ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1063.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1063/2014 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. srpna 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněnou H. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 To 229/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 109/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V předmětné trestní věci byla obviněná H. S. nejprve rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2010, č. j. 3 T 109/2009-700, byla uznána vinnou pokusem podle §8 odst. 1 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 /dále jen „tr. zák.“/) k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na tom skutkovém základě, že „jako prokuristka společnosti Rubikon, spol. s. r. o., se sídlem Praha 10, Kodaňská 1441/46 (nyní Praha 1, Ostrovní 1708/12), IČ: 61854557, s oprávněním samostatně jednat za společnost podala dne 28. 3. 2006 u Finančního úřadu pro Prahu 10 přiznání k dani z přidané hodnoty za měsíc únor 2006, v němž jako vlastní daňovou povinnost uvedla částku 35.013,- Kč, když jako daň na vstupu uplatnila částku 992.374,- Kč, z čehož částka 974.513,80 Kč měla vyplývat z celkem sedmi faktur, které měly být vystaveny společností Bohemia Design Studio, s. r. o., do účetnictvím společnosti založila faktury ze dne 2. 2. 2006 na částku 876.340,- Kč, z čehož DPH činila 139.919,80 Kč, ze dne 7. 2. 2006 na částku 671.291,- Kč, z čehož DPH činila 107.180,90 Kč, ze dne 10. 2. 2006 na částku 966.417,- Kč, z čehož DPH činila 154.301,90,- Kč, ze dne 15. 2. 2006 na částku 960.354,- Kč, z čehož DPH činila 153.333,80 Kč, ze dne 17. 2. 2006 na částku 569.362,50 Kč, z čehož DPH činila 90.906,60 Kč, ze dne 21. 2. 2006 na částku 1,171.995,50 Kč, z čehož DPH činila 187.125,30 Kč, ze dne 24. 2. 2006 na částku 887.774,50 Kč, z čehož DPH činila 141.754,50 Kč, přičemž faktury touto společností vystaveny nebyly, byly fiktivní a k uskutečnění zdanitelného plnění nedošlo, čehož si byla obviněná vědoma a pokusila se tak zkrátit daň z přidané hodnoty o 974.513,- Kč, přičemž finančním úřadem nebyla tato daň na vstupu uznána a následně byla vyměřena daňová povinnost 1,027.527,- Kč“. Za tuto trestnou činnost byla obviněná podle §148 odst. 3 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §53 odst. 1 tr. zák. jí byl současně uložen peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
O odvolání obviněné proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 7 To 81/2011, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Na podnětu následného dovolání obviněné H. S. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2011, podle §265k odst. 1 odst. 2 tr. ř. zrušil předmětné usnesení Městského soudu v Praze i shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ve zrušujícím usnesení Nejvyšší soud podrobně rozvedl, jaká pochybení v dovoláním napadených rozhodnutích a jim předcházejícím postupu soudů obou stupňů zjistil. Soudům především vytknul, že se náležitě nezabývaly tvrzením dovolatelky, že ještě před zahájením trestního stíhání v říjnu roku 2006 v plné výši uhradila na dani částku, kterou jí dodatečně vyměřil příslušný finanční úřad, což mohlo mít význam z hlediska případné aplikace ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. o zániku trestnosti pokusu trestného činu, v daném případě zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Potud shledal napadená rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými. Proto soudu prvního stupně uložil, aby se věcí v uvedeném rozsahu zabýval znovu a vytýkanou vadu odstranil (k tomu v podrobnostech viz str. 8, 9 citovaného usnesení Nejvyššího soudu). Šlo především o to, aby se soud prvního stupně - případně po doplnění dokazování, pokud to bude nezbytné - náležitě vypořádal s námitkou obviněné o „včasném“ a dobrovolném doplacení původně zkrácené daně a posoudil význam zjištěných skutečností ve vztahu ke splnění (či naopak nesplnění) podmínek ustanovení §8 odst. 3 tr. zák. K posuzování relevantních právních otázek vyslovil Nejvyšší soud zároveň závazný právní názor (§265s odst. 1 tr. ř.).
Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 15. 4. 2013, sp. zn. 3 T 109/2009, jímž obviněnou H. S. znovu uznal vinnou pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. na témže skutkovém základě jako ve svém předcházejícím zrušeném rozhodnutí (viz shora). Za to jí podle §148 odst. 3 tr. zák., §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. nově uložil trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále jí podle §53 odst. 1 tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč a pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, jí podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil náhradní tresty odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Rovněž proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, které Městský soud v Praze jako soud druhého stupně usnesením ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 7 To 229/2013, opět podle §256 tr. ř. zamítl. Napadený rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 7. 2013 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Posledně citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná druhým ve věci podaným dovoláním , které současně směřovalo i do všech výroků odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. e), g), h) k) a l ) tr. ř.
Obviněná (dovolatelka) má zato, že Nejvyšší soud by při posuzování jejího mimořádného opravného prostředku měl věnovat pozornost trvání dosavadního trestního řízení v dané věci a zvážit, zda s ohledem na jeho délku je trestní stíhání její osoby ještě přípustné. Dále by se měl zabývat přiměřeností trestní sankce, která jí byla uložena, úplností napadených rozhodnutí co do jejich výroků a konečně i tím, zda byly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jejího odvolání soudem druhého stupně. Je přesvědčena, že soudy nesprávně hodnotily ve věci provedené důkazy, zejména její vlastní výpověď jako obžalované, výpovědi svědků i obsah listinných důkazů. V důsledku toho pak měly postupem porušujícím ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. dospět k nesprávnému závěru o její vině. To současně vedlo i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení jejího jednání, včetně otázky splnění zákonných podmínek pro zánik jeho trestnosti. V podrobnostech pak dovolatelka odkázala na svoji dosavadní obhajobu uplatněnou v průběhu celého trestního řízení.
Dovolatelka nadále setrvává na stanovisku, že nebyla vyvrácena její obhajoba spočívající v tom, že v rozhodné době podle svých tehdejších možností učinila veškeré kroky, které měly z jejího pohledu směřovat k uhrazení daňového nedoplatku, tedy k odstranění škodlivého následku ve smyslu §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. Soudy však v tomto směru opět vycházely z nesprávných skutkových zjištění, když příliš příkře hodnotily její úlohu při projednávání věci před příslušným finančním úřadem a zejména její následný postup spočívající v platbě ve prospěch finančního úřadu, o jehož správnosti a požadovaném efektu byla zcela přesvědčena. Tento její pozitivní subjektivní vztah k úhradě vzniklého daňového nedoplatku nebyl ničím vyvrácen, stejně jako její tvrzení, že důvodně předpokládala přísun finančních prostředků na účet firmy v dostatečných objemech vzhledem k platebním zvyklostem obchodních partnerů. Pokud jde o samotné provedení platby, resp. příkazu k platbě, dovolatelka zdůraznila, že k ní nedošlo pouze shodou nešťastných okolností. Její úmysl platbu provést byl však vzhledem k úkonům, která ve věci podnikla, zcela nepochybný. Svým postupem (jednotlivými formálními kroky) dobrovolně upustila od dalšího jednání směřujícího k dokonání trestného činu a odstranila nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Závěrem dovolatelka zopakovala, že důkazní stav neumožňoval ani závěr o tom, že se vůbec pokusila zkrátit daň ve smyslu ustanovení §148 tr. zák. Při důsledném dodržení zásady in dubio pro reo měla být obžaloby zproštěna.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc „vrátil soudu, o jehož rozhodnutí jde“ k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám rozsudkem ve věci rozhodl tak, že ji obžaloby zprostí.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně upozornil na to, že obviněná sice uplatnila hned celou řadu dovolacích důvodů, ovšem její argumentaci lze s jistou mírou tolerance podřadit pouze pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. Dovolatelka svoji argumentaci neopírala o žádné konkrétní závěry, z nichž by bylo možno usuzovat, že by proti ní bylo vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, že by jí byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest mimo zákonem vymezenou trestní sazbu, popř. že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo rozhodnutí soudu prvního stupně trpělo vadou spočívající v absenci nebo neúplnosti některého z výroků. Dalším příznačným rysem jejího dovolání je podle státního zástupce skutečnost, že se v podstatě jedná jen o opakování námitek, které obviněná uváděla v rámci své dosavadní obhajoby, včetně řádného opravného prostředku, se kterou se již náležitě vypořádal soud druhého stupně. V této souvislosti státní zástupce vyjádřil názor, že dovolací soud není povinen znovu přezkoumávat identické námitky, s nimiž se řádně vypořádal již soud druhého stupně, a to jen proto, že obviněný není s výsledkem odvolacího řízení spokojen.
Státní zástupce také připomněl, že Nejvyšší soud již jednou v předmětné věci rozhodoval, přičemž v rámci dovolacího přezkumu shledal skutkové i právní závěry ve věci činných soudů v zásadě správnými, pouze s jedinou výjimkou: že soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce, zda v projednávané věci byly případně splněny zákonné podmínky pro aplikaci ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. ř. o zániku trestnosti pokusu trestného činu pro dobrovolné upuštění od dalšího jednání směřujícího k dokonání deliktu. Nynější dovolací řízení tak podle státního zástupce může být zaměřeno prakticky pouze na tuto otázku, jež má mimo jiné hmotně právní aspekt a je tedy podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy přitom dospěly k jednoznačnému závěru, že se o dobrovolné upuštění od dokonání činu nejednalo, neboť obviněná dlužnou částku neuhradila dobrovolně, ale až pod tlakem různých postupně přijímaných opatření ze strany finančního úřadu, kdy navíc její „pokus“ dodatečně dluh na dani uhradit byl zcela neúčinný, o čemž dobře věděla. Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., obviněná pouze v obecné rovině apelovala na dovolací soud, aby věnoval pozornost „procesním podmínkám pro rozhodnutí o řádném opravném prostředku a případně přítomnosti dovolacích důvodů v řízení mu předcházejícím“, ovšem konkrétně nezmínila žádnou procesní podmínku limitující rozhodování odvolacího soudu, kterou by Městský soud v Praze nerespektoval. V řízení předcházejícím jeho rozhodnutí žádný jiný dovolací důvod naplněn nebyl, takže ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. po právu neuplatnila.
Své vyjádření proto státní zástupce uzavřel návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, že zčásti bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby bylo navrhované rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání pak vyjádřil i pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.
Obviněná H. S. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se jí bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněné proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), h), k) a l ) tr. ř., na které odkazuje.
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal řádný opravný prostředek obviněné ve veřejném zasedání a rozhodl po provedeném přezkumu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí nebo řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo některou z vad, s nimiž zákon spojuje existenci některého z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. e), g), h), k) tr. ř., na které dovolatelka rovněž odkázala.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona nebylo přípustné. To znamená, že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení - v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo - nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 tr. ř., §188 odst. 1 písm. c) tr. ř., §223 odst. 1 tr. ř., §231 odst. 1 tr. ř., §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k rozhodnutí jinému, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. ř. Dlužno dodat, že důvody pro zastavení trestního stíhání jsou v zákoně vymezeny taxativně, pozitivně a výslovně. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí je chápat jako průlom do zásady oficiality (§2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady legality (§2 odst. 3 tr. ř.) jako základních zásad trestního řízení.
To platí bezezbytku i pro důvod uvedený v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu by ovšem znamenal, že v jejím textu musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji tak dovozovat pouze jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení.
Nejvyšší soud posledně uvedené teoretické východisko zmiňuje z toho důvodu, že se již v minulosti v rámci dovolacího přezkumu opakovaně zabýval námitkou nepřípustnosti trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku, v jejímž rámci obviněný - při absenci zakotvení takového důvodu v zákoně - poukazoval na čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), který zaručuje jako součást práva na spravedlivý proces také právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.
K naznačené problematice je třeba v obecné rovině nejprve uvést, že porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči stěžovateli. Ve svých rozhodnutích, která se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené lhůty k posouzení záležitosti stěžovatele, postupuje Evropský soud pro lidská práva (dále také jen „Soud“) tak, že konstatuje porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady. Nápravu porušení práva obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení (trestního stíhání) však z čl. 6 odst. 1 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil (k tomu srov. např. rozsudek ve věci S. proti P., 1999).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá také rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky, který v řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, sp. zn. II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů však nezvolil možnost zastavení trestního stíhání.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž nestanoví žádnou výslovnou sankci, která by stíhala porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu zastavení trestního stíhání. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy (obdobně srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 487/03, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 31, str. 357).
Nejvyšší soud nijak nezpochybňuje skutečnost, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejen odporuje smyslu práva obviněného, ale i poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že čl. 6 Úmluvy je třeba v první řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány. Stát prostřednictvím k tomu určených orgánů rozhoduje o obviněních z trestných činů a zajišťuje případná potrestání pachatelů. Rozhodování o vině a trestu v rámci trestního řízení je nejen právem, ale především povinností těchto orgánů. Účelem trestního řízení je zejména to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni, přitom má působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití (§1 odst. 1 tr. ř.). Trestní řízení je pak ovládáno základními zásadami zaručujícími naplnění shora popsaného účelu trestního řízení, které se uplatní nejen z pohledu samotného obviněného, ale i z pohledu práv a povinností ostatních subjektů a stran trestního řízení. Zejména s ohledem na práva těchto ostatních subjektů, popř. stran na trestním řízení zúčastněných (poškozených, obětí trestných činů) je obecná akceptace závěru o možnosti trestní stíhání zastavit vzhledem k délce řízení (tzn. neodůvodněným průtahům) zásadně nepřijatelná (k srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 8 Tdo 358/2004).
K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou, jak bylo naznačeno výše, jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor k posouzení, jaký prostředek zvolí. Nepochybně by mělo jít o takový prostředek, který je vlastní právnímu řádu toho kterého smluvního státu, resp. neodporuje jeho kogentním ustanovením.
Relativně dlouhou dobu trvání trestního řízení, na níž se dovolatelka nijak významnou měrou nepodílela, vzal soud prvního stupně v úvahu při ukládání sankce, když ji odsoudil toliko k trestu odnětí svobody bez přímého výkonu v trvání jednoho roku, s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou roků, a k peněžitému trestu ve výši 50.000,- Kč (viz str. 7 odůvodnění rozsudku) .
Takovou formu kompenzace považuje Evropský soud pro lidská práva za dostatečnou (viz rozsudek E. v. S. ze dne 15. 7. 1982). V těchto případech je plně zajištěna ochrana právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci B. v. N. formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že „zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem . Je-li splněna tato podmínka, Soud dospěje k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy nebyl porušen.
Pokud tedy dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku naznačila, že vzhledem k trvání trestního řízení v posuzované věci bylo namístě uvažovat o zastavení jejího trestního stíhání z důvodů nepřípustnosti, nelze takové argumentaci přiznat jí přisuzované opodstatnění.
Již ve svém předcházejícím usnesení ve věci Nejvyšší soud rozvedl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v těch případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je zřejmé, že námitku, podle níž v posuzovaném případě byly splněny podmínky pro užití ustanovení §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. o zániku trestnosti pokusu trestného činu, pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, přestože je dovolatelkou prezentována jako námitka hmotně právní.
Dovolatelka ji totiž založila na vlastní skutkové verzi (podle níž jednala v dobré víře v účinnost podniknutých kroků, které měly vést k odstranění nebezpečí, jež vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu trestného činu), tedy na zcela zásadním zpochybnění zjištěného skutkového stavu věci, z něhož soudy při posuzování výše uvedené právní otázky vycházely. Své dovolání proto neopřela o hmotně právní - byť v dovolání formálně proklamované - důvody, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhala přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Nejvyšší soud pouze pro úplnost poznamenává, že soudy obou stupňů se touto konstantní obhajobou dovolatelky v novém řízení náležitě zabývaly a ve svých rozhodnutích přesvědčivě odůvodnily (tj. v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř.), proč jí neuvěřily a považovaly za vyvrácenou (viz část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 6/7 a usnesení odvolacího soudu na str. 3 dole a 4).
Pokud obviněná pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla, že nikdy nejednala v úmyslu zkrátit daň a tudíž se žádného pokusu trestného činu podle §148 tr. zák. ve skutečnosti nedopustila, ocitla se již mimo rámec přípustnosti dovolání. Touto její argumentací se již Nejvyšší soud zabýval ve zmiňovaném zrušujícím usnesení ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1134/2011, a nepřiznal jí právní relevanci (viz str. 6 odůvodnění citovaného rozhodnutí). Přitom platí, že na podkladě dalšího dovolání opětovné přezkoumání výroků a řízení, které dřívějšímu rozhodnutí dovolacího soudu předcházely a jež jím zůstaly nedotčeny, resp. nebyly shledány vadnými, by znamenalo jejich nepřípustnou revizi, což zákon na podkladě nového dovolání nepřipouští (k tomu v judikatuře srov. rozhodnutí č. 29/2004 SbRt.).
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze právně relevantně namítat, že byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se však v daném případě nestalo a dovolatelka ostatně ani existenci žádné takové vady výroku o trestu z rozhodnutí soudu prvního stupně nevytýká. Stejně tak pouze formálně odkázala i na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , aniž by jakkoli zdůvodnila, v čem konkrétně spatřuje jeho naplnění, tj. jaký výrok v některém z napadených rozhodnutí postrádá, nebo proč ho považuje za neúplný. Nijak tedy nevymezila rozsah vad, kterými by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Se zřetelem ke skutečnostem jednotlivě rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné H. S. bylo opřeno dílem o námitky nepřípustné a dílem o námitky, které pod použitý dovolací důvod podle §265b tr. ř. písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Z hlediska důvodů podle §265b odst. 1 písm. h), k) tr. ř. nebylo dovolání vůbec odůvodněno a v jeho části uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. právně relevantně nebylo shledáno opodstatněným. Proto mu nelze přiznat opodstatnění ani z hlediska dalšího uplatněného důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud je tedy podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler