ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1098.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1098/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 To 168/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 52/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 4. 2014, sp. zn. 38 T 52/2014 , byl obviněný M. P. na skutkovém základě, že (společně s obviněným Š. S.)
„1) v přesně nezjištěnou dobu od 03:15 hodin do 08:30 hodin dne 2. 5. 2013 v obci H. – Ř., ulici Č. s., okres P. – v., na parkovišti u domu, vnikli po předchozí dohodě o odcizení vozidla po překonání uzamčení levých předních dveří pomocí šídla a plochého šroubováku do zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia combi, v hodnotě 165.000,- Kč, vozidlo pomocí elektronického zařízení tzv. krabičky nastartovali a odcizili, ve vozidle se v době odcizení nacházela dětská autosedačka zn. Chicco v hodnotě 1.000,- Kč, dětský podsedák v hodnotě 100,- Kč, nabíječka na telefon I-Phone v hodnotě 200,- Kč a držák na telefon I-Phone v hodnotě 200,- Kč, čímž způsobili škodu společnosti VIG PROPERTY, s. r. o., odcizením vozidla ve výši 165.000,- Kč a M. Š. odcizením shora uvedených věcí ve výši 1.500,- Kč,
2) v přesně nezjištěnou dobu od 03:15 hodin do 08:30 hodin dne 2. 5. 2013 v obci H. – Ř., ulici Č. s., okres P. – v., na parkovišti u domu, se pokusili po předchozí dohodě vniknout po překonání uzamčených levých předních dveří pomocí šídla a plochého šroubováku do zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia combi, v hodnotě 245.000,- Kč s cílem odcizit airbag z předmětného vozidla v hodnotě 27.760,- Kč, do vozidla se jim vniknout nepodařilo a z tohoto důvodu nic neodcizili a Z. N. tak způsobili poškozením dveří řidiče u předmětného vozidla škodu ve výši 23.000,- Kč,
3) v přesně nezjištěnou dobu od 03:15 hodin do 08:30 hodin dne 2. 5. 2013 v P., ulici M. P., vnikli po předchozí dohodě o odcizení vozidla po překonání uzamčení levých předních dveří pomocí tzv. lámáku do zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia combi, v hodnotě 235.000,- Kč, vozidlo pomocí elektronického zařízení tzv. krabičky nastartovali a odcizili, ve vozidle se v době odcizení nacházela dětská autosedačka zn. Graco junior maxi v hodnotě 500,- Kč a dětský podsedák zn. Firkon v hodnotě 100,- Kč, čímž způsobili škodu společnosti ALD Automotive s. r. o., odcizením vozidla ve výši 235.000,- Kč a S. P. odcizením shora uvedených věcí ve výši 600,- Kč,
4) v přesně nezjištěnou dobu od 03:15 hodin do 08:30 hodin dne 2. 5. 2013 v P., ulici B., vnikli po předchozí dohodě po překonání uzamčení přesně nezjištěným způsobem do zaparkovaného motorového vozidla tov. zn. Škoda Octavia combi, v hodnotě 220.000,- Kč s cílem odcizit airbag v hodnotě 27.760,- Kč, který z vozidla skutečně demontovali a odcizili, čímž způsobili společnosti IFC FOOD, s. r. o., škodu odcizením airbagu ve výši 27.760,- Kč,
přičemž obžalovaný M. P. se tohoto jednání dopustil přesto, že dne 6. 6. 2011 vykonal nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 20 měsíců uložený rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 47/2009, který nabyl právní moci dne 18. 11. 2009, mimo jiné pro spáchání trestného činu krádeže dle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 trestního zákona“ ,
uznán vinným jako spolupachatel podle §23 trestního zákoníku ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku dílem dokonaného (ad 1, 3, 4) a dílem ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku (ad 2), v souběhu (ad 2) s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku.
Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1, 2 trestního řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu způsobené škody. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného Š. S.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 13 To 168/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 6. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. P. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l ) trestního řádu. Obviněný především poukázal na to, že v rámci odvolacího řízení vyloučil Krajský soud v Praze trestní věc obviněného Š. S. do samostatného řízení, čímž znemožnil procesní použitelnost původně usvědčující výpovědi obviněného Š. S. vůči němu z řízení před soudem prvního stupně. Procesní postavení svědka je totiž neslučitelné s jiným procesním postavením v témže trestním řízení, zejména s postavením spoluobviněného. Dále obviněný namítl, že došlo k porušení jeho základního práva zaručeného v čl. 8 odst. 2 věta prvá Listiny základních práv a svobod, když byl uznán vinným ze skutku, na kterém se jakkoliv neúčastnil, přičemž jediným usvědčujícím důkazem proti němu byla procesně nepoužitelná výpověď zasahujícího policisty kpt. A. Z. Tento policista vůči němu již v přípravném řízení činil v postavení policejního orgánu aktivní úkony, přičemž použití výslechu zasahujícího kriminalisty ve vztahu k jím sepsanému úřednímu záznamu či jiným součástem spisového materiálu je ústavněprávně nepřípustné. Uvedený policista s ním byl navíc v přímém styku při domovních prohlídkách, kdy prováděl jeho zajištění, a proto je jeho výpověď, jakož i jakákoliv jeho identifikace jako pachatele zcela nepoužitelná. Výslechem policisty obešly soudy institut rekognice in natura a nepřípustně vytvořily důkaz, který orgány veřejné žaloby ani neprovedly ani provést nehodlaly, čímž došlo k porušení zásad spravedlivého procesu. Další pochybení soudů zásadně zasahující do jeho práva na obhajobu spatřoval obviněný v tom, že nalézací soud bez patřičného odůvodnění zamítl provedení jím navržených důkazů spočívajících ve výslechu svědků J. P., P. M. a P. Š., a odvolací soud se těmito návrhy vůbec nezabýval. Podle obviněného jde o tzv. opomenuté svědky, neboť jejich výpovědi by pomohly objasnit otázku jeho neviny, obzvlášť za situace, kdy měl být usvědčován jediným, osamoceně stojícím důkazem v podobě výpovědi zasahujícího policisty. Postup soudů proto obviněný hodnotí jako neobjektivní, se snahou usvědčit jej za každou cenu. Soudy se podle něj svojí neadekvátní procesní činností pasovaly do role pomocníka veřejné žaloby, a nezachovaly si tím nutný nadhled a objektivitu potřebnou pro spravedlivé posouzení podané obžaloby. Rovněž svojí argumentací v odůvodnění rozsudku obviněným dříve ukončenými a již vykonanými tresty se soud dostal do přímé kolize s ústavně zakotvenou povinností předpokládat nevinu stíhané osoby.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2014, č. j. 13 To 168/2014-1287, zrušil a současně zrušil i další na zrušené usnesení obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 4 trestního řádu za situace, kdy vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem, rozhodl zároveň negativně o vazbě a propustil obviněného na svobodu.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 20. 5. 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu, využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Výše popsané námitky obviněného proto byly v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatněny relevantně.
Pokud jde o námitku obviněného, kterou poukazuje na procesní nepoužitelnost výpovědi spoluobviněného Š. S. v důsledku toho, že odvolací soud vyloučil trestní věc tohoto obviněného do samostatného řízení, pak lze sice obecně konstatovat, že procesní postavení svědka je neslučitelné s jinými funkcemi v trestním řízení, především s procesním postavením obviněného, a proto lze dřívějšího spoluobviněného, jehož trestní stíhání bylo vyloučeno ze společného řízení, v poměru k ostatním spoluobviněným nadále vyslechnout jen v procesním postavení svědka, na druhou stranu však v projednávané věci uvedená kolizní situace nenastala. Jak totiž vyplývá z protokolu o veřejném zasedání (č. l . 1282), soud druhého stupně v rámci odvolacího řízení dokazování neprováděl a při své přezkumné činnosti vycházel výlučně ze skutkového stavu zjištěného soudem nalézacím. O procesním postavení svědka proto nelze u obviněného Š. S. vůbec hovořit. Nadto je zřejmé, že důvodem pro vyloučení věci obviněného Š. S. ze společného řízení byl výlučně požadavek rychlosti řízení ve věci dovolatele, neboť z důvodu nepřítomnost obhájce obviněného Š. S. u veřejného zasedání, nebylo možné o odvolání tohoto obviněného jednat a rozhodnout. Uvedená námitka dovolatele proto nemohla být opodstatněná.
Stejně tak nebylo možné souhlasit s další výhradou obviněného spočívající v tom, že výpověď policisty A. Z. je procesně nepoužitelná a že výslechem tohoto svědka byla obejit institut rekognice in natura. Nutno konstatovat, že oba soudy rozhodující ve věci se k těmto okolnostem podrobně ve svých rozhodnutích vyjádřily, přičemž jejich právnímu posouzení nelze nic vytknout. V daném případě se totiž jednalo o zcela jinou situaci, než je popsána v rozhodnutích Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, a Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1116/2012. Svědek A. Z. totiž vypovídal pouze o tom, čeho byl osobně svědkem, co viděl, a nikoli o tom, co se dozvěděl od jiných osob, čímž by nahrazoval výslech takové osoby. Současně z žádného ustanovení trestního řádu nelze dovodit, že z povinností uvedených v §97 trestního řádu jsou vyňaty osoby, které v předešlých stadiích trestního stíhání působily jako orgány činné v trestním řízení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1989, Tpj 20/89, uveřejněné pod číslem 3/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek NS). Výslechem svědka A. Z. potom nebyl obejit ani institut rekognice in natura, jelikož tento postup nebylo možné použít, když v průběhu trestního řízení viděl svědek dovolatele opakovaně a znal následně i jeho totožnost.
Konečně ve vztahu k námitce obviněného, že nalézací soud bez patřičného odůvodnění zamítl provedení jím navržených důkazů spočívajících ve výslechu svědků J. P., P. M. a P. Š., a odvolací soud se těmito návrhy vůbec nezabýval, nutno konstatovat, že odvolací soud se s touto výhradou obviněného, uplatněnou již v rámci řádného opravného prostředku přesvědčivě vypořádal, přičemž lze plně odkázat na příslušnou část odůvodnění na straně 6 jeho usnesení.
Námitky obviněného proto z uvedených důvodů nemohly být shledány opodstatněnými, jelikož napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně namítanými vadami netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci potvrzující správnost zvolené právní kvalifikace. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Soudy současně rozhodně nepřekročily zákonný rámec upravený v §2 odst. 5 trestního řádu, neboť případné doplnění dokazování nad rámec návrhů obžaloby bylo vedeno toliko snahou o dosažení spravedlivého rozhodnutí při existenci jistých pochybností o vině obviněného.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký