ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2055.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 2055/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Michaelem Sonntagem, advokátem se sídlem v Praze 9, Za Můstkem 6, proti žalované B. C. , zastoupené JUDr. Alenkou Hromkovou, advokátkou se sídlem v Hodoníně, Sadová 1688/1, o zaplacení 141.700,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 157/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. května 2012, č. j. 38 Co 159/2011-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 16 C 157/2008-132, ve výroku I, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 141.700,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), zatímco v současně napadeném nákladovém výroku III jej změnil tak, že žalované uložil nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 38.310,- Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná uzavřela dne 2. 10. 2004 s věřitelem GE Money multiservis, a.s., smlouvu o úvěru, podle které získala peněžité prostředky k úhradě kupní ceny silničního motorového vozidla zn. Ford Mondeo, jež nabyla do svého výlučného vlastnictví. Částku 50.000,- Kč, jakož i dalších 14 splátek po 6.550,- Kč zaplatil za žalovanou jejímu věřiteli žalobce, čímž – uzavírá odvolací soud – vzniklo žalované na úkor žalobce bezdůvodné obohacení plněním za jiného (§454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „občanský zákoník“), které je proto žalovaná povinna žalobci vydat (§451 odst. 1 občanského zákoníku).
Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení „§237 o. s. ř.“ a jeho důvodnost opírá o ustanovení „§241a odst. 1 o. s. ř.“, označujíc právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce vzniku bezdůvodného obohacení za nesprávné. Na nesprávnost tohoto závěru usuzuje prostřednictvím námitek zpochybňujících správnost skutkových zjištění, z nichž vyšly soudy nižších stupňů, tvrdíc, že jejímu úvěrovému věřiteli zaplatil žalobce pouze tři splátky úvěru po 6.514,50 Kč a jinak svá tvrzení o plnění dluhu v rozsahu jsoucím nad rámec těchto splátek neprokázal (neboť jako důkaz nepředložil „listiny s podpisem žalované svědčící o zaplacení 14 splátek“, ovšem ani důkaz o vlastnictví peněžních prostředků v částce 50.000,- Kč „fyzicky předaných prodejci“). K tomu žalovaná nově líčí skutečnosti o tom, z jakých zdrojů sama opatřila peníze (půjčkou od své matky), které – dodává – použila právě k úhradě splátek svému věřiteli. Současně odvolacímu soudu vytýká, že nepřihlédl k okolnosti, že zakoupený automobil „v roce 2004 převážně užíval žalobce se svolením žalované na Slovensku“. Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Objektivně nepřípustné je dovolání směřující proti výrokům II a III rozsudku odvolacího soudu, jímž tento soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení, jež jsou vyjmenovány v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek
Proti výroku I, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (aniž by byl soudem prvního stupně dříve vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil; §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jíž by bylo lze kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu (coby nezbytný předpoklad pro vyslovení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Obsahem dovolání žalované není polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem (žalovaná nepokládá otázky týkající se výběru, výkladu či aplikaci příslušné právní normy na zjištěný skutkový stav), ale se závěry odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, jež lze – za zákonem stanovených podmínek – zpochybnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004). Nadto nelze přehlédnout, že kritiku skutkových zjištění soudů nižších stupňů (jejich správnost a úplnosti) dovolatelka dílem opírá též o nová tvrzení a nově označené důkazy, které v dovolání uplatnit nelze (srov. §241a odst. 4 o. s. ř.), ignorujíc přitom, že skutková zjištění, na nichž své závěry zakládají soudy nižších stupňů, mají původ především ve shodných (nesporných) tvrzeních účastníků (srov. §120 odst. 4 o. s. ř.), jak byly prezentovány i žalovanou v předcházejících stádiích řízení.
Co do právního posouzení věci spočívá pak rozsudek odvolacího soudu na závěru souladném s ustálenou judikaturou týkající se předpokladů vzniku závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, při naplnění skutkové podstaty plnění za jiného podle §454 občanského zákoníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, publikovaný v časopise Právní rozhledy, č. 20, ročník 2008), v situaci, kdy žalobce (v soudem zjištěném rozsahu) poskytl za žalovanou nikoliv proti její vůli plnění jejímu věřiteli, ač takovou povinnost neměl, přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není rozhodnutím po právní stránce zásadního významu (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá a žalobci v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu