ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1148.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1148/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. září 2014 o dovolání, které podal obviněný T. Ž. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 8 To 166/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 T 79/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 12 T 79/2013 , byl obviněný T. Ž. uznán vinným ze spáchání přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že
„v době od 1. 3. 2012 do 24. 7. 2013 v Č., okr. B.–v., ani jinde, úmyslně řádně a včas neplní svou vyživovací povinnost na nezl. děti, bytem v Č. u matky K. Ž., ačkoli mu tato povinnost vyplývá ze zákona o rodině a její výše byla stanovena rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov pod č. j. P 414/2010, 31P a Nc 333/2010, ze dne 13. 6. 2011 v částce 900 Kč na X.. a v částce 1.200 Kč na Y. měsíčně, zvýšena rozsudkem Krajského soudu v Brně, sp. zn. 13 Co 399/2012, ze dne 31. 1. 2013 v částce 1.300 Kč na X. a v částce 1.500 Kč na Y. měsíčně, splatné vždy do každého 5. dne v měsíci předem, čímž mu za shora uvedené období vznikl dluh na výživném ve výši 14.300 Kč, kdy bylo zohledněno, že v předmětném období uhradil na výživném celkovou částku 4.200 Kč a dále byla exekučně vymožena částka ve výši 29.100 Kč“.
Za to byl podle §196 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložena na zkušební dobu v trvání třicetišesti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil uhradil dlužné výživné a řádně hradil výživné běžné, jako podmínka pro osvědčení.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 8 To 166/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 5. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný T. Ž. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru je rozhodnutí krajského soudu založeno na nesprávném právním posouzení skutku. K tomu uvedl, že si vždy plnil své výživné, matce dětí dal 13.000 Kč na potřeby dětí s tím, že je použije v momentě, kdy se mu nebude dostávat peněz. Navíc na něj podala matka dětí dvě exekuce na výživné, při kterých mu bylo nesprávným postupem exekutora strženo celkem 42.154 Kč. Tyto okolnosti soudy rozhodující ve věci vůbec nezohlednily. Ve skutečnosti v době rozhodování soudů tedy neměl dluh na výživném ve výši 14.300 Kč, ale uhradil naopak o 7.545 Kč víc, a tedy má hrazené výživné i dále do budoucna. Podle jeho názoru hodnotily soudy všechny provedené důkazy v jeho neprospěch a porušily tím jednu ze základních zásad trestního řízení.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření uvedl, že obviněný v dovolání nevznesl prakticky žádné námitky, kterými by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu, popř. nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Jeho námitky spočívající v tvrzení o jednorázovém zaplacení částky 13.000 Kč matce dětí i výhrady proti postupu exekutora jsou výlučně skutkového charakteru a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídají. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaného v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod 49/2008 - T 1123 státní zástupce pro úplnost uvedl, že trestní odpovědnost pachatele za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §196 trestního zákoníku není vyloučena, resp. nedochází k jejímu zániku ve smyslu §197 trestního zákoníku ani v případě, že dojde k uhrazení celého dlužného výživného, pokud se tak stane bez aktivní součinnosti pachatele cestou exekuce. Z tohoto důvodu lze námitky obviněného týkající se průběhu exekučního řízení považovat za irelevantní.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný T. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Podstatou dovolacích námitek bylo odlišné hodnocení skutkového stavu oproti přisouzenému jednání v rozhodnutích soudů obou stupňů, zpochybňování postupu exekutora při vymáhání dlužného výživného. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že sám obviněný svým postojem k plnění vyživovacích povinností vyvolal nutnost exekučního srážení dlužného a běžného výživného z jeho příjmu, který to umožňoval. Tímto současně zaviněně se zbytečně připravil o částky vynaložené na náklady exekučního řízení. Přitom nad jeho rámec by postačovalo za dobu od 1. 3. 2012 do 24. 7. 2013 měsíčně hradit přibližně 840 Kč, aby na výživném nevznikl další dluh, oněch zjištěných 14. 300 Kč.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k jejímu odlišnému právnímu posouzení. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného T. Ž. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 23. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký