ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3010.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3010/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalované Pražské teplárenské, a. s., IČ 45273600, se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1/7, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 89.100,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 133/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 55 Co 389/2012-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Vojtěcha Novotného.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 10 C 133/2011-28, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 89.100,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení.
Žalobce požadoval zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala v době od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2011, kdy bez právního důvodu užívala jeho pozemky parc. č. 404/6 a 404/7 v k. ú. Čimice o celkové výměře 297 m2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na těchto pozemcích, náležících žalobci, byla v roce 1983 postavena stavba technického vybavení - výměníková stanice. Na základě privatizačního projektu byla 1. 5. 1992 založena žalovaná a součástí vloženého základního jmění státního podniku České energetické závody s. p. byla i předmětná výměníková stanice. Žalovaná a její právní předchůdce vycházeli z toho, že jim k uvedeným pozemkům svědčí zákonné věcné břemeno bezplatně postavit a provozovat výměníkovou stanici podle §22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), neboť omezení vzniku tohoto práva na výměru stanice do 30 m2 se nevztahuje na výměníkové stanice, které byly budovány současně s výstavbou domů, k jejichž zásobování tepelnou energií byly určeny. Věcné břemeno nevzniká za situace, v níž výměníková stanice přesahuje výměru 30 m2 jen pro případy jejího dodatečného vybudování. Elektrizační zákon byl sice zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a Státní energetické inspekci, ale ten v §45 odst. 3 stanovil, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání vzniklá před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Po jeho zrušení zákonem č. 458/2000 Sb., energetickým zákonem, stanoví obdobně §98 odst. 4 tohoto zákona. Také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, uvedl, že vznik věcného břemena podle §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb. je nutno ex post dovodit či deklarovat, či jinak řečeno v pochybnostech preferovat. Teprve v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, dospěl k závěru, že věcné břemeno bezplatného užívání podle §22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb. se nevztahuje ke všem výměníkovým stanicím umístěným na nemovitostech jiných vlastníků, ale jen ke stanicím o rozloze do 30 m2. Právo věcného břemena, spočívající v bezplatném užívání pozemků žalobce pro stavbu a provoz předmětné výměníkové stanice, tak právnímu předchůdci žalované ze zákona nevzniklo. Podle §151o zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, však vzniká věcné břemeno i vydržením.
Tak tomu bylo i v daném případě, neboť už právní předchůdci žalované byli od roku 1983 a žalovaná od roku 1992 v dobré víře, že jim náleží právo odpovídající věcnému břemenu vzniklé podle §22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb. Šlo o právní omyl omluvitelný, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, za neoprávněného držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé opatrnosti.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 55 Co 389/2012-60, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedl, že soud prvního stupně na základě dostačujících skutkových zjištění dospěl správně k závěru, že žalovaná neužívá pozemky žalobce bez právního důvodu, ale z titulu vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemenu. Poukázal na to, že Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, rozhodl v intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04. I v dalším rozhodnutí vydaném v řízení navazujícím na uvedený rozsudek, a to v usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, Nejvyšší soud vyslovil, že právo odpovídající věcnému břemenu nevzniklo sice přímo ze zákona, nicméně za splnění předpokladů pro jeho vydržení – výkonem práva v dobré víře po stanovenou vydržecí dobu. K námitce žalobce, že bezplatný výkon práva by byl v rozporu s dobrými mravy, odkázal rovněž na označené rozhodnutí Ústavního soudu připomínající, že podle §151n odst. 3 obč. zák. je osoba oprávněná z věcného břemena povinna nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci, v tomto případě zatížených pozemků, budou-li jí vyúčtovány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 o. s. ř., a uplatnil dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a na otázce, při jejímž posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatel zdůrazňuje, že je třeba důsledně rozlišovat mezi obecnou úpravou věcných břemen v občanském zákoníku a úpravou věcných břemen ve veřejnoprávních předpisech (např. v energetickém zákoně), která je úpravou speciální. I Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, že zákonná věcná břemena jsou instituty svého druhu, nespadající zcela pod soukromoprávní úpravu. Soudy obou stupňů však tyto úpravy nesprávně směšují. Dovolatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutích ze 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007. Posledně jmenovaným rozhodnutím bylo postaveno najisto, že zákonné věcné břemeno nevzniklo a neexistuje. Pak není možné, aby dobrá víra opírající se o vznik práva stanoveného veřejnoprávním předpisem založila vydržením vznik práva podle předpisu soukromoprávního. Žalovaná nikdy neměla dobrou víru, že jí náleží věcné břemeno soukromoprávní, a proto také nemůže soukromoprávní věcné břemeno vydržet. Žalobce uzavírá, že „zákonné věcné břemeno buď je anebo není a zákonné věcné břemeno nelze vydržet.“ Kromě toho soudy také pominuly, že k nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu je nutný jeho zápis v katastru nemovitostí, což v daném případě splněno není.
Nesprávný je dle dovolatele také závěr, že mu nepřísluší za užívání jeho pozemků žalovanou žádná náhrada, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž užívá pozemky celé - jsou zcela zastavěny budovou výměníkové stanice, a žalobce tak de facto žádné náklady na údržbu pozemků nemá. Odvolací soud nepřiléhavě argumentuje, že vydržené věcné břemeno je bezplatné – přitom však bezplatně by mohlo vzniknout jen věcné břemeno zákonné. Omezit vlastnické právo lze podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jen za náhradu. Opakovaně tak deklaroval i Nejvyšší soud (např. v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo 2854/2010, 2 Cdon 1031/97, 21 Cdo 2145/98, 2 Cdon 265/96 nebo 22 Cdo 1434/2010) a Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3756/11. I pokud soud nesprávně dospěl k závěru, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu k pozemkům, měla mu být přiznána adekvátní náhrada a jeho žalobě mělo být vyhověno.
Žalobce dále zmínil, že ještě v době před rozhodnutím Nejvyššího soudu žalovaná za určité období bezdůvodné obohacení žalobci vydala, čímž zpochybnila svou dobrou víru a de facto svůj dluh uznala. Dovolatel rovněž poukázal na to, že se soudy nevypořádaly s tvrzením, že výměníkovou stanici stavěl na pozemcích jejich tehdejší vlastník, takže ani z tohoto důvodu právo odpovídající věcnému břemenu vzniknout nemohlo. Nebylo ani objasněno, kdy došlo k oddělení vlastnictví pozemků a této stavby. Žalovaná navíc podala návrh na vklad vlastnického práva k předmětné výměníkové stanici dne 7. 10. 1998, v němž je jasně uvedeno, že se jedná o stavbu na cizím pozemku, což může rovněž vzbuzovat pochybnosti o její dobré víře. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání v prvé řadě uvedla, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán v prosinci 2012, to znamená před účinností zákona č. 404/2012 Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a dovolání by tak mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“). To znamená, že dovolání by bylo přípustné jen tehdy, pokud by žalobce v dovolání vymezil právní otázky, které by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným. Zásadní význam předestřených otázek však žalobce netvrdí. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným, považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Rozlišování úpravy veřejnoprávní a soukromoprávní pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemenu vydržením považuje za nesmyslné, neboť je zřejmé, že pro závěr o nabytí tohoto práva vydržením je významná dobrá víra držitele po vydržecí dobu. Prokázala přitom, že její právní předchůdce od 24. 11. 1983 užíval pozemky žalobce v dobré víře, že tak činí z titulu práva odpovídajícího věcnému břemenu, stejně je užívala dále i ona sama, a k vydržení tohoto práva došlo dne 24. 11. 1993. Vzniku práva odpovídajícího věcnému břemenu vydržením nebrání, že nebylo zapsáno do katastru nemovitostí. V dovolání také žalobce opakovaně slučuje dva různé pojmy. Namítá, že mu nebyla přiznána náhrada za užívání jeho pozemků, ale domáhá se vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků. Bezdůvodné obohacení žalované však nepřipadá v úvahu, neboť jí svědčí právní důvod k užívání pozemků - vydržené právo odpovídající věcnému břemenu. Jde přitom o užívání bezplatné. Žalovaná je ovšem připravena nést přiměřené náklady na zachování – údržbu předmětných pozemků podle §151n odst. 3 obč. zák., které jí žalobce vyúčtuje. K námitce žalobce, že pokud jí vzniklo právo odpovídající soukromoprávnímu břemenu, musí mu být přiznána náhrada, žalovaná opakuje, že jde o právo bezplatné. Ani občanský zákoník vznik takového břemene nevylučuje. Závěrem uvádí, že jejímu právnímu předchůdci byla stavba výměníkové stanice předána dne 24. 11. 1983 a ten byl jako státní podnik nabytím správy výměníkové stanice v dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Navrhla tak, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatel však ve svém podání otázku ve smyslu uvedeného ustanovení nevymezil. Míní-li dovolatel, že dobrá víra opírající se o ustanovení veřejnoprávního předpisu nemohla vést k vydržení práva odpovídajícího soukromoprávnímu věcnému břemenu, opomíjí, že základním předpokladem vydržení, a to i vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, je přesvědčení držitele, že mu vzhledem ke všem okolnostem právo náleží, jež je pak možno pokládat za činěné v dobré víře (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1597/2011, a judikaturu v těchto rozhodnutích odkazovanou). Stěžejní je tedy přesvědčení a dobrá víra potenciálního vydržitele, že mu právo, které drží, náleží, a to nehledě na to, o jaký domnělý právní titul své přesvědčení opírá. Pro posouzení vzniku zmíněného práva je zde rozhodující, že žalovaná sebe nepokládala za oprávněnou z titulu věcného břemene vzniklého dle soukromoprávní úpravy, ale to, že se v dobré víře pokládala v souladu se zákonem za oprávněnou daný pozemek užívat. Tento závěr soudů nižších stupňů přitom dovolatel nikterak nevyvrací. V obecné rovině lze pak mít právní názory soudů obou stupňů vyslovené k otázce vydržení práva žalovanou za plně korelující s úvahami Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, na nějž je možno v dalším odkázat.
Nepřípadná je i zmínka dovolatele o nutnosti vkladu věcného práva do katastru nemovitostí, neboť v souladu s §151o odst. 1 a §134 obč. zák. takové právo vzniká vydržením, je-li po stanovenou dobu drženo v dobré víře, komentářová literatura zde hovoří o tzv. mimoknihovním nabytí (k tomu srov. více např. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kol. Občanský zákoník I, II, 2. vyd., Praha 2009, s. 1048). Stala-li se tedy splněním uvedených podmínek žalovaná řádně oprávněnou z věcného břemena, nemohl být tento stav zvrácen ani jí následně poskytnutou platbou, když dovolatel nehovoří o tom, že k platbě došlo ve vydržecí době a způsobem, jenž by mohl vést k pochybnostem o dobré víře držitele.
Judikatuře Nejvyššího soudu se nikterak nepříčí ani úvaha odvolacího soudu, dle níž by se v daném případě mohl žalobce domáhat náhrady nákladů na zachování či údržbu věci dle §151n odst. 3 obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1357/2009). Dovolatelem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývají odlišnými případy vzniku věcného břemena, v nichž jsou tato břemena zřizována jednorázovým úkonem za náhradu. V případě vydržení se však jedná o specifický způsob nabytí, jímž je chráněna dlouhodobá držba osoby jsoucí se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí dané právo náleží, a jíž se vlastník ve vydržecí lhůtě zjevně nebránil. V tomto směru je možno poukázat na to, že ani v případě, že dojde k naprosto zásadnímu zásahu do vlastnického práva tím, že vydržením se stane vlastníkem věci oprávněný držitel, tedy osoba odlišná od vlastníka původního, nepředpokládá právní řád, že by bylo nutno osobě pozbyvší vlastnické právo třeba poskytovat určitou kompenzaci. Podpořil-li dovolatel svou argumentaci rovněž odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS 3756/11, pak je možno říci, že polemika Ústavního soudu se závěry soudu Nejvyššího zaobírající se principem přiměřenosti a otázkou ochrany vlastnického práva vychází, jak je zdůrazňováno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, z okolností dané věci, jež dle Ústavního soudu nasvědčovaly tomu, že v posuzovaném případě neobstojí závěr o omluvitelném právním omylu, a potažmo tedy i o vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. V nyní projednávané věci však dovolatel nepřichází s relevantní argumentací, v jejímž světle by nemohly obstát závěry soudů nižších stupňů vyslovené v tomto směru. Poukazuje-li dovolatel na to, že žalovaná podala návrh na vklad do katastru, z nějž je zřejmé, že se jedná o stavbu na cizím pozemku, pak pomíjí, že v daném případě nebylo sporu o vlastnické právo k pozemku, ale o titul, jenž by žalovanou opravňoval k jeho užívání (například věcné břemeno tížící vlastníka pozemku). Zmiňuje-li současně, že soudy nebyla zohledněna realizace stavby výměníkové stanice v době, v níž byl vlastník stavby i pozemku totožný, vybízí tímto předně k úvaze, že sám pozemek nabyl již omezený daným užívacím oprávněním, a nemůže se tak domáhat náhrady za jeho následné zatížení věcným břemenem, neboť mu právo k pozemku nezatíženému v podstatě nikdy nevzniklo. Tato námitka přitom zjevně směřuje ke zpochybnění skutkového závěru (při řešení otázky přípustnosti dovolání v zásadě nezpochybnitelnému) stran okamžiku, od nějž začala běžet vydržecí lhůta a jenž byl soudem prvního stupně vztažen nikoliv ke dni zřízení stavby, ale ke dni jejího předání uživateli dne 24. 11. 1983, k čemuž se již dovolatel ve své argumentaci nevyslovuje.
V daném případě tedy dovolání neposkytuje podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.700,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu
.