ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.234.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 234/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně P. Z. , zastoupené JUDr. Pavlem Kratochvílou, advokátem se sídlem Kyjov, Žižkova 791/25, proti žalovanému Š. Z. , o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 56/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2011, č. j. 19 Co 323/2010-39, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,- Kč, k rukám JUDr. Pavla Kratochvíly, advokáta se sídlem Kyjov, Žižkova 791/25, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem pro uznání ze dne 23. 8. 2010, č.j. 7 C 56/2010-18, zrušil právo společného nájmu účastníků k bytu č. A11 sestávajícímu ze 2 pokojů, kuchyně a příslušenství, v H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni a uložil žalovanému byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 23. 11. 2011, č.j. 19 Co 323/2010-39, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování; změnil ho rovněž v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný se ve stanovené lhůtě (30 dnů) nevyjádřil na výzvu soudu učiněnou podle §114b odst. 1 o.s.ř. (doručenou žalovanému do vlastních rukou dne 17. 6. 2010), v důsledku čehož nastala fikce uznání uplatněného nároku (§114b odst. 5 o.s.ř.). Konstatoval, že jelikož soud prvního stupně pominul, že nárok byl žalovaným uznán tak, jak byl vymezen v podané žalobě (v níž se žalobkyně mj. domáhala, aby vyklizovací povinnost žalovaného byla vázána toliko na zajištění náhradního ubytování), změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uložil předmětný byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně učinil návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání především vyvracela námitky žalovaného, ztotožnila se s napadeným rozhodnutím a navrhla, aby bylo jako bezdůvodné odmítnuto.
Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. listopadu 2011, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací í projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále „o.s.ř.”) - srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání v projednávané věci směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výrocích o zrušení práva společného nájmu účastníků k předmětnému bytu, o určení dalšího nájemce a o uložení povinnosti žalovanému jej vyklidit a změněn ve výroku o bytové náhradě pro žalovaného. I když ve výroku o podmíněnosti povinnosti k vyklizení zajištěním náhradního ubytování jde o rozsudek měnící, a dovolání proti němu by bylo přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., dovolatel proti tomuto měnícímu výroku evidentně nebrojí. Jeho námitky obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) zpochybňují správnost potvrzujících výroků rozsudku odvolacího soudu. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně je jeho prvním rozhodnutím ve věci). Dovolání tak může být přípustné jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (jež zůstává – i po jeho zrušení nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 21. 2. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 29/11 – použitelné pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 /srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 6. 3. 2012, sp.zn. IV. ÚS 1572/11/) jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Napadené rozhodnutí spočívá na právním názoru, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a odst. 3 o.s.ř., neboť dovolatel se na výzvu soudu prvního stupně ve stanovené třicetidenní lhůtě nevyjádřil (a ani v této lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil /§114b odst. 5 o.s.ř./), přestože mu byla uvedená výzva doručena do vlastních rukou dne 17. 6. 2010.
Podle §114b odst. 5 o.s.ř. platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří, ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen.
Ustálená soudní praxe (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. 3. 2005, sp.zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 69 v časopise Soudní judikatura 5/2005, a usnesení Nejvyššího soudu z 29. 5. 2012, sp.zn. 25 Cdo 4552/2010) dovodila, že soudem určenou lhůtu k podání písemného vyjádření ve věci, která nesmí být kratší než třicet dnů, žalovaný dodrží, jestliže před jejím uplynutím podá vyjádření u soudu nebo je odevzdá orgánu, který má povinnost je soudu doručit (například u držitele poštovní licence). Nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby je před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který mu neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Nelze ani přehlédnout, že byla-li za řízení stanovena účastníku lhůta, v níž má provést stanovený procesní úkon, a spojuje-li zákon s jeho zmeškáním právní následky, nemůže být nepochybně v rozporu s právem na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny práv a základních svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) postup soudu, kterým přijme těmto právním následkům odpovídající opatření. V případě, že za řízení nastala ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o.s.ř. fikce uznání nároku uplatněného proti žalovanému v žalobě, je v souladu s pravidly spravedlivého procesu, jestliže soud z jeho nečinnosti vyvodí zákonu odpovídající závěry, tedy jestliže ve věci rozhodne v jeho neprospěch rozsudkem pro uznání (srov. odůvodnění již citovaného rozsudku Nejvyššího soudu z 8. 3. 2005, sp.zn. 21 Cdo 1951/2004).
Pro úplnost zbývá dodat, že v usneseních z 20. 3. 2003, sp.zn. 26 Cdo 1878/2002, ze 17. 12. 2003, sp.zn. 26 Cdo 390/2003, ze 13. 10. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2136/2004, a z 1. 12. 2004, sp.zn. 26 Cdo 272/2004, pak Nejvyšší soud dovodil, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné dokazování a jsou-li splněny všechny zákonné podmínky fikce, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován (§114b odst. 5 o.s.ř.), uznává, je soud povinen rozhodnout o nároku, který je předmětem sporu, podle této zákonné fikce uznání (která je vlastně sankcí za nečinnost žalovaného). Činí tak bez ohledu na to, zda žalobní tvrzení jsou podložena důkazy, a zda dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku. Vydání rozsudku pro uznání na základě fikce uznání nároku, jenž je vymezen žalobními tvrzeními, nemůže být vyloučeno rozporem s právními předpisy kogentní povahy (§99 odst. 2 o.s.ř.).
Z posléze uvedeného pak vyplývá, že jsou nepřípadné uplatněné dovolací námitky, jimiž dovolatel odvolacímu soudu (z důvodů rozvedených v dovolání) vytýkal, že ve věci rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž by však jejich prostřednictvím brojil proti závěru odvolacího soudu, že v souzené věci byly splněny všechny zákonné podmínky fikce, že uplatněný nárok uznává (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Lze proto uzavřít, že odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil a jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o.s.ř.), jenž neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalovaného, jenž zavinil, jeho dovolání proti rozsudku odvolacího soudu muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. S ohledem na to, že Ústavní soud České republiky nálezem ze dne 17. 4. 2013, sp.zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb. (s platností a účinností k 7. 5. 2013), zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., postupoval Nejvyšší soud při určení výše nákladů dovolacího řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Tyto náklady se sestávají z odměny advokáta ve výši 1.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 4 ve spojení s §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), a z částky 378,- Kč představující 21% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nelze podat opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. března 2014
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu