ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1512.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1512/2014-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný L. Ř. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 38/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 2/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 34 T 2/2014 , byl obviněný L. Ř. uznán vinným ze spáchání jednak zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, jednak zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému A. K., bytem P., S., na náhradě škody jednak společně a nerozdílně s již odsouzeným T. N. H. částku 500 000 Kč, jednak sám částku 3 900 000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. T. N., bytem A., M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného a státního zástupce proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 9 To 38/2014 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě, že
„ v přesně nezjištěné době v průběhu roku 2011 v Ch., okr. týž, v úmyslu vylákat a nevrátit finanční prostředky, poté, co osoba jménem T. N. H. na základě jeho předchozí žádosti opatřila padělaný průkaz o povolení trvalého pobytu na území Č. r., do něhož byl návazně s vědomím obžalovaného doplněn nepravdivý údaj, že byl vystaven pro osobu P. T. N., trvale bytem H. n., Ch., a dále na žádost a s vědomím obžalovaného byl daný doklad opatřen fotografií osoby jménem T. N. H. a tato osoba doklad opatřila podpisem „T. P.“, obžalovaný osobu jménem T. N. H. přiměl, aby tato v rozporu se skutečností vystupovala jako majitel nemovitostí, a to budovy (objekt k bydlení), část obce Ch., postavené na pozemku, budovy (objekt občanské vybavenosti), část obce Ch., postavené na pozemku, pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 910 m2, pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 336 m2 a pozemku (zastavěná plocha a nádvoří) o výměře 489 m2 vše zapsáno v katastru nemovitostí na LV pro obec a katastrální území Ch. u Katastrálního úřadu pro K. kraj, Katastrálního pracoviště Ch., okr. Ch. (dále jen „ nemovitosti “ ), třebaže věděl, že skutečným vlastníkem těchto nemovitostí je P. T. N., a dále obžalovaný osobu jménem T. N. H. přiměl, aby se výše zmíněným padělaným průkazem o povolení trvalého pobytu na území Č. r. (dále jen „ padělaný průkaz totožnosti “ ) prokazovala a aby současně před státními orgány a budoucím věřitelem i dalšími osobami vystupovala pod falešnou identitou P. T. N., přičemž obžalovaný měl po převážnou část níže uvedeného období shora označený padělaný doklad totožnosti ve své dispozici a osobě jménem T. N. H. jej předával, ať již přímo či prostřednictvím další osoby, pouze v případě, kdy tímto padělaným dokladem jmenovaná osoba dokládala svou falešnou identitu,
následně na podzim roku 2011 v Ch., okres týž, obžalovaný oslovil JUDr. J. L., o kterém věděl, že je schopen zajistit půjčku, a za účelem vylákání finančních prostředků a pod falešnou záminkou, že zná občana v. národnosti jménem P. T. N., který potřebuje půjčit finanční částku ve výši kolem 8.000.000,- Kč a který by případnou půjčku byl schopen zajistit shora uvedenými nemovitostmi, představil JUDr. J. L. vědomě v rozporu se skutečností osobu jménem T. N. H. jako vlastníka shora uvedených nemovitostí, kdy na základě těchto nepravdivých skutečností oslovil JUDr. J. L. na podzim roku 2011 jako potenciálního věřitele A. K., který s poskytnutím půjčky domnělému vlastníku shora označených nemovitostí souhlasil, přičemž obžalovaný ani osoba jménem T. N. H. pravou identitu osoby jménem T. N. H. JUDr. J. L. ani věřiteli A. K. nesdělili,
poté obžalovaný dne 6. 12. 2011 v Ch., okres týž, se záměrem dosáhnout podvodného vylákání peněžních prostředků od budoucího věřitele A. K. doprovodil osobu jménem T. N. H. na Městský úřad v Ch., kde jmenovaná osoba na základě požadavku a s vědomím na místě přítomného obžalovaného podepsala pod falešnou identitou jednak smlouvu o půjčce peněz ze dne 5. 12. 2011 znějící na částku 6.800.000,-- Kč s termínem splatnosti do 5. 9. 2012, jednak na tuto smlouvu o půjčce navazující smlouvu o zajišťovacím převodu práva dle ust. §553 občanského zákoníku ze dne 5. 12. 2011 zajišťující pohledávku věřitele z titulu zmíněné smlouvy o půjčce ve výši 6.800.000,-- Kč prostřednictvím převodu vlastnického práva ke shora označeným nemovitostem ve prospěch A. K., s jejichž zněním byl obžalovaný obeznámen, přičemž v souvislosti s úředním ověřením podpisů uvedených dvou smluv pracovnicí Městského úřadu v Ch. osoba jménem T. N. H. na základě požadavku obžalovaného, s jeho vědomím a v jeho přítomnosti předložila výše označený padělaný doklad totožnosti, který mu obžalovaný krátce předtím za uvedeným účelem předal,
načež poté, co Katastrální úřad pro K. kraj, katastrální pracoviště Ch., na základě návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch A. K. z titulu výše zmíněné smlouvy o zajišťovacím převodu práva dle ust. §553 občanského zákoníku ze dne 5. 12. 2011 rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva A. K. k předmětným nemovitostem, a poté, co dne 9. 12. 2011 byl tento vklad uskutečněn, obžalovaný dohodl schůzku za účelem předání peněz na základě zmíněné smlouvy o půjčce a současně zajistil fyzickou přítomnost osoby jménem T. N. H. na této schůzce, k níž došlo dne 22. 12. 2011 v P., okr. P.-m., v advokátní kanceláři Mgr. J. B. na adrese D., kteréžto schůzky se dále zúčastnil jako věřitel A. K. a JUDr. J. L., přičemž bezprostředně před touto schůzkou další osoba s vědomím obžalovaného předala osobě jménem T. N. H. shora uvedený padělaný doklad totožnosti, a poté, co osoba jménem T. N. H. v souladu s požadavky obžalovaného za jeho osobní přítomnosti prokázala tímto padělaným dokladem totožnosti svou falešnou identitu A. K. a JUDr. J. L., obžalovaný A. K. a JUDr. J. L. záměrně ponechal v omylu ohledně skutečné identity osoby jménem T. N. H. a ohledně jejího skutečného vztahu k předmětným nemovitostem, a peněžní prostředky ve výši 4.400.000,- Kč, které byly věřitelem A. K. v rámci této schůzky osobě jménem T. N. H. reálně vyplaceny, si ponechal a následně z nich osobě jménem T. N. H. předal částku 90.000,-- Kč,
obžalovaný výše popsaným způsobem jednal záměrně s cílem dosáhnout vyplacení peněžní hotovosti ve výši 4.400.000,-- Kč A. K. ve prospěch své osoby a osoby jménem T. N. H., a současně s vědomím, že právě za účelem vylákání finančních prostředků na zmíněném věřiteli vystupuje T. N. H. pod falešnou identitou, dále s vědomím, že věřitel A. K. skutečného vlastníka nemovitosti tvořících předmět zajištění osobně nezná, a konečně s vědomím, že takto získanou půjčku nikdo hradit nebude“,
uznal obviněného vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku a zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Za to jej podle §209 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozenému A. K. na náhradě škody jednak společně a nerozdílně s již odsouzeným T. N. H. částku 500 000 Kč, kterému byla tato povinnost uložena rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 3 T 2/2013, jež nabyl právní moci dne 3. 8. 2013, jednak sám částku 3 900 000 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený P. T. N. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný L. Ř. dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný v dovolání nejprve prostřednictvím obhájce podrobně zrekapituloval předchozí průběh řízení. Následně odvolacímu soudu vytkl, že se bez řádného zdůvodnění ztotožnil s výrokem i odůvodněním rozsudku nalézacího soudu, když se zejména nevypořádal s jeho konkrétními námitkami, směřujícími na nepřesnosti a rozpory v dokazování a hodnocení důkazů soudem nalézacím. Obviněný má za to, že skutkový stav nebyl zjištěn bez důvodných pochybností a takto zjištěný důkazní stav nemohl být podkladem pro odsuzující rozsudek. Nedostatky v hodnocení soudů jsou takového rozsahu, že je lze považovat za porušení práva na spravedlivý proces a učinit je předmětem dovolacího přezkumu. K tomu poukázal zejména na nevěrohodnost osoby T. N. H. O spáchání zločinu podle §348 trestního zákoníku konkrétní osobou nebyly podle obviněného provedeny žádné důkazy. Obviněný zdůraznil, že má k dispozici nové důkazy, které by odůvodňovaly obnovu řízení, kterou bude iniciovat. Závěrem obviněný namítl, že z výrokových vět je evidentní, že nebyl tím, kdo se vydával za jinou osobu, ani jako jiná osoba nevstupoval do smluvních vztahů, které byly vedeny úmyslem obohatit sebe nebo jiného, čímž nemohl uvádět další účastníky smluvních vztahů v omyl. I z rozhodnutí soudů je zřejmé, že za toto jednání byl jako pachatel odsouzen T. N. H. Protože obviněný nebyl účastníkem právních jednání, naplňujících znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 trestního zákoníku, nemůže být uznán vinným jako pachatel ani jako spolupachatel takového jednání. Pokud by soudy měly za to, že lze na základě provedených důkazů usuzovat na některou z forem účastenství, měly by tyto důkazy být uvedeny a měla by být určena konkrétní forma účastenství. To by případně mohlo mít vliv i na výši ukládaného trestu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhl, aby předseda senátu odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že značná část námitek uplatněných v dovolání formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu obsahově neodpovídá a nelze z nich dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Zcela mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu a vůbec dovolacího řízení jsou podle státního zástupce tvrzení obviněného o existenci nových důkazů. Takovouto argumentaci lze uplatňovat toliko v rámci jiného mimořádného opravného prostředku, a to návrhu na povolení obnovy řízení. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního zástupce podřadit pouze námitku, podle které jednání podatele nemělo být posouzeno jako pachatelství nebo spolupachatelství, ale nanejvýše jako účastenství na trestném činu. K tomu státní zástupce uvedl, že přímo ze skutkové věty vyplývá, že obviněný osobně uskutečňoval aktivity vedoucí k tomu, že prostřednictvím JUDr. J. L. byl získán A. K., jako potenciální věřitel, přičemž obviněný předstíral nepravdivé okolnosti o totožnosti osoby T. N. H. a o vlastnictví nemovitostí, které měly sloužit k zajištění půjčky. Dále dohodl schůzku, při které dne 9. 12. 2011 došlo k předání peněz, této schůzky se zúčastnil a naprosto převažující část peněz si také sám ponechal. Obviněný proto sám svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty a je nepochybné, že s T. N. H. byli vedeni společným úmyslem obohatit se podvodným jednáním ke škodě poškozeného A. K. Obviněný se tedy trestné činnosti podle státního zástupce dopustil nikoli pouze jako účastník, ale ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 trestního zákoníku se samostatně stíhaným a odsouzeným T. N. H.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný L. Ř. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpěly. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. K závěru o vině dovolatele dospěl po logické analýze provedeného dokazování v jeho celku. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad a na jím zjištěný skutkový stav, který byl podkladem pro následné právní posouzení věci, odkázal, což rovněž řádně v souladu s ustanovením §134 odst. 2 trestního řádu ve svém rozhodnutí odůvodnil. Nelze tedy říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud v této souvislosti toliko zdůrazňuje, že již sama o sobě věrohodná výpověď korunního svědka, jak tuto logicky zhodnotily soudy obou stupňů, byla jednoznačně potvrzena svědeckou výpovědí osoby, která působila jako tlumočník, jakož i důkazy listinnými.
Dovolatel nenaplnil deklarovaný dovolací důvod ani v té části dovolací argumentace, kterou namítal, že jeho zapojení do souzeného jednání, pokud však by existovaly pro to nějaké důkazy, které soudy neuvedly, mohlo by být případně posouzeno jako některá z forem účastenství. Obviněný totiž i zde napadal skutková zjištění soudů, která však správně vyústila v detailní popis jednání obviněného ve skutkových výrocích jako jediného duchovního tvůrce a hlavního aktéra trestné činnosti.
Dovolatel se tak ve skutečnosti domáhal pouze revize zjištěného skutkového stavu věci, což mělo vést k odlišnému rozsudečnému výroku. Nenaplnil proto deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nezaložil tak ani přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného L. Ř. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Pavel Šilhavecký