ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.157.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 157/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. března 2014 o dovolání, které podal obviněný A. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 8 To 94/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání, které podal obviněný A. J., odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 4 T 4/2013 , byl obviněný A. J. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, na tom skutkovém základě, že
„ dne 1. 10. 2011 kolem 07.30 hod. na cele ubytovny, ve Věznici V., okr. J., K. kraj, s nepřímým úmyslem usmrtit po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., tak, že poškozeného J. L. nejprve atakoval nejméně 5 údery otevřenou dlaní a 2 údery pěstí do obličeje a poté, co se J. L. těmto úderům bránil, tohoto uchopil za oděv a uhodil s ním o betonovou podlahu cely, poškozený dopadl na záda, obžalovaný jej obkročmo zasedl v oblasti břicha a hrudníku, uchopil jej za tričko, které mu přetáhl přes hlavu a ve fyzickém útoku pokračoval tím způsobem, že ležícího a dezorientovaného poškozeného na zemi napadl nejméně 2 údery pěstí do obličeje, přičemž v tomto okamžiku se již J. L. útoku obžalovaného nebránil, poté se z těla ležícího poškozeného zvedl a postavil se nad něj, poškozený si začal stahovat tričko z hlavy, hlavu zvedl do výše nejméně 10 cm nad zem, tuto natočil spánkovou stranou k podlaze a v tomto okamžiku mu obžalovaný A. J. dupl rychlým pohybem s velkou intenzitou, patou, nohy obuté do sportovní obuvi na hlavu, konkrétně do oblasti čelno-spánkovo-temenní krajiny, hlava poškozeného narazila na betonovou podlahu cely, kdy po tomto útoku zůstal poškozený J. L. nehybně ležet na zemi se zapadlým jazykem, z nosu mu tekla krev a chrčel, přičemž obžalovaný tímto shora popsaným jednáním poškozenému J. L. způsobil otřes mozku, zlomeninu pravé skalní kosti, trhlinu pravého ušního bubínku, pohmoždění měkkých tkání hlavy a obličeje a povrchní oděrku pravé tváře, kdy jen díky včasné pomoci ze strany spoluvězně V. D., následnému odnesení poškozeného na ošetřovnu a okamžitému převozu poškozeného rychlou záchrannou službou do Oblastní nemocnice J. nedošlo k jeho smrti, neboť rozsah zranění a stav, ve kterém se poškozený nacházel, byl v krátkém časovém úseku neslučitelný se životem, poškozený byl následně převezen do Vězeňské nemocnice P.– P., kde byl hospitalizován“ .
Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody poškozenému J. L. částku ve výši 35.061,- Kč, a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočka Hradec Králové, pobočka pro Královéhradecký a Pardubický kraj, Hořická 1710/19a, 500 02 Hradec Králové, částku ve výši 34.496,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. L. se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 8 To 94/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Týmž rozsudkem rozhodl podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání poškozeného J. L. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 9. 10. 2013 [§139 odst. 1 písm. a) tr. ř.]
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu a jeho prostřednictvím i rozsudek soudu nalézacího napadl obviněný A. J. dovoláním . V něm uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který spatřoval v tom, že nebyla naplněna subjektivní stránka předmětného trestného činu, neboť ze zjištěného skutkového stavu neplyne žádný podklad pro úsudek, že by byl srozuměn s případnou smrtí poškozeného. Útoku předcházel banální konflikt o sportovní bundu, z čehož je patrné, že útok nebyl předem promyšlen, byl náhlý a trval poměrně krátce. Samotné problematické kopnutí do hlavy poškozeného bylo jediné, útok dále nepokračoval. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, v útoku by nepochybně nepřestával. Absence subjektivní stránky ve vztahu k uvedenému následku je podle obviněného podporována i závěrem znaleckého posudku z oboru psychiatrie vypracovaného MUDr. Valentovou, podle kterého není obviněný a priori agresivní a jednalo se o rvačku mezi vězni. Jako rvačku ostatně hodnotil konflikt také rozhodující svědek obžaloby V. D., který uvedl, že je přesvědčen, že obviněný nechtěl poškozeného zabít. Jednání obviněného tak mělo být správně posouzeno jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Jelikož je mezi těmito trestnými činy velmi tenká hranice, měla být podle obviněného s ohledem na existující pochybnosti aplikována právní kvalifikace pro obviněného příznivější.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 8 To 94/2013, a Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 4 T 4/2013, a nově rozhodl tak, že obviněný spáchal zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci , jemuž byl doručen dne 28. 1. 2014. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel jeho vyjádření k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný A. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Obviněný své dovolání směřoval proti absenci subjektivní stránky předmětného zvlášť závažného zločinu, přičemž z konkrétní jím užité argumentace je patrné, že taková námitka odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Soudy dovodily, že se obviněný činu dopustil v úmyslu eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, proti čemuž obviněný namítl, že ze zjištěného skutkového stavu neplyne žádný podklad pro úsudek, že by byl srozuměn s případnou smrtí poškozeného. Tuto svoji obhajobu přitom prezentoval již od počátku trestního stíhání.
Obecně lze uvést, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zda byl pachatel při útoku srozuměn se smrtí poškozeného (eventuální úmysl), lze dovodit z povahy nástroje použitého k útoku, ze způsobu použití takového nástroje, z intenzity útoku (fyzické síly vyvinuté pachatelem) a z míst zásahu na těle poškozeného (např. zda byl útok veden proti místům, kde jsou uloženy orgány důležité pro život člověka, či zda byl útok veden takovým způsobem, že poškozenému mohlo být způsobeno ještě jiné poranění, než ke kterému došlo). Uvedené objektivně zjistitelné okolnosti útoku jsou ovšem ve vztahu k dokazování formy zavinění pachatele toliko důkazy nepřímými, na jejichž základě nelze eventuální úmysl automaticky presumovat. Aby bylo možno dovodit alespoň srozumění pachatele s usmrcením poškozeného, musí být uvedené objektivní okolnosti logicky provázány s okolnostmi subjektivní povahy, jakými jsou pohnutka činu a osobní vlastnosti pachatele (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. února 2007, sp. zn. III. ÚS 681/06).
Soudy se v předchozím řízení otázkou zavinění obviněného důkladně zabývaly, přičemž v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (zejm. str. 25 a 26 rozsudku nalézacího soudu, či str. 4 rozsudku odvolacího soudu). V této souvislosti bylo zjištěno, že útoku předcházel konflikt o sportovní bundu, jež s sebou nesl určité emocionální vypětí jak obviněného, tak i poškozeného. Toto emocionální vypětí bylo i vzhledem k vězeňskému prostředí, v němž k útoku došlo, spouštěčem agrese obviněného vůči slabšímu poškozenému. Byť způsob, jakým byl skutek spáchán, nebyl předem promyšlen, jednalo se o fakticky vleklé násilí, kdy po útoku na posteli následovalo významné napadení opakovanými údery i pěstí a dále se přesunulo a pokračovalo na zemi, kde poškozený ležel a obviněný útočil. Zpočátku tedy obviněný jednal vůči poškozenému minimálně se srozuměním, že mu ublíží na zdraví. Postupně se však jeho agrese zvyšovala, přičemž její vyvrcholení ve formě dupnutí na hlavu bylo pro poškozeného nečekané a svým způsobem záludné, neboť následovalo potom, co obviněný sdělil poškozenému, aby ho pustil. Takovýto náhlý a velkou intenzitou vedený způsob útoku v sobě nutně zahrnuje i možnost toho, že bude poškozenému způsobena smrt, neboť v hlavě jsou umístěny pro život nezbytné orgány, jejichž narušení může vést ke smrti napadené osoby. Tomu ostatně odpovídá i závěr znaleckého posudku z oboru soudního lékařství, podle kterého u poškozeného tímto útokem došlo k poškození důležitého orgánu a k déletrvající poruše zdraví, kdy byl poškozený bezprostředně ohrožen na životě, zejména následným rozvojem otoku mozku, který byl zjištěn, a ke smrti nedošlo jenom díky včas poskytnuté lékařské péči. Ze znaleckého posudku z odvětví psychiatrie a psychologie vyplynulo, že obviněný je osobou, která je zvýšeně pohotová k primitivní impulzivní a agresivní reaktivitě, což koresponduje s rychlým a nečekaným napadením poškozeného. Obviněný byl v minulosti vícekrát soudně trestán pro násilnou i majetkovou trestnou činnost, v průběhu výkonu trestu odnětí svobody byl vězeňskou službou opakovaně prošetřován pro napadení spoluodsouzených, neboť zřejmě zneužívá svého fyzického potenciálu vůči ostatním odsouzením. Obdobně ve vztahu k poškozenému byl obviněný dominantnější, poškozený byl naopak tichý a nekonfliktní.
S ohledem na takto zjištěné rozhodné skutečnosti jsou právní závěry ohledně naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku na straně obviněného bezesporu správné, když eventuální úmysl byl prokázán na základě uceleného a nerozporného řetězce nepřímých důkazů, jež svědčí o srozumění obviněného s usmrcením poškozeného v době útoku ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na tom nemůže nic změnit ani argument obviněného, že pokud by měl úmysl poškozeného usmrtit, kopl by ho vícekrát. Jak správně poznamenal již soud prvního stupně, tato argumentace směřuje pouze k tomu, že by v takovém případě (opakovaných kopů) mohl být obviněnému prokázán přímý úmysl poškozeného usmrtit [ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Žádným způsobem však nezpochybňuje závěr o srozumění obviněného s případným smrtelným následkem jeho jednání, jak bylo uvedeno výše.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký