ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1058.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1058/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. září 2014 o dovolání, které podal obviněný nstržm. L. R. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 62/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 100/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 24 T 100/2011 , byl obviněný nstržm. L. R. uznán vinným ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, a přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„dne 18. 4. 2010 v době od 01.20 hod. do 02.00 hod. prováděli jako hlídka OHS Policie ČR V. na základě pokynu operačního střediska Policie ČR Děčín zákrok v restauraci L., na adrese V., Z., kde došlo k fyzickému napadení hostů restaurace, přičemž shora uvedeným policistům byli zejména I. S., označeni konkrétní pachatelé fyzického útoku na poškozeného A. S., který silně krvácel z hlavy, a R. R., kdy policisté toto označení pachatelů ignorovali, v rozporu s ustanovením §10 odst. 1, §63 odst. 2 písm. a), h) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, i v rozporu s ustanovením §158 odst. 1 zákona č. 140/1961 (správně č. 141/1961) Sb., o trestním řízení soudním, neprovedli úkony spočívající v ustanovení pachatele, pachatele ani poškozené na místě nelustrovali a ani je neuvedli v Úředním záznamu mezi ztotožněnými hosty restaurace, který se stal podkladem pro další šetření, přičemž zejména nstržm. L. R. označené pachatele fyzického útoku na poškozeného dobře znal a oba policisté tak konali v úmyslu umožnit osobám, které byly označeny jako pachatelé, uniknout trestnímu stíhání“ .
Za to byl podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného nstržm. T. K.
O odvolání obou obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 5 To 62/2013 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že oba obviněné na stejném skutkovém základě uznal vinnými ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to oba obviněné podle §329 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný nstržm. L. R. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poukázal na to, že soudy sice zjistily skutkový stav správně, ovšem zcela pominuly skutečnost, že policisté mají při podobných zákrocích i jiné povinnosti, vyplývající z §2 zákona o Policii České republiky, zejména povinnost chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek. Obdobně interní akty řízení Policie České republiky ukládají policistům zařazeným na oddělení hlídkové služby povinnost především chránit život a zdraví občanů, předcházet a zabraňovat rušení klidu a veřejného pořádku, a předcházet a zabraňovat páchání trestné činnosti. Podle obviněného je zřejmé, že v obdobných případech nemůže pouze dvoučlenná hlídky plnit všechny její povinnosti současně, nýbrž musí na místě vyhodnotit situaci a rozhodnout se pro nejdůležitější, resp. tu, u níž hrozí nejvíce nebezpečí z prodlení. V daném případě podle obviněného docházelo na místě k dalšímu napadání mezi oběma skupinami osob, a proto se hlídka nemohla ihned věnovat zjišťování totožnosti jednotlivých osob a současně uklidňovat situaci. Protože bylo zřejmé, že na místo se v krátké době dostaví další policisté z obvodního oddělení, kteří mají v náplni práce šetření takových případů, pak se oba obvinění věnovali především udržení pořádku, oddělení napadajících se skupin lidí od sebe a zajištění jejich přítomnosti na místě. Teprve po příjezdu hlídky obvodního oddělení provedli na její pokyn zjišťování totožnosti přítomných osob, přičemž zkontrolovali především osoby v blízkosti rozházených stolů, nedošlo však ke zjištění totožnosti později zjištěných pachatelů. Obviněný dále namítl, že ze zjištěných skutkových okolností nelze dovodit, že by již v době, kdy byl v restauraci, věděl nebo mohl vědět, kdo je pachatelem. Proto pokud při zákroku nevěnoval snaze svědkyně označit mu pachatele dostatek pozornosti, pak takové jednání nelze bez dalšího posoudit jako jednání v úmyslu ať přímém, či nepřímém. Závěrem obviněný namítl, že bylo o jeho vině rozhodnuto přesto, že žádal o posouzení jeho zákroku odborným posudkem metodického pracoviště pořádkové policie, tento posudek nebyl vyžádán, a o jeho návrhu nebylo nijak rozhodnuto.
Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Děčíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný svoji argumentaci soustředil na stejnou obhajobu, kterou uplatňoval od počátku trestního stíhání, totiž že při zásahu postupoval správně a v souladu s požadavky příslušných předpisů. Jeho poukaz na víceméně proklamační ustanovení podzákonných norem a předpisů naprosto nezpochybňuje správnost závěru soudů, že se spoluobviněným nstržm. K. záměrně postupovali při zákroku tak, aby napomohli osobám z okruhu svých známých, aby se mohli vyhnout důsledkům svých činů. Námitku, že bylo nutno věnovat se především udržení pořádku a oddělení napadajících se skupin považuje státní zástupce za zcela lichou a v rozporu se zjištěními soudu, neboť v době zákroku již žádný incident netrval a žádná opatření k nastolení či udržení pořádku obvinění ve skutečnosti nerealizovali. Obviněný navíc opětovně uplatňuje námitky, které již jednou neúspěšně ventiloval v rámci řádného opravného prostředku, a fakticky se tím domáhá opakovaného komplexního přezkumu meritorního rozhodnutí. Taková argumentace se vymyká podstatě uplatněného dovolacího důvodu.
Podle státního zástupce není napadené rozhodnutí zatíženo žádnou vadou, jež by mohla naplnit některý z důvodů dovolání, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, neboť je zjevně neopodstatněné.
Obviněný nstržm. L. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci, zvolil správnou právní kvalifikaci, když v této části napravil pochybení nalézacího soudu. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podstatou dovolacích námitek bylo odlišné hodnocení skutkového stavu oproti přisouzenému jednání v rozhodnutích soudů obou stupňů. Prvořadým úkolem přivolané policejní hlídky údajně bylo uklidnění situace v pohostinském zařízení, kde stále docházelo ke vzájemnému napadání osob, zabránění majetkovým či tělesným poškozením. Proto nemohlo být současně provedeno zjišťování totožnosti přítomných, šetření následků a identifikování aktérů předchozího incidentu. Policisté takto plnili požadavky §2 zákona o Policii České republiky a interních policejních směrnic a pokynů.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že takový pohled na počínání dovolatele nemá oporu v obsahu provedených důkazů. Nikdo z přítomných nepotvrdil, že v době příjezdu policejní hlídky incident pokračoval. Obsah vyhotoveného úředního záznamu s absencí důležitých informací o možných původcích napadení a poranění poškozeného, s absencí konstatování zranění, nezjištění totožnosti poškozeného, důležitých svědků, kteří takové informace nabízeli, jasně vypovídá o postoji dovolatele ke splnění jeho zákonných povinností podle §158 odst. 1 trestního řádu. Ten si jako policista musel být těchto povinností vědom, jeho ignorance vůči nabízeným informacím a jeho reakce byla zcela účelová.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k jejímu odlišnému právnímu posouzení. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného L. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký