ECLI:CZ:NS:2014:26.CDO.2871.2014.1
sp. zn. 26 Cdo 2871/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO 00064581, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., dr. h. c., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, proti žalované euroAWK s.r.o. , se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Konopišťská 739/16, IČO 43965717, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Staré Město, Ovocný trh 1096/8, o vyklizení nemovitostí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 122/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2014, č. j. 15 Co 314/2013-651, ve znění usnesení ze dne 18. dubna 2014, č. j. 15 Co 314/2013-661, a usnesení ze dne 15. května 2014, č. j. 15 Co 314/2013-663, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800 Kč k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., dr. h. c., advokáta se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2013, č. j. 31 C 122/2010-464, (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 21. 6. 2011 č. j. 31 C 122/2010-298, byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2011, č. j. 15 Co 530/2011-359) uložil žalované odstranit všechna velkoplošná reklamní zařízení a stavby pro reklamu identifikované prostřednictvím GPS souřadnic jejich geometrických středů ze specifikovaných pozemků žalobce a takto vyklizené pozemky předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2014, č. j. 15 Co 314/2013-651, ve znění usnesení ze dne 18. 4. 2014, č. j. 15 Co 314/2013-661, a usnesení ze dne 15. 5. 2014, č. j. 15 Co 314/2013-663, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na vyklizení pozemků „parc. č. 1512/1, obec P., k. ú. K. zapsaném na LV 954 a parc. č. 145, obec P., k. ú. S. zapsaného na LV 1696, to vše zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu,“ zamítl, a tak, že lhůtu ke splnění povinnosti stanovil na dobu 30 dnů od právní moci rozsudku, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Uzavřel, že nájemní smlouva uzavřená účastnicemi dne 1. 4. 2000 je pro neurčitost předmětu nájmu absolutně neplatná podle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák.), a to nejen z hlediska jeho vymezení v původní příloze smlouvy č. 1, ale i v jejích následných aktualizacích, a že žalovaná užívá pozemky žalobce bez právního důvodu, proto je povinna je ve smyslu §126 odst. 1 obč. zák. vyklidit. Výkon práva žalobce realizovaný žalobou na vyklizení nepovažoval za rozporný s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které však není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), neboť zčásti uplatnila dovolatelka jiný (nezpůsobilý) dovolací důvod, než který je uveden v §241a odst. 3 o. s. ř., a v posouzení rozhodných právních otázek je napadené rozhodnutí v souladu s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
V ustálené soudní praxi není pochyb o tom, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/1997, uveřejněného pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1881/2003). Proto zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy ze dne 1. dubna 2000 poukazem na to, co bylo obsahem vůle jejích účastníků a jak měla být tato vůle interpretována, napadla správnost skutkového (nikoli právního) závěru odvolacího soudu. Nepřípustný dovolací důvod představují i námitky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Při posuzování dovolacích námitek vztahujících se k hmotněprávnímu posouzení věci dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§3074 odst. 1 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Závěr odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené účastnicemi dne 1. 4. 2000 pro neurčité vymezení předmětu nájmu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2946/2012, proti nimž byly podány ústavní stížnosti, které Ústavní soud odmítl usneseními ze 4. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/2013, a z 25. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 2121/2013, a týkají se typově obdobných věcí, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2876/2014, jímž byla řešena otázka (ne)platnosti téže nájemní smlouvy. Od závěrů přijatých v těchto rozhodnutích není důvod se odchýlit. Zbývá dodat, že nejsou v rozporu ani s názory vyslovenými v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2085/2005, a z 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, jak chybně uvažovala dovolatelka, a příčinu je opustit nezavdává ani nález Ústavního soudu České republiky z 28. 2. 2013, sp. zn. III. ÚS 3900/12 (ostatně s názory tam přijatými se vypořádal již Ústavní soud České republiky v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1594/13, jímž odmítl ústavní stížnost podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3244/2012, vydanému v typově obdobném případě). Navíc v citovaném nálezu Ústavní soud dovodil, že tam posuzovaná nájemní smlouva byla uzavřena dílem písemně a dílem konkludentně, a to za situace, kdy písemný záznam smlouvy odkazoval pro účely vymezení předmětu nájmu na listinu, která nebyla vůbec vyhotovena (k tomu viz odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1333/2012). V posuzovaném případě však o takovou situaci nejde (pročež se odvolací soud nemohl od uvedeného nálezu odchýlit, natož porušit právo dovolatelky na přesvědčivé vysvětlení důvodu takové odchylky). Je tomu tak proto, že nájemní smlouva zde byla uzavřena výlučně (tj. „jako celek“) v písemné formě (nikoli tedy zčásti písemně a zčásti ústně či dokonce konkludentně).
K dovolací námitce, že výkon práva žalobce, realizovaný žalobou podanou v této věci, je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.), zbývá dodat, že soudní praxe (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněného pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) se ustálila v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Při posouzení dané věci podle §3 odst. 1 obč. zák. odvolací soud zohlednil nejen poměry na straně dovolatelky, nýbrž také okolnosti prospívající žalobci (zejména jeho zájem na ochraně vlastnického práva). Podle názoru dovolacího soudu mu nelze úspěšně vytýkat, že vzhledem k charakteru projednávaného případu přiznal rozhodující význam okolnostem na straně žalobce, neboť jeho úvaha v tomto směru není zjevně nepřiměřená.
Protože dovolání žalované proti rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení §243c odst. 1 věta první o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti, který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 2. prosince 2014
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu