ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.2368.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 2368/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Hadyna - International, spol. s r.o. , IČ: 483 98 993, se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, Kravařská 571/2, zastoupena Mgr. Petrem Kaustou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 5, proti žalovaným: 1) M. V. , IČ: 718 95 965, s místem podnikání v Ostravě 1, Poděbradova 3055/61a, zastoupen JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, 2) Mgr. J. F. , IČ: 662 20 670, s místem podnikání v Ostravě, Sládkova 20, a 3) Ostravské realitní centrum s.r.o. , IČ: 278 50 510, se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Dlouhá 185/5, zastoupeno Mgr. Karlem Klimešem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, o zaplacení částek 500.000,- Kč a 105.000,- Kč spolu s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 260/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2013, č. j. 15 Co 1100/2012-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.826,- Kč k rukám JUDr. Jana Hudečka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému ad 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám Mgr. Karla Klimeše, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými ad 2) nemá právo na náhradu nákladů řízení žádný z těchto účastníků.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Ostravě potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. června 2012, č. j. 84 C 260/2010-119, ve výrocích o věci samé, jimiž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhá po žalovaném 1) zaplacení částky 500.000,- Kč (výrok I) a po žalovaných 2) a 3) částky 105.000,- Kč (výrok II), vždy spolu se specifikovanými úroky z prodlení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, z důvodu tvrzeného nesprávného právního posouzení věci, spatřujíc přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právních otázek, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; z ní dovolatelka konkrétně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu (ze dne 31. května 2004) sp. zn. 33 Odo 330/2002.
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť není přípustné.
Podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů částku 500.000,- Kč (jíž si nárokuje k vrácení) zaplatila žalobkyně žalovanému ad 1) jako „rezervační poplatek“ (zálohu) na základě těmito účastníky uzavřené smlouvy o rezervaci nemovitostí ze dne 20. 6. 2008 (coby nepojmenované smlouvy; §269 obch. zák.), s tím, že tato částka měla být – dle smluvního ujednání účastníků – započtena na úhradu kupní ceny ze smlouvy, jíž žalobce (jako kupující) následně uzavřel s prodávajícími nemovitostí. Závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1) k vrácení zaplacené zálohy – došlo-li následně ke zrušení smlouvy mezi žalobcem (kupujícím) a prodávajícími, jež mají vzájemnou restituční povinnost dle §457 obč. zák. – je v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 3060/2011, uveřejněný – spolu s ostatními rozhodnutím Nejvyššího soudu – na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Dovolatelkou předestřená otázka, „zda může být třetí osoba vázána ze smlouvy, kterou nejenže neuzavřela, ale vůbec o ní nevěděla“ relevantní není, napadené rozhodnutí na jejím řešení nejenže nezávisí, ale takto závěr odvolacího soud formulován ani není. Na posuzovanou věc tudíž nedopadají ani závěry, jež Nejvyšší soud vyslovil v dovolatekou zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, v němž byl řešen případ, kdy „smlouva o rezervaci“ ukládala povinnosti k uzavření kupní smlouvy osobě třetí (a z tohoto důvodu byla kvalifikována jako neplatná) a porušení této povinnosti bylo sankcionováno smluvní pokutou, jejíž výše korespondovala výši zájemcem již dříve složené „jistiny“. O takovou situaci v dané věci zřetelně nejde.
Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného 2) – jde-li o dovolatelkou nárokovanou částku 105.000,- Kč – opírá odvolací soud o zjištění, že tento účastník byl toliko stranami určeným místem plnění (jež následně předal prodávajícím, resp. žalovanému 3/ coby zprostředkovateli), čímž v jeho majetkové sféře ke zvýšení aktiv (a tedy ani ke vzniku bezdůvodného obohacení) nedošlo. V této souvislosti dovolatelkou položená otázka, „zda peníze v advokátní úschově jsou individuálně určenou věcí (či nikoliv)“ pak postrádá smysl a na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu rovněž nezávisí.
Ovšemže ani závěr, že „zprostředkovateli vzniká nárok na provizi i v případě, že žádnou zprostředkovatelskou činnost nevyvinul“ (vůči němuž se dovolatelka vymezuje a jehož prostřednictvím usuzuje na přípustnosti dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu), odvolací soud nečinní, vychází-li z toho, že k dovršení kontraktačního procesu a k následnému uzavření smlouvy došlo i v důsledku činnosti žalovaného 3) coby zprostředkovatele, jenž uzavřel s žalobkyní smlouvu o zprostředkování (k povaze činnosti zprostředkovatele a jeho nároku na provizi srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 4604/2007).
Se závěry odvolacího soudu se pak míjí i kritika dovolatelky vztahující se k posouzení platnosti smlouvy o zprostředkování pro (tvrzený) rozpor s dobrými mravy (§39 obč. zák.), které odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – staví na závěru o částečné neplatnosti (v dané věci) obsahově oddělitelného ujednání (k této otázce srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. 33 Cdo 1867/2012), v situaci, kdy zprostředkovateli posléze reálně poskytnutá provize v poměru k jím vykonané činnosti (i se zřetelem k hodnotě předmětu následně uzavřené kupní smlouvy) nepřiměřenou není. Uvedený závěr dovolatelka (jež svou argumentaci stále upíná k závěrům soudu prvního stupně, v této otázce odvolacím soudem revidovaným) dovoláním nenapadá.
Není-li dovolání přípustné (jak je tomu i v posuzované věci, neboť – z pohledu důvodu vymezeného v dovolání – žádné z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. naplněno není), jsou nezávažné další námitky dovolatelky, jimiž kritizuje postup soudů nižších stupňů v řízení; ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud totiž přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, pak zásadně tíží povinnost k náhradě nákladů řízení ostatním účastníkům dovolacího řízení (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř.). Zatímco žalovanému ad 2) v dovolacím řízení náklady nevznikly, k nákladům žalovaného 1) patří odměna advokáta ve výši 10.300,- Kč (odpovídající sazbě mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 500.000,- Kč – srov. §6 odst. 1, §7 bod 6 a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů), náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 2.226,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.). Náklady žalovaného 3) – jenž rovněž podal prostřednictvím advokáta vyjádření k dovolání
– se pak sestávají z odměny advokáta ve výši 5.300,- Kč (dle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty 105.000,- Kč; §7 bod 5 advokátního tarifu), paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 1.176,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu