ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1303.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1303/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2014 o dovolání, které podal obviněný M. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 12 To 184/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 122/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 5 T 122/2013 , byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 trestního zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 trestního zákoníku, ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku na tom skutkovém základě, že v úmyslu opatřit sobě a obžalovanému D. M. prospěch, vymyslel a prostřednictvím obžalovaného D. M. zrealizoval plán, jehož cílem bylo neoprávněně vylákat pojistné plnění od České pojišťovny a. s. z titulu uzavřeného pojištění vozidla pro případ krádeže, kdy uvedený plán spočíval v jednání blíže popsaném ve výroku odsuzujícího rozsudku.
Za to byl podle §250 odst. 3 trestního zákona (tj. zákona č. 140/1961 Sb.) za použití §35 odst. 2 trestního zákona za tento trestný čin, a dále za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 3 T 42/2013, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 trestního zákona zařazen do věznice s dozorem. Současně byl ve výroku o trestu zrušen rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 3 T 42/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. M.
O odvolání obviněného M. K. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 9. 7. 2014, sp. zn. 12 To 184/2014 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 7. 2014 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. K. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť podle jeho názoru spočívají rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku. K tomu uvedl, že podle jeho názoru nebyly okolnosti skutkové povahy objektivně a nezaujatě zjišťovány, nebyly správně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a nebyly ani adekvátně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Okolnost, že k nahlášení krádeže předmětného automobilu mělo dojít z jeho pokynu, vyplývá podle obviněného pouze z výpovědi D. M. Dále bylo prokázáno, že svědek V. H., resp. žádný se svědků tohoto jména, jemuž mělo být předmětné vozidlo prodáno, odsouzeného nezná a k dispozici jej nikdy neměl. Při domovní prohlídce, kde byla p. H. opravována a skladována vozidla, nebylo zajištěno vozidlo VW Passat ani jednotlivé díly. Z výpovědí jiných svědků, z důkazů prováděných listinami či z jakýchkoli jiných důkazních prostředků podle obviněného nevyplývá, že by instruoval D. M. k fingování krádeže předmětného automobilu, že by dohodl prodej automobilu s panem V. H., nebo že by uplatnil právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění. Obviněný proto namítl, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Závěrem obviněný namítl, že uložený trest považuje za zcela neúměrný a neodpovídající závažnosti útoku na zájmy chráněné trestními zákony.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č. j. 12 To 184/2014-481, zrušil a za podmínek §265l trestního řádu věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání obviněného uvedl, že po seznámení se s jeho obsahem se k němu nehodlá věcně vyjadřovat.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovou vadou však napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Sám pak zdůraznil významné aspekty důkazního stavu věci. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Oba soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů považovaly usvědčující výpověď spoluobviněného D. M. za věrohodnou, to i v souvislostech s dalšími nepřímými důkazy.
Námitka nepřiměřenosti uloženého trestu se pak zcela míjela s uplatněným dovolacím důvodem, neboť dovolání do výroku o trestu lze podat pouze z důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O tento případ ovšem zjevně nešlo.
Dovolatel se ve skutečnosti domáhal pouze revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k odlišnému, zřejmě zprošťujícímu rozsudečnému výroku. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného M. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 22. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký