ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.1558.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 1558/2014 -37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný D. D., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 5 To 48/2014-406, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 201/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 11. 2013, č. j. 5 T 201/2008-378, byl obviněný D. D. uznán vinným přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v době od 9. 10. 2007 do 11. 10. 2007 na přesně nezjištěných místech v Ch., S. a v Ch. v několika případech nabídl a poskytl M. S., a M. M., k užití psychotropní látku metamfetamin, zv. pervitin, jež je uvedena v příloze č. V zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů a zařazena do seznamu č. II vyhl. č. 62/1989 Sb., o Úmluvě o psychotropních látkách“ (bod ad 1/ výroku o vině), a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku na skutkovém základě, že dne 11. 10. 2007 v prostoru garáže v objektu bývalého velkoskladu v obci S., okr. Ch., po předchozích výhrůžných slovních výrocích vůči poškozené M. S., tuto vysvlékl a přes její odpor spočívající v opakovaném slovním odmítání na ní vykonal proti její vůli pohlavní styk, jemuž se aktivně fyzicky nebránila z obavy z fyzického napadení“ (bod ad 2/ výroku o vině). Za tyto trestné činy a dále za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 29 T 347/2007, který mu byl doručen dne 22. 11. 2007, a sbíhající se trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 3 T 3/2008, byl obviněný podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku soud současně zrušil výroky o trestech ze shora citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově i rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 8. 4. 2014, č. j. 5 To 48/2014-406, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 4. 2014 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný D. D. následně dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
S odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný (dovolatel) namítl, že nebylo prokázáno, že by se vůbec dopustil jednání, za která byl rozsudkem soudu prvního stupně odsouzen. V důsledku nedostatečně zjištěného skutkového stavu pak došlo i k nesprávnému hmotně právnímu posouzení obou skutků, zejména pak skutku ad 2/ výroku o vině kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Dovolatel soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl všechny dostupné důkazy, které se nabízely a které zároveň svědčily v jeho prospěch. Poukázal na to, že soud ho odsoudil pouze na základě nevěrohodné a účelové výpovědi údajně poškozené M. S. Obhajoba přitom trvala na provedení důkazu výslechem svědkyň P. a H., jejichž účast však soud nebyl schopen zajistit a důkaz posléze odmítl provést jako nadbytečný. Tím zkrátil dovolatele na jeho právu na spravedlivý proces a na řádnou obhajobu. Dovolatel dále poukázal na závěry znaleckého posudku z oboru psychologie vypracovaného PhDr. Monikou Kopárkovou, podle něhož vnímání poškozené M. S. lze charakterizovat jako částečně zkreslující, obecnou věrohodnost je u ní třeba považovat za sníženou z důvodů disharmonického vývoje osobnosti a jejích maladaptivních projevů v chování, včetně užívání psychostimulačních látek vedoucích k postupnému otupení poznávací, emoční i volní sféry osobnosti, a především ke snížené zodpovědnosti a projevům účelovosti vlastního jednání. V souvislosti s užíváním drog se pak podle znalkyně jeví jako snížená i specifická věrohodnost výpovědi poškozené. Se skutečnostmi vylíčenými ve znaleckém posudku je podle názoru dovolatele plně v souladu i svědecká výpověď K. B., který uvedl, že se s ním poškozená bavila u M. M. a měla mu sdělit, že chce dovolatele „udat za znásilnění“, které si na něho vymyslela, protože nedokázala dát své matce uspokojivou odpověď na otázku, kde v rozhodný den byla.
Soudy po výtce dovolatele v daném případě zatížily svá rozhodnutí vadou spočívající v tzv. extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a vlastním obsahem provedených důkazů na straně druhé. Nadále totiž přetrvávají pochybnosti o jeho vině, resp. neexistují žádné relevantní důkazy, které by ho z trestné činnosti, kterou byl uznán vinným, především pak ze znásilnění poškozené M. S., usvědčovaly. Pokud soudy nehodnotily provedené důkazy v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, nepostupovaly v duchu obecných principů trestního řízení a vybraných ustanovení hlavy druhé, oddílu prvního Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí soudu prvního stupně podle názoru dovolatele nepřípustně ovlivnila ta skutečnost, že již jednou byl v minulosti pro trestný čin znásilnění odsouzen.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je podle obviněného založen tím, že mu nebyl uložen souhrnný trest i ve vztahu k potrestání rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, č. j. 7 T 121/2008, a výrok o trestu z tohoto rozsudku nebyl rovněž zrušen.
Z výše uvedených důvodů závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2014, č. j. 5 To 48/2014-406, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 11. 2013, č. j. 5 T 201/2008-378, zrušil a Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která úvodem připomněla, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat existenci vad spočívajících v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, přičemž zjištěný skutkový stav soudy prvního a druhého stupně je pro rozhodování v dovolacím řízení zásadně směrodatný. Obviněný však podle jejího názoru napadl dovoláním výlučně soudy zjištěná skutková zjištění a proces hodnocení důkazů. Jeho podání neobsahovalo jedinou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod věcně naplnit. Veškeré výhrady dovolatele byly procesního charakteru.
Státní zástupkyně připustila, že v rámci dovolacího řízení lze podrobit přezkumu i skutková zjištění, z nichž soudy vycházely při právní kvalifikaci posuzovaného jednání, ovšem pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, pokud to odůvodňuje tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Obviněný tuto námitku sice vznesl, ovšem pouze formálně. Jeho argumentace představuje de facto jenom polemiku se skutkovými zjištěními, k nimž soudy dospěly na základě hodnocení důkazů provedeného v souladu s kritérii upravenými v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud dovolatel namítl neúplnost provedeného dokazování, státní zástupkyně k tomu poznamenala, že z rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, že by došlo k opomenutí některého z důkazů. Jestliže soudy některé důkazy k návrhu obhajoby neprovedly, tento postup ve svých rozhodnutích řádně vysvětlily.
Namítl-li dovolatel dále pochybení soudu prvního stupně při ukládání souhrnného trestu, pak měl podle státní zástupkyně příslušné výhrady uplatnit pod důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nikoli pod zvoleným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Výrok o souhrnném trestu z rozsudku soudu prvního stupně navíc jím namítanou vadou zjevně netrpí, neboť vztah souhrnnosti (vícečinného souběhu) k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 7 T 121/2008, zde dán nebyl, když mezi spácháním posuzovaných skutků došlo k doručení trestního příkazu Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 29 T 347/2007.
S ohledem na výše uvedené důvody pak státní zástupkyně uzavřela své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný D. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které odkazuje. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel - pokud jde o výrok o vině - formálně namítl nesprávné právní posouzení jednání, které mu bylo kladeno za vinu, ovšem tuto obecně hmotně právní námitku neodůvodnil existencí žádného relevantního rozporu mezi popisem skutků ve výrokové části odsuzujícího rozsudku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani tím, že učiněná skutková zjištění soudy nesprávně posoudily z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Své dovolání založil výhradně na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soud prvního stupně dospěl na základě vyhodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě měla být v neprospěch dovolatele porušena především zásada in dubio pro reo , když soudy při neakceptování jeho obhajoby měly vyhodnotit obsah dokazování (provedeného navíc v nedostatečném rozsahu) k jeho tíži, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového stavu věci, který neodpovídal realitě. Teprve s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž poškozená M. S. si vše vymyslela a zejména z trestného činu znásilnění ho obvinila ryze účelově, dovolatel ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení skutků. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a dovolání ve skutečnosti uplatnil dílem na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky ovšem dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při respektování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat restriktivně a že v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba nepochybně rozumět například opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Žádnou z výše uvedených vad však napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně netrpí.
Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň dostatečně podrobně a logicky zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz příslušná část na str. 9 a 10 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, což rovněž v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) dostatečně odůvodnil (viz str. 4 až 6 napadeného usnesení). Rovněž on vysvětlil, proč obhajobě obviněného spočívající jednak v tvrzení, že nikomu žádnou drogu nepředal, a v jeho verzi, podle níž ho poškozená M. S. okradla o peníze a ze znásilnění ho následně křivě obvinila proto, aby mu je nemusela vracet, stejně jako soud prvního stupně - vzhledem k výsledkům dokazování - neuvěřil, resp. ji považoval za vyvrácenou. Nejvyšší soud nesdílí názor, že by soudy nižších stupňů v projednávaném případě zjišťovaly skutkový stav věci povrchně, nebo že by dokonce jejich rozhodnutí byla v tomto směru toliko projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného stran neúplnosti dokazování provedeného ve věci Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy posuzuje, nakolik jsou mj. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3), který rozhodnutí soudů obou stupňů v posuzované trestní věci splňují.
Co se týče námitky dovolatele, že mu měl být uložen souhrnný trest i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 7 T 121/2008, přičemž výrok o trestu z tohoto rozsudku měl být postupem podle §43 odst. 2 tr. zákoníku rovněž zrušen, je předně třeba přisvědčit vyjadřující se státní zástupkyni v názoru, že dovolatel ji mohl právně relevantně uplatnit prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jako tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení) a nikoli prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který nepřiléhavě použil.
Zde je namístě připomenout, že v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možno relevantně namítat, že obviněnému byl uložen buď druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To se však v daném případě nestalo.
Za zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku jako nejzávažnější ze sbíhajících se trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, lze uložit trest odnětí svobody ve výměře od dvou do deseti let. Jestliže soud prvního stupně dovolateli uložil tento trest v délce šesti roků, navíc jako souhrnný, jedná se o trest zákonný, jak pokud jde o jeho druh, tak i výměru.
Jak již bylo naznačeno výše, pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu, je podřaditelné pod pojem „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Při posuzování opodstatněnosti námitky dovolatele, podle níž mu nebyl uložen souhrnný trest i ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 7 T 121/2008, ač tak postupováno být mělo, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
V obecné rovině platí, že podle §43 odst. 2 věty první tr. zákoníku soud ukládá souhrnný trest za vícečinný souběh trestných činů, jestliže odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve , než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Podle §43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku soud spolu s uložením souhrnného trestu zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně za jiný trestný čin se ve smyslu §43 odst. 2 tr. zákoníku rozumí první odsuzující rozsudek o tomto jiném trestném činu téhož pachatele bez ohledu na to, zda takový rozsudek byl případně v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku následně zrušen, pokud i po tomto opravném řízení věc skončila pravomocným odsouzením pachatele za uvedený trestný čin. Po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. platí, že stejnou povahu jako odsuzující rozsudek má i trestní příkaz. Účinky spojené s vyhlášením rozsudku pak nastávají doručením trestního příkazu obviněnému (§314e odst. 6 tr. ř.). Uložení souhrnného trestu tedy přichází v takovém případě v úvahu tehdy, jestliže soud odsuzuje obviněného za trestný čin, který spáchal dříve, než mu byl trestní příkaz doručen, a to i když byl trestní příkaz poté zrušen podáním odporu (§314g tr. ř.), pokud následně řízení skončilo pravomocným odsouzením.
Jsou-li výše uvedené zásady aplikovány na nyní posuzovaný případ, je třeba konstatovat, že soud prvního stupně zcela správně uložil obviněnému souhrnný trest ve vztahu k odsouzení trestním příkazem Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 11. 2007, sp. zn. 29 T 347/2007, který byl obviněnému doručen dne 22. 11. 2007, tedy poté , co spáchal nyní projednávanou trestnou činnost, a k odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 3 T 3/2008, jímž mu byl uložen souhrnný trest k citovanému trestnímu příkazu. Vztah souhrnnosti byl dán k oběma zmíněným soudním rozhodnutím.
Ohledně rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 7 T 121/2007, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák., trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestným činem řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zák. a trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187a odst. 1 tr. zák., je situace poněkud jiná. Uvedených trestných činů se totiž obviněný dopustil ve dnech 19. 5. 2008 a 20. 5. 2008, tj. až poté, co mu byl dne 22. 11. 2007 doručen trestní příkaz Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 29 T 347/2007. Podmínky pro uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 24. 10. 2008, sp. zn. 7 T 121/2008, uvedené v §43 odst. 2 tr. zákoníku, tak v této trestní věci splněny nebyly. Příslušné námitce dovolatele tudíž nelze přiznat jím přisuzované opodstatnění.
Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného D. D. bylo dílem opřeno o námitky, které pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. podřaditelné nejsou, a v jeho - z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - relevantně uplatněné části mu nebylo shledáno opodstatněným, Nejvyšší soud je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomu postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler