ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1196.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1196/2014 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání podaném J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 154/2014 ze dne 29. 4. 2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 1/2013, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 154/2014 ze dne 29. 4. 2014, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 17 T 1/2013 ze dne 7. 1. 2014 byl dovolatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku (dále jen tr. zákoník), pro skutek spočívající v tom, že „v době od 1. 2. 2011 do 15. 7. 2011, jako provozní cestmistr Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje, se sídlem Z., P., pro oblast Z., R., se sjednanými pracovními povinnostmi vyplývajícími z jeho pracovního poměru, jimiž mu jeho zaměstnavatel mimo jiné určil povinnost provádět prohlídky pozemních komunikací a s tím i bezprostředně spojenou povinnost zajistit správnou funkci a viditelnost dopravního značení na těchto pozemních komunikacích a zjištěné závady ve funkčnosti a viditelnosti dopravního značení odstraňovat z důvodu zajištění bezpečnosti účastníků silničního provozu, a dále plnit i v rámci výkonu této pracovní činnosti i povinnosti vyplývající z dalších souvisejících zákonů, vyhlášek, technických podmínek a směrnic souvisejících s výkonem jeho pracovního poměru, tyto pracovní povinnosti i v rozporu s §6 a §9 odst. 4 vyhl. č. 104/1997 Sb., v platném znění, v uvedeném období neplnil, čímž nezajistil řádnou viditelnost dopravního značení na silnici III. třídy v katastru obce J., okr. P., před nechráněným železničním přejezdem, ve směru jízdy J.-R., a to svislé dopravní značky A 30 „Železniční přejezd bez závor“ doplněné o svislou dopravní značku A 31a Návěstní deska (240 m), svislé dopravní značky A 31b Návěstní deska (160 m) a svislé dopravní značky A 31c Návěstní deska (80 m), v důsledku čehož účastníci silničního provozu využívající tuto pozemní komunikaci nemohli být srozuměni s existencí tohoto nechráněného železničního přejezdu na železniční trati P.-S.-B., načež dne 15. 7. 2011, kolem 19:40 hodin, kdy K. M., který řídil osobní automobil tov. zn. Ford Mondeo 1.8 D, po silici III. třídy, v katastru obce J., ve směru jízdy J.-R., z důvodu špatné viditelnosti svislé dopravní značky A 30 „Železniční přejezd bez závor“ doplněné o svislou dopravní značku A 31a Návěstní deska (240 m), svislé dopravní značky A 31b Návěstní deska (160 m) a svislé dopravní značky A 31c Návěstní deska (80 m), před železničním přejezdem, vjel na železniční přejezd v době, kdy se z pravé strany k železničnímu přejezdu blížil osobní vlak, vedený strojvedoucím E. V., který přední částí narazil do pravého boku uvedeného osobního automobilu, přičemž v důsledku střetu poškozený M. utrpěl rozsáhlou tříštivou zlomeninu klenby a spodiny lební, především vpravo s rozsáhlým krevním výronem a výrazným otokem v měkkých pokrývkách lebních v krajině čelně-temenně-spánkově-týlní vpravo, přerušovaný krevní výron malého rozsahu pod tvrdou plenou mozkovou nad pravou mozkovou polokoulí, tenký krevní výron pod měkkou plenou mozku a mozečku, pohmoždění mozkového kmene, mozečku a čelních a spánkových laloků mozku, trhliny spodinových tepen mozku, zlomeniny příčných výběžků 6. a 7. krčního obratle vpravo, vykloubení nadpažkově klíčního skloubení vpravo, zlomeninu 1. - 4. žebra vpravo a 1. a 2. žebra vlevo ve více rovinách s trhlinami pohrudnice a mezižeberních struktur, ložiska pohmoždění a povrchní trhliny obou plic“ i další přesně specifikovaná zranění, „kterým na místě nehody podlehl a jeho spolujezdkyně M. M., utrpěla polytrauma, jemuž na místě nehody rovněž podlehla“. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon takto uloženého trestu mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Dále bylo též rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody.
V předmětné věci podal J. R. (a příslušný státní zástupce) odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 10 To 154/2014 ze dne 29. 4. 2014 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil a podle §259 tr. ř. znovu rozhodl tak, že dovolatele uznal vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, pro skutek spočívající v tom, že „jako provozní cestmistr Krajské správy a údržby silnic Středočeského kraje pro oblast Z.-R. nezajistil funkční stav dopravního značení na silnici III. třídy u obce J., okr. P., před nechráněným železničním přejezdem ve směru jízdy J.-R., v důsledku čehož dne 15. 7. 2011 kolem 19.40 hodin řidič osobního vozidla Ford Mondeo, K. M., nebyl upozorněn na blížící se nechráněný železniční přejezd a na tento přejezd vjel ve chvíli, kdy zprava přijížděl osobní vlak; při nastalém střetu utrpěl K. M. rozsáhlá poranění, kterým na místě podlehl, obdobně rozsáhlým poraněním prolehla na místě i jeho spolujezdkyně M. M.“. Za uvedený přečin jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců, když současně podle §256 tr. ř. zamítl odvolání podané státním zástupcem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal J. R. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že popis předmětného skutku odvolacím soudem je nekonkrétní z hlediska potřebného trestněprávně relevantního jednání, kterým měl dovolatel porušit svou povinnost a naplnit znak příslušné skutkové podstaty trestného činu. Z popisu skutku jednoznačně plyne, že skutková podstata příslušného přečinu měla být naplněna opomenutím (tzv. nepravý omisivní delikt), přičemž v tomto směru odkázal na znění §112 tr. zákoníku. Předpokladem trestní odpovědnosti je tak v případě opomenutí porušení zvláštní povinnosti konat, přičemž tuto povinnost musí mít příslušná osoba z titulu, který zákon předvídá. Popis skutku přitom obecně hovoří o „nezajištění funkčnosti dopravního zařízení“ bez toho, aby bylo zřejmé, jaké značení má odvolací soud na mysli a co je míněno funkčním stavem. Dále poukázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého plyne, že nebyla vyvrácena obhajoba dovolatele, že při poslední prohlídce nezjistil závady, nebylo prokázáno, že by zanedbal pravidelné prohlídky a nebylo zjištěno, že by k posuzované nehodě došlo proto, že porušil některou konkrétní povinnost, uloženou mu v rámci jeho pracovního zařazení právním předpisem nebo pracovní náplní danou vnitřním předpisem. Přitom opomenutí může být postaveno na roveň konání jen za podmínek stanovených v §112 tr. zákoníku, kdy předpokladem trestní odpovědnosti je porušení zvláštní povinnosti konat. Pokud porušení takové povinnosti není prokázáno, není zde ani opomenutí postavené na roveň konání, když odvolací soud sám uvedl, že „nebylo zjištěno, že by k posuzované nehodě došlo proto, že by obžalovaný porušil některou konkrétní povinnost…“. Uvedený závěr nutno vnímat tak, že dovolatel dodržel povinnou míru opatrnosti a nelze jej shledat vinným ani z hlediska úvah o jeho nedbalostním zavinění. Dále namítl, že je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V této souvislosti poukázal na to, že první ze (svislých) značek před přejezdem byla poražena, což nelze klást dovolateli k tíži. Druhá značka však při plné pozornosti řidiče viditelná byla, ten měl také zpozornět a jistě by tak zaznamenal další značku signalizující železniční přejezd (byť částečně zakrytou stromem), stejně jako značky na opačné straně přejezdu (byť pouze rozeznatelné tvarově ze zadní strany). V případě značky STOP ve směru jízdy poškozeného šlo o 30 metrů, v protisměru však byl kříž označující přejezd viditelný na 80 metrů. Nelze tak mít za to, že poškozený (jako řidič předmětného vozidla) nebyl na přejezd nijak upozorněn a uvedenému měl přizpůsobit rychlost své jízdy. Konečně namítl, že poškozený mohl být s místem přejezdu obeznámen z minula, a proto absence zřetelného dopravního značení pro něj nebyla až natolik významná. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že odsouzeného zprostí z podané obžaloby. Pokud dospěje k závěru, že není možné, aby po zrušení napadeného rozhodnutí sám hned rozhodl, nechť vrátí věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení“.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) s tím, že k namítanému nedostatečnému popisu předmětného skutku uvedl, že dovolateli lze dát za pravdu v tom, že odvolací soud v rámci svého vyjádření o „zestručnění“ popisu skutku a jeho „oproštění od zbytečných údajů“ zašel poněkud daleko a jednání dovolatele popsal pouze obecně. K tomu však uvedl, že spolu s odůvodněním napadeného rozsudku je zřejmé, v čem ono „nezajištění funkčnosti“ spočívalo a kdy a kde se dovolatel tohoto jednání (formou nekonání) dopustil, a proto skutek je popsán dostatečně tak, aby z něj bylo možno dovodit všechny znaky skutkové podstaty předmětného přečinu. Přitom „funkčností“ zmíněného dopravního značení rozumí odvolací soud jeho „správnou funkci“, a to zjevně ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 vyhlášky č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích. Základním předpokladem „správné funkce“ svislé dopravní značky je nepochybně její viditelnost z běžných pozic přijíždějících řidičů. V této části tak státní zástupce považuje podané dovolání za zjevně neopodstatněné. Dále poukázal na to, že dovolatel pravdivě citoval z odůvodnění napadeného rozsudku pasáže, ve kterých odvolací soud popřel či zpochybnil, že by dovolatel porušil některou svou konkrétní povinnost. V odůvodnění svého rozsudku však vedl i úvahy opačné, tedy takové, které hovoří o porušení konkrétní povinnosti dovolatelem. Ty spočívají v tom, že dovolatel byl mimo jiné v rámci své pracovní náplně povinen provádět běžné prohlídky pozemních komunikací a odpovídal za odstranění zjištěných nedostatků a závad, poslední prohlídku kritického místa vykonal 16 dní před tragickou nehodou, když v té době již nebylo značení plně viditelné, protože již bylo vrostlé do vegetace a značky nebyly vidět bezezbytku a dovolatel měl zajistit (neučinil tak), aby tyto značky byly v té době viditelné. Výroky odvolacího soudu o tom, že dovolatel uvedenou prohlídku vykonal a neporušil tak svou povinnost vykonat prohlídku, je třeba vyložit v kontextu s předchozími závěry. Dovolateli je tak zjevně kladeno za vinu nikoliv nevykonání pravidelné prohlídky, ale to, že na již tehdy špatnou viditelnost značení přejezdu nereagoval, a to ani s vědomím, že toto značení bude nadále zarůstat. Podle ustanovení §6 odst. 1 vyhl. č. 104/1997 Sb., kterou se provádí zákon o pozemních komunikacích, se prohlídkou zjišťuje především správná funkce dopravního značení. Je přitom samozřejmé, že odpovědná osoba si závad všímá a zajišťuje jejich odstranění. Takovým způsobem si však dovolatel nepočínal, na což také odvolací soud poukázal, když za nešťastnou formulaci považuje státní zástupce úvahu odvolacího soudu, kdy ten (v jiném kontextu) uvedl, že „nebylo zjištěno, že by obžalovaný porušil některou konkrétní povinnost“. Z odůvodnění napadeného rozsudku pak v jeho celku je zjevné, že odvolací soud se přiklonil k závěru, že dovolatel porušil konkrétně uvedené (své) povinnosti a pokud se soud vyjádřil v některých pasážích odůvodnění svého rozsudku opačně, jednalo se o jeho neobratné vyjádření. I v tomto směru tak státní zástupce podané dovolání považuje za zjevně neopodstatněné. K námitce tzv. extrémního nesouladu potom uvedl, že tu snad lze dovodit z nesouhlasu dovolatele s vyhodnocením viditelnost předmětných značek a obeznámenosti poškozeného s kritickým úsekem silnice. Přitom však odkazuje pouze na fotodokumentaci pořízenou na místě, kterou však odvolací soud vyhodnotil opačně. Státní zástupce v této souvislosti uvedl, že z pořízené fotodokumentace je zřejmé, že viditelnost obou značek (160 m a 80 m od přejezdu) byla velmi špatná (deska 160 m byla zarostlá keřem a ze směru jízdy řidiče neviditelná a deska 80 m byla zarostlá kopřivami a viditelná jen v horní části nad červeným pruhem). Dovolateli bylo kladeno za vinu, že nereagoval na stav těchto dvou značek (nikoli povalené značky první a nikoli značky poslední, kterou bylo možno vidět až za posledním keřem ze vzdálenosti 30 m). Státní zástupce dodal, že případná obeznámenost poškozeného s předmětným úsekem silnice není právně významná. Stran těchto námitek proto považuje dovolání za podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. S ohledem na uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. takto podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen takto zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání ve vztahu k příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Z konstantní judikatury Ústavního soudu České republiky přitom plyne (s důrazem na zásady plynoucí z práva obviněného na spravedlivý proces), že relevantní mohou být i námitky dovolatele směřující proti učiněným skutkovým zjištěním soudů, i když pouze v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (např. nález Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. I. ÚS 4/04). Takový rozpor je potom dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. zjevně nemají vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
V rámci svého dovolání namítl dovolatel právě onen zmíněný extrémní nesoulad učiněných skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž jím takto vznesené námitky jsou nejenom opodstatněné, ale i důvodné. Klíčová, ve věci činěná skutková zjištění se týkají viditelnosti předmětných (označených) dopravních značek před uvedeným železničním přejezdem. Jedná se takto zejména o v pořadí první dopravní značku A 31a Návěstní deska, která byla umístěna 240 m od železničního přejezdu a je do té míry důležitou, že je první, která na přítomnost železničního přejezdu upozorňuje. Z dosud učiněných skutkových zjištění (pořízené fotodokumentace i plánku na místě nehody) zjevně plyne, že tato dopravní značka byla poražena a ležela na zemi. Přitom v průběhu trestního řízení nebylo vyvráceno tvrzení dovolatele, že při poslední (jím konané) kontrole místa dne 29. 6. 2011 tato dopravní značka stála, přičemž je obtížně přepokládat, že postavení dopravních značek musí dovolatel kontrolovat každý den. Další dopravní značka mohla být již pro řidiče sledována obtížně (umístěna v koruně stromu) a konečně třetí dopravní značka A 31 c Návěstní deska (80 m) byla částečně zarostlá kopřivami, avšak tak, že její horní část byla viditelná i s červeným pruhem, kdy v době zmíněné kontroly nebylo vyvráceno, že vzrůst kopřiv byl ještě o deset cm menší. Bez ohledu na uvedené se však jeví, že pokud by dopravní značka A 31a byla ve správné (standardní) poloze, měl by poškozený možnost ji zřetelně vidět a této skutečnosti přizpůsobit rychlost své jízdy, a to bez ohledu na to, že další dopravní značka byl viditelná špatně a poslední před přejezdem viditelná z podstatné části. S ohledem na uvedené tak byla důvodně uplatněna námitka stran absence příčinné souvislosti mezi jednáním (byť zjevně nedbalostním) dovolatele a vzniklým následkem, když v uvedeném směru (za dosud učiněných skutkových zjištění) nelze spolehlivě dospět k závěru, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty nejenom, co se týče jejich subjektivní, ale i objektivní stránky (kauzální nexus).
S dovolatelem lze souhlasit i v tom směru, pokud namítá neurčitý popis skutku provedený odvolacím soudem a v té souvislosti i zjištění (popsání) porušení konkrétní právní povinnosti zakládající trestní jednání. Přesné označení trestného činu, jehož se výrok o vině týká, znamená především náležité vymezení skutku (skutková věta), která vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu, jakým byl skutek spáchán. Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. V posuzované věci je zjevné, že k naplnění skutkové podstaty označeného přečinu mělo dojít v důsledku dovolatelova nedbalostního jednání, když nelze ani vyloučit, že jeho jednání spočívalo v opomenutí. Za dané situace bylo nezbytné v tzv. skutkové větě (popisu skutku) vyjádřit formu jeho nedbalostního jednání a zabývat se i jeho námitkou, že šlo o opomenutí, a to i z hlediska ustanovení §112 tr. zákoníku, když sdělení odvolacího soudu o tom, že upravil popis skutku tak, aby byl v souladu se skutkovými závěry uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž popis skutku byl zestručněn a oproštěn od zbytečných údajů, ve světle uvedených skutečností neobstojí. Uvedené skutečnosti je potom nezbytné podrobně popsat i v důvodech přijatého rozhodnutí, když v dané věci se tak nestalo, neboť v důvodech předmětného rozsudku odvolací soud poněkud nekonzistentně uvedl, že na straně jedné nebylo zjištěno porušení povinností dovolatele, na straně druhé jejich porušení dovozuje.
Je takto namístě zdůraznit, že rozhodujícím v posuzované věci se jeví to, že dosud učiněná skutková zjištění neumožňují dospět jednoznačně a bez pochybností k závěru, že jednání (nedbalé) dovolatele bylo tím, které vedlo ke vzniku předmětné nehody.
To znamená, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu obsahuje zmíněná pochybení při právní kvalifikaci předmětného skutku a spočívá tak právě na nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a vzhledem k významu těchto vad nemůže napadené rozhodnutí obstát a na jeho právní moci není možné spravedlivě trvat.
Nejvyšší soud proto z podnětu důvodně podaného dovolání J. R. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 10 To 154/2014 ze dne 29. 4. 2014 zrušil a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rovněž všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí přijal podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.
Věc se tak vrací do stadia, kdy se Krajský soud v Praze bude muset věcí znovu zabývat a rozhodnout o podaném řádném opravném prostředku dovolatele (jeho odvolání). V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.). Takto bude nezbytné přesně a přesvědčivě stanovit skutkový děj a na jeho nezpochybnitelném základě potom rozhodnout o vině či nevině dovolatele. Takto bude namístě znovu na základě učiněných (dostupných) skutkových zjištění, zabývat se rozmístěním jednotlivých (označených) dopravních značek, a to i v případné spolupráci se znalcem z oboru dopravy a zabývat se takto zejména umístěním první (údajně položené na zemi) dopravní značky v kritické době, a to i z hlediska její viditelnosti, pokud by tato stála. Následně potom vyhodnotit i to, zda poškozený mohl (měl) na takto umístěnou dopravní značku při standardní pozornosti reagovat a případně zabránit střetu s drážním tělesem. Jinými slovy, zda dovolatel byl tím, který se za daných okolností svým jednáním (opomenutím) dopustil označeného přečinu.
Své nové (další) rozhodnutí ve věci potom odvolací soud v souladu s požadavky ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. náležitě odůvodní, a to i se skutečnostmi, na které ve svém rozhodnutí poukazuje Nejvyšší soud, jehož právním názorem a pokyny je po přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí vázán ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř., jak již uvedeno.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Jurka