ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.17.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 17/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně RNDr. E. K. , zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalovaným 1. MUDr. J. B. , zastoupenému JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, a 2. M. B. , o zaplacení částky 509.971,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 437/2008, o dovolání žalobkyně a dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 194/2010-196, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2012, č. j. 11 Co 194/2010-196, se zrušuje vyjma části výroku I., jíž byl co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I., a věc se vrací v naznačeném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání 1. žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 482.261,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 251.733,40 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. - V.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím vlastnictví. Žalovaní tyto místnosti užívali jako byt na základě smlouvy o nájmu bytu, jež však byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 47/2005 shledána absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož předmětné místnosti nebyly řádně zkolaudovány jako byt. Rozsudkem v uvedeném řízení vyneseným byla žalovaným uložena povinnost místnosti vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 30. 3. 2007. Žalovaní však místnosti vyklidili až dne 7. 7. 2008. V tomto řízení požadované bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému za užívání daných prostor v období od 1. 1. 2007 do 7. 7. 2008. Soud převzal závěr o neplatnosti nájemní smlouvy učiněný v řízení o vyklizení a nárok žalobkyně posoudil podle §451 a násl. obč. zák. Přihlédl současně k tomu, že absolutní neplatnost nájemní smlouvy byla způsobena zejména žalobkyní, jež byt pronajala, ačkoliv věděla, že nebyl řádně zkolaudován, a ani následně jej neuvedla do souladu se smlouvou, přičemž za jeho užívání inkasovala platby odpovídající smluvnímu ujednání účastníků. Za těchto okolností je třeba požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu předcházející dni, k němuž se žalovaní měli z bytu vystěhovat, považovat za odporující dobrým mravům. Soud tedy přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 15. 4. 2007 do 7. 7. 2008. Výši bezdůvodného obohacení pak stanovil volnou úvahou dle §136 o. s. ř. učiněnou s přihlédnutím ke znalcem určené výši obvyklého nájemného za užívání předmětného souboru místností. Podotknul dále, že nezkolaudování předmětného souboru místností jako bytu nemohlo vést ke kvalitativnímu rozdílu v užívání, jež by odůvodňoval stanovit náhradu za užívání v jiné než obvyklé výši. Po zohlednění plateb provedených žalovanými ve prospěch žalobkyně za užívání bytu uložil žalovaným žalobkyni zaplatit v záhlaví uvedenou částku.
K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. Ztotožnil se i s jeho závěrem o posouzení věci dle ustanovení o bezdůvodném obohacení, jakož i se stanovením výše bezdůvodného obohacení volnou úvahou dle §136 o. s. ř. pouze za období následující po datu vykonatelnosti rozsudku o vyklizení předmětných prostor. Věděla-li žalobkyně v době uzavírání smlouvy o tom, že daný soubor místností nebyl kolaudován jako byt, je požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období zmíněnému datu předcházející třeba považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací námitce, že o této skutečnosti žalobkyně nevěděla, nelze přiznat opodstatnění, neboť její povinností jako vlastnice pronajímaných prostor vůči svému smluvnímu partnerovi bylo uvedení všech podstatných a pravdivých skutečností týkajících se pronájmu těchto místností. K tíži žalovaných přitom nemůže jít, že si smluvní strany nebyly vědomy toho, že tato okolnost způsobuje neplatnost smlouvy. Za daných okolností přitom není rozhodné, kdy se o těchto skutečnostech dozvěděli žalovaní. Odvolací soud dále vyslovil nesouhlas s názorem soudu prvního stupně, dle nějž případná právní vada místností nemůže mít vliv na užívání místností, a podotknul, že úhrada za užívání předmětných prostor jako nebytových by musela být vyšší než v případě prostor bytových. Při posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných po uplynutí lhůty k vyklizení místností do samotného vyklizení soud přihlédl k tomu, že neplatnost nájemní smlouvy lze klást k tíži především žalobkyni, i k tomu, že žalovaní zavčas nedostáli povinnosti uložené soudem, a úvahou dle §136 o. s. ř. určil jeho výši částkou zhruba odpovídající dvojnásobku sjednaného měsíčního nájmu. Uložil tedy žalovaným zaplatit žalobkyni dalších 6.000,- Kč měsíčně nad rámec toho, co žalobkyni průběžně platili, celkem 88.000,- Kč. V této částce tak byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen, ve zbylé přisouzené částce přistoupil odvolací soud změnou rozsudku k zamítnutí žaloby. Jako správný byl potvrzen i zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého stupně.
K dovolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí v napadeném rozsahu Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, vyjma části jeho výroku I., jíž byl co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, zrušil a věc vrátil v daném rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu nedostatečnou objasněnost úvahy, jež jej s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák. a §136 o. s. ř. vedla ke stanovení výše bezdůvodného obohacení v částce odpovídající dvojnásobku posledně dohodnuté a akceptované ceny za užívání předmětných prostor. Připomněl, že obecným kritériem pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je zde obvyklé nájemné vynakládané v daném místě a čase za užívání obdobných prostor. Přestože je možné zohlednit při stanovení výše obohacení specifika konkrétní řešené situace, měl by být i takovýmto okolnostem dán určitý kvantifikovatelný rámec, aby bylo zřejmé, jaké úvahy a výpočty vedly soud k přiznání určité částky. Pro nedostatečnou podloženost vyčíslení výše obohacení dle §136 o. s. ř. tedy měnící výrok rozsudku odvolacího soudu nemohl obstát jako správný. Správnou neshledal dovolací soud ani úvahu, o níž se opíral potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Odepřít výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení pro jeho rozpor s dobrými mravy je na místě pouze při náležitém zohlednění veškerých rozhodných skutečností a jejich ozřejmění v odůvodnění rozhodnutí. Tento rozpor tudíž v daném případě nelze dovozovat pouze z úvahy, dle níž neplatnost smlouvy lze klást k tíži jen žalobkyni. S ohledem na uvedené tedy dovolací soud zrušil v naznačeném rozsahu rozhodnutí soudu odvolacího a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze, vázán právními názory soudu dovolacího, následně rozsudkem ze dne 21. 11. 2012, č. j. 11 Co 194/2010-196, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím, v zamítavém výroku II. co do částky 115.710,- Kč s příslušenstvím i ve výrocích III. až V. o náhradě nákladů řízení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zdůraznil, že oprávněnost žaloby co do základu po stránce skutkové i právní byla zdůvodněna již předchozími rozhodnutími soudů všech stupňů, odkázal na závěry vyslovené v tomto směru a zabýval se blíže především výší žalovaného nároku s přihlédnutím k §3 odst. 1 obč. zák. a §136 o. s. ř. Odvolací soud přihlédl ke znaleckému posudku k důkazu provedenému v řízení před soudem prvního stupně, vycházejícímu z toho, že výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním bytových či nebytových prostor je v souladu s ustálenými judikaturními závěry třeba stanovit dle částky odpovídající v místě a čase obvyklému nájemnému za obdobné prostory. Odvolací soud tedy označil za správný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku vyhovujícímu žalobě co do částky 482.261,60 Kč a žalobu zamítajícímu v částce 251.733,40 Kč, jenž se opíral o uvedené závěry a znalecké zjištění. S odkazem na závěry vyslovené v rozsudku dovolacího soudu a v něm citované judikatuře pak neshledal, že by v projednávaném případě s přihlédnutím k veškerým konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období a jejich situaci byly (krom absolutní neplatnosti smlouvy) prokázány tak závažné okolnosti, jež by odůvodňovaly odepření výkonu práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy. S ohledem na uvedené tedy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (vyjma jeho části, jíž bylo žalobě již pravomocně vyhověno co do částky 88.000,- Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, jež má za přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Důvodnost dovolání pak dovozuje následovně. Odvolací soud se navzdory pokynu dovolacího soudu vyhnul posuzování otázky právní vady předmětného souboru místností a nevyjádřil se k tomu, zda má tato vada vliv na stanovenou výši bezdůvodného obohacení. Dovolatel se přitom domnívá, že otázce vlivu právní vady pronajatých místností na vyčíslení výše bezdůvodného obohacení je třeba přiznat zásadní právní význam. Předmětné místnosti neměly charakter ani bytu, ani nebytových prostor, jejich užívání bylo nesouladné s právem a jakákoli smlouva jich se týkající by byla stižena absolutní neplatností. Dovolatel má za to, že závěr soudu prvního stupně (nejspíš převzatý i soudem odvolacím), dle nějž je právní vada bez vlivu na stanovenou výši bezdůvodného obohacení, nemůže obstát jako správný. Základem bezdůvodného obohacení je totiž hodnota, o níž se fakticky, a nikoliv hypoteticky, zvýší aktiva obohaceného, přičemž na straně druhé klesnou aktiva ochuzeného, a ztráta z bezdůvodného obohacení žalobkyně tak může být jen to, co jí jako pronajímateli skutečně ušlo a čeho by dosáhla za obvyklého běhu okolností, pokud by s předmětem plnění (spornými místnostmi) volně disponovala a pronajímala je někomu jinému. Dovolatel má za nesprávné závěry soudů obou stupňů, dle nichž se má žalobkyni dostat toho, co by za obvyklého běhu okolností nemohla získat, protože by na poskytované plnění bylo pohlíženo jako nedovolené. Oddělila-li žalobkyně svévolně z kolaudovaného bytu jednu místnost a učinila-li ji součástí vedlejšího bytu, nemají sporné místnosti charakter ani bytu, ani nebytového prostoru, a žalobkyně tak nemohla získat ekvivalent obvyklého nájemného. Dovolatel se domnívá, že žalobkyni náleží náhrada za újmu způsobenou tím, že po lhůtě stanovené pravomocným rozsudkem až do faktického vyklizení nemovitosti prostory užívali, z titulu bezdůvodného obohacení, ovšem nikoliv ve výši obvyklého nájemného. Odkázal dále na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, jež dle jeho názoru stvrzuje správnost závěru, dle nějž s ohledem na nepronajímatelnost místností v daném stavu žalobkyně nemohla utrpět ztrátu ve výši odpovídající tržnímu nájemnému za srovnatelný byt, tj. existující předmět právních vztahů coby soubor místností příslušným orgánem veřejné moci řádně zkolaudovaný a určený k trvalému obývání. Z rušícího rozsudku dovolacího soudu je přitom zřejmé, že dovolací soud uložil soudu odvolacímu, aby se při vyčíslení výše obohacení volnou úvahou dle §136 o. s. ř. vypořádal se všemi relevantními skutečnostmi a zohlednil i právní vadu předmětných místností.
Dovolatel dále vyslovil názor, že v daném případě lze za objektivní základ volné úvahy soudu pokládat výši původně smluveného nájemného, respektive nájemného dle vyhlášky o regulovaném nájemném. Požadovat jakékoliv jiné sofistikovanější výpočty a odkazy pro odůvodnění volné úvahy dle §136 o. s. ř. by bylo zcela zjevně v rozporu se zákonem, neboť volná úvaha se uplatní v případech, v nichž je nárok prokázán co do svého základu, avšak jeho konkrétní výši nelze zjistit, protože objektivně dané okolnosti vylučují použití obvyklých postupů, výpočtů a metod. Touto okolností je v daném případě zmiňovaná právní vada místností. Je tedy v rozporu se zákonem, neužil-li Městský soud v Praze volnou úvahu dle §136 o. s. ř. a aplikoval obecná měřitelná kritéria srovnatelného nájmu, jež však nejsou v daném případě použitelná. Zákon vyžaduje pouze, aby soud pro svou volnou úvahu nalezl oporu v provedeném dokazování. Tomuto odvolací soud ve svém předchozím (zrušeném) rozhodnutí dostál, vysvětlil-li, proč výši obohacení odvozuje od částky původně smluvené a proč nepoužil obvyklou numerickou pomůcku (obvyklé nájemné). Dovolatel se domnívá, že není reálné nalézt srovnatelný případ nájmu právně vadného souboru místností, jenž by mohl být základem pro zjištění způsobilých srovnatelných a měřitelných údajů. Pokud by odvolací soud odůvodnil způsobem vyžadovaným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4238/2011 svou prvotní úvahu o relevantní vadě předmětných místností a dospěl by k závěru, že se tato skutečnost měla odrazit v projednávané věci při vyčíslení bezdůvodného obohacení, měl postupovat volnou úvahou dle §136 o. s. ř. a za obecný údaj pro vyčíslení obohacení vzít sjednané nájemné, a nikoliv nájemné za jiné „právně způsobilé“ nemovitosti. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu dovolatel završil návrhem, aby dovolací soud rozhodnutí v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně jeho části, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím, podala dovolání rovněž žalobkyně. Dovolatelka má za to, že přípustnost jejího dovolání je dána v souladu s §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadním právním významem rozhodnutí spočívajícím v rozpornosti napadené části rozhodnutí se stávající judikaturou i s obsahem odůvodnění rozhodnutí. Důvodnost dovolání pak dovozuje z vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i z nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka připomněla, že vadou, jež může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i rozpor mezi výrokem rozsudku a odůvodněním rozhodnutí, který činí rozhodnutí nepřezkoumatelným. Nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím vlastnictví v době od 1. 1. 2007 do 14. 4. 2007 ve výši 115.710,- Kč shledal soud prvního stupně rozporným s dobrými mravy, maje za to, že vydání bezdůvodného obohacení lze po žalovaných požadovat až ode dne následujícího po dni, ke kterému bylo žalovaným pravomocně uloženo nemovitost vyklidit (tj. od 15. 4. 2007). Odvolací soud, vázán názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu, se zabýval tím, zda je předmětný nárok skutečně v rozporu s dobrými mravy. Vyslovil přitom názor, že odvolání žalobkyně je důvodné, současně shledal, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. Navzdory závěrům o důvodnosti odvolání žalobkyně a vyloučení rozporu jejího nároku s dobrými mravy ovšem odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně spočívající na opačném hodnocení. Ač dovolatelka souhlasí s právními závěry odvolacího soudu, nemůže se ztotožnit s napadeným výrokem rozhodnutí, pročež navrhuje, aby v tomto rozsahu dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně i 1. žalovaný ve svých vyjádřeních k dovoláním druhé strany zpochybnili opodstatnění uplatněných argumentů a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání druhé strany sporu zamítl.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není dle obsahu napadených výroků měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V daném případě lze za přípustné pokládat dovolání žalobkyně, jež směřuje proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl co do částky 115.710,- Kč s příslušenstvím v zamítavém výroku II. potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a která zcela postrádá adekvátní objasnění právních úvah, na nichž by měl rozsudek spočívat, u nějž tak není možno zvážit případný nesoulad s ustálenou rozhodovací praxí, potřebu tuto praxi přehodnotit či dosavadní neřešenost dané otázky. Odvolací soud se oproti svému předchozímu rozhodnutí odklonil od názoru, že zde byly okolnosti, pro něž uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětného souboru místností na základě neplatné smlouvy před vykonatelností rozsudku o vyklizení předmětných prostor bylo výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Neobjasnil však, proč i za této situace setrval na závěru, že je nárok žalobkyně v uvedeném rozsahu nedůvodný. Odmítl-li odvolací soud ve svém posouzení tuto argumentaci akcentující rozpor s dobrými mravy jako důvod zamítnutí jinak prokázaného nároku v daném rozsahu, aniž by poukázal na jiné důvody, pro něž by žalobnímu návrhu nebylo možno ve zmíněném rozsahu vyhovět, a potvrdil tak zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, pak jeho rozhodnutí nemůže obstát jako správné. Nadto Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že rozhodnutí, mezi jehož výrokem a odůvodněním je věcný nebo logický rozpor, je nepřezkoumatelné, a tudíž stižené vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5109/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2002, sp. zn. 20 Cdo 200/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3432/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. 26 Cdo 548/2012). Dovolání žalobkyně tedy bylo podáno důvodně, pročež Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu, jakož i v akcesorických nákladových výrocích, a věc vrátil v dané části městskému soudu k dalšímu řízení.
Za přípustné ve smyslu výše citovaného ustanovení však nelze pokládat dovolání 1. žalovaného. Byť je odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu značně kusé a jeho právní náhled na věc je třeba vnímat v souvislosti s rozhodnutími, na něž odvolací soud odkazuje, není důvodu se domnívat, že by názory v něm obsažené vykazovaly zmiňované předpoklady zásadní právní významnosti. Domnívá-li se dovolatel, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení je třeba přihlížet k tomu, jaký prospěch mohla ochuzená skutečně nabýt a čeho by dosáhla za obvyklého běhu okolností, pokud by s předmětnými místnostmi volně nakládala a pronajímala je někomu jinému, poněkud pomíjí podstatu bezdůvodného obohacení. Určení skutečného prospěchu, jenž prokazatelně ušel žalobkyni tím, že jí žalovaní svým protiprávním chováním bránili v užívání místností v jejím vlastnictví, by bylo základem pro vymezení případného nároku na náhradu škody, který se odvíjí přímo od vymezení konkrétního úbytku v majetkové sféře poškozeného. Institut bezdůvodného obohacení v souladu s §451 a násl. obč. zák. směřuje k tomu, aby ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil, vydal ochuzenému prospěch takto nabytý, a není-li to možné, aby mu poskytl peněžitou náhradu (srov. §458 obč. zák.). Dle zákona se tak výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného. Dovolatel přitom sám připouští, že obýváním předmětných prostor po právní moci rozsudku o vyklizení došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně. Výši tohoto obohacení je pak třeba odvozovat od prospěchu, jejž nabyli žalovaní. Na výtku dovolatele, že místnosti neměly ani charakter bytu, ani nebytových prostor, a nebylo je tak možno platně pronajmout, lze tedy odvětit, že to nebrání tomu, aby se jejich užíváním bylo možno obohatit. V souladu s výše připomínanými tezemi by bylo možno dovolateli přisvědčit, že by se žalobkyně nemohla domáhat náhrady škody odpovídající řádně smluvenému nájemnému. Užívání místností, byť vykazujících právní nedostatky, pro něž je nelze platně pronajmout, směřuje v podstatě k nabývání prospěchu majetkového rázu. Kvalitativní aspekty užívání místností přitom nelze mít za dotčené tím, že je nebylo možno s ohledem na absenci příslušného kolaudačního rozhodnutí řádně pronajmout jako bytové či nebytové prostory, ostatně ani dovolatel v tomto nepřichází se žádnými argumenty poukazujícími na to, že by tomu tak nebylo a že faktické užívání místností bylo tímto omezeno oproti místnostem řádně kolaudovaným jako byt. Za daných okolností se tak nejeví, že by odvolacím soudem aprobovaný závěr soudu prvního stupně o nevýznamnosti právní vady předmětných místností pro stanovení výše bezdůvodného obohacení nabytého jejich užíváním žalovanými nemohl obstát. Lze podotknout, že dospěl-li Nejvyšší soud v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, k názoru, že nebyly-li nemovitosti reálně pronajímatelné, nemohlo dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení jejich užíváním, pak tak učinil s ohledem na faktický stav nemovitostí, jenž bránil jejich uplatnění na trhu a pro nějž bylo užívací právo v podstatě bez majetkové hodnoty.
S výše předestřenými úvahami pak koreluje i stanovení majetkového prospěchu za užívání nemovitostí dle znalcem stanoveného obvyklého nájemného, tedy dle obvyklé úplaty za užívací oprávnění, jež bylo žalovaným přenecháno neplatnou nájemní smlouvou a žalovanými realizováno i po té, co jim bylo soudem pravomocně uloženo byt vyklidit. Jak již bylo řečeno výše, povinností obohaceného je vydat náhradu nabytého majetkového prospěchu (nelze-li jej vydat přímo), nikoliv toho, co ochuzený mohl případně získat na základě platně uzavřené smlouvy. Závěr o stanovení náhrady za neplatně přenechané užívací oprávnění k předmětným místnostem dle výše obvyklého smluvního nájemného přitom odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007, a judikaturu odkazovanou v těchto rozhodnutích). Výše obvyklého nájemného pak není cifrou, jež by byla jednoznačně a pevně dána, a její stanovení si žádá náležitá zjištění a zhodnocení relevantních skutečností. Lze přisvědčit dovolateli, že najít zcela ekvivalentní předmět nájmu je v řadě případů zcela vyloučeno, to však nebrání tomu, aby bylo přihlíženo k předmětům obdobným, u nichž lze mít za to, že nájemné, za něž jsou pronajímány, má vypovídací hodnotu i ve vztahu k objektu, pro nějž je zjišťováno obvyklé nájemné. Je pak na soudu, aby na základě zjištění činěných i za pomocí znalce, coby osoby mající náležitou erudici k vyhledání srovnatelných objektů, náležitě uvážil, v jaké výši je třeba stanovit obvyklé nájemné ve vztahu k posuzovaným prostorám. Jeho úvaha v tomto směru, využívající volnosti dané soudu při obtížné zjistitelnosti výše nároku ustanovením §136 o. s. ř., by pak měla být náležitě podložena právě s přihlédnutím ke zmíněnému kritériu obvyklého nájemného. Jak opakovaně připomíná judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1669/2012) a jak bylo rozebráno již v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (na něž lze v tomto blíže odkázat), základem volné úvahy je zjištění takových skutečností, které umožní soudu založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí. Ani v tomto tedy nejsou výtky dovolatele případné.
Dovolatelem uplatněné námitky tedy neposkytují podklad pro závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo, než jeho dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. června 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu