ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1130.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1130/2014 -31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. září 2014 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 6 To 64/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 124/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 2 T 124/2013, v trestní věci obviněných D. H. a T. K. byl obviněný T. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jako spolupachatel podle §23 tr. zákoníku, na skutkovém základě, že spolu s D. H. „dne 11. 4. 2013 v době kolem 02:45 hod. v P., ul. D. přistoupili k poškozeným J. J., a Š. Z., a požádali je o cigaretu, kterou jim poškození dali, a následně oba obžalovaní s pohrůžkou nožem, který držel obžalovaný H., požadovali po poškozených vydání všech věcí, co u sebe mají, čemuž poškození nevyhověli s tím, že nic nemají, následně H. napadl úderem pěstí poškozeného J. J., který upadl, a když byl na zemi, tak do něj obžalovaný H. dále útočil kopy a údery pěstí do celého těla, poškozenému J. chtěl pomoci poškozený Z. a snažil se odtáhnout obžalovaného H. od poškozeného J., přičemž v tu chvíli na poškozeného Z. zezadu zaútočil obžalovaný K., který do poškozeného Z. narazil a poté jej skopnul na zem, kde na něj útočil údery pěstí a kopy na celé tělo včetně hlavy, poté jeden z obžalovaných, neznámo který, se pokusil strhnout poškozenému J. ze zad batoh, což se mu nepovedlo, následně obžalovaný K. svého jednání zanechal a začal z místa odcházet, obžalovaný H. pokračoval v útoku na poškozeného Z. a bodl jej nožem do nohy a následně z místa činu utekl, v důsledku napadení Š. Z. utrpěl pohmoždění obličeje s tříštivou a lehce vpáčenou zlomeninou horní čelisti vlevo, s postižením vazivových tkání krční páteře, bodnou ránu v levém bérci, komplikovanou hnisavým zánětem, poškozený J. J. utrpěl v důsledku napadení pohmoždění měkkých tkání obličeje, na čele oděrky a krevní podlitinu, která zasahovala k levému oku a na lícní kost vlevo, oděrku na nose a dolním rtu, krvácení z nosu, zlomeninu nosních kůstek, oděrku prsteníku levé ruky, kdy zranění poškozeného Z. odpovídá 73 bodům dle vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, přičemž náklady na léčbu obou poškozených hradila Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky a činily, pokud jde o poškozeného Z. celkem 18.691,- Kč a pokud jde o poškozeného J. 2.541,- Kč, pokud jde o škodu na majetku tak oběma poškozeným bylo v důsledku útoku obžalovaných poničeno oblečení, kdy hodnota tohoto poškození nebyla zjištěna“. Za to a dále za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný T. K. uznán vinným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 T 184/2013, který nabyl právní moci dne 27. 8. 2013, mu soud uložil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 ost. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a tří měsíců, za současného zrušení výroku o trestu z citovaného trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2, jakož i všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro výkon trestu byl obviněný zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu bylo uloženo rovněž ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s D. H. zaplatili na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 18.691,- Kč a poškozenému Š. Z. částku 8.760,- Kč. Poškozený Š. Z. byl se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozeného J. J. soud odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvoláních obou obviněných a odvolání státní zástupkyně, která je podala v neprospěch obviněných do výroku o trestu, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 6 To 64/2014, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v celém výroku o trestu. Za splnění podmínek podle §259 odst. 3 tr. ř. pak u obviněného T. K. nově rozhodl tak, že za výše uvedenou sbíhající se trestnou činnost mu podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku nově uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 5 T 184/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích týkajících se tohoto obviněného ponechal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Jeho odvolání výrokem podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 11. 3. 2014 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušených výrocích ohledně obviněného právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovaným rozhodnutím obou soudů podal následně obviněný T. K. dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že svým jednáním skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nenaplnil. Žádné cizí věci se totiž nezmocnil a ani s takovým úmyslem nejednal. Z provedeného dokazování podle něj jednoznačně vyplývá, že k potyčce s poškozenými, kterou navíc vyvolal spoluobviněný D. H., došlo ze zcela jiných důvodů. Dovolatel soudům dále vytkl, že dostatečně nezohlednily znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož se podává, že jeho schopnost ovládat své jednání byla v rozhodné době značně snížena v důsledku psychické poruchy. Tuto skutečnost znalec následně potvrdil i v rámci své výpovědi v hlavním líčení. Dovolatel je přesvědčen o tom, že v dané věci nadále přetrvávají pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Soudy se podle něj dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Především neprovedly dokazování v dostatečném rozsahu a při jeho hodnocení pak nepostupovaly v souladu s trestním řádem, když se v prvé řadě neřídily zásadou in dubio pro reo. Nedůvodně „přecenily“ význam důkazů svědčících v dovolatelův neprospěch, zatímco s důkazy podporujícími jeho obhajobu se blíže nezabývaly. Pochybení dovolatel spatřuje i ve způsobu, jakým soudy odůvodnily svá rozhodnutí. Je toho názoru, že pokud jde o kvalitu a přesvědčivost odůvodnění, soudy v tomto směru nedostály požadavku kladenému zákonem na písemné vyhotovení rozsudku ve smyslu ustanovení §125 tr. ř.
Z výše uvedených důvodů proto závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2014, sp. zn. 6 To 64/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. 2 T 124/2013, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 a násl. trestního řádu.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 4. 8. 2014. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 19. 8. 2014 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že Nejvyšší státní zastupitelství nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a nebude se k dovolání obviněného věcně vyjadřovat. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není procesní podmínkou pro jeho projednání.
Obviněný T. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud z podnětu odvolání státní zástupkyně obviněnému nově uložil (zpřísnil) trest. Současně je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., když odvolací soud samostatným výrokem také zamítl řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon touto formulací vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Jak správně zmínil vyjadřující se státní zástupce, s poukazem na uvedený dovolací důvod se obecně není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěným skutkovým stavem věci je dovolací soud při svém rozhodování o dovolání vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě však dovolatel s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že soudy učiněná skutková zjištění nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení provedených důkazů. Především jim vytkl, že v jeho neprospěch porušily zásadu in dubio pro reo , když při neakceptování jeho obhajoby vyhodnotily obsah dokazování k jeho tíži, ač takový postup nebyl podle něj namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který objektivně neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení dovolatel za použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět zejména opomenutí důkazu soudem nebo existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadená rozhodnutí soudů netrpí.
Již soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň náležitě vyložil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k projednávané trestné činnosti za prokázané. Logicky zdůvodnil, na základě čeho považoval za vyvrácenou obhajobu obviněného (dovolatele) a proč neuvěřil tvrzení, že spolu s obviněným D. H. napadli poškozené J. J. a Š. Z. z jiných důvodů, než v úmyslu zmocnit se jejich věcí (viz zejména str. 7 dole až 9 shora odůvodnění rozsudku). Rovněž odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní posuzovaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§125 odst. 1 tr. ř.) dostatečně zdůvodnil (viz str. 4 dole/5 napadeného rozsudku). Nelze tedy říci, že by v projednávaném případě byl skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by dokonce napadená rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné soudcovské libovůle.
Mimo uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřuje i námitka obviněného, že dostatečně nezohlednily závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, ačkoliv z nich mělo vyplývat, že v době činu byla jeho schopnost ovládat své jednání významně snížena. Také zde dovolatel de facto napadl jen způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil důkaz významný jednak pro posouzení právní otázky, zda jej lze činit za stíhané jednání trestně odpovědným, a jednak zda jsou splněny podmínky pro uložení ochranného opatření - ochranného léčení psychiatrického. Přitom ani na tomto místě zároveň nelze jakkoliv dovodit, že by soud hodnotil provedený důkaz tendenčně a v rozporu s jeho obsahem, jak tvrdí dovolatel.
K procesní námitce dovolatele stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudů v předmětné trestní věci - jak bylo konstatováno výše - splňují.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného T. K. bylo opřeno o námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler