ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1041.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1041/2014-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2014 o dovolání, které podal obviněný T. B. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě − pobočka v Olomouci ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 68 To 351/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 1 T 121/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 1 T 121/2012 , byl obviněný T. B. uznán vinným ze spáchání pokusu přečinu krádeže podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1, 3 trestního zákoníku na skutkovém základě, že
„okolo 12.00 hod. dne 19. 9. 2011 v P. B., místní části P., okr. V., za K. Z. na chatách z celkových pěti neobydlených chat o rozměrech 7 x 8 m majitele V. muzea v přírodě v R. p. R. na několika místech rozřezal elektrickou úhlovou bruskou střešní měděný plech od hřebene střechy po její okraj, kdy hodnota této střešní krytiny ze všech napadených střech činila 170.688 Kč, v úmyslu tento odcizit, k čemuž však nedošlo, neboť byl ze svého protiprávního jednání vyrušen další osobou“ .
Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby podle svých sil poškozenému nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, státní příspěvková organizace, IČ 00098604, se sídlem 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, Palackého 147, částku 78.802,80 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 68 To 351/2013 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 1. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. B. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Podle obviněného nemají některá skutková zjištění žádný podklad v provedeném dokazování a jsou založena na důkazně nijak nepodložených úvahách soudu, přičemž se jedná o extrémní vybočení ze základních zákonných pravidel pro zjišťování skutkového stavu věci a tedy o porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Obviněný namítl, že byla především nesprávně provedena rekognice ze dne 13. 6. 2012, při níž byl jako pachatel označen svědkem K. Takto získaný důkaz byl přitom jediným důkazem v jeho neprospěch. Podle obviněného orgány činné v trestním řízení porušily §104b trestního řádu upravující průběh a podmínky rekognice, když on jako poznávaná osoba byl svědkovi ukázán mezi figuranty, kteří ani jeden neodpovídali svou postavou, tvarem obličeje ani oblečením popisu pachatele, jak jej uvedený svědek učinil před samotnou rekognicí a jak vyplýval již z trestního oznámení. Tomuto popisu se výrazně oproti ostatním figurantům blížil pouze on, přestože ani v jeho případě nelze hovořit o mohutnější postavě či kulatějším obličeji, jak svědek pachatele popsal. Obviněný dále namítl, že pokud svědek v trestním oznámení uvedl, že pachatel měl na sobě čepici, ochranné brýle a pod nimi brýle dioptrické, bylo nezbytné, aby všechny poznávané osoby včetně figurantů měly na sobě během rekognice čepici i ochranné brýle, neboť se jedná o ty zvláštnosti a znaky, podle nichž by bylo možno osobu poznat, jak stanoví §104b odst. 2 trestního řádu. Obviněný současně upozornil na porušení §104b odst. 3 trestního řádu tím, že při prohlídce poznávané osoby a figurantů s brýlemi neměli všichni stejné dioptrické brýle. Rovněž došlo k porušení §104b odst. 8 trestního řádu, když svědek K. nebyl znovu vyslechnut k odstranění rozporů mezi jeho výpovědí a výsledkem rekognice poté, kdy mezi poznávanými osobami označil za pachatele obviněného, který ovšem jeho dřívějšímu popisu neodpovídá. Obviněný také poukázal na skutečnost, že svědek po prohlídce uvedl, že pachatele hned jednoznačně poznal se stoprocentní jistotou, ačkoli prohlídka trvala tři minuty, kterýžto časový úsek nelze označit příslovcem hned. Provedení rekognice proto podle obviněného trpí podstatnými vadami majícími za následek absolutní neúčinnost tohoto důkazu, a proto k němu nemělo být v žádném případě přihlíženo. Závěr, že došlo k pokusu trestného činu krádeže, proto nemá podklad v provedeném dokazování. Tímto postupem došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k trestního řádu napadené usnesení zrušil a věc přikázal odvolacímu soudu, příp. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že vzhledem k povaze obviněným uplatněných námitek se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný T. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) − g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) − k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě − pobočka v Olomouci odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu, kdy dle obsahu dovolání obviněný odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 trestního řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (námitky stran způsobu provedení rekognice) a z nich vyplývajících vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) trestního řádu], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud uvádí, že pokud obviněný namítl, že rekognice provedená dle §104b trestního řádu nebyla provedena řádně, neboť byl postaven mezi osoby, které se od něho výrazně odlišovaly jak vzhledem, tak oblečením, pak nelze takovéto námitce přisvědčit.
Podle §104b odst. 2 trestního řádu se svědek, mající poznat osobu nebo věc, před rekognicí vyslechne k okolnostem, za nichž osobu nebo věc vnímal. Tento postup dodržen byl. Svědek před rekognicí uvedl přibližný popis poznávané osoby, ten pak odpovídal realitě. Nebylo proto třeba po provedení rekognice svědka znovu vyslýchat k odstranění rozporu mezi jeho výpovědí a výsledky rekognice, jak ukládá ust. §104b odst. 8 trestního řádu.
Podle §104b odst. 3 trestního řádu má-li být poznána osoba, ukáže se podezřelému, obviněnému nebo svědkovi mezi nejméně třemi osobami, které se výrazně neodlišují. Z fotografií o průběhu rekognice je zřejmé, že poznávané osoby měly přibližně stejné postavy, dioptrické brýle. Rozhodně nelze tvrdit, že by se výrazně odlišovaly tělesnými markanty. Svědek si byl svým poznáním naprosto jist, čas, který uplynul od počátku rekognice po jeho vyjádření, nebyl důsledkem nejistoty, ale respektováním poučení policejního komisaře o průběhu rekognice, byl spíše vyjádřením svědomitosti a vědomí závažnosti úkonu ze strany poznávajícího svědka.
Proto nemohlo dojít k uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly proto shledány opodstatněnými, a tedy Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký