ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1465.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1465/2014 -25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. prosince 2014 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný Z. W., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 30/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, zrušují .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, byl obviněný Z. W. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „od června 2013 do února 2014 včetně v P. a jinde úmyslně, vědom si své zákonné povinnosti podílet se na výživě svého dítěte, neplatil řádně výživné na svou dceru K. W., ve výši 3.000,- Kč měsíčně, jak vyplývá z občanského zákoníku a bylo stanoveno i rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 637/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, sp. zn. 55 Co 172/2006, a za uvedené období, kdy uhradil pouze v červnu 2013 částku 500,- Kč, tak dlužil k rukám matky oprávněné, R. W., bytem P., T., částku 26.500,- Kč, přičemž byl práce schopen a schopen se na výživě dcery podílet“. Za to byl podle §196 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 14. 8. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu a současně proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Z. W. následně dovolání , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů se náležitě nezabývaly otázkou, zda byl objektivně schopen v rozhodném období svou zákonnou vyživovací povinnost k dceři plnit. Pokud jde o výši výživného, bylo mechanicky vycházeno z částky 3.000 Kč měsíčně stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 25 Nc 637/2004, kdy ovšem byly jeho osobní a majetkové poměry zcela jiné. Soudy přitom nevzaly v úvahu, že již v roce 2013 žádal opatrovnický soud o snížení této částky, protože si byl vědom, že jeho finanční situace je prakticky nejhorší v jeho dosavadním životě. K tomu však soud prvního stupně dokazování v dostatečném rozsahu neprovedl. Dovolatel poukazoval rovněž na skutečnost, že byl v rozhodné době veden jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, který mu žádnou nabídku zaměstnání nezprostředkoval. Zároveň byl zaregistrován jako uchazeč o zaměstnání u soukromých agentur, kde mu také žádnou práci nezajistili. V důsledku toho se ocitl v tíživé finanční situaci, kdy pobíral pouze dávky existenčního minima ve výši 2.200 Kč. Práci se stále snažil získat. Případné nabídky by rozhodně bezdůvodně neodmítal. Byl připraven přijmout i brigádu, než si nalezne odpovídající zaměstnání. Soudy proto měly při svém rozhodování především posoudit (jako předběžnou otázku), zda hrazení vyživovací povinnosti vyměřené mu rozhodnutím soudu v roce 2005, bylo vůbec v jeho reálných možnostech i v pozdější době, kdy je neplatil. Jedině tak mohly dospět ke spolehlivému závěru o naplnění či nenaplnění subjektivní stránky (zavinění) trestného činu zanedbání povinné výživy.
Dovolatel rovněž nesouhlasí s tím, jak soudy interpretují zjištění, že vlastní mobilní telefon a používá internet. Mobilní telefon není jeho, ale je ve vlastnictví společnosti Menestyts, s. r. o. Jeho reálná hodnota navíc činí asi 300 Kč. Spolu s internetem, k němuž se připojoval rovněž na počítači jmenované společnosti, jde o nezbytné pomůcky nejen pro nalezení zaměstnání, ale mnohdy i pro jeho výkon. Pokud by dovolatel neměl mobilní telefon a přístup na internet, zvýšila by se pravděpodobnost, že by nezískal žádné zaměstnání ani brigádu a tím spíše by své vyživovací povinnosti nemohl dostát. Minimálně soukromé agentury pro zprostředkování práce totiž jiným způsobem s klienty nekomunikují a na jejich oslovení je třeba reagovat ihned.
V další části dovolání obviněný upozornil na svá zdravotní omezení, konkrétně zrakové postižení, poškození sluchového ústrojí a také na omezení hybnosti jako následku tříštivé zlomeniny hlezna pravé nohy, jež mj. negativně ovlivňují jeho možnosti přístupu k řadě brigádnických prací a pro které již před výběrem povolání na základní škole obdržel status snížené pracovní schopnosti. Ani tyto skutečnosti však soudy při svých skutkových a právních závěrech náležitě nezohlednily. Dovolatel jim také vytkl, že nezkoumaly majetkové poměry na straně jeho nezletilé dcery K., jejíž finanční zabezpečení odpovídá 3,5 násobku životního minima, zatímco dovolatel sám musí žít z 0,6 násobku stanovené částky. Stávající životní úroveň jeho dcery je tak mnohem vyšší a to, co je pro něho existenční nutností, je pro ni pouhým kapesným. V této souvislosti obviněný připomněl zásadu rodinného práva upravenou nově v ustanovení §915 občanského zákoníku, podle níž má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, a dále pravidlo zakotvené v §913 odst. 1 občanského zákoníku, podle nějž jsou pro určení rozsahu vyživovací povinnosti rozhodné jednak odůvodněné potřeby a majetkové poměry oprávněného a jednak též schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného.
Soudy podle dovolatele měly současně respektovat právní závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 624/2011, kde obviněný nebyl stíhán pro přečin zanedbání povinné výživy za období, kdy byl evidován na úřadu práce. Orgány činné v trestním řízení zde zohlednily skutečnost, že se obviněný snažil získat zaměstnání prostřednictvím státní instituce zřízené přímo k tomuto účelu. Pokud tedy v daném případě nebyl úřad práce jako specializovaný orgán schopen dovolateli v rozhodném období zajistit práci, nelze mu klást za vinu, že si ji nedokázal opatřit sám. Dovolatel zároveň poukázal na to, že podle statistik připadá na jedno volné pracovní místo v Praze 7,32 uchazeče o zaměstnání.
Závěrem dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem konstatovala, že námitky obviněného se obsahově shodují s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v tomto smyslu byly uplatněny právně relevantně. Zároveň se podle jejího názoru jedná o námitky důvodné.
Státní zástupkyně připomněla, že předpokladem trestnosti přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku především je, že povinná osoba nebyla v rozhodné době schopna svoji vyživovací povinnost plnit. Poukázala na to, že v případě dovolatele bylo sice objektivně zjištěno, že po dobu devíti měsíců v době od června 2013 do února 2014 včetně nehradil soudem stanovené výživné na dceru ve výši 3.000 Kč měsíčně, když zaplatil pouze v červnu 2013 částku 500 Kč. Dovolatel má středoškolské vzdělání s maturitou, v posuzovaném období byl bez zaměstnání a jediný jeho příjem tvořily sociální dávky, kterými se řeší pomoc v hmotné nouzi. Konkrétně to byl příspěvek na živobytí, a to od 1. 7. 2013 ve výši 3.410 Kč a od srpna 2013 ve výši 2.200 Kč. Jako další dávka mu byl poskytnut doplatek na bydlení ve výš 25.000 Kč, kterým však uhradil dluhy na nájemném. V této situaci podal žádost k soudu o snížení výživného, které však nebylo vyhověno a obviněný proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Po celou dobu inkriminovaného období byl veden na úřadu práce, práci se snažil sehnat i prostřednictvím soukromých agentur. Z jeho výpovědi pak vyplynulo, že rovněž trpí určitými zdravotními problémy.
Pokud na základě výše zmíněných skutečností soudy obou stupňů dovodily, že obviněný se staví laxně ke shánění zaměstnání a že účelově argumentuje nepříznivým zdravotním stavem, ačkoli není pracovně nijak omezen, nejsou podle názoru státní zástupkyně tyto jejich závěry náležitě podloženy provedeným dokazováním. V uvedené souvislosti soudům vytkla, že se ani osobou obviněného ani jeho zdravotním stavem a schopností pracovat zevrubněji nezabývaly. Závěr o výši jeho vyživovací povinnosti v podstatě pouze převzaly z rozhodnutí opatrovnického soudu, aniž by se samy pokusily v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. vyřešit, jaké výživné byl obviněný na základě svých schopností, možností a majetkových poměrů schopen platit. Především nebylo zjišťováno, zda a nakolik ho v pracovní způsobilosti omezují jím tvrzené zdravotní potíže. Nebylo prokázáno, že v rozhodné době skutečně byl zaměstnatelnou osobou, neboť soudy si neobstaraly žádné informace o nabídce míst pro jeho kvalifikaci s případným omezením. Za spekulativní označila státní zástupkyně i úvahy o případných příjmech obviněného z podnikatelské činnosti. Konečně kriticky zhodnotila i názor soudu, že obviněný vlastní hodnotné věci jako mobilní telefon a počítač s přístupem na internet, jejichž prodejem by mohl řešit úhradu dluhu na výživném. Podle jejího názoru se jedná o běžné komunikační prostředky, které by naopak mohly obviněnému pomoci při shánění zaměstnání.
S ohledem na výše uvedené základní nedostatky v objasnění věci - mající v projednávaném případě zároveň přímý dopad na použitou právní kvalifikaci - dospěla státní zástupkyně k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 67 To 232/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a tomuto soudu zároveň přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný Z. W. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkazuje.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti zároveň respektuje názor opakovaně vyslovený v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že je při něm nutno vždy brát zřetel na ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí.
Za takovou vadu je nutno považovat i existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09), který je dán zejména tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. skutková zjištění soudů zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování , či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Námitky dovolatele spočívající v podstatě v tom, že soudy obou stupňů se při absenci potřebného (nezbytného) dokazování nesprávně vypořádaly se základní otázkou, zda byl v inkriminovaném období vzhledem ke svým osobním a majetkovým poměrům vůbec schopen plnit vyživovací povinnost vůči své dceři K. W. a v jakém rozsahu, a zda bylo jeho jednání zahrnuto zaviněním, je možno jako právně relevantní podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud v projednávané věci zároveň neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti kterým bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež v něm byly právně relevantně uvedeny, jakož i řízení napadeným rozhodnutím předcházející, a dospěl k následujícím závěrům:
Předně je nutno v obecné rovině připomenout, že trestného činu (přečinu) zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který neplní, byť i z nedbalosti, svou povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného po dobu delší čtyř měsíců. To znamená, že po subjektivní stránce může být tento trestný čin spáchán úmyslně i z nedbalosti. Formou zavinění se soud musí vždy zabývat a ve výroku rozsudku ji vyjádřit. Objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, který přímo vyplývá z příslušných ustanovení občanského zákoníku (dříve ze zákona o rodině). Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele se zpravidla nevyžaduje a není ani nezbytné, aby vyživovací povinnost a její rozsah byly určeny samostatným rozhodnutím soudu. Pokud již o otázce rozsahu a výše vyživovací povinnosti bylo v občanském (opatrovnickém) soudním řízení pravomocně rozhodnuto, pak soud v trestním řízení nemusí být takovým rozhodnutím vázán (k tomu srov. v judikatuře např. R 11/1984 SbRt., str. 76, nebo též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 624/2011, které připomíná dovolatel). Naopak by měl vždy postupem podle §9 odst. 1 tr. ř. samostatně posoudit předběžnou otázku, v jaké výši a zda vůbec byl obviněný v rozhodném období schopen plnit vyživovací povinnost. V mezidobí totiž mohou nastat zcela odlišné, resp. nové aktuální skutečnosti, ke kterým jiný dříve činný orgán (typicky opatrovnický soud) při stanovení výše výživného nepřihlížel a ani přihlížet nemohl, neboť v době jeho rozhodování neexistovaly nebo o nich nevěděl.
Při posuzování předběžné otázky je pak nutno brát zřetel na všechny okolnosti případu a přitom vycházet z kritérií vyplývajících z §913 občanského zákoníku. Podle citovaného ustanovení jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry na straně jedné, a současně schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného na straně druhé. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného je podle potřeby zkoumat také to, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Na tomto místě Nejvyšší soud poznamenává, že nestačí pouhé zjištění, že obviněný je bez zaměstnání a pobírá příslušný příspěvek od státu (k tomu srov. v judikatuře přiměřeně např. R 22/1992 SbRt.).
V projednávané věci však soudy výše zmiňované zásady důsledně nerespektovaly.
Soud prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku rozsudku vyjádřil úmyslné zavinění obviněného formulací, že v inkriminovaném období od června 2013 do února 2014, ačkoli byl práce schopen a tedy i schopen podílet se na výživě dcery, mimo částky 500 Kč zaplacené v měsíci červnu 2013, řádné výživné na svou dceru ve výši 3.000 Kč měsíčně neplatil, přestože mu tato povinnost vyplývala z občanského zákoníku a byla stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 25 Nc 637/2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze. Pro zdůraznění formy zavinění pak do popisu skutku nadbytečně a především nesprávně vložil dikci „úmyslně“, která má ovšem logicky své místo v tzv. větě právní výrokové části rozsudku.
Své rozhodnutí odůvodnil tím, že obviněného ze stíhaného jednání usvědčuje jednak jeho vlastní výpověď a zejména výpověď matky nezletilé dcery R. W. a listinné důkazy. Obviněný se přitom hájil tím, že v posuzovaném období byly jeho jediným příjmem dávky pomoci v hmotné nouzi ve výši 3.410 Kč a posléze 2.200 Kč, které mu nestačily ani na pokrytí jeho vlastních nejnutnějších potřeb a z nichž nebyl schopen hradit ani nájemné, na kterém mu tak vznikl dluh. V důsledku toho musel požádat o poskytnutí příspěvku na bydlení, který mu byl přiznán ve výši 25.000 Kč. Ve své výpovědi zdůrazňoval, že jeho marná snaha o nalezení zaměstnání či alespoň krátkodobých pracovních úvazků či brigád se neomezila jenom na evidenci na úřadu práce a pasivní vyčkávání, zda mu bude z jeho strany zprostředkována nějaká nabídka pracovní příležitosti, ale také se nechal zaregistrovat ve třech soukromých agenturách, které rovněž vyhledávají pracovní nabídky a ty pak zprostředkovávají zájemcům o práci alespoň formou krátkodobého přivýdělku. Opakovaně upozorňoval i na svá zdravotní omezení, která ho do značné míry při výběru zaměstnání diskvalifikují. Proto podal návrh k opatrovnickému soudu na snížení výživného, o němž však nebylo pravomocně rozhodnuto. Dále bylo soudem zjištěno, že od 17. 4. 2013 má obviněný podle živnostenského rejstříku přerušenou živnost, kterou dříve provozoval, a dále že je jediným statutárním orgánem ve společnosti Menestys, s. r. o.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně bez dalšího uzavřel, že obviněný je zdravý muž v produktivním věku, jehož schopnosti hradit stanovené výživné nejsou nijak sníženy a je tak v jeho silách je pravidelně platit, třebas v nižších částkách. Podle názoru soudu mu nic nebránilo v tom, aby vykonával krátkodobé brigády, které při větší snaze mohl snadno najít, bez ohledu na svůj věk a zdravotní omezení. Pokud tak nečinil, pouze tím demonstroval svou neochotu výživné hradit. Soud bez jakékoli návaznosti na obsah provedených důkazů ve svém rozhodnutí vyslovil i pochybnost nad tím, že obviněný se ocitl v natolik tíživé finanční situaci, jak po celou dobu tvrdil. V uvedeném směru poukázal na to, že vlastní mobilní telefon a datovou schránku, používá internet a „při hlavním líčení rozhodně nevypadal, že by trpěl nouzí“. Soud neopomněl zdůraznit ani to, že obviněný se aktivně podílel na činnosti vedení a fungování společnosti Menestys, s. r. o., z čehož by se „dalo dovodit“, že jeho finanční situace nebyla tak tragická. Obhajobu obviněného pak označil za celou řadu výmluv člověka, který zcela rezignoval na hledání zaměstnání i na placení výživného, nezajímajícího se o osud své dcery a zcela sobecky a bezohledně uspokojujícího pouze své vlastní potřeby.
Soud druhého stupně v řízení o odvolání shledal tyto závěry správnými a k námitkám obviněného konstatoval, že není omezen v pracovní způsobilosti, pokud není příjemcem částečného či úplného invalidního důchodu; tudíž mu zdravotní stav objektivně nebránil v tom, aby dosahoval vyšších příjmů, z nichž by mohl výživné hradit. Situaci na trhu práce označil za dostatečně příznivou na to, aby bez vynaložení zvláštního úsilí se svou kvalifikací mohl získat odpovídající zaměstnání. Podobně jako soud prvního stupně se pozastavil nad tím, že obviněný nadstandardně vlastní mobilní telefon a počítač. Své úvahy posléze shrnul tak, že obviněný se své vyživovací povinnosti vůči nezletilé dceři vyhýbá dlouhá léta, přestože má na výživném platit „pouze“ 3.000 Kč, tedy částku, kterou každý práce schopný muž ve středním věku, a to i při mnohonásobně nižším výdělkovém potenciálu, nežli je ten, kterému se těší obviněný, může a musí pro své dítě ušetřit, byť by to bylo na úkor vlastních potřeb.
Nejvyšší soud však nesdílí názor, že v posuzované věci obsah a výsledky provedeného dokazování umožňovaly bez pochybností dospět ke spolehlivým a jednoznačným zjištěním, jak byla prezentována v napadených rozhodnutích s konečným právním závěrem, že obviněný (dovolatel) po dobu delší než čtyři měsíce úmyslně neplnil svou zákonnou povinnost vyživovat jiného a naplnil tak znaky skutkové podstaty přečinu zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Naopak rozhodnutí obou soudů jsou zatížena vadou spočívající v již zmiňovaném extrémním rozporu mezi obsahem provedených důkazů a na něj navazujícím skutkovým a právním hodnocením.
Předně nelze přijmout zjednodušující argument soudů, že obviněný nebyl při shánění zaměstnání či příležitostných brigád nijak zdravotně limitován, jestliže není příjemcem částečného nebo úplného invalidního důchodu. To, že obviněný není invalidní, automaticky neznamená, že nemůže být osobou se zdravotním postižením ve smyslu §67 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, který počítá vedle osob invalidních ve třetím, druhém nebo prvním stupni i s kategorií osob zdravotně znevýhodněných, tedy takových, které sice nejsou invalidní, nicméně jejich dlouhodobě nepříznivý stav je omezuje v možnostech pracovního uplatnění. Pokud tedy obviněný tvrdí, že trpí nemocemi, kdy si musí chránit zrak a sluch, k jejichž poškození je náchylný, resp. že prodělal úraz, pro který je omezen v hybnosti, což má vliv na jeho pracovní schopnost a tím i možnost opatřit si zaměstnání, soudy se touto jeho obhajobou měly zabývat důsledněji, než jak k ní přistoupily v dosavadním řízení. K předmětné vysoce odborné otázce by se měl v rámci doplnění dokazování vyjádřit i k tomu příslušný znalec. Teprve na základě nově doplněných zjištění bude možno spolehlivě vyřešit otázku, zda a nakolik byl přístup obviněného k zaměstnání či krátkodobým brigádám ze zdravotních důvodů ztížen.
V návaznosti na tom je třeba zdůraznit, že nelze akceptovat ani ničím nepodložené tvrzení soudů vydávané za notorietu, že (zjednodušeně řečeno) situace na trhu práce je v Praze natolik příznivá, že nějaké zaměstnání či krátkodobý výdělek zde získá prakticky každý, kdo pracovat chce. Možnosti dovolatele získat konkrétní práci v rozhodném období měly být zkoumány v závislosti na skutkových zjištěních stran jeho zdravotního stavu, a tudíž práceschopnosti. Teprve na tomto základě lze přijmout pochybnosti nevzbuzující závěr, zda se obviněný cíleně a bezdůvodně možnosti vyšších výdělků bránil či nikoli a v tomto smyslu se úmyslně vyhýbal plnění své zákonné povinnosti vyživovat svoji studující dceru.
Za nepodložené a spekulativní je pak nutno označit nepřímo vyjádřené domněnky soudů, že obviněný ve skutečnosti má asi příjmy i z jednatelské činnosti ve společnosti Menestys, s. r. o. Soudy by si předně v této souvislosti měly ujasnit, jak se slučovalo jednatelství obviněného ve společnosti s jeho evidencí jako uchazeče o zaměstnání na úřadu práce. Jako dostatečný pak nemůže obstát ani obecný, důkazně nepodložený poukaz na to, že společnost Menestys, s. r. o., v rozhodné době začala vyvíjet obchodní činnost. I kdyby tomu tak skutečně bylo, nevypovídá to nic konkrétního o finančních poměrech obviněného ani o tom, zda a jaký zisk z výše uvedené obchodní společnosti měl či má. V tomto směru se mělo dokazování zaměřit na zjištění, jak si společnost v posuzovaném období stála po finanční stránce, tzn. jaká byla její finanční kondice a jak se na případných výnosech z podnikání osobně podílel obviněný. Tvrzení, že mu jednatelství muselo zajišťovat finanční příjmy a ve skutečnosti tak nebyl odkázán pouze na vyplácené příspěvky v hmotné nouzi, prozatím nestojí na žádném důkazním podkladě.
Nejvyšší soud nepovažuje za náležitě odůvodněný ani závěr soudů, podle nějž obviněný disponuje cennými věcmi, které ke své existenci nepotřebuje, a mohl by je proto zpeněžit a tím alespoň částečně dlužné výživné uhradit. Především nebylo vůbec zjišťováno, zda je obviněný vlastníkem oněch „zbytných“ věcí a mohl s nimi tedy soudy předpokládaným způsobem nakládat. Soudy nevěnovaly větší pozornost ani zjištění ceny mobilního telefonu nebo počítače, které obviněný používá. Názor, že člověk v dnešní době mobilní telefon nepotřebuje, je nutné považovat za překonaný. Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že spolu s internetem se jedná o současně nejpoužívanější prostředek dálkové komunikace, bez něhož se dnes při hledání zaměstnání či jeho výkonu ve většině případů nelze obejít. Může mít význam, jakou cenu mobilní telefon ve vlastnictví pachatele trestného činu zanedbání povinné výživy má. Jestliže hodnota přístroje činí například 300 Kč, jak tvrdí v daném případě dovolatel, pak skutečně nejde o nepřiměřený luxus svědčící o jeho tendenci sobecky uspokojovat vlastní potřeby na úkor vlastní dcery.
Vzhledem ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích shledal Nejvyšší soud námitky obviněného Z. W. plně opodstatněnými. Význam zjištěných vad zároveň nedovoluje trvat na právní moci a stabilitě napadených rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 6 To 232/2014, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 1 T 30/2014. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Obvodnímu soudu pro Prahu 9 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který se bude muset věcí znovu zabývat ze všech relevantních hledisek, na která ve svém rozhodnutí poukázal Nejvyšší soud. V novém řízení o této věci odstraní vytýkané vady a po doplněném dokazování v intencích shora uvedených pokynů bude znovu posuzovat, zda obviněného Z. W. lze činit trestně odpovědným za přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku či nikoliv. Přitom bude vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným k projednávaným otázkám, jak mu ukládá ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.).
O zrušení napadeného rozhodnutí a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. věty první vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Dotazem na centrální evidenci vězňů bylo zjištěno, že dovolatel k dnešnímu dni není ve výkonu trestu odnětí svobody uloženého mu v této trestní věci ani ve výkonu vazby, trestu či zabezpečovací detence v jiné trestní věci. Proto o jeho vazbě podle §265 l odst. 4 tr. ř. Nejvyšší soud nerozhodoval.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler