ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1537.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1537/2014 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. prosince 2014 v neveřejném zasedání o dovoláních obviněných J. K. a P. U., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 To 16/2013-314, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 66/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. U. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19. 9. 2012, č. j. 3 T 66/2012-305, byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) a obviněný P. U. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, oba jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku, za jednání specifikované ve výrokové části rozsudku, stručně spočívající v tom, že dne 6. 12. 2011 v P., S., v kanceláři společnosti C., s. r. o., po předchozí vzájemné domluvě s obž. J. K. podepsal obž. P. U., jako jednatel společnosti Slezské montáže, s. r. o., IČ 277 86 234, rámcovou smlouvu o nájmu movitých věcí, na základě níž si od společnosti Cramo, s. r. o., zapůjčil stavební nářadí a stroje bez finanční zálohy, přičemž uvedl, že tyto věci potřebuje pro práci na staveništi, ačkoli žádné stavební práce provádět neměl a od samého počátku měl spolu s obž. J. K. v úmyslu věci prodat, následně na základě jednotlivých smluv o pronájmu zařízení, v rozsudku označených pod body ad 1) – 11), postupně převzal tam specifikované stavební stroje a nářadí, které vyzvedával a odvážel společně s obž. J. K., následně je prodali blíže nezjištěným osobám a finanční prostředky si ponechali, čímž způsobili poškozené společnosti Cramo, s. r. o., IČ 150 51 161, se sídlem Slánská 285/13, Praha 6, škodu v celkové výši 704.961,50 Kč,
a tohoto jednání se obž. P. U. dopustil, přestože byl dne 19. 1. 2011 trestním příkazem Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 237/2010, který nabyl právní moci dne 25. 11. 2011, odsouzen pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 1 roku s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 5 let.
Za tuto trestnou činnost a dále za sbíhající se zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 10 T 40/2012, který nabyl právní moci dne 11. 5. 2012, byl každému z obviněných podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byli podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněnému P. U. byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen rovněž trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to kovového páčidla červené barvy zn. Lux o délce cca 80 cm a hmotnosti 2440 g. Soud současně ohledně obou obviněných zrušil výrok o trestu ze shora citovaného pravomocného rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněným povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené společnosti Cramo, s. r. o., na náhradě škody částku 704.961,50 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která obvinění podali výlučně do výroku o trestu předmětného rozsudku, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 To 16/2013-314. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ohledně obou obviněných napadený rozsudek ve výroku o způsobu výkonu trestu. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. poté znovu v rozsahu zrušení rozhodl tak, že obviněné pro výkon uložených trestů zařadil do věznice s ostrahou podle ustanovení §56 odst. 3 tr. ř. a nikoli podle ustanovení §56 odst. 2 písm. c) tr. ř., které chybně použil soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 24. 1. 2013 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění J. K. a P. U. následně dovoláními , v nichž shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný J. K. v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud prvního stupně zjištěný skutek nesprávně posoudil po stránce hmotně právní, neboť se nejednalo o trestný čin podvodu, nýbrž o trestný čin zpronevěry. Tento názor odůvodnil tím, že nebyla dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a majetkovou dispozicí poškozené společnosti Cramo, s. r. o., učiněnou v důsledku omylu, a současně nebyl prokázán příčinný vztah mezi škodou, která poškozené společnosti touto dispozicí vznikla, a jeho obohacením, případně obohacením jiné osoby.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 a sám ve věci rozhodl tak, že mu uloží mírnější trest, popřípadě upustí od uložení souhrnného trestu odnětí svobody.
Obviněný P. U. v dovolání namítl, že Městský soud v Praze jako soud odvolací pochybil, jestliže svým rozsudkem nezrušil také výrok o uloženém souhrnném trestu odnětí svobody z rozsudku soudu prvního stupně. Je přesvědčen, že soudy měly v posuzovaném případě postupovat podle ustanovení §44 tr. zákoníku a od uložení souhrnného trestu v jeho případě upustit, neboť již trest uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Krumlově ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 10 T 40/2012, je dostatečný.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc tomuto soudu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
V případě obviněného J. K. považuje za směrodatné, že svůj řádný opravný prostředek (odvolání) směřoval pouze do výroku o trestu. V něm namítl, že se k trestné činnosti doznal a uložený trest tak považuje za nepřiměřeně přísný, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu zrušil a upustil od uložení souhrnného trestu. Tím podle názoru státní zástupkyně vymezil rozsah pozdějšího odvolacího přezkumu pouze na výrok o trestu. Právě a jen v tomto rozsahu mohl proto následně napadat rozhodnutí soudu druhého stupně. V dovolání však s odkazem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil toliko výhrady proti výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně.
Na dovolání tohoto obviněného je podle státní zástupkyně proto nutno nahlížet jako na dovolání nepřípustné. Závěrem svého vyjádření navrhla, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl a aby tak podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Ve vyjádření k dovolání obviněného P. U. státní zástupkyně nejprve rozvedla systematiku dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. s tím, že námitkám vůči druhu a výměře uloženého trestu je primárně určen specializovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nikoli dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na straně druhé připustila, že dojde-li k pochybení soudu při hmotně právním posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu, je odkaz na posledně uvedený důvod dovolání případný. Jinými slovy, obviněný mohl jeho prostřednictvím právně relevantně namítat, že soudy v předcházejícím řízení nesprávně vyřešily otázku vícečinného souběhu trestných činů a uložily mu souhrnný trest, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Pokud ale namítl, že uložený souhrnný trest byl v jeho případě nepřiměřeně přísný, resp. že soud měl od jeho uložení upustit, neboť trest uložený mu rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 10 T 40/2012, k němuž byl konstatován vztah souhrnnosti, měl být hodnocen jako dostačující, jeho výhradu podle názoru státní zástupkyně pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podřadit nelze.
Z výše uvedených důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v zákoně, a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Obvinění J. K. a P. U. jsou osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudů, které se jich bezprostředně dotýkají. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda jsou v projednávané věci splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Dospěl přitom k závěru, že v případě dovolání obviněného J. K. tomu tak není.
Na tomto místě je třeba v obecné rovině zmínit, že dovolání, zavedené do českého trestního řádu novelou provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, bylo koncipováno jako specifický mimořádný opravný prostředek, který umožňuje průlom do právní moci rozhodnutí. Proto byla přípustnost jeho podání striktně omezena pouze na pravomocná rozhodnutí soudu učiněná ve druhém stupni ve věci samé (§265a odst. 1 tr. ř.), která patří do okruhu uvedeného v §265a odst. 2 tr. ř.
Dále je nutno zdůraznit, že oprávněná osoba může podaným dovoláním napadat rozhodnutí odvolacího soudu výlučně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat, eventuálně změnit rozhodnutí soudu prvního stupně.
Obviněný J. K. svůj řádný opravný prostředek (odvolání) zaměřil pouze do výroku o uloženém trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2012, č. j. 3 T 66/2012-305. Tím vymezil rozsah přezkumu odvolacím soudem toliko na výrok o trestu. Následným dovoláním pak sice formálně napadl i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2013, č. j. 7 To 16/2013-314, který v projednávané věci rozhodoval ve druhém stupni (o odvolání), ovšem veškeré v něm uplatněné námitky směřoval do výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku z rozsudku jako soudu prvního stupně, který měl být zatížen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; tedy do takové části (výroku) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterou odvolací soud z podnětu jeho řádného opravného prostředku (a ani z podnětu řádného opravného prostředku spoluobviněného P. U.) nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat, neboť se nejednalo o situaci předvídanou v ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. (k tomu v judikatuře srov. přiměřeně R 20/2004 a TR NS 5/2004-T689). Teprve v návaznosti na tom se domáhal mírnějšího trestního postihu.
V případě obviněného P. U. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné, a to podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. per analogiam, neboť napadá pravomocný výrok rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému nově ukládán trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný P. U. dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, je podřaditelné pod pojem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Existenci takové vady však mohl dovolatel právně relevantně namítat s poukazem na to, že soudy v předcházejícím řízení dospěly k chybnému hmotně právnímu závěru o tzv. vícečinném souběhu projednávané trestné činnosti s trestnými činy, pro něž byl pravomocně odsouzen již zmiňovaným rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 10 T 40/2012, v důsledku čehož mu při nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §43 odst. 2 tr. zákoníku nesprávně uložily souhrnný trest. Takovou vadu však dovolatel soudům nevytkl a konečně ani úspěšně vytýkat nemohl. Jak je patrno ze skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně, posledního dílčího útoku pokračujícího zločinu podvodu, jímž byl v této trestní věci uznán vinným, se dovolatel dopustil dne 16. 12. 2011, tedy před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ve věci sp. zn. 10 T 40/2012, který nabyl právní moci dne 11. 5. 2012. Podmínka pro uložení souhrnného trestu zakotvená v §43 odst. 2 větě první tr. zákoníku zde tedy jednoznačně splněna byla.
Při úvahách o tom, zda v konkrétním případě je či není namístě upustit od uložení souhrnného trestu podle §44 tr. zákoníku, se soud řídí obecnými zásadami pro výměru trestu, zakotvenými v §39 tr. zákoníku. Zejména tedy hodnotí povahu a závažnost projednávané i sbíhající se trestné činnosti, osobní, rodinné majetkové a jiné poměry pachatele a možnost jeho nápravy, a to i se zřetelem k tomu, jak případný dosavadní výkon trestu uloženého dřívějším rozsudkem plní svůj účel, zejména pokud jde o nápravu pachatele a ochranu společnosti.
Z hlediska dovolacího přezkumu je pak podstatné, že případné pochybení soudu spočívající v nesprávném vyhodnocení těchto kritérií a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu - což obviněný ve skutečnosti namítl - nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám srov. blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003).
Lze tedy uzavřít, že obviněný P. U. vůči uloženému souhrnnému trestu nevznesl žádnou relevantní hmotně právní námitku, která by odpovídala obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a byla tak způsobilá vyvolat věcný přezkum napadeného výroku.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že obvinění nemohli úspěšně napadnout výrok o uloženém trestu ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1, jako nejpřísnější ze sbíhajících se trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými, lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let. Jestliže odvolací soud dovolatelům uložil tento trest ve výměře deseti let, navíc ovšem jako souhrnný, jedná se o trest zákonný co do druhu i výměry.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Z důvodů rozvedených výše rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného J. K. bez věcného přezkoumání (§265i odst. 3 tr. ř.) tak, že se podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako nepřípustné odmítá. Dovolání obviněného P. U. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu , než jsou uvedeny v zákoně, neboť bylo opřeno o námitky, které pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí obou dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler