ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3099.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3099/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně: K. K. , P., zastoupena JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2d, proti žalovanému: Ing. M. R. I. , H., zastoupen JUDr. Milanem Plíškem, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 585, o zaplacení částky 325.030,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 14 C 716/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2013, č. j. 26 Co 50/2013-164, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným usnesením odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 21. prosince 2012, č. j. 14 C 716/2011-153, kterým tento soud nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. K otázce jeho přípustnosti odcitoval ustanovení §237 občanského soudního řádu a jako důvod dovolaní uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1, věty první, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). A konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – ústavní stížnost proti němu podanou odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (které lze uvést toliko po dobu trvání lhůty k dovolání; §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) dovolatel v posuzovaném případě nedostál. Pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. – jak výše uvedeno – řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání není.
Nad rámec uvedeného sluší se snad ještě uvést, že Nejvyšší soud již v řadě svých rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 12. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1594/2014, nebo usnesení ze dne 25. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1589/2014) dovodil, že účastník žádající o přiznání osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.) je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti. Této povinnosti žalovaný očividně nedostál, když v prohlášení o osobních, výdělkových a majetkových poměrech pro osvobození od soudních poplatků zamlčel podstatné skutečnosti (že je jednatel a společník dvou obchodních společností). Tento závěr o neúplnosti (resp. nepravdivosti) prohlášení žalovaný v dovolání nezpochybňuje.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou pak soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1, část věty před středníkem; §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. září 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu