ECLI:CZ:NS:2014:3.TDO.216.2014.1
sp. zn. 3 Tdo 216/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2014 o dovolání, které podala obviněná M. L. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 13 To 43/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 40/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 11. 2011, sp. zn. 20 T 40/2009 , byla obviněná M. L. uznána vinnou ze spáchání trestných činů pod bodem 1. podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona [tj. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinného do 31. 12. 2009, dále jen „tr. zákon“] a pod bodem 2. podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, na tom skutkovém základě, že
„1. v blíže neupřesněných dnech v době od prosince 2005 do února 2007 vylákala od poškozeného M. N. v místě jeho bydliště v ul. P., P.– S. pod smyšlenými záminkami jako je kauce na propuštění osoby z výkonu trestu odnětí svobody, navýšení kauce a posléze na náklady spojené s vrácením vypůjčené částky postupně v různých částkách finanční hotovost v celkové výši 2,307.000,- Kč, přičemž takto získané finanční prostředky neměla již od počátku v úmyslu poškozenému vrátit a do současné doby je nevrátila,
2. v blíže neupřesněných dnech v době od července 2008 do srpna 2008 vylákala od poškozeného M. N. v místě jeho bydliště v ul. P., P.–S. pod smyšlenou záminkou koupi počítače a příslušenství s připojením na internet za účelem převodu dlužné částky poškozenému přes internet ve třech částkách finanční hotovost v celkové výši 88.000,- Kč, přičemž takto získané finanční prostředky neměla již od počátku v úmyslu poškozenému vrátit a do současné doby je nevrátila“.
Za to byla podle §250 odst. 3 tr. zákona za užití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. N., bytem P. – S., P., částku 2.307.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2008 do zaplacení a částku 88.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 21. 11. 2008 do zaplacení.
O odvolání obviněné a poškozeného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 13 To 43/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné uložil podle §250 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon ji podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařadil do věznice s dozorem. Odvolání poškozeného odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná M. L. dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Soudy totiž zcela zřetelně kriminalizovaly sice nikoli běžné, ale z rámce občanskoprávního nevybočující jednání, když částky a věcné dary obdržené od poškozeného představovaly protislužbu či úplatu za jí poskytované služby erotického charakteru. Po celou dobu trestního řízení obviněná nevypovídala, k výpovědi se odhodlala až při veřejném zasedání odvolacího soudu, kdy podrobně vypověděla o průběhu celého svého jednání. Skutek se podle ní udál tak, že poškozený ji k sobě zval, a zde s ní prováděl různé praktiky se sexuálním zaměřením. Obviněná dále namítla, že soudy v otázce její příčetnosti vycházely pouze ze znaleckých posudků znalců přibraných soudem, nikoli ze závěrů znaleckého posudku předloženého obhajobou, který se vyznačuje koncízností, precizní diagnostikou a spolehlivými, odborně odůvodněnými závěry. Soudy rovněž přehlédly skutečnost, že poškozený byl dokonce odsouzen za to, že si na uplácení obviněné půjčoval peníze, které nevracel. Podle obviněné se tak soudy dostatečně nevypořádaly se zásadou pomocné úlohy trestní represe - principem ultima ratio, protože nezohlednily, že poškozený měl a má dostatek možností k údajné nápravě užitím prostředků práva civilního.
Obviněná proto navrhla, aby z podnětu jejího dovolání bylo napadené rozhodnutí zrušeno a odvolacímu soudu uloženo rozhodnout nově tak, že věc se vrací k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) sdělila, že nevyužije svého práva a k dovolání se nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání i v případě uvedeném v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Obviněná M. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněné uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Většina konkrétní dovolací argumentace takto vymezenému důvodu dovolání nevyhovuje, když obviněná své námitky zřetelně zaměřila pouze proti provedenému dokazování, jeho správnosti, úplnosti a způsobu hodnocení důkazů. Těmito námitkami ve skutečnosti nenapadala právní posouzení skutku, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnila. Nezaložila tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 tr. ř. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že neexistuje ani onen shora zmíněný extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy.
Pod uplatněný dovolací důvod bylo možno podřadit pouze tu obecnou námitku obviněné, jíž poukazovala na porušení zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio. Pokud však v této souvislosti obviněná argumentovala jen tím, že poškozený měl a má dostatek možností užít k údajné nápravě prostředky civilního práva, byla tato námitka zcela zjevně neopodstatněná. Obecně uznávaný princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.). Tímto principem se musí řídit především zákonodárce, avšak uplatní se i při aplikaci trestního zákona v praxi orgánů činných v trestním řízení. Potřeba uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio nastává tehdy, jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. V projednávané věci byly nepochybně naplněny všechny obecně i konkrétně obligatorní znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona (skutek ad 1.), resp. §250 odst. 1 tr. zákona (skutek ad 2.). Nejvyšší soud, stejně jako soudy rozhodující v předchozím řízení, současně neshledal žádné okolnosti, které by nebezpečnost činu obviněné jakkoliv snižovaly, ta byla naopak determinována již tím, že obviněná se jednání dopustila vůči osobě vysokého věku, způsobila jím vyšší škodu a čin páchala po delší dobu. V tomto kontextu lze proto napadená rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího považovat na správná.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. března 2014
Předseda senátu:
JUDr. Petr Šabata
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký