ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.1990.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 1990/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. H. , zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 602 00 Brno, Poštovská 8c, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 18 Co 251/2012, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 52 C 72/2011 (žalobkyně J. H., zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, 602 00 Brno, Poštovská 8c, a dalších účastníků řízení: 1. Statutárního města Brna , IČ 4499 2785, 600 00 Brno, Dominikánské náměstí 1, 2. Družby, stavebního bytového družstva , 656 57 Brno, Kapucínské náměstí 100/6, 3. Fakultní nemocnice Brno , Brno, Jihlavská 20, zastoupené JUDr. Hanou Krejčí, advokátkou, 600 00 Brno, Špitálka 23, 4. EON Distribuce, a. s. , 370 00 České Budějovice, Lannova 205/16, 5 . Medipo EM, s. r. o. (v likvidaci) , 625 00 Brno, Kamenice č. 3, 6. Zemědělského podniku Razová, státního podniku (v likvidaci) , IČ 1364 2090, 160 00 Praha 6, Třenovského 622/11, 7. B. S. , 8. T. K. , 9. M. A. E. K. , 10. M. P. K. , a 11. České republiky – Státního pozemkového úřadu, IČ: 01312774 , 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, o znovuprojednání věci rozhodnuté Ministerstvem zemědělství – Pozemkovým úřadem Brno dne 7. 3. 2006, pod sp. zn. 3239/92/42-RNP, RN), takto:
I. V řízení bude pokračováno na straně vedlejšího účastníka s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se zamítá .
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Žalobkyně se svou žalobou , podanou 28. 4. 2011 pod sp. zn. 52 C 73/2012 Městského soudu v Brně, domáhala vydání rozsudku, jímž by bylo rozhodnuto, že oprávněné osoby J. H., B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. jsou spoluvlastníky (J. H., B. S. a T. K., každý z jedné čtvrtiny, a M. A. E. K. a M. P. K., každý z jedné osminy), pozemků (konkrétně označených a identifikovaných) v katastrálním území B. a v katastrálním území Š.; žalobkyně se domáhala, aby tu soudním rozhodnutím bylo nahrazeno rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 3239/92/42-RNP, RN. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 52 C 72/2011-62, bylo řízení o žalobě žalobkyně zastaveno. Žalobkyni bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Fakultní nemocnici Brno na náhradu nákladů řízení 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení soudu prvního stupně. Ve vztahu mezi žalobkyní a dalšími účastníky řízení nebylo žádnému z nich přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Bylo také rozhodnuto, že žalobkyni bude vrácena z účtu Městského soudu v Brně část zaplaceného soudního poplatku ve výši 1.500,- Kč.
O odvolání žalobkyně proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 18 Co 251/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Městského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2012, č. j. 52 C 72/2011-62, potvrzeno . Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení bylo shledáno odvolacím soudem jako odpovídající ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
Odvolací soud poukazoval na to, že soud prvního stupně vycházel ve svém rozhodnutí ze zjištění, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 3239/92/42-RNP, RN, bylo již dříve napadeno žalobou podle ustanovení §244 a násl. občanského soudního řádu, podanou žalobci B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K.; o této žalobě bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2007, č. j. 34 C 95/2006-82, a rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 135/2008. Rozhodnuto bylo tak, že žalobkyně a B. S., T. K., M. A. E. K. a M. P. K. nejsou vlastníky jimi v žalobě uvedených pozemků, neboť jejich vydání brání překážka ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. (jejich restituční nárok byl však prokázán ); dovolání proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně bylo zamítnuto rozsudkem dovolacího soudu ze dne 7. 9. 2011 (28 Cdo 2312/2011 Nejvyššího soudu). Soud prvního stupně tedy dospěl k závěru, že nynější žaloba žalobkyně J. H. se týká téhož nároku, když touto žalobou je napadeno stejné rozhodnutí pozemkového úřadu a žalobkyně se domáhá vydání týchž pozemků, přičemž bylo-li v právní věci sp. zn. 34 C 95/2006 Městského soudu v Brně řízení již skončeno, vytvořila se tak překážka věci rozhodnuté, která je neodstranitelným nedostatkem podmínek řízení o žalobě žalobkyně, podané pod sp. zn. 52 C 72/2011 Městského soudu v Brně.
Odvolací soud byl shodně se soudem prvního stupně toho názoru, že v řízení podle páté části občanského soudního řádu platí ve smyslu ustanovení §545 občanského soudního řádu také překážka litispendence podle ustanovení §83 odst. 1 občanského soudního řádu, která brání tomu, aby v téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Za „tutéž věc“ je třeba považovat, dovozoval odvolací soud, „věc, v níž jde o tentýž nárok nebo stav, vymezený žalobním návrhem, o němž bylo již dříve zahájeno jiné řízení, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob, přičemž řízení se týkalo týchž osob i v případě, že v pozdějším řízení jsou jeho účastníky právní nástupci osob, které byly účastníky dříve zahájeného řízení, a to i když mají stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení. “ Odvolací soud má proto za to, že „pokud v dříve zahájeném řízení bylo již pravomocně rozhodnuto podle ustanovení §159 odst. 5 občanského soudního řádu, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku pro účastníky řízení a popřípadě i pro jiné osoby věc projednávaná znovu“.
Odvolací soud tedy poukazoval na to, že jak u žaloby, kterou podala žalobkyně J. H. dne 28. 4. 2011 u Městského soudu v Brně (pod sp. zn. 52 C 72/2011), tak i u žaloby, která byla dne 25. 8. 2006 podána u Městského soudu v Brně žalobci B. S., T. K. a F. K., šlo o znovuprojednání věci, o které bylo rozhodnuto rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno dne 7. 3. 2006, sp. zn. 3239/92/42-RNP, RN, a to s návrhem na vyřešení vztahu mezi osobami, které byly účastníky správního řízení, tj. osobami, které uplatnily nárok k označeným pozemkům jako osoby oprávněné místo původního vlastníka pozemků P. K. (B. S., B. S. a F. K.) a osobami povinnými podle zákona o půdě k vydání označených pozemků a Pozemkovým fondem ČR. Na tom nemění nic ani to, že již v průběhu dříve zahájeného řízení (vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 95/2006) zemřel jak jeden ze žalobců – F. K. a místo něho bylo dále jednáno s jeho dědici M. A. E. K. a M. P. K., a zemřela i zúčastněná osoba B. S. a místo ní bylo jednáno s J. H.; neměnilo to nic na tom ani to, že v právní věci sp. zn. 35 C 95/2006 Městského soudu v Brně byli B. S., T. K. a F. K. v postavení žalobců a B. S. byla osobou zúčastněnou na řízení ,zatím co v později zahájené právní věci sp. zn. 52 C 72/2011 Městského soudu v Brně je J. H. žalobcem, ale B. S., T. K. a dědici po F. K. mají postavení zúčastněných osob v řízení .
V řízení dříve zahájeném (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 95/2006) bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 13. 11. 2007, č. j. 34 C 95/2006-82, který byl v zásadě potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 18 Co 138/2008, a dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, 28 Cdo 2312/2011; věc tedy byla pravomocně skončena ve smyslu ustanovení §159a odst. 3 občanského soudního řádu s účinky závaznosti pro účastníky řízení i pro soud; odvolací soud proto na tento stav aplikoval ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu a podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavil.
Pro úplnost odvolací soud dodával, že tvrzení žalobkyně ohledně potřeby schvalování úkonů učiněných opatrovníkem B. S. ve správním řízení i v řízení soudním, vedeném u Městského soudu v Brně od sp. zn. 34 C 95/2006, a o neúčinnosti doručování rozhodnutí JUDr. Filipu Horákovi, jako zástupci B. S., nekorespondují se závěry, které lze dovodit z obsahu spisu Pozemkového úřadu Brno sp. zn. 3239/92/42-RNP,RN, B. S. uplatnila nárok podle zákona o půdě u povinných osob i u pozemkového úřadu prostřednictví advokáta JUDr. Michala Žižlavského, kterého podle plné moci datované 27. 12. 1992, zmocnila ke všem právním úkonům k uplatnění nároků na vydání nemovitostí podle zákona o půdě, jakož i k uzavírání dohod o vydání nemovitostí, zastupování při jednání s povinnými osobami, se všemi dotčenými státními orgány, k podávání návrhů, opravných prostředků apod. Teprve v průběhu řízení správního o vydání nemovitostí, na které B. S. uplatnila nárok, vydal Městský soud v Brně dne 23. 3. 1999 rozsudek, č. j. 22 Nc 911/99-34, kterým byla B. S. zbavena způsobilosti k právním úkonům, což pozemkovému úřadu v restituční věci (vedené pod sp. zn. 3239/92) sdělil dne 9. 11. 1999 JUDr. Žižlavský a současně předložil listinu o ustanovení opatrovníka, dokládající, že opatrovníkem B. S. byl ustanoven J. S., a také plnou moc, kterou tento opatrovník zmocnil JUDr. Jana Žižlavského zastupováním. Udělení plné moci opatrovníkem, které bylo zahájeno dříve, než byla B. S. zbavena způsobilosti k právním úkonům, není úkonem při správě majetku, k němuž by bylo třeba schválení soudu podle ustanovení §28 občanského zákoníku, dovozoval odvolací soud. To se týká jak udělení plné moci opatrovníkem J. S. JUDr. Michalu Žižlavskému, tak i zástupcům dalším, advokátovi JUDr. Ing. Jiřímu Malantovi a Ing. J. H., tak i plné moci, kterou udělil po smrti J. S. další opatrovník B. S. – Rainer Unterstaller dne 25. 2. 2005 advokátovi JUDr. Filipu Horákovi „k zastupování před všemi soudy, státními orgány a správními orgány v právních záležitostech ohledně vrácení pozemků a nemovitostí z restitučního řízení B. S., jakož i při všech záležitostech vůči všem právnickým a fyzickým osobám“. Doručení rozhodnutí Pozemkového úřadu Brno ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 3239/92/42-RNP, RN, JUDr. Filipu Horákovi mělo tedy, podle názoru odvolacího soudu účinky doručení pro jím zastupovanou B. S. Na správní řízení navazující řízení vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 95/2006 bylo zahájeno 11. 4. 2006 žalobou podanou B. S., T. K. a F. K. (B. S. tu žalobcem nebyla, měla postavení zúčastněné osoby na řízení), domáhající se nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu tak, že restituční nárok k nemovitostem uvedeným ve správním rozhodnutí, má nejen B. S., ale i žalobci; B. S. se v tomto řízení bránila tím, že žalobci nesplňují zákonné požadavky pro osoby oprávněné. Účast B. S. v řízení tu byla dána zákonem (viz §250b odst. 1 občanského soudního řádu), nebylo k ní třeba žádného dalšího jejího úkonu a nebylo ani třeba souhlasu soudu s tímto jejím postavením v řízení; zastupování JUDr. Filipem Horákem bylo prokázáno výše uvedenou plnou mocí ze dne 25. 2. 2005.
Odvolací soud z uvedených důvodů usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo řízení zahájené žalobou, podanou dne 28. 4. 2011, zastaveno, potvrdil podle ustanovení §219 ve spojení s ustanovením §245 občanského soudního řádu.
Žalobkyně nebyla se svým odvoláním úspěšná a protože dalším účastníkům řízení náklady v odvolacím řízení nevznikly, rozhodl odvolací soud, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2012 (sp. zn. 18 Co 251/2012 Krajského soudu v Brně) bylo dne 27. 11. 2012 doručeno advokátu, který žalobkyni v řízení zastupoval, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u soudu dne 24. 1. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2012 ve výroku o zastavení řízení a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).
Dovolatelka ve svém dovolání uváděla, že si byla vědoma toho, že rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Brno ze dne 7. 3. 2006 bylo již napadeno žalobou, o níž bylo rozhodováno v řízení před Městským soudem v Brně pod sp. zn. 34 C 95/2006, a že přecházející soudní řízení je evidováno jako pravomocně skončené. Dovolatelka je však toho názoru, že jsou zde překážky bránící vedení a pravomocnému skončení tohoto předcházejícího soudního přezkumu správního rozhodnutí; dovolatelka má za to, že předcházející soudní přezkum nemohl být pravomocně skončen a nemůže tu být dána překážka věci pravomocně rozsouzené.
Při předcházejícím řízení o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem soud považoval zástupce B. S. JUDr. Filipa Horáka, který soudu předložil plnou moc ze dne 25. 2. 2005, jež mu byla udělena opatrovníkem B. S. R. U. Dovolatelka však poukazuje na to, že plná moc byla udělena opatrovníkem B. S. poté, co B. S. byla zbavena způsobilosti k právním úkonům a také před doručením rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v Brně a před zahájením předcházejícího řízení o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem.
Udělení plné moci pro zastupování ve správním či soudním řízení nelze podle názoru dovolatelky, považovat za úkon nepřesahující obvyklé hospodaření s majetkem opatrovaného. Ustanovení §28 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) ukládalo opatrovníku nesvéprávného povinnost navrhnout soudu schválení úkonu překračujícího obvyklou správu majetku opatrovaného, k čemuž v daném případě nedošlo. Přitom v daném případě se jednalo o nárok opatrované osoby na vydání nemovitého majetku značné hodnoty a mohlo tu dojít v důsledku nesprávného postupu zástupce k úbytku majetku či ke ztrátě nároku. Podle názoru dovolatelky, pokud by udělení právní moci právnímu zástupci nepodléhalo posouzení, zda je takové zastoupení v zájmu nesvéprávné osoby, bylo by možné prostým udělením plné moci, aby tu došlo k situaci, kdy procesní zástupce činí úkony pro majetkovou sféru opatrované osoby zcela podstatně rozporné se zájmy zastoupeného, a to bez jakékoli kontroly a ochrany zájmů zastoupené osoby. Dovolatelka má za to, že pokud soud v předcházejícím řízení o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem bezvýhradně akceptoval plnou moc (s to i ohledně posouzení jednotlivých úkonů v předcházejícím správním řízení), byla tu upřena ochrana zájmů osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům.
Dovolatelka se nadále domnívá, že B. S. (právní předchůdkyně nynější žalobkyně J. H.) nebyla v uvedeném řízení řádně zastoupena a soud jednal s osobou, která nebyla k jejímu zastupování řádně zmocněna. S ohledem na tento nedostatek podmínek řízení nemohlo tu dojít k pravomocnému skončení předcházejícího soudního přezkumu (a to i pro nemožnost řádného doručení meritorního rozhodnutí). Dovolatelka má proto za to, že odvolací soud nepostupoval správně, když potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení o žalobě žalobkyně zastaveno podle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka ještě dodávala, že v důsledku toho bylo v tomto případě způsobeno, že tu nedošlo k podstatnému přezkoumání toho, zda pozemky, na něž žalobkyně uplatnila restituční nárok, mohou být žalobkyni vydány in natura, nebo zda bude žalobkyni a ostatním oprávněným osobám přiznána pouze nesrovnatelně nižší náhrada v nižší peněžní hodnotě.
Ve vyjádření účastníka řízení Statutárního města Brna k dovolání žalobkyně J. H. bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Ve vyjádření bylo poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu 28 Cdo 2696/11, v němž dovolací soud neshledal, že by nedostatek udělení plné moci k zastupování opatrovance, udělené opatrovníkem bylo bez vysloveného souhlasu soudu takovou vadou řízení, která by měla za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původně žalovaný) zákonem č. 503/2012 Sb. zrušen (§23), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. (který je použitelný i pro dovolací řízení srov. §243c odst. 1 o.sř.) rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně vedlejší účastnice s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Ve vyjádření tohoto účastníka řízení – České republiky – Státního pozemkového úřadu dovolání dovolatelky J. H. bylo uvedeno, že rozhodnutí odvolacího soudu v této právní věci je správné, v souladu se zákonem, a proto by dovolání dovolatelky proti tomuto rozsudku nemělo být vyhověno.
Přípustnost dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2012 (sp. zn. 18Co 251/2012 Krajského soudu v Brně) bylo tu třeba posoudit ve smyslu ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu (zdůrazňujícího, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platného (do 31. 12. 2012) ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu.
Podle uvedeného ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §104 odst. 1, věta první, občanského soudního řádu, jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Ve svém přípustném dovolání dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že jejím dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si jím aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13/45/).
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §245 občanského soudního řádu a dále podle ustanovení §83 odst. 1 a §159a odst. 5 občanského soudního řádu v souvislosti s ustanovením §28 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) a v souvislosti s ustanovením §11 odst. 1 písm. a) zákona č. 229/1991 Sb.
Podle ustanovení §245 občanského soudního řádu není-li v části páté občanského soudního řádu (upravující řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem) uvedeno jinak, užijí se přiměřeně ustanovení části první až čtvrté občanského soudního řádu.
Podle ustanovení §83 odst. 1 občanského soudního řádu zahájení občanského soudního řízení brání tomu, aby ohledně téže věci probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustanovení §159a odst. 5 občanského soudního řádu jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby věc projednávána znovu.
V ustanovení §28 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb.) bylo co do nakládání zástupců s majetkem těch osob, které zastupují, stanoveno : „Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.“
Z ustanovení zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) vyplývá, že nedojde-li k dohodě o vydání pozemku nebo jeho části (§11 odst. 1 písm. c) uvedeného zákona), náleží rozhodnutí o vydání nemovitostí oprávněné osobě pozemkového úřadu (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) nebo soudu (§9 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb.). Z těchto ustanovení vyplývá, že tato rozhodnutí nejsou vázána na souhlas či nesouhlas oprávněné osoby; soud se tu ovšem nemůže spokojit jen s tvrzením povinné osoby o nemožnosti vydání pozemku (viz nález Ústavního soudu ČR ze dne 18. 12. 1994, IV. ÚS 68/94, uveřejněný pod č. 63 ve svazku 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z judikatury soudů i z nálezů Ústavního soudu ČR, z nichž vycházel i dovolací soud v tomto dovolacím řízení, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že přípustné dovolání dovolatelky je také dovoláním důvodným, při uvážení výsledného závěru odvolacího soudu (na str. 4 usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 18Co 251/2012), v němž bylo uvedeno: „Po zjištění, že v řízení dříve zahájeném (vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34C 95/2006) bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 13. 11. 2007, č. j. 34C 95/2006-82, který byl v zásadě potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 18Co 138/2008 (a dovolání podané proti rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto rozhodnutím dovolacího soudu ze dne 7. 9. 2011, 28Cdo 2312/2011 Nejvyššího soudu ), věc byla pravomocně skončena ve smyslu ustanovení §159a odst. 3 občanského soudního řádu s účinky závaznosti pro účastníky řízení i pro soud, bylo nutno na tento stav aplikovat ustanovení §159a odst. 5 a podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu řízení zastavit“. Tento výsledný závěr nelze označit za posouzení věci podle nesprávného právního předpisu anebo za aplikaci ustanovení právních předpisů a jejich nesprávným výkladem.
Dovolací soud tedy (ve smyslu již uvedeného ustanovení §243f odst. 1 občanského soudního řádu) neshledal přípustné dovolání dovolatelky také dovoláním důvodným a podle ustanovení dříve platného (do 31. 12.2012) §243b odst. 2 a 6 občanského soudního řádu přikročil svým usnesením k zamítnutí dovolání dovolatelky proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. 11. 2012.
Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a ohledně nákladů řízení o dovolání neshledal soud s použitím ustanovení §150 občanského soudního řádu důvody k přiznání náhrady nákladů tohoto řízení o dovolání žádnému z účastníků tohoto řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. března 2014
JUDr. Josef R a k o v s k ý
předseda senátu