobce v občanskoprávním řízení, v němž žalobce vystupoval v pozici žalovaného, jemuž bylo uloženo zaplatit jeho věřiteli 11.260 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení, žalobce podal odvolání, uznal nárok co do 10.000 Kč, spornou zůstala částka 1.260 Kč, den před odvolacím jednáním žalovaný upozornil žalobce, že odvolání nemá šanci na úspěch a že rozsudek bude potvrzen, žádný z nich se odvolacího jednání nemohl účastnit, rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a žalobce byl zavázán nahradit třetí osobě náklady řízení, rozsudek byl doručen 15. 8. 2005 žalovanému, který však žalobce o výsledku řízení nevyrozuměl. Na základě uvedeného rozsudku oprávněný navrhl dne 14. 12. 2006 exekuci proti žalobci, v exekuci byly postiženy bankovní účty žalobce a jeho důchod, v reakci na to žalobce uzavřel smlouvy o úvěrech, z nichž zaplatil jistinu 11.260 Kč, úroky z prodlení 20.233 Kč a náklady exekuce 23.420 Kč a 4.233 Kč. Odvolací soud dovodil, že mezi jednáním žalovaného (neoznámením výsledku řízení žalobci) a majetkovou újmou žalobce spočívající v nákladech exekuce a nákladech pořízení úvěrů není příčinná souvislost, neboť platby peněžním ústavům činil žalobce na základě smluv s nimi uzavřených a veškeré náklady, jejichž náhradu žalobce uplatňuje, vznikly proto, že neuhradil svému věřiteli vykonatelnou pohledávku, o jejíž existenci věděl, dluh z velké části uznával, v rozhodné době si zajišťoval prostředky k jeho úhradě, o termínu jednání odvolacího soudu rovněž věděl, byl žalovaným jako právním odborníkem upozorněn na pravděpodobný výsledek řízení, avšak nezajímal se o něj a ačkoli mezi skončením řízení a nařízením exekuce uplynula doba téměř dvou let, neučinil nic, aby své majetkové zájmy chránil. Odvolací soud s poukazem na judikaturu dovodil, že způsobení škody lze spatřovat především v jednání žalobce, které je v rozporu s prevenční povinností (§415 obč. zák.), a uzavřel, že pochybení žalovaného je svým významem marginální a hlavní a stěžejní příčinou vzniku následku je lhostejný a lehkomyslný přístup žalobce k ochraně vlastních majetkových zájmů, proto žalobce ve smyslu §441 obč. zák. nese tuto škodu sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá nesprávnou aplikaci ustanovení §415 obč. zák. odvolacím soudem, neboť žalobce jako klient není povinen kontrolovat práci svého právního zástupce ustanoveného mu soudem za účelem ochrany jeho zájmů v řízení. Je přesvědčen, že žalovaný byl povinen jej informovat o výsledku odvolacího řízení, a pokud jej neinformoval, mohl se žalobce domnívat, např. že jednání bylo odročeno. Uvedl, že v letech 2005-2007 měl velké zdravotní problémy a nemohl se předmětné věci věnovat, proto předpokládal, že ustanovený zástupce z řad advokátů dostatečně ochrání jeho zájmy. Má za to, že žádostí o ustanovení zástupce z řad advokátů vyvinul rozumnou opatrnost, aby předešel vzniku škody na svém majetku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby je z důvodu nesplnění náležitostí Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posuzoval splnění formálních náležitostí dovolání v souladu s ustanovením §241b odst. 3 věty druhé o. s. ř. podle dovolání podaného prostřednictvím soudem ustanoveného zástupce, o jehož ustanovení požádal žalobce v jím sepsaném dovolání, jež uvedené náležitosti postrádalo, neboť doplnění dovolání o zákonné náležitosti je v takovém případě možné až do skončení dvouměsíční lhůty počínající právní mocí usnesení, jímž bylo o žádosti o ustanovení zástupce rozhodnuto. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť dovoláním uplatněné námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, který založil své rozhodnutí na závěru, že na základě skutkových zjištění nelze dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného (soudem ustanoveného zástupce) a újmou v majetkové sféře na straně žalobce, představující náklady exekuce a náklady pořízení úvěrů. Dovolatel tudíž vytýká odvolacímu soudu nesprávnost skutkových zjištění, jelikož otázka příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalovaného a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025, nebo rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006). Výsledek řízení na vytýkané nesprávné aplikaci §415 obč. zák. není založen. Není tak naplněn dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. března 2014
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu