ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.4584.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 4584/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. S. , L., adresa pro doručování: L., zastoupeného JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 17, proti žalované M. Š. , L., zastoupené Mgr. et Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem v Brně, Mendlovo náměstí 470/2a, o zaplacení 62.150,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 C 201/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 3. června 2014, č. j. 12 Co 82/2014-220, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 4.743,20 Kč k rukám advokátky JUDr. Jarmily Dostálové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 11. 2013, č. j. 25 C 201/2013-175, uložil žalované zaplatit žalobci částku 62.150,- Kč (výrok I.), co do částky 34.810,- Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud zjistil, že žalobce je výlučným vlastníkem domu a pozemku parc. č. st. 40 v katastrálním území L., které byly původně v podílovém spoluvlastnictví žalobce, žalované a J. R. Na návrh žalobce došlo již dříve ke zrušení tohoto spoluvlastnictví soudem s tím, že byl žalobce zavázán vyplatit žalované na její vypořádací podíl částku 212.000,- Kč. Přestože tuto svou povinnost žalobce splnil, žalovaná byt v domě dosud užívá, přičemž žalobci za toto užívání ničeho neplatí. Okresní soud na věc aplikoval §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), a bezdůvodné obohacení, jež na straně žalované vzniká užíváním cizí věci, s pomocí znaleckého posudku vyčíslil jako částku odpovídající v čase a místě obvyklému nájemnému za obdobné prostory. V rozsahu, v jakém žalobcem požadované plnění přesahovalo takto určenou sumu, byla žaloba coby nedůvodná zamítnuta. Soud přitom zdůraznil, že není v nynějším řízení oprávněn revidovat závěry učiněné v řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví žalobce a žalované a že nenalezl žádnou závadnost v chování žalobce vůči žalované, jež by uplatnění předmětného nároku činila rozporným s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 3. 6. 2014, č. j. 12 Co 82/2014-220, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., napadených odvoláním žalované, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud po doplnění dokazování aproboval skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně, zejména podotkl, že neshledává požadavek žalobce na úhradu za užívání dané nemovitosti žalovanou rozporným s dobrými mravy, a to ani s přihlédnutím k věku žalované či skutečnosti, že dům obývala dlouhodobě. Postup žalobce neměl odvolací soud za nikterak nepřiměřený, naopak konstatoval náznaky šikanózního jednání žalované, která vlastníkovi nemovitosti neposkytuje součinnost k provedení nezbytné údržby a rekonstrukce. Rozhodnutí okresního soudu proto jako věcně správné potvrdil.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o tvrzení, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku aplikace §3 odst. 1 obč. zák., přičemž se zároveň odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jež umožňuje shledat šikanózní výkon práva rozporným s dobrými mravy. Dle dovolatelky se totiž nárok, jejž žalobce uplatňuje v nynějším řízení, dobrým mravům protiví, neboť je jím usilováno o úmyslné znevýhodnění žalované, která je nadto žalobcovou příbuznou. Obývá-li dovolatelka první patro domu, není tím žalobce, který užívá toliko bytovou jednotku v přízemí této nemovitosti, nikterak omezen ve svém vlastnickém právu, jelikož ani kdyby žalovaná předmětné prostory opustila, žalobce by je sám neužíval, respektive nepřenechal k užívání třetí osobě. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu je jednání žalobce rozporné s mravními zásadami přikazujícími úctu k rodinným vazbám, jakož i ochranu slabších a starších. Žalovaná je v pokročilém důchodovém věku, danou nemovitost obývá téměř celý život, na toto prostředí je emocionálně vázána a změnu bydliště by pociťovala velmi negativně.
Dovolatelka odmítá, že by zanedbávala údržbu nemovitosti, a zdůrazňuje, že provádění její rekonstrukce pokládá za pouhou další ingerenci do svého osobního prostředí, z níž žalobce nemůže mít žádný prospěch. Přístup do bytové jednotky žalované ostatně není překážkou stavebních prací v podstatné části domu. Nelze rovněž tvrdit, že by to byla dovolatelka, kdo vystupuje negativně proti žalobci, když naopak žalobce proti žalované zahájil několik soudních řízení namísto úsilí o dohodu. Dovolatelka uzavírá, že se do konce roku 2014 hodlá z předmětného domu vystěhovat, nicméně za současného stavu je jí stěhování žalobcem ztěžováno. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání obsáhle zrekapituloval skutkové okolnosti věci, jakož i průběh předchozích řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví a vyklizení místností v domě. Upozornil, že proti dobrým mravům je postup dovolatelky samotné, která žalobci brání v rekonstrukci, potažmo modernizaci nemovitosti a nerespektuje rodinné vazby s ním. Právní řád nezná žádnou výjimku, jež by umožňovala užívat cizí nemovitost bezúplatně s ohledem na věk a někdejší vlastnictví. Navrhuje proto dovolání odmítnout a přiznat žalobci náhradu nákladů řízení před dovolacím soudem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V dovolání však žádná otázka, jež by je mohla činit přípustným, nastíněna není.
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Staví-li dovolatelka svou argumentaci výhradně na polemice se stanoviskem odvolacího soudu, dle něhož uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na její straně užíváním předmětné nemovitosti ve vlastnictví žalobce dobrým mravům neodporuje, pomíjí, že posuzování slučitelnosti výkonu určitého práva s dobrými mravy zásadně přísluší nalézacím soudům, jež jsou lépe disponovány učinit si o této otázce adekvátní úsudek s přihlédnutím ke všem jedinečným okolnostem konkrétního případu, a nikoli dovolacímu soudu, plnícímu úlohu toliko přezkumné instance (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014). Námitka neslučitelnosti uplatněného nároku s dobrými mravy proto zpravidla přípustnost dovolání nezakládá, s výjimkou mimořádného případu zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013), o takovém pochybení ovšem v projednávané kauze hovořit nelze.
Jak správně připomíná odvolací soud, předmětem současného řízení není zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke zmiňovaným nemovitostem ani vyklizení dovolatelkou obývaných místností (neboť její povinnost daný byt vyklidit již byla soudy pravomocně deklarována), nýbrž toliko právo žalobce na úplatu za užívání věci v jeho vlastnictví. Sotva lze přitom odhlédnout od skutečnosti, že dovolatelce se ze strany žalobce v souvislosti se zrušením jejich spoluvlastnictví dostalo přiměřené náhrady za pozbytí spoluvlastnického podílu coby právního titulu, na němž původně zakládala své oprávnění k užívání domu. Jestliže pak soud prvního stupně a odvolací soud dovodily, že ani při vědomí citových vazeb dovolatelky na toto své dlouholeté bydliště se obecně uznávaným pravidlům slušnosti a poctivého jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3864/2010) neprotiví, domáhá-li se žalobce po dovolatelce, aby mu jako výlučnému vlastníku za obývání bytové jednotky v domě č. p. 693 poskytovala peněžité plnění, nejsou jejich úvahy nikterak nepřiměřené. Je na místě podotknout, že výše bezdůvodného obohacení, jež je dovolatelka povinna žalobci vydat, se neodvíjí od toho, jaké hodnoty by jinak mohl žalobce získat nakládáním s jí obývanými prostory, nýbrž od majetkového prospěchu, který nabyla dovolatelka tím, že vykonávala užívací oprávnění k bytu v domě žalobce, aniž by za to platila odpovídající úhradu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014). Námitka dovolatelky, že ani kdyby první patro domu neobývala, žalobce by tyto prostory nevyužíval, se tudíž míjí s podstatou institutu bezdůvodného obohacení. Líčení sporů žalobce se žalovanou, jež se týkají údržby a rekonstrukce dané nemovitosti, je převážně polemikou se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a v každém případě není způsobilé přípustnost projednávaného dovolání založit vzhledem k výše popsaným omezením dovolacího přezkumu závěrů soudů nižších stupňů o souladu či rozporu výkonu práva s dobrými mravy. Ve světle judikaturou již dříve artikulovaného stanoviska, podle nějž lze uvažovat o odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy tam, kde k němu dochází výlučně v důsledku jednání ochuzeného a obohacený jeho vzniku nemůže zabránit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004), by snad nemuselo být zcela irelevantní tvrzení dovolatelky, že jí žalobce ztěžuje opuštění jím vlastněného domu, byť se s ohledem na skutkový stav zjištěný nalézacími soudy jeví nanejvýš nepravděpodobné, že by bylo možno za vznik dovolatelčina bezdůvodného obohacení činit odpovědným výhradně žalobce. Údajné ztěžování vystěhování z domu č. p. 693 žalobcem nicméně tak či onak představuje skutečnost, která v řízení dosud nebyla uplatněna, a tedy nepřípustnou novotu, k níž je dovolacímu soudu zapovězeno přihlížet (§241a odst. 6 o. s. ř.). Skutkový stav věci totiž v dovolacím řízení nemůže doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011).
Z předeslaných důvodů nelze mít za to, že by dovolání bylo přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyšší soud je proto v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.620,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.743,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu