ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1564.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 1564/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně J. J. , zastoupené JUDr. Milanem Kostohryzem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 11, proti žalovanému statutární městu Zlín , IČ: 002 83 924, se sídlem Zlín, náměstí Míru 12, zastoupenému JUDr. Pavlem Fišerem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Benešovo nábřeží 3954, o zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 136/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 19. prosince 2013, č. j. 60 Co 201/2013-450, 60 Co 202/2013-450, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2013, č. j. 60 Co 201/2013-467, 60 Co 202/2013-467, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. února 2013, č. j. 28 C 136/2010-398 (ve znění opravného a doplňujícího usnesení) v odvoláním napadeném výroku II v části, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 1.135.692,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), rozsudek změnil toliko v části o úroku z prodlení za dobu 1. 6. 2010 do 30. 6. 2010 (výrok II) a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok III) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
Předmětem řízení je žalobkyní uplatněné právo na peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání označených nemovitostí v jejím vlastnictví (budovy č.p. s přilehlými pozemky v obci a kat. území Z.) žalovaným v době od 1. 4. 2005 do 31. 3. 2010, jež odvolací soud kvalifikoval jako právo na vydání bezdůvodného obohacení – majetkového prospěchu, jenž vznikl žalovanému na úkor žalobkyně plněním bez právního důvodu (§451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.!). Výši peněžité náhrady za užívání nemovitostí v době od 28. 5. 2007 do 28. 5. 2010 odvodil od obvyklé hladiny nájemného za užívání srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase, zjištěné posudkem znalce. Stran náhrady za užívání nemovitostí za dobu od 1. 4. 2005 do 27. 5. 2007 shledal soud právo promlčeným, uplynutím tříleté objektivní promlčecí doby (§107 odst. 2 obč. zák.). Přitom již nepřihlížel ke skutečnostem a důkazům o počátku subjektivní promlčecí doby (o údajné vědomosti žalobkyně o skutečnostech rozhodných dle §107 odst. 1 obč. zák.), které žalovaný – v rozporu s ust. §118b odst. 1 občanského soudního řádu – uplatnil až po zákonné koncentraci řízení a jako nepřípustné novoty i v odvolacím řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jde-li o dovolatelem označené právní otázky – viz dále) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit a dovolání tudíž není přípustné (k hlediskům přípustnosti dovolání srov. §237 o. s. ř.).
K dovolatelem označené otázce výše náhrady za bezesmluvní užívání nemovitosti ve vlastnictví jiného lze z ustálené judikatury Nejvyššího soudu odkázat zejména na rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002; nebo rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005 (dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v nichž Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, že výše peněžité náhrady dle §458 odst. 1 obč. zák. musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který uživateli vznikl, a že majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného.
Zpochybňuje-li pak dovolatel závěry znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného (určení částky vynakládané obvykle v daném místě a čase na užívání obdobného předmětu nájmu), napadá správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09).
Závěry odvolacího soudu a jeho postup v řízení přitom neodporují ani dovolatelem citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 28. srpna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1793/2011; usnesení ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010), v situaci, kdy znalecký posudek, o nějž odvolací soud své závěry opírá (posudek Ing. Radoslava Žoura) je právě oním revizním znaleckým posudkem ve smyslu §127 odst. 2 o. s. ř., jímž byly odstraněny pochybnosti o správnosti dvou předchozích znaleckých posudků. I z tohoto důvodu soudy nižších stupňů – logicky – pokládaly návrhy žalovaného na další doplnění dokazování v tomto směru za nedůvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu – jde-li o určení výše náhrady – je pak v souladu i dalšími dovolatelem označenými rozhodnutími (rozsudkem ze dne 10. ledna 2011, sp. zn. 25 Cdo 263/99, a rozsudkem ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99), jestliže odvolací soud – jak se z odůvodnění jeho rozhodnutí podává – měl na zřeteli právě majetkový prospěch, jehož se dostávalo žalovanému, s přihlédnutím k tomu, jak nemovitosti skutečně užíval. Skutkovým okolnostem zjevně nepřiměřené nejsou pak ani závěry soudů nižších stupňů o absenci právního důvodu užívání a dobré víry žalovaného, jež je relevantní jen z pohledu ustanovení §458 odst. 2 obč. zák. (dále pak rovněž z §459 obč. zák.), nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení.
Aktivní legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení pak vyplývá z ustanovení §456 věty první obč. zák. (dle něhož se předmět bezdůvodného obohacení musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán) a v daném případě je určována postavením žalobkyně jako vlastnice předmětných nemovitostí, které nabyla děděním po zůstavitelce J. C. (zemř. 1996) – viz usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. listopadu 2009, č. j. 33 D 2224/2007-23. Tím je vyvráceno i tvrzení dovolatele, že žalobkyně postrádá právní důvod nabytí vlastnictví (jež lze nabýt i děděním – srov. §132 odst. 1 obč. zák.). Ostatní námitky žalované vážící se k uvedenému závěru o aktivní věcné legitimaci jsou zpochybňováním skutkových zjištění odvolacího soudu, bez označení kvalifikované právní otázky, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí.
Přitom i závěr o uplatnitelnosti námitky promlčení, zastávaný v dané věci soudy nižších stupňů, koresponduje ustálené judikatuře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněný pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod č. 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; nebo rozsudek ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010), z níž vyplývá, že námitku promlčení (která má hmotněprávní charakter, resp. důsledky) lze vnést kdykoliv v průběhu řízení až do jeho pravomocného skončení, avšak to, zda došlo k marnému uplynutí promlčecí doby, je možné posoudit toliko z hlediska tvrzení a důkazů, které byly uplatněny do okamžiku, kdy nastaly účinky zákonné koncentrace řízení (§118b, §205a, §211a o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. naplněn není.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyni, jež by na jejich náhradu jinak měla zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu